Schweinfest v Hotelu Schienhof aneb Prasečí hody v Hotelu Praha
Že jsou lidé lační a chtiví peněz, je všeobecně známo, ale tenhle příběh essesáků z Liberce a šmelinářů „ze za kopce“, se skutečně stal na samém sklonku II. světové války v Liberci, o masopustu roku 1945. To už z polského území byla slyšt Rudá armáda a hladoví němečtí uprchlíci zaplavovali město Liberec. Místní příslušníci SS a gestapa už dávno přestali věřit na zázračné zbraně šíleného führera a mysleli jen na sebe.
Tady začíná příběh šmelinářů zpoza Ještědu a chamtivých fašistů, kteří ještě v posledních dnech války nechali město vyzdobit červenými plakáty s hesly: Vydržet do vítězství! nebo Bolševický chaos! Tím udělali zadost služebním povinnostem a dali se do úkolu sehnat načerno prase a pořádně se, i na úkor hladových soukmenovců pořádně se ožrat a nacpat bez lístků a načerno. Za to by, kdyby to prasklo, šli ještě před rokem před stanný soud a pokud by jako vojáci nebyli zastřeleni, skončili by v koncentračním táboře Dachau - Sachsenhausen, v trestnicích, v nejlepším případě jako degradovaní v trestných praporech na ruské frontě. Hůř by dopadnout nemohli.
Sami sebe přesvědčili, že pro zlepšení morálky policejního aparátu zorganizují pijatici a žranici v Hotelu Schienhof (Praha) a že čuníka získají od šmelinářů. Od nich do Liberce i okolí proudil potravinový kontraband a protože německý policajt musí vědět všechno. Nebylo od věci dodavatele kontaktovat a prase bylo na cestě. No, vlastně bylo přivezeno 100kg naporcovaného vepřového získaného za hotové, bez lístků na maso. Akce Schweinfest mohla začít se známou německou důsledností. Nic nebylo ponecháno náhodě.
Slavný esesácký vepřový masopustní příběh začal už v 19 hodin, kdy hlavní číšník uvolnil pojistky elektrického vedení. Vyinkasoval peníze od nic netušících hostů a prohlásil, že porucha na elektrickém vedení je velká a poslal hosty domů. Za necelou hodinu se hotel před libereckou radnicí začal plnit pozvanými hosty v černých holinkách zdravících se zdviženou pravicí navzájem vedle dalšího, už neformální pozdravu: Ať žijí vepřové hody! Žranice, pijatika, obhroublé vtipy a řev vojenských písní zněl, jakoby vojska porážející fašisty nestála pár desítek kilometrů severně odtud.
To, co uviděla ráno parta uklizeček, bylo k nevíře. Všude zvratky, téměř vše rozbito nebo popáleno od cigaret. Vrchní komisař Rilke byl, na rozdíl od uklizeček, nadmíru spokojen. Nejen, že utužil kolektiv, ale dostal i nový nápad. Nenasytnost českých šmelinářů nedaleko od „Kříže u potoka“ mu přišla vhod a protože peníze už od dob římských císařů Vespaziána a Tita nesmrdí, další, načerno vykrmené prasátko změnilo majitele. Však se také vrchní komisař ukázal jako grant. Zaplatil a ještě 200 mařen přidal jako dýško. Tohle další prasátko mělo už jiný cíl než utužit rozkládající se kolektiv libereckých esesáků. Putovalo autem za rodinou šéfa libereckých vrahounů do Říše. Dr. Rilke tam však už za ním nedoputoval. Osud mu připravil jiné zkoušky, v nichž už neobstál a tak rodině místo manžela dorazilo rozporcované prase. Jak symbolické a neosobní... Ale to už loď liberecké policejní služebny opouštěly prchající krysy v černých uniformách.
Zda včas převlečeni dorazili do svých říšských domovů nevím. Po jejich zápachu se nestýskalo ani hladovějícícm libereckým Němcům ani tisícům uprchlíků z už osvobozených území na východě.Nejsmutnější na celém příběhu je role šmelinářů, kteří svou čest a svědomí vyměnili za peníze. Letos od tohoto příběhu uplynulo 65 let, přesto bychom neměli zapomenout, že i takové příběhy se skutečně staly. Lidé rádi opakují své chyby...
středa 7. července 2010
neděle 4. července 2010
Nisa v novém kabátě
Není to hloupé, mít nápad obléknout řeku do pyžama, trochu ji učesat a navonět. Moc se mi zamlouvá cokoli, co nebude z betonu nebo pokřiveného železa, drátu a kotlářského plechu. Liberec by se měl honem rychle vrátit do reálu a něčím hezkým, účelným a sympatickým zakrýt tvář zohyzděnou megastavbami obchodních řetězců v centru historického města. Fuj! Kdo na tyhle monstra má mít žaludek.
