Hrdina v nesnázích. Ověšen medailemi s hlasem plechového kohouta a platem českého ministra. Hudebník s pravými černými brýlemi. Hrdina od Smíchova, kde na podstavci, téměř v bojových podmínkách, pomaloval tank na růžovo. Myslitel, stratég a diplomat, který „vyprovodil“ sovětské okupanty z republiky. Achileus naší doby. Zbožný a milovaný otec. Opravdový ministr české vlády. Sice té nejslabší, jaká kdy mohla být, ale a přeci jen, je tu!
A přesto, aby byl tak statečný a vyhověl přání primátorky Chomutova, to zase tak statečný není. To od něj nemůže nikdo chtít, bydlet týden mezi nepřizpůsobivými! To raději pošle do Chomutova Lajlu Abásovou. Ach, takový statečný se v Čechách nikde nenajde. Suma sumárum, ombudsman, ministr a nevím, kdo ještě, nikdo z nich by týden bydlit mezi těmito lidmi nevydržel. Nebo ano? Pak by ovšem měla rezignovat primátorka Chomutova.
Na výzvu týden rekreace v Chimutově zdarma pan ministr nereagoval. Já bych to pozvání ještě rozšířil, aby si pan Kocáb mohl vzít sebou skromnou dceru Natálku s rodinou. O to rychleji by rozhodoval. A ještě bych čekal omluvu v tisku na adresu primátorky Chomutova.
Nazývejme věci konečně pravými jmény! Nedělejme ze sebe, ani z těch druhých, blbce! Pokud budu já v paneláku v noci řvát, musím si hledatbyt jinde. Pokud nezaplatím za bydlení, moc mi na cigárka a pivo nezbude.
A tak, pane Kocábe, vám hrdino z Prahy a ze Smíchova palec dolů. A vám, neznámá primátorko Chomutova, palev nahoru. Ale pozor! Z české vlády vám pravděpodobně ukáží jiný vztyčený prstík. Prostě a zjednodušeně – máme tam samé hrdiny. Žádné pokakánky, ale skutečné chlapy... Už moc dlouho...
středa 25. února 2009
neděle 22. února 2009
Naučme se opět číst
Naučme se opět číst
(Recenze dobré knížky)
„Páni kluci!“ Nevím, jak jinak vás oslovit, mám-li se s vámi podělit o radost z přečtené knížky, kterou jsem nedávno našel pod vánočním stromkem. „Úzkorozchodné tramvajové provozy – Liberec“. Autoři P. Dvorský, I. Grisa, A. G. Jäckl, vydání první, Praha 2007, 459 stran, 555 barevných a 410 černobílých fotografií a reprodukcí, 41 map, plánů a výkresů... Postě a jednoduše – pohádka!
Kus nádherné romantiky. Návrat kouzelného dětství na křídovém papíru velkého formátu v čistých a jasných barvách, kde každý kluk i děvče od pěti do stopěti najdou úplně všechno. O Liberci, Jablonci, o starých tramvajích až po ty nejnovější. Na 459 stranách nejlepší čtení a prohlížení, o jakém jsme si mohli dosud jen nechat zdát. Tramvaje na všechny způsoby, jak na jídelmím lístku nejlepší pařížské restaurace, kde nejlepší, co mají, je obloženo zákusky v podobě fotografií a starých pohlednic Liberce, Jablonce, Vratislavic a jejich okolí...
Od roku zahájení provozu tramvají 1897 do roku 2007 – jedno sto let tramvajové dopravy v našem kraji.Všechno popořádku v tom nejlepším stylu klasické české literatury faktu od nejlepších odborníků v oboru za přispění dalších, kteří třeba „jen“ vše o tramvajích sbírají a tramvaje a své město milují. V. Paleček, J. Roženský, J. Wagner, T. Krebs, J. Dotka, J. Dresslerová, K. Hádek, J. Holeček, J. Hrbek, L. Kysela, L. Lavička a desítky dalších...
