Přátelům a čtenářům mých knih

         Už koncem května letošního roku si můžete u dobrých knihkupců zakoupit mou novou knihu "Na mostě U Wienerů". Knížka volně navazuje na předchozí, je vázaná, ilustrace mile překvapí. Opět se můžete ponořit do poválečných příběhů hlavního hrdiny žijícího v českém pohraničí, v Sudetech. Určitě nebudete zklamáni.
         Veřejné čtení z mé nové knihy "Na mostě U Wienerů" se koná ve čtvrtek 23. 5. 2019 od 18 hodin ve IV. poschodí Liberecké vědecké knihovny. Z knihy bude číst herečka Divadla F. X. Šaldy Markéta Tallerová, paní Hanka Nováková a já osobně.
                                                    Těším se na Vaši hojnou účast 
                                                                                 Egon Wiener, autor knihy "Na mostě U Wienerů"

Vzácné kamení

Co si tak kluk v patnácti letech mohl přát? Kolo Eska bez přehazovačky a řídítek, kterým se říkalo „berany“ jsem nechtěl. Darovanému koni na chrup nekoukej, přál jsem si geologické kladívko. Kozákov, hora plná vzácného kamení, byla kousek za kopcem a já měl sen hledat granáty. České granáty, co se tam všude povalují, budou nalezeny a zušlechtěny. Po jejich nálezu jsem se chtěl pustit do jejich broušení.

Vzorem mi byl předchůdce, neméně slavný rodák vévoda frýdlantsko-liberecký Albrecht z Valdštejna, jemuž kdysi Kozákov s celým okolím patřil. Francouzskému vyslanci se chlubil, že má na svém panství horu, která drahokamy nese. Proč ne já?

První jízdu za nimi sponzoroval táta. Vyrazili jsme. Už Karel IV., podle kronikáře města Rovenska, dal na Kozákově otevřít čtyři lomy na „chalcedonys, achatis a tirkis“. Vlachy povolal, aby kámen brousili a domácí lid tomuto umění učili… Táta to bral rovnou čárou od silnice k nejbližšímu lomu. Asi to byl ten na achatis.

Kladívko bušilo bez přestávky, kámen odskakoval a štípal se achatis. Kolem nás leželo šutrů s peckami, až jsem si představoval, že jsem špaček na třešni a pod stromem je už kupa pecek. Ty v kamení vypadaly úžasně a já štěstím nevěděl, kam dřív skočit. Už jsem se viděl, jak mám v ruce pověření, budu hlavním hledačem a nic mě nezastaví.

Říká se, že všechno už tu jednou bylo. A bylo… Záliba císaře Rudolfa II. v umění a vzácnostech probudila v Čechách čilý sběratelský ruch. Byli to hlavně Italové a naši předci, kteří hledali, sbírali drahé kovy a kameny po celé zemi. Stalo se, že český alchymista Tadeáš Budek, farář z Týna u Rovenska, dostal roku 1601 od Rudolfa II. císařské privilegium, aby sám jediný mohl v celém Podkrkonoší sbírat vzácné drahokamy. K tomu si pořídil červený prapor s černým orlem a s tímto znamením a četnou družinou vydával se do okolí Turnova. To mě odradilo. Ten prapor s orlem a četná družina.

Granátové peklo skončilo vlastně dřív, než začalo. Bohužel granát není světovou módou. Snad mu ublížili ty větší ze zámoří, či snaha zasazovat český granát do stříbra, a ne do zlata. Bůh sám ví, proč šperk s českým granátem už není snem dětských duší, proč si jej cizinci nekupují v lázeňských městech, jako dřív jako chutné lázeňské oplatky.

Pro mě se stalo geologické kladívko z té jediné slavné výpravy na Kozákov vzácnou relikvií, věcí, která mě doprovází celou dlouhou cestu životem. Přežilo stěhování i ztráty nejbližších. Je tady a čeká na další kluky nebo holky, co to jednou také zkusí s hledáním vzácného kamení.

