sobota 25. února 2012
I to byl starý Liberec
V té době jen pár roků stará škola U Soudu, nejmodernější té doby, počítala s tím, že polovina dětí z Liberce, chodících bosky v létě, nebude obutí měnit ani v zimě. Z toho důvodu byly vybaveny školní chlapecké pisoáry podlahovým topením, na kterém byly instalovány dřevěné rošty, aby bosí stojící chlapci, čůrající na dehtem natřenou stěnu záchodu při tomto výkonu nenastydli stáním bosýma nohama na studené podlaze.
Jak se asi zacházelo v Liberci s dětmi ze sirotčince? Už název té ulice U Sirotčince, později vylepšený na U Opatrovny! Děda mi vyprávěl, že měl jednou rýmu a od ní, znáte to, oči zanícené a zalehlé uši. Sirotčinec právě byl v té době se v liberecké plynárně na exkurzi. Plynárna tehdy bývala pod libereckým nádražím poblíž dnešního Babylónu. Z jejího otevřeného rezervoáru stoupalo vzhůru cosi čpavého, co pálilo v očích. A tehdy tam mého milého zmítajícího se dědečka nadzvedli a dali mu nadechnout. Nemoc z něj vytekla horem dolem. I takový byl Liberec přelomu 19. a 20. století. Chudobu dětí bez bot i nastuzeného sirotka uměl vyléčit nato šup moderní terapií.
Vůbec ta původní čtvrť pod nádražím byla prapodivná. Plná textilních továren, úzkých uliček, garáží, zadních traktů, trafostanic, tramvajových garáží a především dolního vlakového nádraží. Byla to malá průmyslová zóna hluboko pod úrovní výstavní Nádražní ulice, centrální čtvrť města, která od nádraží vypadala jako kotel, kde se vyváří prádlo v kotli, jehož pokličku v nestejných intervalech nadzvedává vařící voda. Odtud se nelinula vůně pečeného chleba, ale ranní skřípění prvních tramvají. Jak se tohle místo dnes změnilo!
Jakýsi zmatený
Volala mi do toho má přítelkyně s rýmou a angínou. Na všechno, co mi řekla jsem musil říci: Opakuj mi to ještě jednou!“ Tím se náš rozhovor z deseti minut prodloužil na dvacet a já pomalu ztrácel orientaci v obou filmech i o stavu nemoci.
Padouch Saliéri jednou cosi horlivě vyzdvihoval, aby to po dvou přestávkách bral diplomaticky zpátky. Josef II. se mi připletl do přestřelky nekonvenčních zbraní v poušti Afganistanu a Amadeus se příšerně chechtal v nějaké chemické laboratoři. Mozartova snoubenka s upjatými prsy se mi stále nezdála, když zavolala Jana. Mladý kníže hudby Mozart dokonale shodil Salieriho vojenský pochod a střihnul si pár úžasných melodií. Salieri se kácel ke zdi, Jana se mě ptala, co dělám, že ji neposlouchám a cože to sleduji v televizi...
Nějak se mi ten večer všechno popletlo a bylo z toho Jiráskovo Proti všem a tak jsem si řekl dost a šel si lehnout už v deset. Amadeus vřískal, křičel, Železník lítal vzduchem a já na toaletu a k televizi přepínat z reklamy na jinou stanici. Jinak bych u televize nevydržel, ale ten den byl hektický. Každý si z mého spánku něco vzal. Rezignoval jsem. Čekal jsem, že ještě někdo zazvoní, nebo bude stát u dveří a říkat, že mě nezdrží. Jó, když se to sejde, tak se zadaří.
Spal jsem do rána do osmi hodin a celou noc se mě honili monstrózní netvoři a já se jim bránil tím, že jsem mluvil ze spaní. Mám z toho všeho lehký pocit vysílení a zmatení. Asi si budu muset zavést pořadník priorit, co z kultury, co z ledničky, co si pouštět za televizní programy… Nejsem sám, kdo v tom má jistý nepořádek.
Někomu práce jde, jako když bičem mrská
Byl jsem se tam podívat. V auditoriu nás sedělo zrovna tolik, kolik připravili oragnizátoři židlí. Zástupci byli snad ze všech měst a městeček Libereckého kraje a nikdo z přítomných si ani na chvilku nepomyslil, že tu je zbytečně.
Mluvilo a debatovalo se o fondu malých projektů Česko-Sasko v Euroregionu Nisa. Program přeshraniční spolupráce 2007-20013- CÍL 3 s cílem podpořit přeshraniční informace.Vzpomínáte, jak jsme v Liberci v roce 2009 při onom slavném lyžování nepotkali v Liberci živáčka natož sportovního fanouška ze Žitavy? Aby se takové věci neopakovaly, tomu jdou vstříc malé euroregionální projekty s cílem o co nejtěsnější vztahy mezi lidmi, organizacemi a obcemi na území Euroregionu Nisa.