O to větší potěšení z krásné knížky budou mít liberečtí a jablonečtí rodáci povodí Nisy. Za tramvajemi, na všech těch úžasných fotkách a pohledech je v pozadí jednoho sta let jejich město, ulice, náměstí a jednotlivé domy, lesík, úvoz, cesta, cestička... Roh právě vašeho domu, plot sousedovy zahrady, vaše jabloň, kus známého topolu. Městská čtvrť, která už dávno nestojí, lavička, na které jsme kdysi seděli. Samozřejmě, že ústředním motivem jsou tramvaje, stařičké, staré, co pamatujeme ještě my, ale i nové, pohodlné.
Knížka je o vší kouzelné kráse našeho kraje na tramvajových kolejích. Je jen na nás najít si k ní cestu. Já se k ní dostal prostřednictvím nanejvýš zajímavých lidí. První byl již zesnulý duchovní Liberecké židovské obce, pan Jindřich Weitzen, desítky let řidič jedné z libereckých tramvají, který o své práci uměl nádherně a zasvěceně vyprávět. Tramvaje milují i další dva pánové, kteří svůj obdiv k tramvajím přenesli i na mě. Gilbert Jäkel a Tomáš Krebs. Všichni pomohli na svět knize, úžasnému manuálu, standardu, ale i naučnému slovníku tramvajového jazyka místních dějin aglomerace Liberec – Jablonec n. Nisou.
Kniha, kterou vám mohu ze srdce doporučit, je jednou z těch, která zůstává i po přečtení nablízku. Vrátíte se k ní vždy, pokud se chcete o něčem přesvědčit, něco si ověřit. A to je nejlepší vizitkou každé dobré knížky. Knížka o liberecko-jablonecké tramvaji právě k těmto knihám patří. Za tím si plně stojím a jsem si tím jist.
(Recenze dobré knížky)
„Páni kluci!“ Nevím, jak jinak vás oslovit, mám-li se s vámi podělit o radost z přečtené knížky, kterou jsem nedávno našel pod vánočním stromkem. „Úzkorozchodné tramvajové provozy – Liberec“. Autoři P. Dvorský, I. Grisa, A. G. Jäckl, vydání první, Praha 2007, 459 stran, 555 barevných a 410 černobílých fotografií a reprodukcí, 41 map, plánů a výkresů... Postě a jednoduše – pohádka!
Kus nádherné romantiky. Návrat kouzelného dětství na křídovém papíru velkého formátu v čistých a jasných barvách, kde každý kluk i děvče od pěti do stopěti najdou úplně všechno. O Liberci, Jablonci, o starých tramvajích až po ty nejnovější. Na 459 stranách nejlepší čtení a prohlížení, o jakém jsme si mohli dosud jen nechat zdát. Tramvaje na všechny způsoby, jak na jídelmím lístku nejlepší pařížské restaurace, kde nejlepší, co mají, je obloženo zákusky v podobě fotografií a starých pohlednic Liberce, Jablonce, Vratislavic a jejich okolí...
Od roku zahájení provozu tramvají 1897 do roku 2007 – jedno sto let tramvajové dopravy v našem kraji.Všechno popořádku v tom nejlepším stylu klasické české literatury faktu od nejlepších odborníků v oboru za přispění dalších, kteří třeba „jen“ vše o tramvajích sbírají a tramvaje a své město milují. V. Paleček, J. Roženský, J. Wagner, T. Krebs, J. Dotka, J. Dresslerová, K. Hádek, J. Holeček, J. Hrbek, L. Kysela, L. Lavička a desítky dalších...
O to větší potěšení z krásné knížky budou mít liberečtí a jablonečtí rodáci povodí Nisy. Za tramvajemi, na všech těch úžasných fotkách a pohledech je v pozadí jednoho sta let jejich město, ulice, náměstí a jednotlivé domy, lesík, úvoz, cesta, cestička... Roh právě vašeho domu, plot sousedovy zahrady, vaše jabloň, kus známého topolu. Městská čtvrť, která už dávno nestojí, lavička, na které jsme kdysi seděli. Samozřejmě, že ústředním motivem jsou tramvaje, stařičké, staré, co pamatujeme ještě my, ale i nové, pohodlné.
