Husákovy děti na Frýdlantsku

Frýdlantská porodnice měla vždy hodně práce a zvlášť před zhruba 35 lety. To se po celém Československu rodily tzv. Husákovy děti. Vzrůst populace byl postaven na základě ekonomických výhod, které byly státem poskytovány mladým matkám. Ve Frýdlantě tomu bylo jako v celé republice. V průměru se zde v těchto letech ve zdejší porodnici narodilo kolem 500 dětí ročně a v roce 1974 dokonce ještě o 62 více. Kdyby tak „Stát“ věděl, že tehdy tak slavně vítaná mimina, dnes statní pětatřicátníci nenajdou na Frýdlantsku práci a budou chodit pro sociální dávky v nezaměstnanosti!
Vzrůstající trend růstu počtu narozených dětí byl dosažen především dlouhodobými sociálními výhodami poskytovanými mladým manželům, což mělo vliv i na růst počtu uzavřených manželství. V matričním obvodu Frýdlantu v Čechách se v těch letech uzavíralo 150 manželství v roce 1974 dokonce 168. V 70. letech minulého století bylo zvykem manželství uzavírat kolem dvaceti let věku.
Všechny tyto údaje nám dnes i zpětně poskytuje objektivně matrika, místo vyřizování osobních záležitostí občanů. K práci matrikáře vždy patřilo i vyřizování takových smutných událostí jako je smrt. V roce 1974, v roce narození 562 dětí bylo do matriky zapsáno 168 úmrtí v matričním obvodě Frýdlant v Čechách.
Na frýdlanské radnici jsou uloženy i staré církevní matriky, z nichž té nejstarší by mělo být 192 let. Jde o matriku sňatků z Dětřichova a je samozřejmě psána německy.
Porovnějme výše uvedené se současným ověřeným stavem, V roce 2007 se ve Frýdlantě narodilo 398 dětí, do června roku 2008 203. Poté byla porodnice ve Frýdlantě v Čechách zrušena pro nedostatek odborných lékařů. V roce 2008 eviduje zdejší matrika 152 zemřelých a 101 nově uzavřených sňatků šťastných snoubenců...

Tluče bubeníček, tluče na buben

V té malé liberecké obci bylo doručování zpráv vždy adrenalinovou záležitostí. Ještě v nedávné době tuto činnost bral na svá bedra obecní bubeník. Snad to dělá ta zátopová oblast Nisy, most přes ní s nevyjasněnou smrtí paní hraběnky či prokletí, co na obec seslali v Nise utopení nebo v obci upálení husité po prohrané bitvě u Chrastavy. Příliš mnoho neznámých, příliš mnoho závažných indicií, ale to hlavní už vím. S doručováním zpráv to není vždy jednoduché.
Chtěl bych vzpomenout obecního bubeníka, který v obci působil až do roku 1950. Je s podivem, pokud se ohlédneme zpět, co vše za padesát let bubnování na návsi ohlásil. Klobouk dolů!
Začátek to všechno vzalo všeobecným hlasovacím právem úplně na začátku století a těch změn v obci a na úřadech! O hasičích, co měli práce, o zaměstnání v blízkých textilkách a elektrárně v Andělské Hoře, až po válku ve čtrnáctém a jejím konci v osmnáctém roce. O českém názvu obce, po čtyřech letech od vzniku Československé republiky. O Češích, kteří žili v dolní části a Němcích, co si stavěli „Novou čtvrť“, kostel, o truhlárně Simm a Wagner, vodárně a přilehlém koupališti, o místních komunistech, co měli odjakživa navrch a byli vůdčími osobnostmi obce.
O tom všem pan Frič bubnoval a četl manifesty a vyhlášky. O stále napjatějších vztazích mezi Čechy a Němci a pak ještě o mobilizaci a řopících (bunkrech) a o připojení k Říši. O jménech těch, kteří padli. O těch, které si vzaly Čechy a měly s nimi děti, aby nemusely do odsunu až po národní správce, divadelní představení a volby.
A pak přišli mladí ze Svazu mládeže a hned v padesátém roce postavili na dřevěné sloupy tlampače a ozvučili budovatelskými písněmi celou obec. A hlásali a lidé chodili na brigády, do hospody a na schůze všech těch organizací Národní fronty. Tam někde skončila půlka toho minulého století. Přišli noví Češi a zapomněli, jak bubeník tluče na buben a svolává lidi, lidi pojďte ven...
Kde skončil ten buben s paličkami sám nevím, a že by se pochlubil někdo z obce nečekám ani ve snu. Škoda, to bubnování mělo něco do sebe.