Z fondu, který je opravdu štědrý, lze ve formě dotace uhradit 85% nákladů, tj. 15 – 22.500 Eur při oboustranném financování projektů přeshraniční informace a spolupráci mezi občany, občanskými sdruženími a úřady. Vzpomněl jsem si náhodně odposlechnutý rozhovor z vlaku, o problému jedné žitavské příměstské části s exhalacemi při vytápění domů. Co vím, tak sdružení machnínských občanů si neví rady, jak se bránit zamoření Machnína v topné sezóně. Tady se přímo nabízí zpracování projektu a účelné využití oněch dotací při řešení občanských problémů.
Na kontě leží téměř tři čtvrtě milionu Eur. Není škoda je vracet? Proč je nezkusit utratit a malým projektem vyřešit velký problém, který netrápí jen mně, ale je živý i u sousedů v Sasku? Společně hledat řešení. K tomu v rámci prezentace těchto fondů vyzývaly tři šaramantní dámy, organizátorky sezení, s tím, že s vypracováním celého projektu pomohou.Tím je i naplňováno hlavní poslání Euroregionu Nisa – iniciovat vzájemnou přeshraniční spolupráci a koordinaci takových činností v Trojzemí, které mají přeshraniční dopad a podporovat aktivity mající význam při sbližování, poznávání, spolupráci obyvatel na příhraničních územích. Tak je psáno v programu schváleném před deseti lety Radou Euroregionu Neise-Nisa-Nysa a jak je patrno z dalších konkrétních činů regionálního sdružení Euroregionu Nisa v Liberci, nezahálí a realizuje projekty s dopadem na život každého z nás vyčíslené v miliardových částkách.
Snad by o tom měly víc informovat regionální sdělovací prostředky. Výsledky práce české části Euroregionu Nisa patří k těm, které realizují stanovené zadání.
Na dobrou noc
Gideon Ernst Laudon (1717-1790) byl ze známé rodiny, kde těch generálů bylo více, ale ten z písničky byl v mládí i ve spolku s pandury, s nehezkou vojenskou cháskou. Když tehdy projížděl tou naší vesnicí byl už generálem s vlastní hlavou a vlastní čepicí. Zvláštní bylo, že se moc nepřátelil s ostatními veliteli, ale i tak byl velmi úspěšný a dějiny a lidé ve vesnicích na něj nezapomněli.
Ještě slavnějším rodákem z našeho pomezí byl generalissimus všech vojáků v rakouské říši Albrecht z Valdštejna. Těch slavných Čechů – generálů velkých vojsk vlastně ani moc nebylo. Zato císařů, králů, knížat a sjednotitelů, co si kolem Liberce rozestlali postel, těch bylo víc: hezkých pár knížat královské pruské rodiny i sám pan král Wilhelm I., sjednotitel Německa Otto von Bismarck (1815-1898), saští členové panovnického rodu, hrdá polská šlechta, ruská velkoknížata, Napoleon a jeho maršálové, švédští generálové, pobaltští magnáti, kozáčtí atamani. Žoldnéři celé Evropy, Vlaši, Chorvati, Francouzi, Jihoslované, ti všichni se zastavili v Jablonném, Chrastavě, ve Frýdlantu, v Liberci či Turnovu a chtěli zde spát, nakrmit koně, markytánky, vyprat prádlo a někam uložit raněné, okovat koně, spravit boty, najíst se a odskočit si na záchod. Ani se moc neptali a koho asi taky. Panstvo ze zámků ve Frýdlantu, z Liberce, ze Sychrova, z Grabštejna i Turnova odjelo do Prahy a do Vídně a doma zůstala jen čeleď, aby topila, vařila a hlídala, co se uhlídat před těmi urozenými kobylkami uhlídat dalo.
Lze říct, že se tu cizí chlapi procházeli jako doma a německým kolonistům přibylo v našem kraji spousta děcek, majících své tatínky rozeseté po celém světě. Kdo tady u nás křičí, že je Čech, je velký trouba věřící na pohádky. Jaký Čech? Možná tak ještě prapradědeček si o tom mohl nechat zdát. Čechů tu pár zůstalo, ale je jich jako šafránu, asi jako v Německu Lužických Srbů.
O to víc mě mrzí, že pokud jsme měli významné Čechy, dovedeme se k nim nehezky obracet zády, byť by to byl velký český polní maršál, který stojí za řeč, člen starého šlechtického rodu Radetzky z Radetze (Radče). Jeden z příslušníků tohoto rodu byl na konci 14. století správcem stavby Chrámu sv. Víta, ale i další sloužící v armádě byli úspěšní. Nejvíce proslul Jan Josef Václav, slavný rakouský vojevůdce. Bojoval v napoleonských válkách, například v bitvě u Wagramu i u Lipska. Později se stal velitelem rakouské armády v Lombardii a Benátsku, který byl u svých vojáků byl mimořádně oblíbený. V roce 1858 mu byl na Malostranském náměstí v Praze vztyčen pomník ulitý z ukořistěných italských děl. Pomník byl po vzniku Československé republiky odstraněn. Řada lidí se dnes snaží vrátit sochu na původní místo, ale drhne to. V Čechách to ani jinak nejde.