Hůl do každé rodiny

Egon není v kalendáři a tak slavím 19. března na Josefa. To je i Mezinárodní den invalidů. Ono se to v oslavách Pepíka ztratí. Mohl jsem si vybrat i den příští 20. března, ale to je Mezinárodní den štěstí. Jsem skromný uživatel karty ZTP, tudíž nemohu chtít víc, než unesu o dvou duralových holích.

Vím, co jsou to slasti starších spoluobčanů, natož invalidů s holí. Nosím kovovou, tu která na lidi v tramvajích působí nejvíc. Můj dědeček nosil dřevěnou klasiku, spíš špacírku. Byl ze staré školy a jeho hůl pamatovala lepší doby. Holí je nepřeberné množství. Nejvíc těch, co sebou nosí turisté a přitloukají na ně štítky, aby všichni věděli, kde byli. Kdysi jsem je sbíral, dnes poctivě nosím "stříbrnou" duralku. Jak se cítím? Docela špatně. Potřebuji ji a spoléhám na ni, dá se říci, pořád víc a víc. Je to určitá forma jisté nezbytnosti. Opírám se o ni a díky ní jsem si jist, že dojdu tam, kam si to namířím...

Hloupé je, že když ji opřu a zavelím odpočiň si, většinou se skácí. Nemá rovnováhu. Jako by se napila, těžiště ne a ne uchopit. To jsem pak pěkně naštvaný.

Rovnováha. Ta moje je v Prčicích. Hůl je pak od slova hořekovat. Válí se po zemi a nic jí nenutí zvednout se a opřít o zeď, jak jsem jí to původně nařídil. A dělejte s tím něco! Šklebím se a snažím se ji postavit. Není pochyb, že mám více rozumu a k tomu vztek, co mě pohání. Ale co, ještě to jde. Mohou přijít horší časy

Jsou ale i hole škodolibé. To takhle děda Artur někam spěchal. Bylo to na sněhu, v kopci u Pastýřské ulice. Hůl se na ledě smekla a děda upadl. Co se pak dělo, nestojí popravdě ani za řeč, ale přeci. Za ním V3S naložená uhlím to neubrzdila a složila uhlí doprostřed ulice. Děda špatně slyšel, měl vztek, že upadl a hůl, že není k ničemu. Ani by si nevšiml, nebýt shonu a pohybujícího se a povykujícího řidiče za zády.

Já si začal s holí relativně brzo skrze svá záda. To poznal hned doktor Franta Pohan a vzpomínám si, že mi píchal v Jedličkárně ketazon A kdo se po něm napil alkoholu, zvracel jako alík. Hůl se mi stala přítelem a snad i přítelkyní. Dnes, když už nejsem žádný frajer, je to jiný level. Zařadil jsem se do řady invalidů, co vysávají tuhle republiku. Pokud to tak není, budiž, rád se z klubu odhlásím. Reálné to není, jsou nás miliony. Je dobře, cítím se nad věcí a nechávám se pustit sednout hned kousek za řidičem, kde rovněž sedí šťastní a veselí lidé s VIP kartou, respektive ZTP. Jak je to prosté! Jsme invalidé, lidé postižení holemi a láskou těch, co nás milují a mají nás přečtené. Nuž tedy vzhůru, tam kde nás rádi mají, pomáhají nám a nešetří úsměvy. Jsou to především naše děti, které ještě nevědí, že tahle „choroba“ chůze s holí se dědí, a že se blíží doba, kdy ji budou potřebovat a vzpomenou si, jak nám šla k pleti.

Staré fotografie

Co jich bylo a pomalu mizí! Máme je a zůstanou v chytrých telefonech, v počítačích. Vraťme se na moment k nim. Bavíme se o fotkách, kterých máme plná šuplata, krabice. Kdo je na nich? To už se nedovíme. Většinou jsou vzadu nepodepsané, nepopsané. Známe ty tváře? Jsou nám blízké, povědomé, ale přiřadit k nim jména, to už nemůžeme. Dvě generace zpět a z fotek je bezejmenné bludiště časem našich přátel a předků, ve kterém už jen stěží uhádneme, kdo s kým je spřízněn.

Pokud je fotka s pozadím, které známe, jsme na dobré cestě. Cedulka na budově, zastávka tramvaje, socha na mostě, to jsme už téměř doma. Pakliže ne, jsme tam, kde jsme byli. V pytli.