Knížka je o vší kouzelné kráse našeho kraje na tramvajových kolejích. Je jen na nás najít si k ní cestu. Já se k ní dostal prostřednictvím nanejvýš zajímavých lidí. První byl již zesnulý duchovní Liberecké židovské obce, pan Jindřich Weitzen, desítky let řidič jedné z libereckých tramvají, který o své práci uměl nádherně a zasvěceně vyprávět. Tramvaje milují i další dva pánové, kteří svůj obdiv k tramvajím přenesli i na mě. Gilbert Jäkel a Tomáš Krebs. Všichni pomohli na svět knize, úžasnému manuálu, standardu, ale i naučnému slovníku tramvajového jazyka místních dějin aglomerace Liberec – Jablonec n. Nisou.
Kniha, kterou vám mohu ze srdce doporučit, je jednou z těch, která zůstává i po přečtení nablízku. Vrátíte se k ní vždy, pokud se chcete o něčem přesvědčit, něco si ověřit. A to je nejlepší vizitkou každé dobré knížky. Knížka o liberecko-jablonecké tramvaji právě k těmto knihám patří. Za tím si plně stojím a jsem si tím jist.
Když je sněhu moc
Když je něčeho moc, tak přestává legrace. Nevím, kdo letos objednával sníh, ale co je moc je moc. Já vím, že po minulých zkušenostech na objednávku sněhu každý, kdo ji dostal do rukou připsal nulu. A tak každý v tom našem kraji nese vinu. A k tomu ještě ti přespolní. Celý kompletní štáb Mistrovství světa v lyžování usazený v pátém patře Paláce Syner. Ti připisovali už podle pracovní smlouvy nuly dvě. Něco přidala i česká vláda. Tam je nul víc. Sama Katka čtyři nuly. Premiér nul pět. Divme se pak, že je Liberec k nepoznání! Kdejaký šaman. Město v bílém objetí. To nečekal nikdo. Lidé se sázeli. Bílé peklo. Scházeli už jen bílí lední medvědi. Čechy jsou zemí extrémů. Od zdi ke zdi. Jsem jako v Jiříkově vidění. Celý, celičký rok se hrdlím o sněhovou vločku a potom soptím. Po kolena ve sněhu. Mraky sněhu, sníh všude, sníh v ulicích, ve vlasech. Sněhu mám plné oči. Liberec ale umí, umí překvapit... Moc se mi líbí. Byl, je a bude návykový. Ať jsem kdekoli, vždycky se vracím.
Den druhý
Je 17 hodin odpoledne. Druhý den světového lyžování v Liberci, čtvrtek 19.2.2009. Sněží. Liberec je zavalen sněhem. Turista dosud nepřijel. Stojím na bývalém Gottwalďáku a nevím, jestli se mám smát nebo plakat. Obskurní dřevěné stánky z poloviny prázdné, z poloviny se slovenským osazenstvem. Ten český právě sděluje mobilem někomu v teple domova, že tady „prodělá prdel“. Sněží, liberečáci chodí netečně kolem, sem tam ze zvědavosti nakouknou. Schází „kapři a koledy“. Ano. Vše kolem připomíná vánoční trhy. Dojem kazí pouze očividně špatná nálada liberečáků. V ulicích nejsou ani sportovci, o turistech si v přilehlých barech mohou nechat jen zdát.
Politika prodeje lístků na trénink – 200,-Kč, když v předchozí štaci měli vstuo na vše zadarmo je ohromující. To hlavní má však přijít. Generál zima vyhnal Francouze a Němce od Moskvy. Hloupost a chamtivost úředníků a pořadatelů vyhání návštěvníky z města. Tak raději zůstali doma. V teple a pohodlí. To hlavní dějství, vypořádání mistrovství, má ještě přijít. A to si liberečáci a turisté asi nenechají vzít a do ulic a na náměstí přijdou.
Zatím, no nechci být špatným prorokem, zatím nic moc. Pokud nemluvíme o sněhu. Toho je dost a liberečáci se zlobí. Haló, kdo bude uklízet vedlejší ulice – chodníky? A nebo to necháme až nakonec? Pane vrchní zastupiteli, tady někdo bude platit...
Politika prodeje lístků na trénink – 200,-Kč, když v předchozí štaci měli vstuo na vše zadarmo je ohromující. To hlavní má však přijít. Generál zima vyhnal Francouze a Němce od Moskvy. Hloupost a chamtivost úředníků a pořadatelů vyhání návštěvníky z města. Tak raději zůstali doma. V teple a pohodlí. To hlavní dějství, vypořádání mistrovství, má ještě přijít. A to si liberečáci a turisté asi nenechají vzít a do ulic a na náměstí přijdou.