Dobrou noc, Honzíčku, ať se ti zdá o princezně a princích, o Šípkové Růžence. Brzy dojde na příběhy, které jen z dálky připomínají pohádky. Někdy jsou to spíš horory o podivné lidské schopnosti zapomínat to, co by se nikdy zapomenout nemělo.
Kupovitá oblačnost
V dětství jsem miloval kupy sněhu, sněhové převisy, závěje a sněhové jazyky. Všude v Machníně směrem od školy kolem koupaliště ke Karlovu, na Bedřichovce, podél lesa k Šarešům, ano, tam jsem si někdy vlezl do hromady sněhu a čekal, kdy to na mě spadne, aby mě třeba mohli začít hledat hasiči, lidi z Červeného kříže, psi, lidé s vidlemi a dlouhými tyčemi. Ta poslední představa se mi už tak nelíbila, takže jsem vylezl a házeli jsme s Rudou po sobě taškami, až nám vše promoklo a studilo. Pak jsme toho nechali a přes břízky utíkali kolem kostela domů ke kamnům.
Tehdy se netopilo celý den a už vůbec ne v každé místnosti. V ložnici jednou babičce přimrzl plecháček s vodou na rtech. Nikoho volat nemohla, tak si přikryla hlavu peřinou a usnula i s přimrzlým plecháčkem. Ráno se probudila celá mokrá a zprvu si myslela, že se jí to zdálo. Zkoušel jsem to s kamarády mnohokrát, ale nešlo to. Báli jsme se, že to s tou peřinou nepomůže a na zázraky jsme nevěřili.
Raději jsme chodili za Mrázkova nebo na Jánov zalejzat do těch obrovských sněhových kup a jazyků dělat si sněhová iglú. Nebo jsme vytvářeli hromady, z nichž jsme skákali a dělali z navátého sněhu sněhuláky a hrady dokud nám neprovlhly boty a kalhoty, spodky, rukavice i šály, nebo dokud jsme něco z toho zimního vybavení nenávratně neztratili jako jehlu v kupce sena.
Ve sněhu, když byl mokrý a bylo ho moc, šlo často i o život, když všechno svrchu nám spadlo na hlavu. Byl z toho křik a závod, kdo bude dříve venku. Zjara se pak na Janově ve zbytcích hromad špinavého sněhu hledalo, co kdo ztratil. A našly se tu dokonce učebnice, jedny hodinky, láhev jablečného vína, kapesníky, dva nože, sáček s kyselými bonbóny...
Jo, „za Jánova“, tam se sáňkovalo a stavělo ze sněhu. Jen těch sněhových hrbů, ze kterých to jezdilo až dolů k potoku u cesty! Sněhu v pozdějších letech ubylo i pod Ještědem, ale když to zvážím, na severní straně „za Mrázkova“ se dalo sáňkovat vždycky. Dnes tam sáňkují jiní zanícení sáňkaři a staví z kup navátého sněhu to, co jsme stavěli i my. Nic moc se nezměnilo. Snad oblečení, které už není tak prodyšné jako bývalo to naše poválečné.
Vzhůru do sněhu, do zavátých krajnic uprostřed zasněžených luk a strání, úvozů, koryt potoků, cest a cestiček! Ať máte jednou o čem povídat mladým v teple u kamen, u ústředního topení o tom, co je to kupa a co se kupí ještě kromě kupovité oblačnosti.
O husím brku
Dějiny psaní jsou dějinami hledání. Začalo to malovanými obrázky, kdy Číňané malovali štětcem namočeným v tuši, Egypťané tvořili hieroglyfy, jiné národy klínové písmo. Staří Řekové znali inkoust a psali na pergamen nebo papyrus, Římané zase převážně používali voskové tabulky, do nichž ryli kostěným rydlem, ale také znali inkoust ze sazí, lepidla a gumy.
Nový věk už píše na papír či pergamen inkoustem a brkem z husy, ale její brka jaksi k nové průmyslové revoluci nepatří, takže se zrodilo, co přijít muselo – psací pero, psací stroj, počítače, mobily... Rád bych vzpomněl těch, kteří stavěli onen pomyslný žebřík, schody k současným vymoženostem, kterým moc nerozumím.
Vynálezcem prvního ocelového pera, které zhruba před sto lety nahradilo husí brk, se stal bezděky klenotnický dělník Josef Gillot z anglického Birminghamu. Při práci se mu náhodou rozštíplo na konci klenotnické dlátko a Gillot se snažil rychle škodu napravit. Vtom vstoupil zákazník, který požadoval, aby mu za nepřítomného šéfa Gillot podepsal jakousi kvitanci. Protože husí brk nebyl právě při ruce a Gillot se nechtěl zdržovat jeho hledáním, namočil do inkoustu ono rozštípnuté dlátko a kvitanci podepsal. Tím v podstatě o krůček změnil svět...
Gillot začal ocelová perka vyrábět. Ta první byla neumělá a notně se lišila od těch, která známe dnes. Za necelé dva roky se však Gillotova pera používala na obou zemských polokoulích a stále se zdokonalovala, až také došla před bránu kapucínského kláštera v La Roche.