Revitalizace koryta řeky od Obchodní banky po Krajský úřad je jedna z rehabilitačních procedur zdravého myšlení mimo společnost Spacium, která se už doufejme zde angažovat nebude. Doufejme. Pokud skutečně bude zachován projekt terasovitého přístupu k vodě bez torz pokřivených soch, máme vyhráno.
Prodloužit park Na Rybníčku k vodě až na kameny je projekt vskutku zajímavý, ale co to udělá s okolím (terasovitý sestup), až přijde velká voda? Co ta havěť, která v korytě přebývá – potkani hnusní, chlupatí? Ve stěnách současného koryta jsou otvory: vyústění kanalizace, splaškové odpady. V neposlední řadě je park v současnosti „domovem“ bezdomovců, feťáků a individuí pochybné existence. Stav, který je dosud tolerován městskou policií, by měl dostat jinou tvář, aby odsud a sem mohly proudit „davy“ maminek s kočárky, důchodci i mládež bez obav, že šmudláci jim budou chtít něco prodat či vysomrovat cigaretu či pětikorunu, aby mohli pořádat mejdany spojené s konzumací krabicového vína.
Je toho dost, co je třeba vyřešit, aby dobrý nápad nezapadl, aby se lidé z města, okolí i turisti měli na co těšit a především, abychom si Liberec, jako krajské město, nepřipomínali jen zpackaným světovým lyžováním, příšerami neziskového Spacia, zabetonovaným středem města, zejícími dírami, p¨rázdnými plochami, drahou městskou dopravou a dluhy, pro které město muselo zastavit majetek.
Začíná se snad blýskat na lepší časy. Konečně je tu nový projekt zasluhující chválu, projekt, který by neměl skončit v koši zapomnění. Následovat by měly další. Co takhle vrátit městu barokní sousoší schované v zahradě křížového kostela na Malém náměstí v Liberci? Oprášit staré projekty, dát konečně městu lavičky – hodně laviček a spravit chodníky a vytvořit něco zcela výjimečného, krásného, co si lidé opravdu oblíbí a zamilují.
Revitalizace koryta řeky od Obchodní banky po Krajský úřad je jedna z rehabilitačních procedur zdravého myšlení mimo společnost Spacium, která se už doufejme zde angažovat nebude. Doufejme. Pokud skutečně bude zachován projekt terasovitého přístupu k vodě bez torz pokřivených soch, máme vyhráno.
Prodloužit park Na Rybníčku k vodě až na kameny je projekt vskutku zajímavý, ale co to udělá s okolím (terasovitý sestup), až přijde velká voda? Co ta havěť, která v korytě přebývá – potkani hnusní, chlupatí? Ve stěnách současného koryta jsou otvory: vyústění kanalizace, splaškové odpady. V neposlední řadě je park v současnosti „domovem“ bezdomovců, feťáků a individuí pochybné existence. Stav, který je dosud tolerován městskou policií, by měl dostat jinou tvář, aby odsud a sem mohly proudit „davy“ maminek s kočárky, důchodci i mládež bez obav, že šmudláci jim budou chtít něco prodat či vysomrovat cigaretu či pětikorunu, aby mohli pořádat mejdany spojené s konzumací krabicového vína.
Je toho dost, co je třeba vyřešit, aby dobrý nápad nezapadl, aby se lidé z města, okolí i turisti měli na co těšit a především, abychom si Liberec, jako krajské město, nepřipomínali jen zpackaným světovým lyžováním, příšerami neziskového Spacia, zabetonovaným středem města, zejícími dírami, p¨rázdnými plochami, drahou městskou dopravou a dluhy, pro které město muselo zastavit majetek.
Začíná se snad blýskat na lepší časy. Konečně je tu nový projekt zasluhující chválu, projekt, který by neměl skončit v koši zapomnění. Následovat by měly další. Co takhle vrátit městu barokní sousoší schované v zahradě křížového kostela na Malém náměstí v Liberci? Oprášit staré projekty, dát konečně městu lavičky – hodně laviček a spravit chodníky a vytvořit něco zcela výjimečného, krásného, co si lidé opravdu oblíbí a zamilují.
V Chrastavě textil dominuje
Právě v období letních prázdnin, v době Libereckých výstavních trhů, si připomínám, jak velká tradice zanikla v obcích a městech libereckého kraje. Chrastava patřívala mnoho let k významným střediskům všeho, co bylo spojeno s textilem. Právě v blízkosti tohoto města se utábořilirevoltující soukeničtí tovaryši, kteří odešli z Liberce v památné roční stávce roku 1722. Chrastavší tovaryše podpořili zásobami potravin.