Stará fotka je většinou anonymní. To samé je foto zcela nahého dítěte na bříšku ležícího na kožešině. Komu může být podobné? A tady v pionýrském kroji, v průvodu na 1. máje, na prázdninách u babičky, sedí na stromě, jak něco šeptá pejskovi, ve vlaku s učni, kteří jedou společně česat chmel, v uniformě, po přísaze, na korbě náklaďáku nesmrtelné V3S.

Fotky. Fotky táty, maminky, tety, strýčku, rodičů z otcovy i z maminčiny strany. Fotky ze svatby, z pohřbu, z dovolené v Bulharsku, v Tatrách, v Sedmihorkách. Fotky, které se opravdu nedají určit, krásné, černobílé. Co s nimi? Jsou na nich Trosky, rybníky jižních Čech, medvěd pod zámkem v Zákupech, letadla na letištní ploše, asi v Praze v zoologické zahradě. Houby, co rostly u nás za barákem v lese. Úžasná podívaná na nové auto v rodině, první den bratrance, kterému se evidentně nechce do první třídy.

Co s nimi, ptám se sám sebe. Moje děti, děti mé přítelkyně, tátův návrat z basy. Máma, která si zrovna odběhla z kuchyně, když dostala kytku, pralinky a kafe k oslavám MDŽ.

Je jich opravdu plné šuple. Náš dům, sousedův dům, roubenka, včelín, bouda pro slepice, dívenka, která se stydí a tlačí kočárek. Na téhle kdosi cosi staví, tam skáče do rybníka, dostává vysvědčení. Obří dýně, dítě, co okusuje násadu kladívka, sedí a trousí do nočníku, zpívá ve sboru Pampelišek, na pouti se bojí na řetízkovém kolotoči.

Kdo jsou ti lidé, kdo je fotil? Nevím a už ani vědět nechci. Koho to ještě zajímá? Sentimentalita se dnes nenosí. Byli a už nejsou, naše fotky se k nim brzo přiřadí. Nic s tím nenadělám. Svět se scvrknul jen na to aktuální a podstatné. Kupředu. Kdo by se hrabal v krabici, kterou stejně zvědavec za chvíli zavře a dá ji tam, kde ji nikdo nebude hledat. Těžko se hledá odpověď, co je a co není špatně.

A to nemluvím o starých fotkách na tvrdém papíře. Nikdo v nich nehledá známé tváře. Jsou kuriózní, pouze sběratelský artikl. Nuž tedy sbohem, adié, neznámé tváře, písečné pláže u moře, výlety, fotky s diplomem. Jste ozdobou své krabice. Skončí tam i naše fotky, zařadí se k ostatním, a bude to tak správné? Říká se tomu trefně koloběh života. Co s tím naděláme…

Kde je svět dnes a kde byl před padesáti lety

Mobil, chytrý mobil, tablet, hodinky, počítač, platební karta. Nevím, na kolik způsobů se dá dnes telefonovat, co ale vím, že letos tomu bude 136 let, kdy poprvé zazvonil telefon v Liberci. 1. listopadu roku 1883 vyšel knižně první telefonicky seznam, který obsahoval 10 čísel majitelů telefonu na kličku a 12 jmen a čísel těch, co na telefon čekali.

V sedmdesátých letech minulého století měl Liberec 100.000 obyvatel a telefonní seznam města obsahoval už na šest tisíc abonentů a nejméně tisícovku žádostí o zavedení telefonu. Pokrok v této oblasti komunikace kráčel kupředu, jak vidno, mílovými kroky. V sedmdesátých letech 20. století už jsme byli tak daleko, že do blízkého Jablonce nad Nisou bylo možno volat přímo, bez předchozího ohlašování meziměstského hovoru. Vytočili jste jednoduše předvolbu 91, anebo Prahu s předčíslím 72 a potom to náhle šlo rychle, jak na porodnickém sále. Operátor sem, operátoři tam, ceny za volání jako na kolotoči.