Tam pracoval jako klášterní písař mnich Kandyt, který si pero a inkoust nosil i na procházky. Stávalo se, že vylitý inkoust toho zamazal víc než měl a mníšek přemýšlel, jak tomu zabránit. Jak opatřit pero autonomním rezervoárem se špuntem. K tomu v těch letech pionýrských per posloužila mosazná rourka, zajištěná drátěnou spirálou a špuntík z korku. Rychlým tempem to šlo dál. Perka skleněná, zlatá, šroubovitá, s iridiovým hrotem.
Těmi současnými pery s doopravdickým plnítkem, která už tolik nezlobí, jsme mohli my, píšící velká a úhledná písmena psát už ve druhé třídě. Machnínská pětitřídka na tom byla o něco lépe než třeba václavická národní škola, kde asi nebylo tolik nadaných dětí, které směly odložit násadku. Nebo to bylo naopak a učitelé věděli, že krasopis byl zaručen spíš násadkovým než plnicím perem.
Pokrok se zastavit nedá. Na dveře už ťukaly první propisovačky, a co přišlo později, je už nad lidské chápání. Konec psaní dopisů, pohlednic, telegramů. Doba bezdotykových klávesnic a přenos dat, hudby i knih.
Ovšem bez mnichů Kandytů a jejich prstů špinavých od inkoustu, by svět nestál za nic. Jim vděčíme za pokrok. Stále platí a platit bude, že nápad dostanou jen ti, kteří si to zaslouží. Což mi připomíná, že jsem nezaslouženě slíznul pohlavek, když mi z toho úžasného plnicího pera ukápla kaňka k podpisu na pohlednici, kterou jsem psal babičce k svátku. Ke kaňce jsem inspirativně přidělal sukni, rohy, velké uši a vousy. Babička se v kaňce poznala a stěžovala si rodičům, že si mne nehledí. Následovalo ponižující kázání a onen dnes tak odsuzovaný výchovný pohlavek.
V posteli
Postel je, byla a bude letištní plochou, kam spěcháme, chceme-li si odpočinout, kde chceme spát. A to je, oč tu kráčí. Postel je jako stůl. Dominantní. To hlavní, co nesmí scházet na žádném bitevním poli. Na stole si Napoleon nacvičoval nadcházející boj a na posteli odpočívali cínoví vojáčci. Večer si do postele lehl Bonapart a jeho vojáci po chalupách hledali selku, které by nevadilo být v posteli s vojákem, kterého zítra třeba zastřelí.
Postel byla sorta prazvláštní a děly se v ní věci, že jedna hvězdička by byla málo. Nemálo postelí se proto, panímámo, polámalo.Mnohé měly nebesa a z nich spuštěny tylové závěsy. Původně proto, aby do postele nepadalo, co by spáče pokousalo a dozajista i proto, že dřív se u postelí netopilo a tak se tam snáze „zadýchalo“.
Postele mají své dějiny, své osudy, války, svá usmíření, mírové dohody, sny, zklamání, podnikatelské záměry, Waterloo, své Rubikony. Nepleťte si to s Rubikovou kostkou, s výkřiky „království za koně“ či rčení o dobré hospodyni, která pro pírko i přes plot do postele skočí. Nic si však nenamlouvejme, dobrá postel je víc jak polovina manželského štěstí. Ta druhá půle se odehrává u stolu ráno, v poledne a večer.
Postel je celebritou na celou noc pro katolíka jako pro žida a naopak, ti bez víry v ní často hledají a nacházejí maminčino teplo bojující se světem plným nemravností. Kam asi patřím já? Vy, co si tak suveréně třete bradu vězte, že v posteli se dojednaly závazky, které dodnes platí i mezi bezvěrci.
Přelet nad kukaččím hnízdem je v podstatě o posteli a o lidech, co do ní chodí spát a snít. Postel je v podstatě hnízdo stračí, kukačky, která ví, co dělá kout klidné vody, domov račí. Volné nebe ptačí, kde vskutku spí ptáci za letu a dolů padají, jak z nebe kamení. Postel je zvyk a dobré znamení a patří do výbavy ženicha i nevěsty. Dnes mladé dívky, díky televizi, vědí, co se patří, co se smí a co se nesmí, o co v ní usilují mladí muži, čím vším si jsou v posteli jisti.
Ach, sladká posteli v Hrádku nad Nisou, v Machníně či v Liberci! Kovová, zeleně natřená z posádky v Milovicích, každá posteli, ve které se dobře spí! Dětská postýlko, každá se jednou dočkáš svého prince Bajaji, posteli, která čekáš na své blanické rytíře, doufám, že se dočkáš rytíře bez bázně a hany. Tahle země je potřebuje, jak říkávala maminka, jako prase drbání.
pondělí 20. února 2012
Řeka Nisa, pozoruhodná řeka 20. století
Podivuhodná padesátá léta u nás připomínala třicátá léta v Německu. I u nás se děly tak kuriózní věci, že to rozum dnešního člověka prostě nebere. Jak mohli lidé, vědci i dělníci, lékaři, ženy v porodnici posílat a schvalovat smrt pro lidi, kterým ještě nedávno věřili a které volili. V našich továrnách, na mítincích, na zábavách se po pracovní době neskutečně dojímali nad zpěvem častušek i repertoárem velmi oblíbené skupiny Kučerovců, zpívajících o těžkém osudu indiánů, kteří horoucně milují svobodu a dovedou se bránit se zbraní v ruce vykořisťovatelům a všem, kteří jim berou krásné ženy, zemi plnou kaktusů a tequily.
