Krabičky, jak prosté

Dnes, v době, kdy se nelétá, neštepuje, kdy se rozbitá věc vyhazuje a kupuje nová, dnes, kdy jeden každý z nás už nemá na nic čas, dnes, když už není čas ani vzpomínat… Píši vám, kteří už téměř nečtete, a chtěl bych se vám vyzpovídat z toho, co dělám rád, co občas vezmu do ruky, u čeho se zastavím a na co vzpomínám. Byť to byla jen špulka od nití, zbytek čehokoliv, co zůstalo, co nikdo nevyhodil.

 Krabička s víčkem ze dřeva, z kosti, z plechu, z čehokoli, co nám navodí atmosféru, kdy právě ony byly součástí babiččiny domácnosti. Když to zkrátím, sbírám krabičky, co zbyly po rodičích. Nevyhazuji z nich nic, co by mi mohlo říct: Patřila jsem do rodiny, byla jsem pokaždé při ruce plničká potřebných věcí. Knoflíky, nitě, náprstek, špulky, kolíčky, jehly, sirky, svíčka, kleštičky, zrcátko, kus vazelíny… Bylo v těch krabičkách opravdu všechno. Tabák, cigarety, sladkosti, dopisy od příbuzných, sušená levandule, návody, jak co použít, perka, násadky, sponky do vlasů, brýle, staré léky, co bylo i tak škoda vyhodit, čaj sto let starý, guma na gumování, tužky, polámané hračky.

Mám těch starých krabiček stovky. Jsou jako staré fotky, jako pohlednice z cest, expedice zpět v čase do hlubin, za poznáním života jejich původního majitele. Jsou jako staré skříně. Plné obnošených šatů, bot, které se už nenosí a klobouků, co už nejsou v módě. Mám je úhledně poskládané, způsobně jednu na druhé. Dívám se na ně. Když ostatní už nejsou, šli spát, krabičky ožijí a začnou vyprávět. Dozvídám se, co všechno bylo v jejich útrobách, co všechno viděly, komu šly na nervy, kdo je měl rád. Jsem z nich celý tumpachový. Byly to i šperkovnice, uměly muzicírovat, nabídnout cigaretu, tabák. Často je vyráběli vojáci v zajetí a dostali za něj kus chleba, sýr, kus tvarohu, mléko na zapití.

Každá z nich má svou pohnutou historii. Pro radost, pro vzpomínání mé drahé krabičky. Sháním je všude po půdách, na blešáku. Patří tam, kde mají mít své místo a rád se jimi kochám. Krabičky na cokoli. Na šroubovák, na šroubky, matičky, fitinky, hřebíky a háčky, skobičky. Na různé hřebeny, prstýnky a náušnice. Jsou plné staré bižuterie, brýlí, co už nikdy sto let nenosí. Krabičky, co nikam nespěchají a nejsou líné. Kdo uklízí a nevidí je, sám sobě škodí, šlape si po štěstí a po vzkazu od našich babiček. Nic nevyhazujte. Budou se líbit vašim dětem, a tak to bude pokaždé, když je budete mít v ruce a osloví vás. Budou si s vámi povídat o světě prastarého štěstí, o práci, o životě těch, kteří tu byli a dali vám život.

Krabička. Slovo tak prosté, jednoduché, plné prastarých radostí, plničké drobností, které už neznáte. Jsou s námi a budou stále. Jsou jako svědci na zlaté svatbě, pes, co hlídá talíř výborné dršťkové polévky. Ať tedy žijí i krabičky a krabice od všeho a na vše, obrázky ze života těch, co tu byli před námi!

Sousedovic kocour Simeon

My hoši, co sbíráme známky a především Bulharsko, víme své. Simeon byl bulharským carem. Němec rodem, jako současní britští panovníci. Kocour od sousedů je rovněž cizorodého zevnějšku. Bíle nadýchaný aristokrat bůhví odkud od náměstí z Jablonného pod Ještědem. Je to s ním jako s námi. Babička z Volyně táta horník z Argentiny, oči černé, vlasy kudrnaté, nos zahnutý, chlupaté uši, hádejte, odkud jsme…

Když jsem byl malý, později o něco větší, sedával jsem vzadu v kině. Nebylo tam vidět, vzduch, že by se dal krájet. Kocour od naproti se jim ztratil. Tři dny ho naháňali, až se prozradil. Seděl ve sklepě na uhlí a nevěděl jak ze šlamastyky ven. Nedivte se, ono se to v tom kině odvíjelo podobně. Ruce bůhvíkde, ústa na ústech, zrychlený tep a potíte se. Kocoura vytáhli. Byl černý, jako saze z komína. Očividně toho měl plné tlapky a kožich jakbysmet.

Když se v kině rozsvítilo, lidé zepředu se začali otáčet, co se to tam vzadu dělo. Ti vzadu se stačili doobléct a dělali, že oni nic, oni houslisté. Dobře to dopadlo. Někteří se i vzali, měli děti, psa a kočku, roztomilá morčata. Pes měl blechy a očividně ho štvalo, být pořád uvázaný u boudy. To kocour jenom kvetl. Proč taky ne? Svět je už takový. Přeje bohatým, ubírá druhým.

Simeon je kocour výstavní. Připomíná mi jednoho u sousedů. Po Němcích. Slyšel na jméno Mici.  Kocour Mikeš, kocour v botách, kocour pirát, milující otec rodiny chodící za kočičími slečnami, kocour, co kocour, to člen rodiny a bafá z dlouhatánské dýmky. Kocour od malíře Josefa Lady, kocour, co chytá myšičky a nosí je domů pánovi nebo jeho paní. Ten, co se se válí na gauči, dává si dělat manikúry, mňouká na měsíc. Nemusí mít až návyky studenta z církevní školy, hlavně, že nosí z venku v kožichu blechy. Rádi se toulají a domů chodí celý orvaní. Nemají se rádi se psy, syčí na ně jako hadi. Nosí kolem krku něco, co odhání klíšťata a blechy. Nelíbí se mi kočky na vodítku v šatičkách pro panenky, jak s nimi zacházejí někteří lidé, jak se k nim chovají různí „taky lidé“.

Bohatost srsti, oči jako duhovky… Kočky prý mají devět životů. Když nechtějí, nedají si poručit. Má první žena, když jí bylo v Anglii nejhůř, jedla i výborné kočičí konzervy. Jen nevím, proč se hezkým děvčatům říká, že jsou to kočky, proč ne jinak. Snad pro tu hezkou srst, ošetřené drápky, vždy čistý kožíšek. Nemohu jinak než kočkám věřit, že se nezmění a že budou pokaždé tam, kde chceme mít. Ať roste jejich krása k oslavě našeho soužití - člověk a kóča - tohle i mnohá další století.

Časopis Přítel zvířat - Věci kolem nás

Mám před sebou časopis z roku 1858 psaný krásnou češtinou před 160 lety, měsíčník o šlechtění člověčenstva a k ochraně zvířat, vydávaný spolkem proti jejich týrání, ve Vídni, v samém srdci mocnářství.

Staré časopisy jsem miloval od útlého dětství. Naučné na špatném papíře, obscénní na lesklém, až po dětské ilustrované Ladou, Sekorou, Burianem. Ty úplně první byli ještě po Němcích ve všech chalupách kolem té naší. Dosídlenci se jich rádi zbavovali tak, jako německy psaných knížek. O nich by mohla mluvit stará Sojkova papírna pod nádražím v Bílém Kostele. Tam byly šmelcovací stroje vyčleněny na cizojazyčné tiskoviny, na němčinu v papírové podobě.

Zpět k časopisům, třeba k tomu, kterým se právě probírám - Přítel zvířat. Zní to trochu haškovsky, frivolně, švejkovsky, ale není tomu tak. Z každého článečku je znát urputnou snahu něco změnit, dát někomu z těch němých tváří hlas, slovo, aby se mohl bránit, a protože to není možné, pak hlasem těch, kterým je ubližováno, mluví člověk. Zanícený, odhodlaný, předpojatý autor, který chce našim zvířecím přátelům pomoci.

Naslouchejte se mnou: „Na vlaštovku - Z rána za tmy k šviholení ústička již otvíráš. Hojné skladby svého pění, vlaštovičko, probíráš. Záhy, jak jen měsíc hasne, hvězda mizí s bleskem svým, světu hlasáš jitro časné zpěvem tichým, milostným.