Postupně přibývaly nové telefony, které uměly počítat, překládat, přehrávat hudbu, nahrávat, měřit tlak a další funkce, o kterých my důchodci povětšinou už nemáme ani ponětí. A pokud dáte dětem vybrat si, koho by si vzali s sebou na pustý ostrov, zda maminku nebo telefon, tak si vyberou telefon.

K dnešnímu dni se počet obyvatel se nezměnil, počet majitelů mobilních telefonů nedovedu odhadnout, ale bude dozajista větší než oněch zmíněných 100.000 obyvatel města. Tenhle chytrý pazourek dokázal něco, co nemá v dějinách lidstva obdoby. Před padesáti lety měl doma telefon málokdo z nás a nedej bože, aby na tom byl jako můj otec. Tomu státní bezpečnost odepřela vlastnit telefon z důvodu eventuální možnosti poškození zájmů státu. Měl příbuzné v kapitalistické cizině a to si dovolil příliš, mít bráchu v cizině.

Svět bez telefonu si dnes neumíme představit, ani dobu, kdy policista v utajení mohl rozhodovat o tom, kdo může a smí vlastnit telefon. Svět se díky době změnil a telefon patří do rukou všem bez omezení. Jsme o padesát let moudřejší. A telefon? Každý rok přichází s něčím novým a umí všechno. Umí víc než já, nebo vy a naše děti? Pro ně se stal běžnou samozřejmostí. Ať tomu tak zůstane už navěky. Je to mé velké přání. Škoda jen, že můj tatínek se toho nedožil.

Žil jsem v době…

 Žil jsem v době, kdy kluci do školy nosili pumpky, kalhoty pod kolena a k tomu vysoké ponožky a holky copy, které jim maminky pletly, protože nespěchaly ráno do práce. Muž je všechny uživil z jedné výplaty.

Žil jsem v době, kdy se mléko nalévalo v obchodě do bandasek a před obchody se šlapalo do ohrádek s vápnem, což mělo zabránit slintavce krav. Pamatuji dobu, kdy kolem nás jezdila takzvaná „trofejní“ nákladní auta a prapodivná na dřevoplyn, osobní, kdy Tatraplán byl svou kapotou první vlaštovkou mezi auty se stále skosenou zadní stěnou a směrovkami na odbočení, co se vysouvala z auta, jak ručičky batolat.

Žil jsem v době, kdy se chleba dal jíst i po třech dnech a med nebyl ředěný vodou. Kdy slepci chodili dům od domu, nabízeli poštovní obálky a nikdo by je nikdy neztotožnil se současnými "šmejdy". Pamatuji si silnice první třídy, na kterých jsme kopali do meruny, protože doprava nákladů z fabrik se realizovala po železnici. Pamatuji dobu, kdy lidé na vesnici povětšinou neměli proč zamykat, kdy uhlí sice bylo na záznam, ale nepamatuji se, že by na ulici byli v zimě mrzli bezdomovci…

Žil jsem v době začínající televize, kdy i ten primitivní černobílý program k nám dovedl sousedy, aby se podívali i na „chvilku poezie“, přímé přenosy z krasobruslení, hokeje, pondělní slovenská divadelní představení. Žil jsem v době kalamářů, inkoustu a poctivého namáčení násadky s perem před každým dlouhým slovem. Kdy byl v obci jeden telefon a zavolat sanitku k tátovu žlučníkovému záchvatu znamenalo běžet do nejbližší továrny na vrátnici. Pamatuji se, že pionýrský tábor v létě o prázdninách platili revoluční odbory, my se na něj těšili a rodiče za ně neplatili.

Pamatuji dobu, kdy po kolejích jezdila čadící monstra, jejichž jiskry zapalovaly zralé obilí u trati. Pamatuji první spartakiády, Liberecké výstavní trhy, policajty na křižovatkách, kteří ručně řídili dopravu i obrovského neonového papouška na zdi na náměstí F.X Šaldy v Liberci. Prázdné Jizerky a tamtéž chalupy po Němcích, které nikdo nechtěl ani zadarmo.

Žil jsem v době, kdy se chodilo do hospod na pivo za necelé 2 Kč, kdy mě holič stál také tolik, jako kino. Kdy jsem chodil v sobotu do školy a táta do práce. Kdy základní vojenský výcvik trval dva roky a všichni jsme jej absolvovali až na ty, co měli "modrou knížku", legitimaci těch, kteří ze zdravotních důvodů nenarukovali.