Obecní kronika dokládá, že právě v Chrastavě bylo soukenictví zavedeno jako dominující zaměstnání už ve 14. století německých kolonistů z Pruska a Slezska. Pracovali podomácku mnoho let až do roku 1810, kdy firma J. F. Königa založila továrnu na vojenská sukna a mykanou přízi. O pět let později vyrostla na vítkovském potoce tkalcovna a v dalších letech nové textilní továrny tak, jako nikde jinde. V roce 1871 chrastavští textilní dělníci založili „Spolek odborného továrního dělnictva rukodílného“, jehož cílem byla vzájemná podpora, především v nezaměstnanosti. O devět let vznikají ve městě odborové organizace textiláků tak, jak je známe dnes.
20.února 1922 stávkovalo 600 textiláků barona Klingera. Stávka trvala bez přerušní až do 20. října 1922. Sláva Totexu, významné chrastavské továrny, měla své kořeny ve vítězné stávce tak 700 dělníků z jara roku 1932. Chrastava dodávala do obchodní sítě nejen kvalitní látky, ale i moderní textilní stroje a to do celého světa, od Mexika až po Mongolsko.
Vzpomenu-li krásných LVT, pak věru je na co vzpomínat. Textilácká tradice výroby a výzkumu v Ponisí a Pojizeří mají své hluboké kořeny. Je škoda, že mladí o nich vědí tak málo. Jednou se do oněch míst lidé i stroje vrátí a Chrastava, ač i tak krásná, ještě o něco víc než zkrásní.
Obecní kronika dokládá, že právě v Chrastavě bylo soukenictví zavedeno jako dominující zaměstnání už ve 14. století německých kolonistů z Pruska a Slezska. Pracovali podomácku mnoho let až do roku 1810, kdy firma J. F. Königa založila továrnu na vojenská sukna a mykanou přízi. O pět let později vyrostla na vítkovském potoce tkalcovna a v dalších letech nové textilní továrny tak, jako nikde jinde. V roce 1871 chrastavští textilní dělníci založili „Spolek odborného továrního dělnictva rukodílného“, jehož cílem byla vzájemná podpora, především v nezaměstnanosti. O devět let vznikají ve městě odborové organizace textiláků tak, jak je známe dnes.
20.února 1922 stávkovalo 600 textiláků barona Klingera. Stávka trvala bez přerušní až do 20. října 1922. Sláva Totexu, významné chrastavské továrny, měla své kořeny ve vítězné stávce tak 700 dělníků z jara roku 1932. Chrastava dodávala do obchodní sítě nejen kvalitní látky, ale i moderní textilní stroje a to do celého světa, od Mexika až po Mongolsko.
Vzpomenu-li krásných LVT, pak věru je na co vzpomínat. Textilácká tradice výroby a výzkumu v Ponisí a Pojizeří mají své hluboké kořeny. Je škoda, že mladí o nich vědí tak málo. Jednou se do oněch míst lidé i stroje vrátí a Chrastava, ač i tak krásná, ještě o něco víc než zkrásní.
Centrum krajského města
Co je dnes v krajském městě nejaktuálnější? Odpověď je jednoduchá: Jak bude vypadat dostavba obou hlavních libereckých náměstí. Před radnicí už začíná být jasno. Kašna s Neptunem je přesně ono. Teď záleží na tom, zda a jak náměstí ozelenit, jaké květiny a lavičky a kam. Spousta jednoduchých laviček tak, aby bylo kde a na čem pohodlně sedět. To se ovšem jednoduše řekne. Žel, pořád tu je loby neziskové organizace Spacium, které na náměstí před radnicí může prosadit něco, na co si sotva sedneme, co odpuzuje a uráží (viz předchozí „umělecké“ výtvory“tlející vánoční stromky v akvariu a jiné). Přitom by se stačilo podívat do jiných měst, jak tam hospodaří s pšenězi a co za ně nakupují. Běžte se třeba podívat do Olomouce a nebudete se stačit divit, jak tam dovedou zkrášlit město. Zatím je tu Liberec – město betonu a „umění“, které nikdo ani zadarmo nechce.
Počkejme si na zcela revoluční přestavbu spodního náměstí, jehož revitalizaci platí ten, kdo staví nové Tesco. Už dnes vidíme, že mohutnost nového nákupního multicentra (v dostavbě) je zcela mimo koncepci zástavby centra historickíého města, ale co zmůžeme... Radnice prodala a zastavila vše. Musela získat peníze na sportovní multi-maxi halu, Tipsport arénu, která na desítky let poslala hospodaření do záporných čísel a pokud v nich přímo nejsme, tady je výsledek. Ti, kteří staví na zakoupených pozemcích, staví podle svých pravidel. Taková monstra ale patří někam jinam, ne do centra města. Patří tam, kde staví ostatní, na okraj městské zástavby.