Pokuta za trýznění zvířat. Velmi patrný důkaz o nesmírné citu prázdnosti, jaká se při mládeži nalézává, poskytuje tato zpráva z Čech nás došlá. Třinácte chlapcův do školy chodících oblíbilo sobě tuto nelidskou kratochvíli, že vajíčka zpěvného ptactva ze hnízd vybírali. Surovým těm chlapcům od tamněkšího komisarství policejního dostala se dobře zasloužilá odměna jednak pokutou tělesnou, jednak vězením.“

A trestalo se: „V posledním čtvrtletí roku 1858 přišlo ve vídeňském policejním okresu pro týrání zvířat 24 případů k vyjednávání, a sice 21 pro trýznění a přetížení koní. Tresty byly na 12 až 24 hodin do šatlavy, ve dvouch pádech s půstem zostřeno, peněžité pokuty o dvou zlatých; tělesný trest 4 až 10 ran holí neb metlou. Jihlavský c. k. okresní úřad potrestal jednoho pacholka z B., jejž filiální Spolek pro trýznění potahu udal, šatlavou po 6 hodin.“

Pokud byste si tyhle zprávy a zprávičky ze života lidí a hovádek božích chtěli objednat zvažte, zda předplatné není nad vaše možnosti. V záhlaví časopisu stojí: „P. t. údům spolku dostane se časopis tento zdarma, ale jen tam, kde roční příspěvek složili. Těm, kdo údy spolku nejsou, prodává se ročník tohoto časopisu za jeden zlatý stř.“ Nekup to za tu cenu. Jak sami o sobě píší, napomůžeš tak „k zušlechtění člověčenstva a k ochraně zvířat.“ O což o nám všem jde v období voleb i mimo ně.

 Dnešní časopisy jsou rovněž mravné, žel i nemravné, plné svalnatý chlapců, nahých žen. Snad právě proto, že nám, dnešním čtenářům, jde o to samé o co šlo čtenářům starším o 160 let, nedejme se. Bojujme a nevzdávejme se před cílem. Spisovatel Jaroslav Hašek si z té krásné myšlenky udělal námět pro crazy komedii vysmívající se Rakousku-Uhersku. Nám je dáno přestat se smát a problém týrání a zušlechťování člověka brát vážně. Máme i parlament, jeho zákony, žel schází nám ta část tělesných trestů těm, kteří jinak neslyší. Snad někdy v budoucnu, bude-li tedy toho vůbec ještě třeba.

O psu nemluvě, se psem na věky

My, co žijeme na vesnici, a to už odjakživa, máme doma psa. Říkám doma a myslím tím venku na dvoře, na zahradě. Nepatřím k výjimkám a mít psa i v naší rodině patřívalo k dobrému tónu majitele domku, vilky se zahradou, a to už asi tak od roku 1938. Na to, že žijeme v Sudetech, mnoho let existence psů je součástí naší existence. Babička z tatínkovy strany měla vlčáka a ten s ní prožil všech šest let války, aby nakonec zemřel a dal základ psímu hřbitovu na svahu za plotem zahrady, svažujícím se pozvolna k Lužické Nise.

Mít psa, byla i jistá úlitba zabezpečení domu. U nás v pohraničí, v Sudetech, o to pikantnější, že čeští dosídlenci přejímali od odcházejících Němců i domácí zvířectvo. Ještě mnoho let po jejich odsunu a splnění přání vrátit se zpět do Říše, se v našich zahradách proháněli vlčáci, kteří rozuměli povelům v češtině a němčině. Obdobně na tom byly kočky, andulky, králíci a slepice, ovšem pes byl mezi nimi král a sousedovic Brita, německá ovčačka, královna. Že mě kousla do stehna, vyřešilo doma pár pohlavků a kus salámu Britě, aby informaci o snadném úlovku neroznesla ostatním psům v okolí.

O mnoho let později: Náš pes Vilínek má bůhví čím danou obavu z automatické pračky plněné předním kulatým okénkem. Její zvuk, co povídám, už jenom cvaknutí knoflíku, kterým se pračka zapíná, vyvolává v našem psu panickou obavu, že ho stroj pozře a už nikdy nepustí. Pes, který svým hlubokým hlasem vzbuzuje strach a při otevření mordy i zasloužený respekt…

Jsme si se psy hodně podobní. Odcházíme a přicházíme. Většinou jsou k nám milí, jsou na nás ekonomicky závislí. Tenhle stav opravdových sympatií je zřejmý, když se vracíme domů. Psi mají v sobě hodiny a už nás netrpělivě vyhlížejí. Jejich radost z opětného setkání je nehraná, úžasná a život osvěžující. Jsou psi takoví, ale i makoví, jeden každý se od druhého liší. 

Ti naši, co odešli, spočinuli na improvizovaném pohřebišti na stráni svažujícím se k řece. Překvapení s sebou přinesla velká voda. Odkryla i to, co neměla. U nás to bylo nepřeberné množství psích ostatků. Znovu jsme je uložili do hlíny o trochu výš a vzpomínali, které komu patří. Shodli jsme se, že nám patří všechny. Jsou součástí smečky, která život obohacuje a dává mu dimenzi jednat lidsky,  nepřestávat být součástí přírody, společenství, kde silnější svého postavení ne zneužívají.

Pes se i pro mě stal součástí okolí, které má svůj řád a své rituály. Sdílet radosti svého chlupatého přítele, kamaráda, být mu nablízku, pohladit, podrbat, dát plnou misku v době krmení, potřást podanou pacičku, pohladit. Patříme k sobě, jsme rodina. Mít společné starosti, respektovat své fobie, mouchy, co nám sem tam přelétnou přes čenich, přes naše nosíky….

18. srpna 2018

Sobota, den jak zralé víno. Přes rozkopané Jablonné v Podještědí ostře vlevo na státní, pak směr Cvikov - Nový Bor  - Česká Sibiř - varhany a znovu ostře vlevo do kopce, z kopce podél potoka a jsme v Jánské. Ještě nebylo ani v šest ráno. Jana to odřídila bez ztráty kytičky. Tam v kopcích nám přeběhla přes cestu 4 divoká prasata zleva doprava. Na blešáku v Jánské pršelo. Tam odkud jsme, jsme déšť neviděli hezkých pár měsíců. Pole všude kolem sklizena. Kdo má ještě vodu na zalévání, zalévá. Moc to nepomáhá.

Odskočili jsme si mimo Českolipsko na Děčínsko a Liberecko, přes Černou Louži do Hrádku nad Nisou. Walter, můj strýc, byl navržen na poctu hejtmana Libereckého kraje. Rád jsem mu tu čerstvou novinu předal. Bude mu krásných 90 let.

Všude kolem kolaři, zpět do Stráže pod Ralskem a do Osečné, trochu bloudění za náměstím, směr bývalý vojenský prostor ves Náhlov. Setkali se tam z popudu Spolku historie Mimoňska bývalí obyvatelé opuštěných chalup a usedlostí sudetští Němci z tohoto kraje s českými. Přijeli jsme až po zahájení, ale i tak byl slušný zájem o mé knížky. V místním muzeu jsme si prohlédli výstavu o emigraci zdejších Němců do Brazílie.

Den byl pořád krásný, snad až moc. Sluneční cesta lesem napříč bývalým vojenským prostorem Ralsko na Českolipsku je mocný zážitek, na který se nezapomíná. Uprostřed lesních cest, na jejich křižovatce, je památník tragické události, kde při autonehodě na počátku padesátých let minulého století zemřel hrdina Sovětského svazu generál Sochor. Ten, co pomáhal na svět státu Izrael, když pomohl vycvičit vojáky, kteří uhájili existenci Izraele. Velká čest jemu, živým i padlým vojákům tohoto státu.

Úžasný klid, pohoda, ale i pokora, která dnes vládne tomuto ještě donedávna uzavřenému prostoru, vás úplně pohltí tak, jako mě. Nás, kteří jsme takříkajíc s otevřenými ústy vnímali krajinu, okolní svět borovic, písku, vůně lesa, modré oblohy a vody v tamním údolí. Viděl jsem toho mnoho, co svět krášlí, přírodu i stavby lidského snažení. Kraj na skok od lidí, co tu kolem žijí, je svět úplně jiný, opuštěný. Snad jako Jurský park bez hrůzných predátorů. Přívětivý, dosud nepoznaný, plný zážitků a zázraků. Den toho 18. srpna byl pro mě dnem, jaký není v nabídce zážitkových cestovních kanceláří. Ten se rodí ze šťastné konstelace hvězd každému, kdo není slepý, vidí a cítí kraj nepoznamenaný už dnes desítky let vojenskou přítomností. Zůstalo mu jen označení bývalý vojenský prostor.