Žil jsem v době, kdy nebyly v obchodech běžně k dostání kuřata, párky, banány a mandarinky, kdy Vánoce byly o vánočním stromku se svíčkami a s knížkami pro všechny. Lyže byly ze dřeva se zobáčky a k tomu bačkorová vázání. Kdy židovské hřbitovy zarůstaly křovím a mrtvé na křesťanský hřbitov vozily smuteční kočáry. Ženské nosily šátky, mužský rádiovky a klobouky. Vlak Žitavou u sousedů jen projížděl a nestavěl, dětskou pochoutkou byla mejdlíčka, bonbóny fialky a barevné suky. Žil jsem v době, která nebyla zas tak špatná, abych neřekl: Stýská se mi…

Kousek od Liberce

Kdo z vás se někdy nenapil vody jen tak z dlaně? Kdo z vás nesmočil někdy rty v chladné vodě kdekoli ve studánce, tam kde voda teče volně, nekontrolovaně? Tam, ve stínu u cesty, pod stromy, kde kameny ohraničují stráň, kousek od trati, naproti kopci, na kterém stojí hrad Hamrštejn, kousek od majestátních budov bývalé elektrárny v Andělské hoře, pár set metrů od mé milované i zatracované obce Machnín, pár kilometrů od Liberce…

Studánka s vodou, jak se patří, čůrek vody ze skály, dole pod ním, v kaluži, skvrnitý mlok, jak z dávných dob. Být o metr větší, byl by to varan odněkud z Tichomoří, ještě větší byl by to silák z třetihor a kolem by nebyly smrky, ale plavuně a přesličky. Bože, jak je ta voda v dlani studená, jak chladí... Stále teče ve stínu a na rty se lepí s příchutí lesa, smrku, modřínu, spadaného listí.

Piju ji z dlaně. Teče mi mezi prsty, chladí a zahání pocit žízně. Zuby trnou z pocitu náhlého chladu a touhy vypít všechnu vodu, co do studánky kdosi nalil. Viděl jsem v životě spoustu studní a studánek v polích, jediný zdroj vody v širokém okolí. Třeba studánku naproti Bábelům, na cestě z Machnína na Bedřichovku a mnohé další v naší zemi.

Ta, ze které právě piji, je jiná. Vysokohorská. Drahé, nákladné pití, jen pro štamgasty. Nic pro ty, co si vodu ze studánek vozí domů v PET lahvích. Tady, naproti Hamrštejnu, je voda jako křen, párek s hořčicí, pivo z Vratislavic. Voda, co stojí za napití, která chutná po vodě z artézských studní, z ledovce, třetihorní.

Poprvé jsem se u ní, u studánky ve skále, zastavil při cestě na kole. Tehdy mi u kola právě tady před ní spadl řetěz a já hledal, kde bych si otřel ruce zamazané kolomazí. Kdosi mi studánku postavil do cesty. Kolo jsem opřel o stromy a sehnul jsem se, abych se umyl a z kaluže s mlokem napil.

A potom, rok za rokem, jsem se tam vracel, bral vodu do dlaní a pil. Není nic, co by víc chutnalo, co se dá pít, než voda z kaluže u cesty. Není to kaluž! To jsem jen chtěl zmást ty, kteří neumějí pít vodu, která si teče jen tak, protéká prsty pro radost, pro štěstí. Neumím to říct, je báječná, není to obyčejné pití.

Už asi nikdy nepojedu na kole tam k elektrárně v Andělské hoře. Nechám to na vás. Je tam nádherně. Vody pro každého. Jen klidně, žádný spěch. Voda s tečkovaným mlokem základech tam na vás čeká. Šel bych tam i dnes a třeba bos…

Píši Vám, stolům obloženým jídlem

Píši Vám, dobrotám, co jsem kdysi v životě jedl. Všem polévkám, knedlíkům, bramborám. Píši Vám, zapékaná kolínka, buřtům s hořčicí, přílohám.