Fenomén bleších trhů

V současné době, kdy rodinné rozpočty procházejí zatěžkávací zkouškou snižování výdajů, se „blešáky“ jeví jako součást možnosti, jak si přivydělat zbavením se nepotřebného nebo jak relativně slušně nakoupit. K nejproslulejším, největším a nejvíc navštěvovaným „všehotrhům“ patří bleší trhy v Zákupech na Českolipsku.
První sobotu v měsíci, se pod zámkem na parkovišti dějí věci nevídané. Každý, kdo přijede a zakoupí si vstupenku na „vymezený prostor“, může začít prodávat „cokoli“ za „cokoli“. Přesto, že českolipští pořadatelé organizují tuto nevídanou „bleší podívanou“ již několik let, chovají se v poslední době jako naprostí amatéři. Nezvládají úpravu prostor a vyznačení míst (travnatá část areálu), pořadatelé v terénu se pohybují jako náměsíční a často jsou na prodejce neomalení nebo jsou apatičtí. A pokud si potřebujete odskočit na instalované WC, vycouvají odtam pobledle a bez úkonu i majitelé hodně silných žaludků.
Částky vybrané od prodejců i návštěvníků jsou vskutku nemalé a tak by aspoň jejich část měli věnovat do úpravy prostor – posečení trávy, vyznačení zaplacených míst, úklid prostor i WC. Stále se zvyšující letargie pořadatelů k povinnostem zákonitě povede k hledání jiných prostor a jiných pořadatelů podobných akcí. A přitom by stačilo tak málo. Místo chaosu rozestavit pořadatele do prostoru tak, aby věděli, za co jsou placeni. Neškodilo by, kdyby se kontrolní orgány pronajímatele pozemku přišly podívat, jaký horor se odehrává v čase, kdy se areál plní prodejci (od čtyř do pěti hodin ráno) skoro za úplné tmy.
Od pořadatelů akce je nezodpovědné, aby akce s takovou tradicí upadla a stala se synonymem nepořádku a šlendriánství několika nezodpovědných jedinců, kteří dělají špatné jméno ostatním. Není to tak dávno, co se říkalo: „Blešák v Zákupech? Super!“ Tak se příště těším na setkání v Zákupech pod zámkem, kde jediné, co se nedá zorganizovat je počasí.

V Liberci se bavíme odjakživa

Naše krásné město pod Ještědem nebyla nikdy díra, kde dávají lišky dobrou noc. Devatenácté století bylo sice stoletím páry, ale Liberec rostl jako z vody. Dělníci pracující v bouřlivě se rozvíjejícím průmyslu se začali shromažďovat i mimo pracovní dobu a haly továren.
A záhy to už nebyly jen restaurace a výšlapy na rozhledny blízkých hor. Roku 1841 vzniká Průmyslový vzdělávací spolek města Liberce, který pořádá první přednášky, osvětu a šel ještě dál. Do města zval VIP osobnosti z celého světa. Do Liberce přijížděly přednášet skutečné osobnosti, hvězdy.
V roce 1876 v Liberci přednášel už tehdy slavný A.E. Brehm (autor známého Atlasu zvířat), polární badatel Julius Payer a snad ještě slavnější Ronald Amundsen. Co tomu říkáte? To bychom si tu naši sportovní arénu naplnili až po střechu, být to tak dnes. Vzápětí po nich do Liberce přijíždí MUDr. Emil Holub a to hned na dvě přednášky. První se uskutečnila roku 1880, druhá o rok později. Zajímavé je, že si MUDr. Emil Holub musel nejprve na své cesty po Africe vydělat vyprávěním o nich. Připomíná mi to krásné, dobrodružné knihy jeho současníka K. Maye, který tak poutavě psal o zemích, kam se teprve chystal
Emil Holub si na cesty po Africe skutečně vydělal lékařskou praxí, přednáškami a psaním. Afriku spatřil poprvé v roce 1872, podruhé v roce 1874, potřetí v roce 1875-6. To pronikl až k Viktoriiným vodopádům a k řece Zambezi. O tom všem vyprávěl našim předkům v Liberci.
To byla jen ukázka z kultuního kalendáře Liberce koncem 19. století. Přiznejme si však fakt, že to ještě po městech nejezdily hudební skupiny a zpěváci, kteří dnes hravě zaplní sportovní haly. Všechna čest tehdejším dobrovolným organizátorům osvěty. O řadě dalších, možná i slavnějších celebrit, které do Liberce přijely, by mohla vyprávět kniha hostů hotelu Zlatý lev v Liberci. Většina těch významnějších hostů se ubytovávala právě zde.