Závidím a přeji vám, všem ostatním, běžte se podívat. V kostele, v synagoze nenajdete větší klid, mír a usmíření. Není tu čas ani prostor pro hádky, krajina vstřebá vše negativní a zůstane jen radost a potěšení z krásy na zemi, mír a tiché snažení větru, pohlazení po tváři, pevný stisk ruky, přivřené oči, polibek na tváři. Buď sbohem, má nová stará lásko, krajino snů a pohádek. Na zemi je ještě pořád krásně. Stačí jen otevřít oči a jít za snem.

Letmé ohlédnutí

Tak, jako mám rád krajinu a vše na dohled z Ještědu, tak miluji svah pod Cukrákem na jih od Prahy, Mníšek pod Brdy. Snad i proto, že při vjezdu do městečka pod Skalkou nestály ještě hrudkovny a dech města byl takový, jak se to řekne, abych neurazil, pomalý, ospalý.

Příbuzní bydleli v Šámalově vile. Hluboko v zahradě, kde rád snil své touhy dlouholetý přítel TGM, kancléř meziválečného období Přemysl Šámal. Ten Šámal, co tolik udělal pro vznik naší samostatnosti, po kterém je i pojmenována chata v Jizerských horách. Tak tohle mě jako kluka vůbec nezajímalo a přitom mělo. Na to jsem přišel o mnoho let později.

Prázdniny jsem trávil ve společnosti děl umělců, kteří si brali jako nejvyšší poctu své práce darovat panu kancléři svá umělecká díla. Vůbec jsem si nepřipadal jako v Národní galerii. Běhali jsme s bratrancem kolem obrazů a grafik nedozírné umělecké hodnoty od těch nejpřednějších umělců. A to mí příbuzní byli jen podnájemníci, kteří dostali dekret na ubytování od obce zcela nahodile.

Na zahradě vily byl i dřevěný altánek. Dveře byly přivřené a uvnitř poklady. Grafiky s loveckými náměty holandských mistrů, lovecké trofeje, lovecké trubky, diplomy, fotky, sošky, tepané talíře, staré pušky, tesáky, nože, medaile v prosklených rámech a mnoho, mnoho dalších krásných věcí. Starodávný vyřezávaný nábytek, glazurované staré holby, broušené sklo, perské přehozy, nádherný lustr z paroží. Nikdy předtím a ani potom jsem neviděl nic krásnějšího. Nic jsme tam nerozbili, nic nevzali, až jednou. To jsme si vypůjčili ze zdi staré bambitky a honili se s nimi po zahradě a hráli si na piráty, až se stalo, co se stát muselo. Náhle, z ničeho nic, jsem se propadl shnilými prkny do septiku plného zapáchající nedefinovatelné hmoty. Bambitky byly vráceny na původní místo a dveře do srubu strýček zatloukl hřebíky, aby nám tam ztížil přístup, neboť našemu ujišťování, že to bylo naposledy, nevěřil.

Když si po letech strýček, mimochodem šikovný zedník, postavil v Mníšku pod Brdy rodinný domek a já už kolem Šámalovy vily jenom chodil, pokaždé jsem si vzpomněl na původního majitele, Němci zavražděného velikána naší politické prvorepublikové scény Přemysla Šámala, na mé skvělé letní prázdniny v tomto pro mne nádherném paláci, na babičku, tetu, příbuzné, kteří v tom nádherném prostředí řadu let bydleli.

Mníšek pod Brdy, město tehdy ještě zavřeného zámku, nádherných rybníků, poddolované Skalky, lesů plných těch drobných malých jahod, busty spisovatele F. X. Svobody na náměstí, kluků, s nimiž jsem se tam každé léto kámošil, parcely, kde měla babička slepice, kterým jsme s bratrancem brali ještě teplá, právě snesená vajíčka a pili je syrová… Ano, tak nějak vypadalo mé mládí rovných 30 kilometrů od Prahy, šťastné a veselé. Byli jsme tolik mladí…

Za okny je stále víc teplo, jako na poušti

Je tomu víc jak 72 let, co jsem se narodil a co byla vedra k neutěšení. Traduje se, že nám Rusko poslalo vagóny obilí, ač sami neměli, co dát svým lidem. Vše oschlo na stojáka. Kupodivu u nás doma v Sudetech ne. Lesy, potoky, kopce a samotná řeka Nisa, Ploučnice to nesly statečně a vedro potažmo sucho unesly. Mně bylo v kočárku hej. Maminka měla svoje mlíčko sucho nesucho.

Splachovací WC nebylo, tudíž se vodou šetřilo, velké praní mytí těla se oddalovalo, co to šlo. Kropicí vozy, o tom se nikomu ani nezdálo a studně? Já do nich nekoukal. Táta se v duchu radoval. Nemusel kropit ovoce a zeleninu. O to déle vydržely ty krásné pozinkované konve po Němcích. Jablka červivěla ještě na stromech, to samé švestky, hrušky. Mirabelek, špendlíků, těch bastardů naši pangejtů,  zarostlých zákoutí, vyvážek a lesních pasek bylo dost a sládly před očima, těch bylo kupodivu dost.

Vedro. Už jsem se sprchoval jednou doma regulerně pod sprchou, dvakrát venku vodou z hadice. Teď ležím doma na koberci na břiše a snažím se někomu, kdo to bude číst v zimě sdělit, jak je mi horko, jak mě pálí oči, jak mi teče z čela pot a blbě se mi dýchá. Je toho horka moc. Teď ve tři odpoledne 36°C, samosebou ve stínu a nad nulou. Včera nám praskl teploměr. 42 °C na sluníčku.

Pes leží v koupelně a potí se jazykem. Černý kožíšek, co má jen jeden a stále na těle, nesundává, leží jako zabitý, jen smutně na mě koulí oči a z jazyka mu kape. Pije vodu jako protržený a moje paní? Ani se neptejte. Komáři koušou tam, kde to nejvíc svědí. Je sladká, tudíž láká mé konkurenty, predátory. Mě koušou jen sporadicky.

Hergot! Mraky tu plují oblohou od hranic k Ještědu, od Ralska k Lemberku a nic! Už měsíc neprší. A bude se nám stýskat. Paní už ani nevěří. Zahřmí - a nic… Já kropím rajčata vodou z konve a kupodivu rostou. Svědčí jim má píle. Tráva už není trávou, ptáci oněměli bojí se usnout. Nikdo už po obědě nepracuje. V tom horku mozek stávkuje, ruka sotva udrží láhev piva, minerálky, popřípadě studeného čaje (to v mém případě). Strašně se mi potí čelo. Už aby zapršelo. Snad už zítra, to bude pátek 10. července roku 2018. V zimě si rádi vzpomeneme, hlavně ten, kdo půjde odhazovat sníh. Bude to i o sluníčku, co v zimě nehřeje. Ruce v rukavicích, teplé obutí. Proboha, lidi, nestrašte! Kde jsou ta letní vedra, teplo, jak se lidově říká, jako v pekle u kotle.

Teplo je pořád, slunce žhne jak na Sahaře. Co vypiješ, vypotíš. Vše, co roste, usychá. Žízeň máme všichni. Dát si tak trochu tepla do batohu, do ledničky. Zní to infantilně, ale je to moje přání. Uvidíme, kdo se toho chopí. No, řekněte sami, mít tak ledničku, co umí i topit. Asi trochu blbnu. To bude z toho horka. Už se těším, až zasněží.

Koupání, povšechně o vodě

U nás doma se praní ve velkém hrnci praktikovalo jednou za týden v prádelně na zahradě. Tady se pralo velké prádlo a voda byla pořádně horká. Koupalo se - všichni v sedací pozinkované vaně. A protože jsme se často stěhovali, bylo to i o lázeňském kotli, smaltované vaně po Němcích s velkými měděnými kohouty. Věřte osmiletému klukovi, že si to správně zapamatoval.