Zatím, no nechci být špatným prorokem, zatím nic moc. Pokud nemluvíme o sněhu. Toho je dost a liberečáci se zlobí. Haló, kdo bude uklízet vedlejší ulice – chodníky? A nebo to necháme až nakonec? Pane vrchní zastupiteli, tady někdo bude platit...
úterý 17. února 2009
Doma jako ve světě
Nás, které ještě ve škole učili, že Vocílka byl kosmopolita a tudíž „žádnej správnej Čech“, současný stav Česka ani moc nepřekvapuje. Nemůžeme být jiní. Buď se učíme rusky nebo anglicky. Ještě, že ti arabové, číňani a peršani bydlí tak daleko. My holt patříme tam, kam vítr, tam plášť. K nám ty holé lebky s tím, vobehraným „Čechy Čechům“ nebo slogany „nakupujte čekšmejd“ moc nepasujou.
Naše pojetí suverenity je vždy dáno počtem kolaborantů, udavačů a spolupracovníků. Tak o žádné národní hrdosti moc nepějme. Postavili jsme si Nárosní divadlo, zastřelili Heydricha, poplivali radar, téměř odmítli novou národní knihovnu. A tím bylo na problémy zaděláno. Nadáváme na „bolševika“ a každá česká rodina si zadala buď s Hitlerem, s Brežněvem nebo Gottwaldo-Husákem. Jen málokdo neměl tátu, strýčka, bráchu nebo sebe sama u nich. Vystudovali, nosili uniformu, učili, vychovávali vždy v duchu mít se dobře a pak posílali telegramy (a bylo jich statisíce) smrt Slánskýmu a Horákový, pryč s těmi, co podepsali Chartu, pryč s radarem... A dnes už dávno všechno zapomněli.
V Německu otiskli před pár dny v reprintu staré fašistické noviny (vydané před rokem 1933). A zvedla se bouře nevole. Včera jsem si koupil „Živou historii březen 2009“ ahle! Čtyři obdobné české pokusy jsou na světě. Přílohou byla: Národní politika (vždy kurvička), Polední list, České slovo – vše květen 1945. Moc poučné čtení! A bude ještě zajímavější, pokud zareaguje veřejné mínění. Příloha je sice míň než celý původní reprint, ale na Česko je to pokus dobrý.
A tak je to se vším. Vedle u sousedů mají, coby berličku hospodaření „šrotovné“. U nás o tom uvažují, samozřejmě v pokřivené podobě, ale snad to něco v tomto duchu bude. Nic nového na pultech prodejních stánků. Nemít nanovlákna nevím, nevím...
V Liberci se lidé těší/netěší z lyžování. Za tu cenu tu mohla stát nemocnice, tunely mohla být vyřešena doprava pod městem, postaven hospic, domovy pro seniory nebo mladé maminky s dětmi opuštěnými jejich tatínky. Universita mohla mít svůj ústav, turistika nové atrakce. Kraj mohl a měl by se čím pochlubit.
Člověk se bojí rána, koho to zas v Liberci obviní? Policisty, vedení univerzity, radniční funkcionáře, štáb mistrovství? Bude to velké finále! Finanční vypořádání – něco, co Česko ještě nezažilo. Finále jak ve velké tragedii. Ale máme prezidenta, který taky lyžuje! Je tu vždy možná volba zastavit řízení. Omilostnit. Zajímavý bude konec velkolepé myšlenky aneb jak se u nás utrácí a kdo to zaplatí...
Naše pojetí suverenity je vždy dáno počtem kolaborantů, udavačů a spolupracovníků. Tak o žádné národní hrdosti moc nepějme. Postavili jsme si Nárosní divadlo, zastřelili Heydricha, poplivali radar, téměř odmítli novou národní knihovnu. A tím bylo na problémy zaděláno. Nadáváme na „bolševika“ a každá česká rodina si zadala buď s Hitlerem, s Brežněvem nebo Gottwaldo-Husákem. Jen málokdo neměl tátu, strýčka, bráchu nebo sebe sama u nich. Vystudovali, nosili uniformu, učili, vychovávali vždy v duchu mít se dobře a pak posílali telegramy (a bylo jich statisíce) smrt Slánskýmu a Horákový, pryč s těmi, co podepsali Chartu, pryč s radarem... A dnes už dávno všechno zapomněli.