Teď píši všem, co Vám dobře tráví, co jim funguje slinivka, játra, močový měchýř. Všem, co rádi snídají, obědují i večeří a všem, co si i občas zobnou jen tak trošku, když koukají večer na televizi. Píši všem, kteří si solí, dochucují, ale i všem marmeládám, čalamádám a zmrzlinám. Všem, kteří tohle snědí a přežijí. Hromadě dobrot, co se smějí nám, co máme diabetes a cukr se nesmí. Mám Vás všechny rád, milí přátelé ve zbrani.

Píši Vám, burské oříšky, kandovanému ovoci, které rovněž zbožňuji. Rozhodně i Vám, sáčkové polévky, tyčinky, rybičky v oleji. Píši Vám, Michaile Petroviči, co jíte kaviár jako chleba. Nemám je rád, a přesto jím steaky, mraženou zeleninu a obalovaný květák z pytlíku. Nesnáším dvojí kvalitu rybích prstů v Čechách a v Německu.

Píši Vám, salámu, krkovici, husám se zelím, s masem libovým. Píši všem, co to vše zapíjíte pivem plzeňským, coca-colou, čajem indickým. Všem, co si okusujete nehty. Všem, co jíte sýr, kefír a jogurty, všem, co jíte spoustu zeleniny a třeba brokolici, vodnici, špenát, cibuli, česnek, jablka, hrušky, švestky, rybízový nákyp, vepřové vnitřnosti, svíčkovou se šesti...

Mimořádně rád jím, a proto Vám píši zvlášť, všem placičkám z brambor vařených i syrových. Bramborákům s česnekem, majoránkou, vajíčkem, z obou stran mistrovsky propečených dozlatova, aby v ústech křupaly. Tomu se vyrovná jen obalovaný květák, brambory na másle, kyselé mléko. Jak trpím, když nejím!

Píši všem stejné krevní skupiny. Jezme, dokud máme zuby. Uzená masa, drůbež, mleté, smažené, obalované. Jezme ryby, prý jsou zdravé. Píši i všem, co jedí divočinu, kance, srnce. Píši Vám, co máte doma dobré hrnce, domácí chléb, pečené rohlíky, co ke kafíčku holdujete buchtám a šátečkům s marmeládou. Píši Vám, abyste nezapomněli na sladkou papriku, oříšky kešu, mořské potvory a hotové pokrmy…

Píši všem, co tohle přežijí. Krupicové kaši, rybě v aspiku, tlačence, šunce, salátu s majonézou, luštěninám, co plodí větry, bonbonům a čokoládám. Všemu kyselému, okurkám i cuketám. Těm, co jedí v posteli, dršťkovkám a gulášům, všemu, co Vám chutná. Jezte a pijte, ať jste zdrávi, ať mám komu psát.

Píši Vám, kočičkám

Píši Vám, všem kočkám, které jsem kdy potkal. Vám všem, mourovatým i těm s očima jak Kleopatra, divokým i mazlivým. Píši Vám, a věřím, že Vám to i někdo přečte. Siamským, perským, z Liberce i z Vesce. Píši číčám, co mi ukázala svá koťata a těm z Chrastavy, co mě už nezdraví. Píši Vám, co vážíte 3 kila i těm, co jste pěkně přibraly. Píši všem, co kupují krmení, a když to na ně přijde, jdu jim z cesty a říkám si, že tohle špatní lidé neznají.

Teď píši všem, co Vás mají. Líp je říct, že kočky jsou zvláštním plemenem a jen tak někoho neposlouchají. Píši všem, co to nechtějí změnit a berou kočku jako člena rodiny. Ještě, že nemusí do školy. Píši Vám, co se necháte škrábat za uchem, co jste i mými přáteli.

Kočka není pes, kočka umí víc. Leze po stromech a číhá na ptáky. Píši Vám, co nemáte kočky rádi, co topíte koťata a po kočkách házíte kameny. Nejste mými kamarády a až jednou kočka vyroste, uloví si Vás taky. Píši všem, kteří nevíte, co kočka umí. Umí Vás i zbavit chmur, přejídání se, kouření, závislosti na počítači.