Koupání a praní byl pokaždé rituál. Vodu jsem měl od malička rád. Nebylo jí nikdy moc, někde byla i sprcha, prádelna propojená s koupelnou v jednu místnost plnou vodních par, pachů všeho možného, co do koupelny patřilo. Jak říkám, jednou týdně, ale z gruntu, celého člověka.

Já se moc těšil, žel maminka už tak veselá nebyla. Často jsem pak slyšel, jak říká tatínkovi: „Dneska ne, měla jsem toho moc. Velké prádlo, kluka umýt je taky pěkná dřina.“ Tak nevím, co ji tak moc zdrblo, že se s tím musela svěřovat tatínkovi večer v posteli před spaním. Byla prostě jiná doba. Ženský byly udřený a měly v mokré páře problémy s vlasy, s trvalou. Vlasy jim po celodenní práci v prádelně a s koupáním zvlhly, splihly a peníze za trvalou byly fuč. Nakonec si ji dělaly  samy. Doma se v té době všude povalovaly natáčky, různé pytle na sušení mokré hlavy.

Ještě, že bylo koupání i jiné, přírodní. U nás na vesnici jsme se koupali na koupališti ve vodě studené, jak čert, v rybníčcích všude kolem, v řece Nise, v meandrech za machnínským vlakovým nádražím. Tam všude byla ve vodě všelikerá vodní havěť. O to to bylo víc vzrušující, jít se koupat, kde vedle tebe plavala užovka, o nohu se ti otřelo něco, o čem jsi raději nechtěl vědět co to je. Nás kluky, a byly mezi námi i holky, nic nemohlo rozházet. Do vody s námi šli i psi, když na nás přišlo čůrání nikoho ani nenapadlo vylezl z vody ven. Chodilo se koupat i v noci, když v srpnu padaly z nebe na zem Perseidy, když se ztichlou vesnici ozývaly otevřenými okny ale i z chlívků zvuky, které nás bavily.

Voda se stala naším živlem, mnozí to zkusili i na Baltu v moři. Koupání tam je něčím jiným, než to šplouchání na Chrastavském Oku, na koupališti, v bazénu na zahradě, lepší to bylo v Bulharsku nebo v Rumunsku u Černého moře, úplně jiné v Chorvatsku. Jiné moře? Tehdy ještě ne. A pak tu bylo naše Máchovo jezero, přehrady na Vltavě, vodní nádrže na Slovensku, přehrady, Balaton v Maďarsku. Tam všude jsme šlapali do písku, po kamenech. Povinné bylo naučit se plavat v rámci školního výcviku. V Jizerkách vyrostly díky předchozím generacím nejen úžasné rozhledny ale i kaskáda přehrad, které jsme mohli tehdy i přeplavat. A tak jsem i já přeplaval Souš, Darré postaru, a byl jsem na sebe pyšný, co všechno umím.

Vodě blíž a mnoho vodních kilometrů přeji všem, milí následníci. Čochtanů už dnes není, ať žijí ti, co se pravidelně myjí ve vanách, pod sprchou, na koupališti.

Když se otáčím, nehledám hezkou slečnu, ale stín

Je polovina července roku 2018. Kolik to je let? Tehdy bylo léto k nevydržení. Jak už bylo zvykem, ze zimy jsme přešli do léta během jedné noci. Vše, co se včas zasadilo, vzešlo, žel, aby po měsíci začalo chřadnout. Nebývalé sucho pohltilo vše, kam se voda nedostala.  Zalévaná rajčata, okurky, papriky, dýně, cukety rostly jako z živé vody. Tam, kde se jí nedostávalo, zbyla po rostlinách jen vyprahlá zem, tam kde trávu sekali, druhá nenarostla a zahrada během několika týdnů zhnědla a vypadala jako ošklivý tenisový kurt. Ptáci se stěhovali ze zahrady do blízkých lesů, kde bylo stínu a vody o trochu víc než našich parcích a okolních zahradách.

Obilí uzrálo šmahem minimálně o měsíc dřív, než tomu bylo v minulých letech. Srnky už ani nevycházely z lesních porostů. Slunce žhnulo dny a týdny., Dnes je, jako bylo včera. Po celý den dlouho do noci, den, co den, víc jak 30° ve stínu. Náš věrný přítel, pejsek ze slovenského útulku, už ani nechtěl vycházet ven na rozpálený dvorek, žhnoucí zahradu. Kdo měl bazén, venkovní sprchu, hadici napojenou na vodovod, se ten se trefil do černého. Musel do vody k vodě, na koupaliště, do bazénu na zahradě. Bylo horko jako málokdy a u nás na severu vůbec.

Kočky i pejsci se jen mátožili kolem svých pánů a paniček. Psi, potící se jazykem, zanechávali před sebou kaluže slin. „Pít, pít“, volali děti na rodiče, spotřeba piva vzrostla geometrickou řadou. Zmrzlina, melouny, studená káva, minerální vody, čaj, džusy vše mizelo z pultů a mrazících boxů, jako sníh uprostřed léta z vrcholu Tater. Tvrdý alkohol, kefír, kyselá mléka, vše, co teče a chladí.

Už to trvá třetí měsíc, kdy všechna zahradní pitka instalovaná na zahradě u našeho domu jsou stále obsazena a náš pes putuje od jednoho k druhému, odhání ptactvo nebeské a veškerou vodu v tomhle vedru si nárokuje pro sebe. Jablíčka seschla, ořechy padají, švestky zčervavěly. Ptáci zmizeli z oblohy a jen ti největší ještě krouží nad krajinou. V noci občas zakřičí - zaštěká srnec, ale jeho družky už nechodí z lesa pást se kolem naší zahrady. Všichni vyčkávají v lese a dobře dělají. Čekají, až se počasí umoudří a bude alespoň těch 20° a den bude možné přežít bez přehřátí.

Ty dnešní i včerejší třicítky jsou pro Středoevropana zkouškou přežití. Až jednou, nedej bože, bude ještě tepleji, může nás to dokonale zničit. Už dnes jsou v Čechách banány za 16 a jablka za 40, což mluví o tom, že nejsme daleko od přehřátí s trvalými následky.

Za 14 dní začíná nový školní rok 2018/2019 i pro mého vnuka. Všem, co mají rádi teplo, bude v zimě smutno. Žádné noční koupání. Oblékat se do nepohody a těšit se na příští sezónu, na ty pařáky, co jsou letos už asi za námi.

Vám, kterým bylo dáno netřást se v kolenou

,

Píši Vám, dálavám, dnes hluboko a nízko. Všem jámám, zemským trhlinám, děrám a průrvám, které máte, co skrývat. Píši všem, co nemají strach a lezou po čtyřech, po břiše hloub a hloub, až kdesi uvíznou a nevědí kudy kam. Štěrbinám, úskočným štolám pod povrchem země, podzemním řekám, krápníkům a pastím, kam se není, co cpát.

Píši Vám, co se nebojíte i Vám, co máte oprávněný strach. Roklinách, stržím, sněžnými jamám, všem, co mají rádi hory, doly, štoly, horní díla, šachty, kde jsou už jen netopýři, mloci a tma. Chlad, co zalézá do kostí, kde tělo, svaly nechtějí poslouchat. Všem Vám, co se nebojíte jít vstříc černotám, úzkosti a strachu. Obdivuji Vás, že nesevře se v těle něco, co Vám řekne: Nevrátíš se, už nikdy si nepřičichneš ke květinám. Píši člověku s převelikým Č, tomu, co umí překonat křik ptáků v černých kaftanech, strach, co bývá bratrem, spřízněn s obrovitý kopcem úzkou štěrbinou, která vede tam a pak možná i zpět za sluncem.

Píši Vám, odvážným, co máte pro strach uděláno, s kyslíkovou bombou na zádech. Všem horám obráceným špičkou, celým masivem dolů k peklu, blíž ke studeným jezírkům, průchodům, kudy by se neprotlačila veverka, ale Vy si najdete cestu Všem těm, co jsem potkal i těm, které jsem neviděl a přesto existují, známým i neznámým hrdinům, chlapům i statečným děvčatům, co hledají ztracené. Všem, co jim není lhostejný osud jejich kamarádů, lidí, o kterých jen někde slyšeli. Všem lidem dobré vůle, všem, co se umí postavit osudům a změnit je v oslavu nalezených ztracených. Hrdinům i poraženým, co se nevrátili a spí tam kdesi hluboko na kamenném loži ve tmě a chladu navždy, s rukou pod hlavou.