V Německu otiskli před pár dny v reprintu staré fašistické noviny (vydané před rokem 1933). A zvedla se bouře nevole. Včera jsem si koupil „Živou historii březen 2009“ ahle! Čtyři obdobné české pokusy jsou na světě. Přílohou byla: Národní politika (vždy kurvička), Polední list, České slovo – vše květen 1945. Moc poučné čtení! A bude ještě zajímavější, pokud zareaguje veřejné mínění. Příloha je sice míň než celý původní reprint, ale na Česko je to pokus dobrý.
A tak je to se vším. Vedle u sousedů mají, coby berličku hospodaření „šrotovné“. U nás o tom uvažují, samozřejmě v pokřivené podobě, ale snad to něco v tomto duchu bude. Nic nového na pultech prodejních stánků. Nemít nanovlákna nevím, nevím...
V Liberci se lidé těší/netěší z lyžování. Za tu cenu tu mohla stát nemocnice, tunely mohla být vyřešena doprava pod městem, postaven hospic, domovy pro seniory nebo mladé maminky s dětmi opuštěnými jejich tatínky. Universita mohla mít svůj ústav, turistika nové atrakce. Kraj mohl a měl by se čím pochlubit.
Člověk se bojí rána, koho to zas v Liberci obviní? Policisty, vedení univerzity, radniční funkcionáře, štáb mistrovství? Bude to velké finále! Finanční vypořádání – něco, co Česko ještě nezažilo. Finále jak ve velké tragedii. Ale máme prezidenta, který taky lyžuje! Je tu vždy možná volba zastavit řízení. Omilostnit. Zajímavý bude konec velkolepé myšlenky aneb jak se u nás utrácí a kdo to zaplatí...
sobota 14. února 2009
Co spojuje tři události z poslední doby
Odchod místopředsedy vlády ČR pana Čunka z funkce, zavraždění polského inženýra P. Stanczaka radikálními muslimy v Afgánistánu a návrat popírače holocaustu biskupa R. Williamsona zpět do církevních řad.
Všichni zúčastnění věřili nebo věří v Boha a pravidelně se účastní (účastnili) církevního života. Všechny tři jsme mohli vidět na televizních obrazovkách, ačkoli je před televizní kamery postavily odlišné důvody.
Pan Čunek před odchodem do rodné vísky řekl před televizními kamerami to, čeho jsme se všichni obávali. Tuto zemi (a měl skutečně na mysli ČR) neřídí vláda a Parlament, ale lobby, kliky a nátlakové skupiny (podsvětí a korupce).
Polský inženýr v Afgánistánu na kolenou prosil vyznavače Proroka Mohameda, kteří, jak je nám stále zdůrazňováno, stále jen studují korán, kde se o vraždách vůbec nemluví, o život. Nic mu to nepomohlo a oni mírumilovní islamisté mu před televizními kamerami usekli hlavu se vzkazem do Evropy: Bůh je mocný. Alláh akbar! Tak skončí všichni nevěřící.
Ten poslední z antagonistů je biskupem katolické církve. Papež Benedikt XVI. ho vrátil do lůna církve pravé – katolické. Biskup R. Williamson je popírač existence plynových komor v koncentračních táborech a zároveň věřící křesťan a troglodyt v jedné osobě.
Ano, to je náš svět, ve kterém nás už snad nemůže překvapit vůbec nic. Doba využívání nanovláken, doba velkolepých zimních i letních sportovních her, obrovských nákupních středisek a internetu, doba válek a poprav „on-line“ prostřednictvím všudypřítomné televize. Co bude dál? Těšíte se? Já ne....
Všichni zúčastnění věřili nebo věří v Boha a pravidelně se účastní (účastnili) církevního života. Všechny tři jsme mohli vidět na televizních obrazovkách, ačkoli je před televizní kamery postavily odlišné důvody.