Píše všem, co mají chuť to s kočkou zkusit. Všem, co se nebojí spálit mosty, vyhodit psa, zkusit jít po dobrodružné stezce a začít lovit myši. Udělat ten krok do neznáma. Okotit se. Jít a být jedním z těch, kteří kočky milují.

Píši Vám, kočičkám, co jsou předzvěstí jara, hlavně však těm nohatým, co mají nalakované drápky, nehtíky. Špičatý chrup. Chlupaté uši. Jak jsem starý, tak vím, co se patří. Slavíme spolu, kupuji jim prezenty.

Píši Vám a nestydím se říkat nahlas, že kočky mi byly vším. Ráno mě doprovázely k plotu, k brance, na chodník. Večer, když jsem se vracel domů, vedl jsem si taky jednu na sklenku vína, zapálit svíčku, cigaretu… Kočky mne provázely, dávaly i braly sílu. Píši všem, které to se mnou uměly. Stát, ležet, běžet, lízat mi ruku, čenich na čenich.

Kočka má jiné hodnoty než hranostaj, nebo pes. Svět je s nimi krásnější, barvy jasnější. Mňau, co kočka kolem šíří, je jazyk univerzální, přátelský. Něco jiného je, když syčí, sekne pacičkou a řekne: „Pro dnešek dost, to stačí. Běž vypnout televizi, zhasni, jdeme spát!“

Ano, když píši Vám, obyčejně si přitom svítím. Teď Vám píši a přeji si jen jedno: aby dnes nepršelo. Kočky déšť nesnášejí. Já ho taky nemusím. Splihnou jim šaty, vlasy a nemají chuť si hrát. Nejsou ve své kůži.

Píši Vám a myslím i na ostatní. Stárneme a vše kolem nás už není, jako bylo ještě před pár lety. Dnes už tak moc kočky nehoním, nehladím. Bojím se všech možných alergických reakcí. Nepřestávám však věřit, že se mi to zlepší, že se bude čím chlubit na stará kolena v kruhu svých nejbližších.

Píši Vám, nezapomeňte je krmit. Ubudou agresivní hlodavci a na světě bude líp. Ať žijí kočky a všichni, co je milují a rozmazlují!

Píši Vám a dívám se po kopcích

Píši Vám, kopcům kolem Ještěda a z něho dál, kam až dohlédám. Ku Praze přes Wartenberg, Bősig, jak Němci říkali Ralsku a kopcům blízkých Máchovu jezeru. Píši Vám, Tlustci, o který se dnes perou těžaři kamene. Klíči v Lužických horách, kopcům, na kterých stojí strážní hrady Sudet Hamrštejn, Lemberk, Tolštejn a Roimund. Po některých zůstala jen hromada suti, po jiných obývací pokoje, ale i legenda, jako ta o svaté Zdislavě. Píši Vám, kopce na straně půlnoční, které nás tunelem spojují se Záhvozdím, Raspenavou, Frýdlantskem, lužickým Srbskem a dál k Baltu, k Baltskému moři.

Teď píši Vám, Turnováci, Semiláci a Jablonečáci. Tam všude, až kam dohlédnu z Ještědu. Na Kozákov, do Krkonoš, na Trosky. Do kraje, kam z Liberce odjela zpod kopce, kdysi před 170 lety první vlaková souprava. Dívám se z vlaku na červenou hlínu, na místa kde si to rozdali taky už pěkně dávno vojska jedněch Němců s druhými. Všude tady kolem žili Němci s Čechy a Židy. Dvacáté století minulo a s ním i sen, že díky pokroku a revoluční technice si budeme rozumět. Nerozumíme si.

Snad i proto píši Vám a občas se mi udělá zle, vzpomenu-li si na koncentrační tábory a zavražděné členy mé rodiny v Osvětimi i tatínkovy vysídlené bratrance o pár let později.

I proto teď píši řekám této oblasti. Nise, co teče pod námi, Ploučnic, Jeřici, Kamenici, přeslavnému Labi, kterému Němci i Rusové shodně říkají Elbe. Potokům, potůčkům v lese, co se objeví, když v kopcích kraje taje sníh.