Píši všem, co milují hory, všem, kterým skály nahoře i dole přinášejí potěšení, oprávněný strach i pocity vzrušení. Něco se dá jen těžko popsat. Nechci být sentimentální, a proto brzdím. Zůstává jen oprávněný obdiv k těm, které nebrní nohy a nemají to, čemu se říká závrať, kteří překonali sami sebe. Ať jdou po hřebeni střech a nebojí se. Ne každý je sto zlomit pouto připojení k pevné zemi a udělat krok do propasti a vejít. To patří jen vyvoleným, k výbavě všech, co se spouštějí do propastí, lezou k slunci blíž.

Chci všem hrdinům i pěšákům poslat pohlednici a vypsat se z toho, že patřím k fanouškům a nevím, jak to říci, že je obdivuji, že přeji jim víc, než pevné boty a větrovky, do kterých nevleze mráz. Pevné zdraví, silného ducha, který právě mně schází. Popřát Vám, aby nikdy nevychladla Vaše touha a síla přežít, abyste se mohli spolehnout, že je cesta tam i zpátky. Aby Vaše kroky vedly k jasnému cíli. Být s horou vždy zajedno, jednou velkou hlubokou náručí pokory s matkou přírodou.

Psaní těm, co i v sobotu brzo vstávají

Píši Vám, co vstáváte v sobotu po páté. Píši těm, co se obléknou a míří k pokladnám a jen co se otevřou, běhají sem a tam. Patřím k Vám. Jsem tady správně na bleším trhu, kde se prodává a kupuje všechno od kůže z hada, živého kanára, mušle, jak záchodové i ty mořské, doma pečené preclíky, kola od trakaře, obraz císaře pána. Jsem tam pokaždé s Vámi. Věk nehraje roli. S námi běhá od božího rána děda před smrtí, jeho máma i syn a vnuk, co sbírá autíčka. Přijeli autem zpoza rohu i zdaleka. Teď chodí i Ukrajinci, co tady pracují.

Moc hodně záleží na počasí. Když prší, všechno je v háji, když sluníčko svítí, tak se obchody se hýbají. Parkoviště kolem praskají náporem zvědavých, kteří neodolají. A ač nic nesbírají, nic nepotřebují, přesto nakupují. Každý jsme jinak praštěný. Jeden sbírá hrnce, druhý jen pokličky. Mají tu opravdu všechno. Věci pro zasmání i věci zbavené piety. Jak jinak nazvat prodej urny s originálem popela viz doklad o zpopelnění. Prodávají a nakupují všichni. Syn, univerzitní profesor, docela mladý, přesto sbírá a kupuje valchy na ruční praní. Známý jiného shání propisovačky, má přítelkyně věci z Číny, kde jsou motivem ptáci, rybičky, zvířátka. Všechno, čeho se dnes dotkneme, je odtamtud, ale co má drahá shání, není. Snad příště na burze někde jinde.

Jak romanticky a inspirativně tu zní příště v Jánské, v Držkově, v Zákupech…  A záleží to i na tom, zda v Zákupech posekali trávu, zda mají všude čisté WC budky, schopné organizátory. Jak říkám, nejvíc ale záleží na počasí. Když prší je to v řiti. Na déšť platí buď zůstat nebo balit.

Ti skalní přicházejí už o půlnoci a mohou padat šrapnely. Za úsvitu baterek zalehnou a ráno ještě za tmy věci vybalí. Druzí chodí od jednoho vykolíkovaného claimu ke druhému svítíc baterkami do krabic a na sedačky a tipují, co je a co není. Blešáky, ano, to je léčba proti nudě, nostalgii. Tam se dohaduji obchody, tam by mladí chtěli být staří a mít tak jejich konexe a peníze, nos na to, co je padělek, co je pravé.

Je to vášeň. Podílí se na ní všichni. Platí zde zákony trhu a platí se v hotovosti. Žádné karty. Z ruky do ruky cash. Je zajímavé, že i ženy podlehly. Prodávají v porovnání s muži tak na polovic. Nakupují tak, že každý třetí zákazník je sběratel v sukni. Neznám nic, co by uspokojilo sběratele víc, než usmlouvat pět korun a zvítězit. Lepší pocit nezná. Že někde koupil věc, která tu už leží měsíc a dodnes nikdo o ni ani okem nezavadil, hop a trop a je pryč. Dovedete to pochopit? Ale jistě. Jen přijďte a uvidíte sami. Blešák vás chytne a už nepustí. Tak nějak to má být.

Pilní včelaři

Dnes zaplatíte za med kolem 150 korun. Za mého mládí se za něj platilo okolo pětadvaceti. Žili jsme na vesnici, kde těch včelařů bylo víc. Točit klikou medometu umím taky. Ve včelíně pana Reichla jsem byl mnohokrát i bez něj. Jeho syn Ruda byl můj spolužák a starý dobrý kamarád i mimo školní lavice. Měl jsem to k němu přes ulici a měli jsme naprosto stejné zájmy a lumpárny, které dospěly k trestání a často i k fyzickému násilí. Z Rudy se stal lesní inženýr, ze mě profesionální mládežník.

Z titulu své funkce předsedy okresního výboru socialistického svazu mládeže, jsem mnoho odpolední hodin trávil na předsednictvu Národní fronty, která zastřešovala organizace naplňující volný čas lidí. Mezi nimi byli i včelaři, kteří každého půl roku předkládali zprávy o tom, jak se daří v kraji včeličkám, co je ničí, co jim svědčí a co k tomu potřebují. Žádná politika, čistý med. A bylo to smutné naslouchání. Celá ta 70. a 80. léta 20. století to byl jeden boj s morem včeliček, boj nikdy nekončící. Přesto se ti naši organizovaní včelaři nevzdávali a zarputile svá včelstva bránili proti nákaze. Viděl jsem pana Reichla, jak chodí ke včeličkám vysokým sněhem, jak je přikrmuje, čím vším je chrání, aby nemusely do ohně.

Slyším je jako dnes, jak pokaždé svou zprávu začínají slovy: „Soudruhu vedoucí tajemníku, je to zlé. Naši členové už nemají nikoho mezi sebou, kdo by byl imunní. Včelstva na Liberecku už neexistují…“ A přesto se vždy našel někdo, kdo pokračoval. Koupil nová včelstva, cukr a začal znova. Úly přeci nemohly osiřet. To by bylo proti profesionální cti každého z nich. Dělali vše možné i nemožné. Seděli jsme kolem toho dlouhého stolu Národní fronty a zástupci ostatních organizací jen koukali, co je to za silné, povětšinou starší pány, co se umí bránit nepřízní osudu a jdou do toho znovu, byť se jim nedostalo víc, než morální podpory od ostatních.

 Neumím si ani představit jarní přírodu, rozkvetlé stromy, keře, květiny bez všudypřítomného bzukotu včel přelétajících z květu na květ. Patří to k jaru jako loď na Máchovo jezero, jako vlak na nástupiště libereckého nádraží číslo 5, odkud vždy odjížděl přes Hrádek do Žitavy a Varnsdorfu.

Včely tu musí být a tak tomu bylo i v nejhorších letech. Já chodil rád nad Machnín do bedřichovského lesa. Ten zjara hučel jako včelín v předjaří. Však taky med od včel ze včelínů na kraji lesa byl vždy ten nejlepší. A ta barva! Med měl odjakživa barvu jantaru a vydržel dlouho do doby, než zcukernatěl a nepěkně zhoustl. Ale to už byl většinou med nový, letošní, nádherné barvy a vůně všeho, co kvetlo, co dělalo med medovým, dobrým, moc dobrým. A bylo u sousedů jako při zabijačce. Když se vytáčel, každý si přišel pro nový voňavě slaďoučký…

Když jsme pak v předsednictvu Národní fronty brali na vědomí předkládanou zprávu o stavu včelstev našem okrese a přijímali usnesení, jak postupovat v úsilí zabránění dalšímu šíření včelího moru, mysleli jsme i na to, jak málo můžeme pomoci pilným včelařům v jejich úsilí naučit se žít i v takovém prostředí, kde jim sotva pomůže jen naše usnesení. Taková byla doba. Dnes bude sotva lepší, ale lidé i včelky v tom už umí chodit. Přežijí.