Za humny

O Vratislavicích jen dobře a ve verších. Slyšel jsem, že Karlsbad a Maffersdorf měly své poctivé palmové promenády. Kdeže je ta doba bourání Rakouska! Palmy při silnici? Byť na týden – sotva. Jak mocně negativně by dnes působily na nepřizpůsobivé občany společně se smogem a sinicemi ubíjející i otrlé, všudypřítomné potkany... To je ta dnešní asfaltová realita.
Vratislavice, to je i Konrad Henlein, vedoucí nacista, šéf Sudetské župy a šéf rozbíječů Československa, dnes pro všechen čas zvěčnělý na zastávce MHD v Liberci za divadlem. Hlava s vidličkou v kadeřích a padajícími brýlemi (těmi se, když jej spravedlnost dostihla podřezal). Žádná škoda.
Jó dobrý pivo a minerálka už tehdy dělali Maffersdorfu čest. Dnes české pivo – snad? Čeští jsou jen dělníci a nižší management, voda a možná trochu je český ten chmel. A jméno – Konrad. Kdo tohle vymyslel? A minerálka! Dole jí zůstalo jezero – nahoře už ji nechtějí? Proč taky, můžeme si dovolit tu z Montpellier...To bude jako s těmi vratislavickými koberci.
Tradice? Fuj! Kupte si pravý vietnamský, belgický, laponský nebo vatikánský koberec. Doma už nikdo není prorokem. To jako bychom po dětech chtěli, aby měly současný pozitivní vzor. Máme co jsme chtěli. Julia Fučíka jsme vyměnili za Míšu Jacksona a Davida Beckhama, jeden slušný deviant a druhý fotbalista... A k tomu pravý, nefalšovaný vratislavický nacista F. Porsche, co pro Hitlera projektoval „ferdinandy“ a jinou válečnou vozbu a pro ostatní „folksvágeny“. Vděční občané mu postavili pomníček. Nic velkého, monstrózního, ale stojí. Proč ne, pomníčky tu mají i ti, co nás od fašistů osvobodili. Doba povalování pomníčků je pryč. Ať děti vědí, co to bylo žít ve 20. století.
Vratislavice nejsou ničím jiným než zrcadlem, ne nepodobným onomu, co stojí za textilní průmyslovkou v Liberci, nastavující tvář všem, co v tu dobu žili. Ať vesele žijí a prosperují naše Vratislavice, předměstí Liberce, obec, město se starou zajímavou tradicí. Škoda je toho Bytexu a té Kyselky, ale ať si stěžuje ten, co jen přihlíží. Dnes už je pozdě, ale snad jednou přijde den (té formulace se přímo hrozím) a zase budeme mít ve Vratislavicích palmové aleje, náměstí, stáčírnu minerální vody, masokombinát, čisté ovzduší a budeme mluvit eurožargonem...

Na Lemberku straší

Jestli ve věži, to nemám zdání, ale v komnatách (jak hezky to zní) ano. Mám s tím problémy. Výchova, věk, racio, to vše mi říká ne. Ovšem paní Renata Černá, vzdělaná žena, kastelánka hradu říká ano a potvrzují to další, kteří nocovali na Lemberku. Ti všichni zodpovědně prohlašují: ano, na Lemberku straší.
Pomineme-li, že tam straší, řekněme si hned zkraje: Lemberk? To musím vidět! To je kus historie, kus dějin. A návdavkem zde žila opravdová svatá, paní Zdislava, po mamince, která byla ze Sicilie, zřejmě Italka, ale naturelem matka Tereza. Víc vám o ní řeknou průvodci.
Lemberk, to jsou vlastně samé historické, zámecké lahůdky. Pomineme-li černou kuchyni, pak zůstaňme s ústy otevřenými nad kazetovým stropem z roku 1610 s náměty Ezopových bajek, zámeckou odsvěcenou kaplí, kde můžete mít svatbu, na kterou se nezapomíná.
A to nechci mluvit o zázračném prameni léčivé vody na úpatí hradu. Zdislavina studánka s empírovým glorietem s osmi toskánskými sloupy. No řekněte sami, to musí uzdravit i mrtvého...
Samý zázrak, strašení, svatá Zdislava, studánka s živou vodou – tenhle balíček nemá chybu. Může směle konkurovat všem hypermarketům, kterýžto fenomén nákupů ubírá na návštěvnosti hradů a zámků neboť tam také provozují zázraky zvané slevy. A na to Češi slyší.
Jak jste na tom vy? Kam dřív? Spojte to s cestou na houby. S bandaskou nebo PET lahví vyražte pro vodu ze zázračné studánky a jako bonus, třešničku, prémii pro stálé zákazníky berte prohlídku Lemberku. Opět uvidíte, co jste ještě neviděli. Zámek, který chytne za srdce...