Pan Čunek před odchodem do rodné vísky řekl před televizními kamerami to, čeho jsme se všichni obávali. Tuto zemi (a měl skutečně na mysli ČR) neřídí vláda a Parlament, ale lobby, kliky a nátlakové skupiny (podsvětí a korupce).
Polský inženýr v Afgánistánu na kolenou prosil vyznavače Proroka Mohameda, kteří, jak je nám stále zdůrazňováno, stále jen studují korán, kde se o vraždách vůbec nemluví, o život. Nic mu to nepomohlo a oni mírumilovní islamisté mu před televizními kamerami usekli hlavu se vzkazem do Evropy: Bůh je mocný. Alláh akbar! Tak skončí všichni nevěřící.
Ten poslední z antagonistů je biskupem katolické církve. Papež Benedikt XVI. ho vrátil do lůna církve pravé – katolické. Biskup R. Williamson je popírač existence plynových komor v koncentračních táborech a zároveň věřící křesťan a troglodyt v jedné osobě.
Ano, to je náš svět, ve kterém nás už snad nemůže překvapit vůbec nic. Doba využívání nanovláken, doba velkolepých zimních i letních sportovních her, obrovských nákupních středisek a internetu, doba válek a poprav „on-line“ prostřednictvím všudypřítomné televize. Co bude dál? Těšíte se? Já ne....
čtvrtek 12. února 2009
"Právě se vracím z Hradu..."
„Právě se vracím z Hradu...“
Stalo se rovněž v únoru, ale ne v roce 1948. Píše se únor 2009. Za pět dní Karel Gott zazpívá českou hymnu na zahájení Mistrovství v klasickém lyžování Liberec 2009. Právě se vracím ze svatostánku, synagogy židovské komunity Libereckého kraje. Z vernisáže fotografií Šimona Pikouse „Triumf of the will“ česky „Vítězství vůle“ nebo snad zvůle?...
Přišlo nás dobrých 200 známých i neznámých tváří. Spíš bych řekl známých. Zahájení výstavy se neobešlo bez překvapení. Zpěvem i hudbou nás pozdravil samotný protagonista zvůle i násilí na židech, v hudbě ale jen těžko překonatelný R. Wagner. Ó Adonai! Jak je ten svět pestrý a bohatý na překvapení... Jen těžko si dovedu představit v arabské mešitě takovou toleranci, s jakou jsme tleskali Wagnerovi v synagoze my.
A tak jsem se ještě jednou rozhlédl v davu, kdo všechno přišel na Pikousovu výstavu. Mohu-li to tak říci, pak tam byli všichni, co v Liberci „něco znamenají“. Odmyslíme-li si ovšem garnituru politických vůdců napříč politickým spektrem. Ti bdělým okem si hlídají svá křesílka, posty a pašalíky. Omlouvám se výjimkám, těm, kteří objektivně přijít nemohli. Nepřišli ani ti, kteří se stali zdrojem – prapříčinou „přijít a vyfotit“. Naši mistrovští lyžníci, proklínaní a zatracovaní pro své lyžování a s tím spojené vesecké dobrodružství.
Ano, o tom ta výstava je. Jak duch pokořil hmotu a hmota se, nevěda co počít, dostala do konfliktu s dobrým chováním. Tráva že je zelená? V tom případě vadí...Vadí - nevadí. Jsouce obrněni funkcí dovolíme si vše. Viz vize Spacia v ubohém Liberci. Ovšem s podporou radnice – nemožné na počkání.
To se však netýká výstavy fotografií Šimona Pikouse mladšího. Obratného a zdatného fotografa, kterému neschází šmrnc a umělecké cítění. Maje potřebu návštěvníkům onoho světového lyžování ukázat odvrácenou tvář lesku, ukázal i bídu kurtizán... S pokorou, která schází politikům si prošel Vescem s fotoaparátem a zakonzervoval nám atmosfétu Uhdeho „kouzla nechtěného“. Ne, nikdo tu nemluví o penězích, ztrátě iluzí a marastu lidské marnosti. Jsme jenom lidé chybující. Mlčící volící většina s dobrým i špatným vkusem. Já bych vodil na výstavu školy. Aby se děti v praxi přesvědčily, co to je být v opozici. Nebát se a nekrást.