Nákupy a věci kolem nich

Od malička rád nakupuji. Ty první nákupy, co pamatuji byli zpola leže, zpola v sedě, v sedacím kočárku, maminka stojí vedle mne a vášnivě diskutuje se třemi dalšími ženami před krámem s potravinami paní Lankové u nás na vesnici blízko Liberce v Machníně.

Píše se doba platnosti potravinových lístků, čas ještě před měnovou reformou v roce 1953. Sedím a poslouchám ženské. Kupodivu mluví německy a maminka mluví taky německy. Je s podivem, že páni v téhle vsi mluví česky. Jejich manželky a tchýně deutsch. Ve svých třech letech už něco víc vím, proč tomu tak je. Jsou to Němky, co si vzaly Čechy, rodí jim česko-německé bastardy a já jsem jeden z nich. Není tomu tak vždycky. Moje maminka je Češka, táta německý sudetský Žid.

Je to pro mě těžké. Maminka umí dobře šprechtit a místní baby si myslí, že máti je jedna z nich a ta je přitom nechala. Sedím v kočárku a dělám hodné dítě. Do krámu se musí po schodech vzhůru. Lanková dává zákazníkům ze sklenice od okurek bonbóny. Tvrdé, kyselé, barevné. Jak sama říká jsou eňo ňuňo. Je odsud, taky jedna, co mluví česky, jako německy, jinak nic neprodá.

Když má zavřeno, stříhá zákazníky v bytě ještě o poschodí výš. I já k ní v té době chodil na stříhání a řval jak tur, jen co jsem spatřil, že drží v ruce nůžky. Byli mi tři. Lanková k tomu všemu nosila bílý plášť. Asociace případného vykostění a její kamarádství s místním řezníkem Braunerem mi signalizovalo silné nebezpečí, a tak jsem tyhle návštěvy u holiče silně prožíval.

Lankovi měli dva kluky tak v mém věku, možná o málo starší. Ti prosluli tím, že upíjeli pivo z džbánku na cestě z hospody U Zeleného stromu. Aby ztrátu nahradili, doplňovali hladinu chmelového moku čůráním. Prasklo to a následný řev doprovázel tělesné trestání. Postavil proti sobě celou obec. Otázka zněla: Být či nebýt. Trestat a čím? Kdy přestat? A tak se stávalo, že dřevěné ramínko na šaty bylo povoleno a maminka, moje maminka, je používala taky.

Nákupy se odehrávaly i jinde, než u nás v Machníně, většinou ve městě, v Liberci. Klobouky u dřevěné ruky na Sokolovské náměstí. Šéf prodeje neměl ruku, nosil protézu a na ní glazé rukavicí. Hned vedle byl krámek s polotovary. Malý, ale byla to v padesátých letech novinka stojící za povšimnutí i chlapci. Do obchoďáku Brouk a Babka, tehdy už známé Jiskry, se chodilo pro košile a zákazníky tam vozil liftboy. Pamatuji rovněž takový pokus - obchod s plechovkami, kde vzadu za regály stál doplňovač a doplňoval právě vykoupené zboží. V Liberci byl tou dobou i Tuzex s potravinami, jehož vedoucím byl můj tatínek.

To byly jen letmé postřehy, jak a co se dřív nakupovalo. K tomu, že prodavač a vedoucí byli taky jen lidi a nakupujícími i my, děti…

Psala se polovina minulého století

Znám lidi, co hodinek mají doma plné šuple, a přitom on hodinky nesbírá. To se jen tak sešlo a vyhodit je? Proč? Chleba to nežere. Většinová odpověď. Pokud se nerozvedl, nikdo nic neodnesl, hodiny se v šupleti hromadí.

Pamatuji dobu, kdy na trhu nebyly. Bylo už pár let po válce a ústřižky, takové ty proužky papíru, co vás v obchodě opravňovaly třeba k nákupu i hodinek, byly k ničemu. Hodinky prostě nebyly. Bylo mi asi tak 8, právě o první spartakiádě. Mě ke cvičení na Strahově nevybrali. Brečel jsem, a aby to nebolelo, slíbila mi maminka hodinky. Zrovna ty, co v krámech nebyly. To jste ovšem neznali moji máti. Ale co povídám! Ony byly všechny stejné bojovnice, co za nás bojovaly velké i malé bitvy.

Lístky brzy zrušili a čekalo se, co na to česká firma Prim. Maminka nechtěla čekat. Do naší pohraniční obce se v té době z odsunu vrátila asi omylem vystěhovaná Němka. Ta si z NDR přivezla jako slušný provozní kapitál mechanické (jaké jiné) hodinky značky Ruhla a prodávala je doma známým a známým známých. Jedny za ty tři stovky mi byly zakoupeny.

Levné nebyly. Tatínek, soustružník Chrastavského Totextu, vydělával 1250 korun měsíčně. Maminka nepracovala, tudíž do společné pokladny přispívala jen svou péči o mě a tatínka. Nikdy jsme si okolnímu světu ani slovem nestěžovali. Neměli jsme na co. Maminka nebyla nejlepší kuchařka, ale nám chutnalo.

Zpět k těm hodinkám, dárku nad dárky kompenzující skutečnost, že sem oplakal spartakiádní Strahov, který nebyl pro mne metou, kde jsem nemohl světu ukázat, jak to umím s krychlí při cvičení mladšího žactva.

Psal se rok 1955 a já dostal své první hodinky, co pamatuji byl jsem první dítě v naší třídě, blahem bez sebe. Když jsem je zhruba za rok rozmlátil na součástky při karambolu na kole, hořce jsem zaplakal. Žádná další Němka se z odsunu už nevrátila. Byly důležitější věci, co naši chtěli koupit. Rozhodovalo se, zda koupit první českou televizi Tesla. Ne firmu, jen jeden přijímač, první v obci.

Hodinek pomalu přibývalo. Schoval jsem si i ty rozmlácené. Dnes, když se šupletem probírám, jako bych si prohlížel staré fotky naší rodiny. Tyhle nosil tatínek, tyhle jsem našel v lese na Bedřichovce, tyhle dostala maminka, když jí bylo 35 let. Hodinky mých žen, které mi je po rozchodu vracely.

Hodinek je plné šuple. Sousoší vzpomínek, díra po suku ve dveřích kabinek městské plovárny. Řeknou na své původní majitele spoustu indiskrétních tajemství. Kdo kolik a co investoval do parády, do měřiče času, kdy hodinky byly tehdy jako dnes šperkem, ale i nedílnou součástí vkusu. Prozradily, co dělal majitel.

Mé zlaté hodinky, ano jsou jedny takové, při srovnání s těmi dnešními na baterky z Číny, jste zaručenou hodnotou, milou vzpomínkou na dobu, která měřila čas mechanikou, čudlík mezi palcem a ukazováčkem, pohybem zcela mechanickým, natahováním.

Voda ze sudu a horké léto

Píši Vám, rajčatům a okurkám. A že se vás letos urodilo díky vodě ve studni a teplému červnu a červenci. Už květen byl moc fajn. Zmrzlíci k nám letos netrefili. Nevídáno neslýcháno. Zima skončila, a přes noc přišlo léto. Na Seychelách nemohlo být tepleji. A to se v Čechách nemodlíme. Přišlo to samo od sebe, zázrak jako v Lurdech, veliký jak Máchovo jezero.

 Když jsem byl malý, v době vlády prezidenta Toníka s harmonikou a za zády s odbory, šlo všechno hladce. Jen poručíme větru a budeme mít krásné počasí. Šlo to trochu ztuha napříč stranami lidovými kurzy třeba ruštiny. Jo, mládí, naše krásné mládí plné všeho, co jsme hledali. My z vesnice jsme to nalézali v kůře stromů v cizích zahradách za vesnicí a na polích. Rajčata, květák, okurky, kukuřice, nezralá jablka, maliny, jahody, borůvky velikosti pětikoruny, o zvířatech nemluvě.

Mládí… Jak vám závidíme! V mládí bylo vše krásné, rajčata větší, okurky zelenější, voda studenější, noci teplejší, šepot milenců intimnější… Píši Vám, madam, o životě sokola, o ptácích, o ovoci. Píši a stydím se za gramatické chyby, za to, že mě ovládá strach z noci a bouřek, kdy se zvedají vlny. Vítr se chová hlučně, vchází nezván okny a stromy ohýbá, jako by byly z papíru, a ne ze dřeva.