V tom všem kulturním zmatku jsme vyrůstaly my, děti ze severu Čech. Naší řekou nebyla Mississippi, ale špinavá Nisa. K nám, do kraje pod Ještědem přijížděli děti prvních válečných konfliktů po Druhé světové válce, aby se tu učili žít. Děti z Řecka, kde byla občanská válka, z Vietnamu, kde pro změnu válčila Francie s domácími. Děti těchto konfliktů žili v blízkém Hamrštejnu v bývalé vile uprchlého textilního fabrikanta Švába, v pozdějším očním ústavu. Mladí Vietnamci bydleli i v Chrastavě, kam je později přijel navštívit i legendární Strýček Ho, pozdější první muž severního Vietnamu, prezident Ho Či Min.
Při dlouhodobém pobytu u nás všem zmiňovaným tekla pod okny jejich ložnic řeka Nisa. Ne tak slavná jako Mississippi, ale trochu té slávy přece jen pobrala. Rozhodnutím vítězných velmocí, které rozhodovaly o tom, jak bude vypadat Evropa po prohrané válce Německa se zbytkem světa, se Nisa stala pohraniční řekou mezi novými státními útvary Německou demokratickou republikou a Lidovým Polskem, jehož státní území bylo oním rozhodnutím podstatně rozšířeno.
My, kluci, jsme to tak nebrali. Nisa od nás tekla do Německa a vlastně i do Polska pořád stejně. Na příštích pár let to vlastně bylo jedno. Stejně se tam nesmělo. Ne, že by se nám tam nechtělo. Sice to bylo za kopcem, ale pokud někoho chytili „lido-demo“ pohraničníci ze „spřáteleného bloku“, byl to průšvih. Poláci brali každého na výstavbu rozbité Varšavy, Němci chycené posílali rovnou do vězení, do krimu, do lochu... Tenhle slang, jsme my, děti, ovládli skvěle. Zavřených „politickejch“ bylo v každé vesnici dost a dost.
My těm našim sousedům, ke kterým se tehdy nesmělo, alespoň posílali po Nise pozdrav v barvách celého barevného spektra z našich textilních barvíren. To je muselo asi děsně naštvávat, a proto oni zase rozšířili těžbu lignitu pro příhraniční elektrárny v obou spřátelených zemí na řece Nise.
Žádná tklivá burácející píseň o Mississippi a černých bratřích trhajících bavlnu! Tady šlo o emise, které oholily jehličí jizerským smrkům. O tom častušky červených tváří ruských děvčat nezpívaly a španělské kytary Kučerovců ani nemukly.
To byla Nisa našeho mládí, jedné, maximálně dvou dekád minulého století, konec padesátých let, roků, které se zapsaly do dějin nepochopitelným chováním našich rodičů a prarodičů.
Hvězdné řády a dětská pohlazení
Anglický podvazkový řád a to jak řádový řetěz, tak hvězda – velkostuha s klenotem. Skotský bodlákový řád, velkokříž královského uherského řádu sv. Štěpána v briliantech. Řád čestné legie, savojský řád zvěstování, vojenský řád Marie Terezie (kříž velkokříže z roku 1757 pokrytý brilianty, smaragdy a rubíny). Řád Zlatého rouna z pozlaceného stříbra zdobený orientálním granátem, brilianty, rubíny a almandiny. Řád Svatého Huberta, Bavorský řád sv. Jiří, hvězda velkokříže hannoverského řádu Arnošta Augusta. Dracounová hvězda řádu velfského s meči, ruský řád sv. Anny, sv. Alexandra Něvského, řetěz ruského řádu sv. Ondřeje Prvořečeného, anglický Lázeňský řád, mexický císařský orel, dánský řád slona a řád opravdové jednoty. Starofrancouzský řád sv. Michala z roku 1469, kruhový medailon osmanského řádu červeného půlměsíce, řád sv. Alžběty, řád knížectví Hohenlohe, pruský řád černé orlice, venezuelský řád busty Bolívarovy, sv. Ducha, kabát španělského řádu Panny Marie z Montesy... Další stovky řádů orla, lva, hvězd, kříže, svatých i národních hrdinů. Světských, církevních společností i jednotlivců, kteří si to mohou dovolit a řád udělit.
Až oči bolí ze záře broušeného kamení. Ale znáte to, světská sláva po zajících skáče a ani do hrobu si nikdo takovou krásu sebou nebalí. A tak tyhle krásné zdobné cetky končí často „zaprášené“ pod skly muzejních vitrín.