1211

Rok založení jako čitelná SPZ. Asi tak uvažovali nahoře, když psali rodný list Hejnicím. Město uctívané Panenky, posvátných poutí a barbarské ruiny Hotelu Perun. Jak dojemné, jak k pláči. Snaha jednoho pátera a lidská malost, obrovská blbost, bezzubé zákony a odvaha poslat bagr a srovnat tu ostudu se zemí. Poutní Hejnice, Lázně Libverda – krásné dvojměstí. Tohle nikde jinde v Libereckém kraji nemají. A k tomu Obří sud s Jizerkami v pozadí.
V pozadí tu je ještě něco. Turistický ruch. Bílý Potok, Smědava, Smrk a cesta do polské části Euroregionu Nisa, na Frýdlant, Nové Město, ke Stelzigům do Řasnice, kolem Souše do Krkonoš nejpůvabnější cestou v Čechách.
Píše se 21. století. Udělejme z Hejnic Baden Baden. Kulisu hor už někdo postavil. Pozvěte sem aristokratickou rakouskou smetánku. Vyvětrejte slamníky, otevřete okna a dejte do nich truhlíky s květinami. Inzeráty do novin: Dvojměstí Hejnice-Libverda...Nevšední zážitky.“ Co brání bráně Jizerských hor otevřít a roztáhnout obě křídla? Ukončit spory. Pozvat sem turisty. Prodat svá práva někomu, kdo umí udělat z města a okolí něco, kam se lidé rádi vracejí
Už vím, kde to vězí, konšelé hejničtí. Peníze jsou a vždycky budou – sáhněte hlouběji do kasy a nechte zpracovat generel toho, co vám schází. Projekt „Za Hejnic ještě krásnější“. Neseďte, jak žába na prameni a investujte do poznání. Existují úžasní a chytří lidé, kteří tohle umí. Nechte si zpracovat, jak bude za 5, 10, 20 let vypadat vaše území. Je tu Euroregion Nisa, Krajský úřad, nezávislí projektanti, lidé s vizí, kteří vidí dál za pařezy první obory.
Mně to vaše krásné město připadá trochu mrtvé. Mělo by být branou, Mombasou ne do Východní Afriky, ale do našich krásných hor. Nenechte si to vzít jinými. Uchopte své pravomoci a investujte do budoucnosti a začněte třeba s Perunem. Už se těším, jak současný majitel spláče nad „výdělkem“ a v dražbě „prodá“ hanbu století. Škoda, že nemáte šatlavu a pranýř – ach, ta lidská práva, kterých se nejvíce dovolávají zloději...
Nic nedejte na kozí farmy a vesnické univerzity. Jste to vy, kdo má klíč a k nim nádherné Jizerky. Máte onen Pinochiův zlatý klíč k truhle pokladů. Všichni propuštějí, tak investujte do turistiky – až 40% vašich nezaměstnaných tam najde živobytí. Jeďte se podívat do Bad Ischlu, do Baden Badenu, kupte si „software“ (nebude asi v češtině, ale ta investice se vám stokrát zaplatí). Nesmíte ovšem být tak hloupí, jako liberečtí konšelé s tím malérem světového lyžování, kteří jeho řízení „dobrovolně“ předali do Prahy.
Nedejte si vaši vizi nikým vzít a udělejme z Hejnic, to, čím přirozeně musí být. Nehcete si sáhnout na unijní miliony a začít stavět, opravovat, něčím velkým a krásným překvapit?
Když umí filharmonie v Americe investovat do světoznámého, drahého dirigenta, zkuste to vy, hejničtí, také. Složte se a kupte si někde manažera. Nemusí ani mluvit česky, ale aby už kdesi cosi postavil a provozuje ráj...Půjčte si. On stojí za víc a udělá Vám z Hejnic švýcarské lázně. Zkuste to prosím a prosím za všechny, kdo mají rádi Jizerky a tenhle nejkrásnější kout Evropy. Nechcete přece jen skanzen a státní přírodní rezervaci?