Miluji, když se příroda vzteká a nerespektuje zákony. Když rajčata vypadají jako melouny a okurky jako dlouzí hadi. Miluji a také nenávidím vše, co mě ve škole učili. Řád i stereotyp, co je a jak má být. Kdy a kde má být slunce, co jsou to hodiny a jízdní řád. Kolik co stojí a má stát.

Píši Vám, okurkám hadovkám i mému vnukovi Honzíkovi. Odřel si koleno, a byl to prý zážitek, na který devítiletý kluk nezapomíná. Velké školní prázdniny, které jsou jen u babičky. Věřím a závidím i ten stroupek na koleně pro nicotnost těch, co na vnoučka v životě ještě čekají.

Je léto, jak má být. Spát v patře je k neusnutí. Komáři se mi pustili do partnerky, pes dýchá, jako když je to dnes naposledy. Píši Vám, rajčatům, okurkám, zelenině a ovoci uprostřed horkého léta bez vody. Vody je někde jinde spousta. V mém Jablonném neprší, nezaprší. Co mělo vodu ze sudu zraje a barví zahradu. Horký den je unavený a zpomaluje metabolismus a životní pochody rajčatům, lidem i okurkám.

Zrajeme, jsme unavení. Svět kolem nás dostal jiné horké hodnoty, jak vajíčko na pánvičce, horká polévka. Na obloze ani mráček. Ze souseda dole pod námi se stal člověk bazénový, obdobně se chová i sympatická mladá paní odvedle. Stojím u rajčat a okurek a pořád na ně stříkám vodu. Rostou jako z vody. Těším se a bude se mi stýskat, až to skončí.

Píši Vám, milá sladká rajčata a okurky. Ta z obchodu jsou bez chuti a zápachu. Schází jim  láskyplné zacházení, chuť domácího kečupu.

Vám, kterým chutná a nedokážeme si vzít od úst

Píši Vám, sladkým koblihám, šátečkům s povidlovou náplní, všem sladkým dobrotám. Píši, protože nemohu jinak, telefon nestíhám. Vám, co máte chuť jako já. Těm druhým sladké nechutná. Jsem na sladké, a dal bych nevím co za to, nacpat se sladkého až po okraj. Sedím za stolem a cpu se buchtami, před sebou kafe z melty. Koušu a mocně polykám. Babička sedí naproti mně a slyším, jak říká: „Pán Bůh požehnej, jak mu chutná!“ A přitom zůstalo.

Sladké já opravdu rád, kilo sem, kilo tam, už je nepočítám. Jen jezte, když vám chutná. Píši Vám a žaluji. Bylo to právě tak. Nemůžeš? Povolil si kalhoty, ještě dortík, nejlépe dva. Píši všem, co taky mají cukr rádi. Všeho s mírou, pokud už není pozdě. Pokud nejste závislák. Píši už bůhvíkam o recept na zhubnutí, o dietu, která zabere a nemá to, co všechny před ní. Jojo efekt, který jak bumerang vše vrací do starých kolejí. Je pozdě, asi s tím už nikdo nehne. Kila jsou jak přilepená.

Kdo mi poradí? Zkusil jsem fakt všechno a co to stálo peněz! Podvod na podvod. Jenom tahají lidem peníze z kapes. Zrovna jako to cvičení. Zkusil jsem to a zase nic. Fitka jsou plná mladých hubených lidí. Je to paradox. Proč tam chodí? Proč se tam předvádějí? Snad proto raději píšu, než abych telefonoval. Všichni dnes už jenom volají. Co budou jednou dělat pošťáci? Dřív zdaleka nebylo tolik obézních. Lidé vstávali brzo ráno a šli se starat o zvířata, šli pěšky do továrny, kafe v bandasce mírně oslazené, kus černého chleba zabalený v tašce, aby zůstal dlouho čerstvý. A o tom to asi bude.

Dříve se lidé nepřejídali, neseděli za stolem, byli pořád v pohybu. Píši Vám, a mám pocit, že vracet se do těch vzpomínaných let už nebudu. Jste na tom stejně. Netloustne pouze ten, co je celý den na nohou, kdo krmí, seče, suší, koho živí nohy a pobíhání. Kdo sedí sice šéfuje, ale nabírá kila, a co potom? Tady je, milá paní, dobrá rada nad zlato, nad drahé kamení. Roste vám bříško, záda kulatí? Pak vězte, že nevím, jak to pořešit. Někomu je kariéra milejší, další sportuje, chodí pěšky, má prima koníčky. Koho poslechnout? Jak si umět poručit a nejíst?

Píši Vám, mé milé sladkosti. Kde jsou ty doby, kdy jsem zdravíval já? Dnes zdraví oni první mne. Dnes mi je až trapně. Bože kolik mi to je? Jsem na to sám. A to slyším pořád: Dáte si kafe? Cukříček? Nevím, kdo tady šéfuje. Je to, alespoň u mne, o jídle, a že mi chutná, šmakuje. Co s tím? Už je trochu pozdě vyměnit kravatu za tretry a běhat z kopce do kopce. Mám svoje léta a dělat ze sebe sportovce, budu si jen lhát.

Píši Vám, mé milé kalorie, co spolu uděláme? Kdo s kým a jak se rozejít? Mám z toho všeho špatné svědomí. Jsem závislák na dobrém jídle a sám sobě lžu do kapsy. Už asi nebudu jiný, Je to jenom výkřik do tmy, snaha se obhájit. Budiž, mé drahé sladké, co nadělám? Už nic. Zůstanu tím, čím jsem byl. Trochu přitloustlým.

Bon appétit

Bejvávalo kdysi maso v obchodech našeho města porůznu rozestrkané pod různými jmény. Nucený výsek, koňský řezník, Lověna, maso přímo v areálu jatek, řeznictví, maso – uzeniny. My, co jsme neměli doma psa, tak jsme houby věděli, že sehnat maso pro něj, znamenalo vědět předem, kam jít, koupit na celý týden a doma uvařit, protože už zakoupené zavánělo a páchlo jako sto čertů. Naporcovat a uložit, aby pár dní vydrželo, než ho pes sežral. To byl úkol dne.

My ostatní jsme maso kupovali čerstvé, voňavé, krásně barevné. Tenkrát se moc masa nejedlo. Lidé byli střídmí a nepřejídali se. I tak o veselé příběhy z té doby nebyla nouze. Znal jsem souseda, který, neznaje, jak to chodí u jeho nastávající, když viděl tehdy ještě málo se vyskytující ledničku, otevřel ji. Odér voňavého masa ho málem porazil, a tak nevěda, co činí, najedl se masa bez ničeho téměř k prasknutí. Když budoucí tchán našel nešťastníka, jak se drží za břicho, poznal, že to je z přejedení a že tudíž něco musí ven. Na to ho nápadník jeho dcery uvedl v realitu, že vyjedl ledničku a ponechal jen kosti. Tušíte správně. Sežral psovi maso na týden a ponechal opravdu jen morkové kosti. Pes zůstal bez masa a kolínka mu nešmakovala. Příští týden se vše vrátilo do starých kolejí. Maso z ledničky psovi, kosti do polévky, kolínka do spižírny.

Já poznal i koninu z krámu z ulice Na Bídě až v ústech, když tudy projížděl sám velký Kosygin a my, děcka z blízké školy, mu mávala. Aby čas uběhl jedli jsme ty koňské buřty. Červená konina byla lákavá, leč maminka měla za to, že to je jídlo pracující třídy a ona, přestože taky pracovala, koninu jíst nemusí.

Maso se vozilo do Čech silně zamražené rovněž z Argentiny. Pamatuji se na razítka na bocích půlek visících na hácích. Maso se doma moc nejedlo, jen v neděli, a to bylo všechno. Maminka vařit moc neuměla, a tak poslouchala o čem se baví ženské v konzumu, v lékárně, v Tepu, u místního řezníka Braunera a pak to doma zkoušela. Nepamatuji, že by z toho pramenily nějaké hádky a půtky. Já i táta, protože jsme lepší nepoznali, jsme to brali že právě tak to má být. Tatínek byl vegetarián a základ „eintopfu“ - polévky z veškeré zeleniny, mu zachránil v koncentráku život, doma klid a pohodu.