A lidé, kteří je nosili? Buďme realisty. Ve stáří umírali o samoceni, v obavách, ve strachu a často v bolestech, stejně jako ti, kterým veleli, vládli či jim byli vzory. Zbyly po nich právě jen ony briliantové spony, kříže, řády, viďte, Evžene Savojský, maršále Radecký, císaři Napoleone, admirále Nelsone...
Život končí poslední světskou dekorací – úmrtním oznámením. Přesto, a snad právě proto, se každý snaží získat alespoň jednu z medailí, aby si jí mohl ozdobit svou bílou košili. Asi to nebude rovnou podvazkový řádem či pruská orlice, ale třeba řád Dětského úsměvu dětí, na které vám zbylo o něco více času a které zrovna tohle ocení medailí. Mít svého tátu, jít s ním tam, kde nás to baví a hrát si. Mít čas a ne se pořád dívat na hodiny.
V Přepeřích u Turnova se narodil otec české motorky
Vraťme se k tomu, s čím a jak začínali. I tak slavný konstruktér jako pan Daimler začal nejprve s motocyklem. Když ti naši dva začínali, jezdilo se ještě na koních a kola měla přední kolo vysoké a vzadu malé kolečko. Pokrok byl v tom, že kola už nebyla ze dřeva. Vysoká kola brzy udělala místo nižším, do kterých se začala montovat první kuličková ložiska.
Takové kolo si pořídil i V. Klement. Když jej dal promazat k zámečníkovi, ten, neznaje se k pokroku, vysypal z ložisek ony „zbytečné“ broky a vrátil promazaný bicykl bez ložisek. I psal Klement do dílny drážďanské v Ústí nad Labem, aby mu kolo spravili. Obratem mu česky psaný dopis vrátili s poznámkou, že chce-li od nich odpověď, žádají o sdělení řečí srozumitelnou. To byla asi ta poslední kapka, kdy se V. Klement rozhodl mít vlastní, českou opravnu kol. Manželce přenechal stagnující knihkupectví a otevřel si opravnu a dílnu k sestavování kol.
Václav Klement hledal dlouho společníka než našel přepeřského Laurina. Ten v té době pracoval v Turnově u firmy stavějící kola. Tam se ti dva, později tak úspěšní a slavní potkali. Podnikavý a výbušný Klement a uvážlivý a klidný Laurin. V prosinci roku 1895 si před Štědrým dnem najali dílnu na kraji Mladé Boleslavi za 60 zlatých čtvrtletně s plochou 120 metrů čtverečních.
Začátky byly krušné, protože domácí kola byla málo atraktivní a kol se prodávalo málo. Klement sháněl objednávky a Laurin vedl výrobu. Vedlo se jim asi tak, že banka jim poskytla půjčku na výplatu dělníků jen protihodnotou za vyrobená kola složená do bankovního trezoru. Za čas ale nestačilo ani to. Zájem o kola dál klesal. Klement se tedy rozjel do Paříže sondovat, co a jak vyrábět. S Laurinem shodli, že to budou motorky, později snad auta.
Jak prozíravé rozhodnutí! Klement z Paříže přivezl motorku a požádali o úvěr na rozjetí výroby. Bohužel, opět se střetli s byrokraty. Nula od nuly pošla, ale alespoň se při tom zasmáli. Obšírnou žádost o finanční pomoc slepili v některých listech k sobě. Za půl roku se jim suplika vrátila s odpovědí, že se žádost o úvěr zamítá. V místech, kde žádost slepili, byla nerozlepená, nečtená. Tehdy měl prý Klement říci: Ti chlapi se na to ani nepodívali, ale obešli jsme se a obejdeme se i bez jejich pomoci.“ (Co nám to dneska připomíná?)
Zkoušky s pařížským motocyklem nedopadly dobře. Motor byl slabý, asi čtyři pětiny koňské síly a byl umístěn na předním kole. V té době konstruktéři nevěděli, kam dát motor jinam. Býval i u řidítek nebo vzadu na nosiči za sedadlem řidiče jako zavazadlo.
Když si uvědomíme, že živinou pro tento pekelný stroj plný nástrah byla hořlavina I. třídy – benzín, je s podivem, že Laurin přišel jen o několik zubů a Klement o obočí. Oba dva se pustili do konstrukce vlastního motocyklu. Šlo jim především o bezpečnost a jednoduché ovládání v jedné páce na řidítkách..
V roce 1899 byla jejich motorka, kterou pojmenovali příhodně Slavia, hotova. Aby zvýšili stabilitu stroje umístili jako první motor dolů do rámu tam, kde je dnes. A ještě jedno revoluční zlepšení zavedli – elektromagnetické zapalování. Motocykl mohl dosáhnout rychlosti 35 kilometrů v terénu a 50 kilometrů na závodní dráze.
Časopis „Epocha“ v roce 1900 chválila spotřebu, která byla opravdu nevelká: 50 – 55 krejcarů na sto kilometrů. Zmínění pánové vyrobili dvě rozdílné pojízdné kubatury této řady motorek. Jednu s motorem 1,25 koňských sil a druhou o polovinu síly koňské vyšší. Silnější varianta mohla být pomocí otáčivého kloubu spojena s elegantním závěsným vozíkem z ocelových rour a dobrého plátna. Cena stroje s celou výstrojí – 480 zlatých, přívěsný vozík „sajdkára“ podle úprav od 90 do 100 zlatých.