Jak příznačné, Šimone! Tlučeš kladivem hřebíčkům na hlavičku. Tlučeš tím foťákem jako paličkami na buben. Tak nějak by to však mělo být. Natruc mocným a ulhaným. Jsi v postavení autora Lazebníka sevillského, kteý svým sarkasmem pomohl zbořit systém. Ať žijí hry! Divadelní i ty skromější i fotografické výstavy. Dobrého vždy pomálu. A přesto se našlo i v našem městě. A vystavuje na správném místě. Krásné fotky. Dokument i poselství. Všem. Že umí fotit není pochyb. Ukázal směr. Ani fotka nemusí být prázdnou nábojnicí. Může být i světlicí svítící na cestu těm, kteří rovněž umí, ale dosud mlčí.
Stalo se rovněž v únoru, ale ne v roce 1948. Píše se únor 2009. Za pět dní Karel Gott zazpívá českou hymnu na zahájení Mistrovství v klasickém lyžování Liberec 2009. Právě se vracím ze svatostánku, synagogy židovské komunity Libereckého kraje. Z vernisáže fotografií Šimona Pikouse „Triumf of the will“ česky „Vítězství vůle“ nebo snad zvůle?...
Přišlo nás dobrých 200 známých i neznámých tváří. Spíš bych řekl známých. Zahájení výstavy se neobešlo bez překvapení. Zpěvem i hudbou nás pozdravil samotný protagonista zvůle i násilí na židech, v hudbě ale jen těžko překonatelný R. Wagner. Ó Adonai! Jak je ten svět pestrý a bohatý na překvapení... Jen těžko si dovedu představit v arabské mešitě takovou toleranci, s jakou jsme tleskali Wagnerovi v synagoze my.
A tak jsem se ještě jednou rozhlédl v davu, kdo všechno přišel na Pikousovu výstavu. Mohu-li to tak říci, pak tam byli všichni, co v Liberci „něco znamenají“. Odmyslíme-li si ovšem garnituru politických vůdců napříč politickým spektrem. Ti bdělým okem si hlídají svá křesílka, posty a pašalíky. Omlouvám se výjimkám, těm, kteří objektivně přijít nemohli. Nepřišli ani ti, kteří se stali zdrojem – prapříčinou „přijít a vyfotit“. Naši mistrovští lyžníci, proklínaní a zatracovaní pro své lyžování a s tím spojené vesecké dobrodružství.
Ano, o tom ta výstava je. Jak duch pokořil hmotu a hmota se, nevěda co počít, dostala do konfliktu s dobrým chováním. Tráva že je zelená? V tom případě vadí...Vadí - nevadí. Jsouce obrněni funkcí dovolíme si vše. Viz vize Spacia v ubohém Liberci. Ovšem s podporou radnice – nemožné na počkání.
To se však netýká výstavy fotografií Šimona Pikouse mladšího. Obratného a zdatného fotografa, kterému neschází šmrnc a umělecké cítění. Maje potřebu návštěvníkům onoho světového lyžování ukázat odvrácenou tvář lesku, ukázal i bídu kurtizán... S pokorou, která schází politikům si prošel Vescem s fotoaparátem a zakonzervoval nám atmosfétu Uhdeho „kouzla nechtěného“. Ne, nikdo tu nemluví o penězích, ztrátě iluzí a marastu lidské marnosti. Jsme jenom lidé chybující. Mlčící volící většina s dobrým i špatným vkusem. Já bych vodil na výstavu školy. Aby se děti v praxi přesvědčily, co to je být v opozici. Nebát se a nekrást.
Jak příznačné, Šimone! Tlučeš kladivem hřebíčkům na hlavičku. Tlučeš tím foťákem jako paličkami na buben. Tak nějak by to však mělo být. Natruc mocným a ulhaným. Jsi v postavení autora Lazebníka sevillského, kteý svým sarkasmem pomohl zbořit systém. Ať žijí hry! Divadelní i ty skromější i fotografické výstavy. Dobrého vždy pomálu. A přesto se našlo i v našem městě. A vystavuje na správném místě. Krásné fotky. Dokument i poselství. Všem. Že umí fotit není pochyb. Ukázal směr. Ani fotka nemusí být prázdnou nábojnicí. Může být i světlicí svítící na cestu těm, kteří rovněž umí, ale dosud mlčí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)