Píši Vám, podhůrským, ale i na kopcích stojícím chalupám, kozím chlívkům, mačkárnám tyčového skla, stodolám, co jich tu stojí a voní senem. Kozám, králíkům, kravičkám.

Píši Vám, co máte všude stát auta, garážím všude ve stráních, na cestách. Píši Vám, kteří jste zde doma i všem, kteří sem jezdíte lyžovat, když napadne sníh v pohraničí na kopce, které se vídáváš z Ještědu. Jsou tu jak na dlani. Vidíš ku Praze, do Krušných hor, ikonických Jizerek a Krkonoš, do kraje jezer, rybníků a cest země, která tu bude stále, a ze které se budou těšit všichni bez rozdílu. Která přinese ještě víc radosti, než stačila dát nám, rodičům našich dětí. Píši Vám a raduji se z každého dne, kdy svítí slunce, prší, nebo padá sníh. I špatné počasí sem patří, tak jako lidé, co tuhle zemi milují.

Píši Vám, co máte čas, tohle číst

Píši Vám, lidem z pohraničí, ze Sudet, kde se domluvíte česky, kde Ještěd je a stále bude náš. Píši lidem z Krásného Lesa, Semil i Turnova. Miluji Hrádek pod Grabštejnem a Chrastavu u Hamrštejna. Píši všem z Bílého Kostela,  Českolipska, Jablonného i Zákupska, Mimoně, Ralska i Kuřivod.

Píši všem, co dýchají čistý vzduch a pijí vodu ze studně, kteří mají rádi svůj kraj. Píši Vám a vidím kolem hradbu lesů. Přeji si, aby se stal místem odpočinku, kde koně zpomalí svůj cval, kde se slunce zastaví, a kde déšť zaprší zemědělcům, voda poteče do zahrad a dá lidem slušnou úrodu.

Píši Vám a přeji brzké uzdravení, košík třešní, houby v lese, pusu zamazanou od malin, teplé léto, slunný podzim a Vánoce na sněhu. Děti, hlavně děti, co se dobře učí, hrají si a budou šťastné. Vám starším, aby ti mladší k Vám byly ohleduplnější. Řada z Vás špatně slyší a chodí o holi. Ať vás tedy nic nebolí, ať děti přijdou na návštěvu, pokud možno aspoň jednou v měsíci. Ať mají lidé práci a ať na sebe nekřičí. Píši Vám o dobrém zažívání, o sousedských vztazích.

Píši Vám, ať Vás netrápí roky a výpadky elektřiny. Ať Váš pejsek, nebo chcete-li i kočky Vás poslouchají, chodí s Vámi ven, mezi lidi na procházky. Ať Vám na zahrádce, v květináči za okny roste vše, třeba i řeřicha nebo cokoliv, co kvete a plodí. Smích i radost, maličkost, která vám dělá radost.

Píši Vám, co nejste ještě tak staří, Vám, co Vás podzim života teprve čeká. Co jste dosud nehodili flintu do obilí. Vám, co Vás dosud těší Vaše děti, práce, kolegové v práci.

Píši Vám, generaci uprostřed. Vám, ženám, co si ještě nepřipouštějí, že něco už nezvládáte. Vám mužům, co za volantem řídíte svět života a smrti. Píši všem, co se stále mají chuť prát, plodit děti, jezdit na školení, vyhrávat. Píši všem, co si myslí, že tak, jak je to dneska, bude napořád. Všem, co dosud na koni nutí koně, aby skákali.

Píši Vám, myšlenkám, které Vám se honí hlavou. Aby Vám sopka nikdy nevyhasla a ledovec neroztál, aby klec na zdi nikdy nepřestala hostit ptáčka, rybičky, pejsek i kočka dožili v pevném zdraví jako páníček a panička.

Píši všem, aby Vám sloužily oči, nohy, svěrače i svaly, abyste prošli technickou kontrolou bez ztráty kytičky. Ať tedy slouží a daří se, ať Vás všichni poslouchají. Píši všem lidem dobré vůle, aby se měli rádi, a aby si vzpomněli, že může být i jinak. Dnes svítí slunce, měsíc, hvězdy na nebi a vše je, jak má být. A Vy? Žijte po svém. Je nádherné mít na to žít.