Po prvních úspěších motocyklů se dvojice pustila do výroby dalších jedno i dvouválcových motocyklů. Jejich motocykly pronikly do Francie, Kanady, Anglie a Ruska. Motocyklový závodník Václav Vondřich na motorce L+K ve Francii zvítězil a to byl teprve začátek. Nastal čas prvních aut a úspěšné značky L+K, tedy Laurin a Klement, ale to je už jiné povídání.
Zlatá léta? Tehdy ano
Pouštěli jsme si stanici Radio Luxemburk – Laxík, rokenrol, Beatles. Byl to čas konference Svazu spisovatelů, Franze Kafky, majálesů, divadel malých jevištních forem, úžasných nových týdeníků, obnoveného skautského hnutí, trampování, prvních veřejných mega koncertů pro mládež v Lidových sadech, čajů v Kavárně Nisa, nových filmů a filmových písniček. Nastala skutečně neobyčejná „zlatá“ léta renesance zašlých tradic. Byla to doba znovuzrození individualit, nových hrdinů, nových příležitostí a perspektiv. Dnešní šedesátníci a sedmdesátníci mají věru na co vzpomínat.
Žel, doba příliš vysokých cílů byla ukončena vojsky Varšavské smlouvy, byly nastoleny jiné priority našeho života. Zklamání z konce šedesátých let vedlo ke vzniku nového českého společenského chování – k chalupaření a k zakládání rodin, k boomu tzv. „Husákových dětí“.
Zde jsme sehráli podstatnou roli my. Narození po Druhé světové válce, vyrůstající v době prvních pětiletek, spartakiád, politických zvratů, uvolňování a znovuspouštění „železné opony“. To byl náš svět, na který jsme nebyli připraveni. Dnešní internetová generace netuší, co byla ona šedesátá léta.
Nehledejte v těchto vzpomínkách něco, nač jsem zapomněl. Jen jsem chtěl připomenout, že jsme tu tehdy žili my, mladí, rudí i bílí, rozhněvaní i odhodlaní, bouřící i stavící svět. Náš svět, na který můžeme být hrdí, a který můžeme milovat i nenávidět. Dal bych přednost věku, který byl jedinečný, který se nebude opakovat a hrdostí nad tím, že jsme byli při tom. Byla to doba, kdy stálo za to žít a my jsme přeci žili „na plný pecky“. Alespoň já takový život žil.
Co obestře a zůstane na košili
O tom, co páchne a co smrdí víme už od římského panování. Tehdy si Titus s Vespasiánem jednou provždy vyřídili otázku zapáchajících peněz. Vyšlo z toho jediné, co platilo a platit bude: Peníze nepáchnou. Na to čich nestačí.
Dobré bydlo není bidlo, snad i proto, že jedno dobré nepálí. Žádnému koni se do úst nedívej. Jen růže po růži voní. Voní i azulén, voní vyžehlené prádlo, lesní borůvky v hliníkové bandasce, vzpomínky na ty malé lesní jahody v malovaném hrníčku. Páchne naopak stan, do kterého prší, kde jsou škvoři tak drzí, že nedáš-li si pozor, vlezou ti do ucha.
Znám i to, jak večer voní hrnek teplého mléka, který jsi dostal, aby se ti lépe spalo. Znám i to, co dělá večer, když všechno venku utichlo a ty nemůžeš spát, protože venku páchnou kanály před deštěm. Znám naopak i to, jak venku všechno voní po dešti a deštěm, kdy kolem Ještědu a dál, kde se obzor halí do bílého vlněného šálu a všude kolem je bílá tma.Chuchvalce a tuny bílých vodních par. A k tomu, když přijdeš blíž, cítíš vůni bříz a smrků. Miluješ to, pokud nejsi alergik...
Ulpí ti na košili, na šatech, ve vlasech. Od chaty lesní cestou, kterou vymlela rychlá voda, vysokou trávou s bodláčím, vzhůru, až někam do centra Havraních skal. Celá třída se odtud vracela s očima opuchlýma, dolů, pryč z lesa, domů. I tím mohou končit školní výlety.
Tak nějak neobvykle mohou vonět dlážděné ulice a náměstí. Kropicí vůz to vše pokropí mlhou z navoněných vod. Úplně jinak zavoní stánek s přezrálými broskvemi, ranní kakao, chléb, máslo, med, květiny ve váze, ustlané postele, vyžehlené prádlo, naškrobené ubrusy...
To vše obestře, ulpí a přilne. Vše, co nemá zadní vrátka či druhý záložní padák. Jako kvočna vyvádějící žlutá kuřátka, která se seřadí a jdou branou ven ze sluncem ozářeného dvora do pole, sbírat zrno za zrnkem. To jsou ty obrázky, co se přilepí a zůstávají v tobě, které jsi viděl, či o nich třeba jen četl v čítankách, v dětských knížkách. Svět vůní, pachů, svět vítězných dnů a propršených prázdnin. Voní jako volavce její peří, sýkorce nebo kanárkovi jejich hlas, stejně jako kdysi nám voněl z rozmnožovny líh, olej a špony z tovární haly, apretura a močovina v okolních textilkách.