Já měl rád obalovaný květák, kapustu, bramborák, placky všeho druhu. Nedělní řízek - dobrý pokus, ale obalovaný květák je květák, říkej si, kdo chceš co chceš. Školní kuchyně, závodní kuchyně, vojenské kuchyně, stánky s párky, dole na Václaváku v Koruně dršťková polévka, ledvinky, bramborák… Stravoval jsem se všude. Nejhorší to bylo v Milovicích na vojně. Žrádlo pro psa, říkalo se tomu fialový hnus, Růžičkovo tajemství, nech si ten blivajz…

Postupně jsem si začal všímat toho, co jím. Bylo to překvapení. Něco zůstalo a šlo se mnou i do manželství. Tam jsem přežil i chuťovky mladých manželek. Maso doznalo jiných cen. Je s ním zacházeno rovněž jinak, vaří se podle jiných norem, Chutnají králičí hlavy, dršťková polévka, dobře upečená husa s knedlíkem a se zelím, obalovaný květák, polévka s libečkem.. Dobrou chuť a pořádná jídla vám přeje kluk z vesnice.

Můj svátek v kalendáři není

Moje příbuzenstvo mělo tak divoká jména, že jsme doma nikdy svátky neslavili. Snad i proto, že v českém kalendáři chyběla. To moje samo sebou taky. Nevím, kam na ně babička, maminka z tatínkovy strany chodila, ale dnes by je do matriky asi taky nezapsali.

Dědeček Arthur ještě ušel, tatínek Egon, jeho bratr Horst, kterému později nikdo neřekl jinak než Hoho, další bratr, můj strýček Pipi, nejmladší strýc Walter. Nejlépe se asi žilo se svým jménem dědečkovi Arthurovi. Na cizí identitu žil i z pozměněných totožnosti v Berlíně a v Budapešti. Byl prvorepublikovém špionem Československé republiky, a tak si do pasu vepsal identity podle vlastního přání a momentální potřeby. Pomohl spoustě německých antifašistů a těch, co opouštěli Německo z rasových důvodů. Tatínkovi bráškové si se svými jmény také užili. Česky se učili v zahraničních armádách, za bojů s fašisty na frontách 2. světové války.

 Na nic se nevymlouvám, ale právě české pohraničí Sudety, mělo svá osobitá jména. Pro všechny své rodáky převážně německých příjmení mělo vedle sebe odpovídající jména. To se s odsunem Němců z této oblasti úplně změnilo. Vedle běžných českých příjmení nových osídlenců Sudet tu máme ryze česká jména, sem tam Slovenská, ale taková, jako moje, ne.

Egon je hezké jméno, přesto celá má mischpoche bez výjimky mi říkala Jirko. Všichni respektovali původní přání babičky z tatínkovy strany, vážnost kulatého razítka na úředním dokumentu a nikdy nezpochybnili rodný list, dokument, který stál u zrodu mého občanského průkazu. Byl to šok. Nechtěl jsem být úředně a vedle toho hovorově pokaždé někým jiným. Někteří měli za to, že jsme dva, že něco skrývám. Trochu jsem se styděl. Noví přátelé, učitelé, úřady mě oslovovali podle občanky se zvednutým obočím, s otázkou v hlase. Jako by mě mořský příboj hodil vší silou na nehostinný břeh. Jsi Egon nebo Jiří? Bylo mi všelijak.

Mé nové jméno není v českém kalendáři. Někteří se ptali, zda nejde o žert, ve spojení s příjmením o provokaci. A tak jsem tomu všemu šel vstříc. Abych zmenšil počet nových dokumentů s tím v podstatě nechtěným jménem, raději jsem neodmaturoval, neudělal si řidičák, neměnil po celý život zaměstnání. Dá se žít i s minimem dokumentů, na kterých jste jmenovitě uváděni.

Problém byl, že jsem tu byl náhle i v druhém vydání. Nic nového. Inspirace, jiné životy, to vše patřilo k novým zítřkům většiny obyvatel, co osídlili po válce Sudety, Němci opuštěné české pohraničí. Čas hojí čerstvé rány, člověk si zvykne žít bez ruky. Kalendář nás takto postižené dosud nebere na vědomí, ale jsme tu mezi vámi. Děti reemigrantů, děti exulantů, těm, co kooptovali pro život v této krásné zemi. Proto občas zapomínám, že někdo jiný má svátek. Je prostě v kalendáři, kterým já nelistuji. Ti, co mě znají, odpustili už dávno, noví se mlčky diví a sami sebe se ptají, zda se s tím dá žít. Těm rád odpovím: To víte, že ano. Být tu se dvěma jmény je inspirující a nikdy vás nechytí.

Přání dobrého zažití

Slovutní páni magistři, slovutní bakaláři, inženýři a doktoři. Sesedněte z koní, sestupte z trůnů a polstrovaných židlí. Vraťte se na zem, na chodníky, na udusanou zem, mezi ty ostatní, co dýchají vzduch, pijí vodu a umírají den, co den. Vraťte se mezi své, do svých domovů. Sestupte z prken, co znamenají svět. Pijte s námi studenou vodu z kohoutku. Svět už nepatří nám a kdo byl optimista hraje s pouty a s jejich složitými zámky. Svět, který neměl chybu, jich má dnes tolik, co vší má každý plnou hlavu.

Slovutní lidé z kamenných podstavců a v ředitelských funkcích, co máte doma staré ženy a v práci mladé kolegyně, venku na dvoře nová auta v metalíze. Vám všem vzkazuji a píši. Brzděte ve své aktivitě. I vozový park stárne. Mraky se honí oblohou, tělo chřadne, jiskra v očích chladne, v jícnu směrem vzhůru se dějí věci nevídané. Pálí vás žáha. Přátelé, dolů z korun baobabů, smrků, borovic. Místo čtyř knedlíků ke svíčkové jen polovic. Ameriky, koňak, slivovici z Moravy nechte těm, co vás chodí povzbuzovat na jednotku intenzivní starosti. Vám všem, co došlo: končíme vašnosti, zavíráme a jde se dolů, na matrace, do futrálu. Starosti nechte mládeži, mladým ledvinám, žaludku, plicím, co přijímají kouř z cigaret dosud s radostí.

Mládeži, užívejte si, taťkové a mamky jsou po infarktu. Vám zatím nic nehrozí, máte křídla a ostré lokty, což stačí ke štěstí a profesnímu růstu v kariéře, k postupu výš a výš. Všem lidem, co přemýšlejí. Mají vše, na co pomyslí. Sundejte prosím nohy z pedálu, co je hned vedle brzdy a brzděte. Planety na obloze nejsou dnes a ani zítra nakloněné ke štěstí, a tudíž nabízí jen invalidní vozíky. Jezdí sice dobře, ale že jsou nestabilní, naklánějí se v zatáčkách, ztrácejí rovnováhu a mají snahu přijmout za své zákony přitažlivosti zemské.

Vám všem, co jsme se vyhnuli nástrahám poledního slunce a melanom kůže zůstal pro tentokrát v šupleti, vzhůru na plovárnu, někam, co nejblíž rovníku. Opalujte se, potápějte a mějte dobrou náladu. Mládí vpřed, jen dál Rudí námořníci řadoví z Aurory! Čekejte, až zazní z děla výstřel a pak už jen přes Palácové náměstí k Zimnímu paláci. Vyvěste fangle na tigl tangle tak, ať o Vás nahoře nepochybují. Máte ty nejlepší reference. Rozpohybujte kyvadlo osudu co nejdříve do vertikální polohy, ať zvoní hlas zvonů, zvonky kostelní, zvonění tramvají. Ať zazní trubky andělů, zvonění hasičů a jejich vozů natřených červení. Ať psi, vycvičení k hledání, nenajdou nic, neboť hrana nikomu z Vás dnes nehrozí.

Jen vědma ví a z karet čte, jak my z knížek spořitelních, kdy nit se přetrhne, kdy vás od hadiček odpojí, pohasnou jasná očka kontrolek a doktor řekne: Balíme to, je po smrti. Slovutní šašci se špičatými čepicemi. Snažte se a čtěte prosím přibalené návody. Tam je o vás všechno. Jak často jedlou sodu, klystýry, přebalit. A protože i mezi vámi se pohybuje moje dcera, dcery Jany, děti našich dětí, věřte mi, nechci psát nekrology. Raději veselé písničky, písničky k lehkému vínu, do trávy, na deku s rukama za hlavou, se sluncem nad vámi. Všem lidem dobré vůle jen a jen to nejlepší! Žijte svět, který je tak krásný. Krásnější jen těžko může být.