Jako voda, co skáče po kamení dolů ze Smědavy do Bílého Potoka a která chutná jako voňavé koláče paní Jahodové. Má chuť i dobrého mléka, jako uzená ryba, pod kterou se topilo bukem, habrem, osikou a javorem, a která pak voní vlhkým lesem. To vše pak musíš zapít svijanským pivem, co tě obestře ulpí na duši a nedáš-li si pozor, pobryndáš si košili.
To jsou ony vůně lesa, osamělého jmelí vysoko ve větvích, vzpomínek, které tě doprovázejí od dětských let do stáří. Patří k nám.
neděle 12. února 2012
Co tají vernisáže
Šavle, šavličky
Dřevěné stavby
Židovská šlechta
Zlata je všude dost
Vůně z kuchyně
Tombola po česku
Na nákupy, na to slyším
sobota 4. února 2012
Knoflíček z peřinky
Knoflíček, co já vím, takový hadrový, obšitý kovový kroužek, jeden vedle druhého na povlaku od peřinky plné teplého husího peří. Babička ani nezpozorovala, že jeden chybí. Asi upadl, někam se zakutálel. Nahradí ho jiný. V té chvíli se malá Vlastička rozkašlala a nebyla k utišení. Vdechla niťový knoflíček, a protože neuměla mluvit, tak jenom kašlala, až ji kašel unavil a ona spala a spala. Spala, když se rodiče vrátili z pole, spala a kašlala doma v náruči i v nemocnici.
Stalo se to v době, kdy se ještě všechno nerentgenovala a léčba zůstala na panu doktorovi Vančurovi na Zbraslavi a jeho paní, laskavé doktorce Vančurové. Knoflíček léty zvápenatěl a obalil se „chvojím“. Maminka trpěla kašlem a e jedna strana její plíce, chudák, ztrácela dech. Když si maminku v roce 1945 tatínek vezl domů, na sever Čech, měl oprávněný strach, zda chladné počasí a častý déšť mamince neublíží. No a maminka tady přežila tatínka o patnáct let.
Přišel jsem na svět, a co si pamatuji, maminka stále kašlala. Dýchalo se jí sice líp, ale měla další zdravotní komplikace. Když mi bylo deset, řekla, že ji čeká v Hradci na klinice složitá operace plic, a že vlastně čekala jen, až trochu povyrostu, abych… Však to znáte. Loučení bylo - no, plakal jsem.
Maminka byla v Hradci tři měsíce. Teprve tam zjistili, že to, co ji celá léta tak trápilo, byl knoflíček šitý bílou nití zapouzdřený v levé plíci. Maminka se vrátila domů, kam si myslela, že se už nevrátí. Ke mně a k tátovi. Sousedé kolem ji už odepsali a hledali pro mne ženskou na hlídání. Nevím, jak moc se radoval tatínek, ono žádné manželství není dokonalé, ale já jsem radost opravdu měl.
Maminka uměla dokonale český pravopis a ten jsme právě ve škole probírali. Já byl tak vděčný doktorům z hradecké nemocnice! Hned jsem jim napsal dopis, že jsem si díky nim opravil čtyřku z češtiny, že mám maminku rád a že mi scházela víc, než jsem jí řekl. Že si teď opravím i matiku, že dobře kreslím a sbírám známky, ale že je rád oželím, že si je mezi sebou mohou rozebrat. Jak, to ať si rozhodnou sami, že nejvíc mě stály ty mongolský s divokými prasaty.
Známky se z Hradce vrátily spolu se sáčkem známek, které jsem ještě neměl, zároveň s vizitkou jednoho z doktorů, kteří maminku operovali. Prý to byl takový, co chtěl, aby se, až se maminka uzdraví, odstěhovala i se mnou k nim, do Polabí. Ty známky, a to se dobře pamatuji, byly z ostrova Fidži a ze Zanzibaru, ostrova plného hřebíčku, což jsem si přečetl ve staré encyklopedii.
Nikam jsme s maminkou neodjeli, pouze maminka „jela na stehy“. Ty jí doktoři vytahali a poslali maminku do práce. Mně začaly prázdniny a nesměl jsem rodiče budit, když si šli v sobotu odpoledne lehnout do ložnice. Tím skončila jedna epizoda rodičovského usmiřování a příběh úpěnlivého kašle mé maminky.
Stejně je divné, že si tolik pamatuji. Bylo mi pár let a vidím to jako dnes. Taška na zádech, v ruce sáček s přezůvkami a hurá do školy s bandou kluků z ulice. Vedle mě Reichl, Kalenský, Mrázek, Fořt, Lank, Makovička a holky, co se nepočítaly. Ve třídě nás bylo třicet. Třicet příběhů na román, na třicet divadelních inscenací. Osudy plné vášní, lásky, rozvodů i usmiřování. Normální vesnice mého mládí…