Už teď je patrno, že jsme měli zůstat u starého Tesca. Patřilo k městu, bylo za ním vidět panoráma hor, Ještěd. Dnes neuvidíte než horu betonu. Takže bude moc záležet na celkové úpravě náměstí. Pokud tam nepřevládne zeleň a lavičky, zůstane vše při starém a město bude plné spěchajících, naštvaných a podrážděných lidí. A pokud nám k tomu Spacium „daruje“ další zlatý exkrement, jako před kinem Lípa, pak se teprve bude čím chlubit! Odstranění toho špinavého, nefunkčního „něčeho“, co se rozprostřelo před kinem Lípa je výsměch a vrchol dekadence, by bylo žádoucí. Tato fujlavička-nelavička je zdviženým prstem budoucích nákupů. Nevkus, nepraktičnost a necitlivost k okolí je násobena ukrutnou špínou, která takové „umění“ doprovází. Tohoto skvostu si technické služby nevšimnou ani náhodou.
Přimlouval bych se tedy za rozvahu a soucit k nám, kteří musíme konzumovat takto naservírované umění. Vybírejte s pocitem, že by se nám umění mělo líbit, s pocitem, že nejsem sám, kdo by chtěl dolní náměstí krajského města „polidštěné“, bez dopravy a plné zeleně. Poučte se z chyb, kterých se dopustili ti před vámi a když už nic neuděláme s těmi stávajícími monstry, pokusme se o detaily, které budou krásné a funkční.
Počkejme si na zcela revoluční přestavbu spodního náměstí, jehož revitalizaci platí ten, kdo staví nové Tesco. Už dnes vidíme, že mohutnost nového nákupního multicentra (v dostavbě) je zcela mimo koncepci zástavby centra historickíého města, ale co zmůžeme... Radnice prodala a zastavila vše. Musela získat peníze na sportovní multi-maxi halu, Tipsport arénu, která na desítky let poslala hospodaření do záporných čísel a pokud v nich přímo nejsme, tady je výsledek. Ti, kteří staví na zakoupených pozemcích, staví podle svých pravidel. Taková monstra ale patří někam jinam, ne do centra města. Patří tam, kde staví ostatní, na okraj městské zástavby.
Už teď je patrno, že jsme měli zůstat u starého Tesca. Patřilo k městu, bylo za ním vidět panoráma hor, Ještěd. Dnes neuvidíte než horu betonu. Takže bude moc záležet na celkové úpravě náměstí. Pokud tam nepřevládne zeleň a lavičky, zůstane vše při starém a město bude plné spěchajících, naštvaných a podrážděných lidí. A pokud nám k tomu Spacium „daruje“ další zlatý exkrement, jako před kinem Lípa, pak se teprve bude čím chlubit! Odstranění toho špinavého, nefunkčního „něčeho“, co se rozprostřelo před kinem Lípa je výsměch a vrchol dekadence, by bylo žádoucí. Tato fujlavička-nelavička je zdviženým prstem budoucích nákupů. Nevkus, nepraktičnost a necitlivost k okolí je násobena ukrutnou špínou, která takové „umění“ doprovází. Tohoto skvostu si technické služby nevšimnou ani náhodou.
Přimlouval bych se tedy za rozvahu a soucit k nám, kteří musíme konzumovat takto naservírované umění. Vybírejte s pocitem, že by se nám umění mělo líbit, s pocitem, že nejsem sám, kdo by chtěl dolní náměstí krajského města „polidštěné“, bez dopravy a plné zeleně. Poučte se z chyb, kterých se dopustili ti před vámi a když už nic neuděláme s těmi stávajícími monstry, pokusme se o detaily, které budou krásné a funkční.
Aktuálně nad orientačním plánem
V roce 1965 se dostal do rukou občanům Liberce nový orientační plán města. Je pozoruhodný tím, jak už tradičně kopíruje současnou politickou scénu na jedné straně a jak zápolí s názvy ulic z doby Rakousko-Uherska a První republiky. Vychází z většinové úpravy z června roku 1945, který vzešel z dílny profesora J. Tomsy a jeho přátel, dále z úpravy po roce 1950 a z původního názvosloví. Z těch původních jde o překlad z němčiny, například: Železná – dříve Eisengasse, Na Perštýně – Birgstengasse. Padesátá léta, to je Stalinova ulice, dříve Nádražní. Z těch rakouských Andreass strasse – Oldřichova ulice. Tak se přihodilo, že po létech úprav plán obsahoval dvě Mírová náměstí ( v Ruprechticích a před radnicí)a jednu Mírovou ulici.
Ulice a náměstí dostávaly jména i po těch, co měli i jakýs takýs vztah k městu a tak se událo, že vedle F. X. Šaldy má ulici i jeho nesmiřitelný odpůrce Prof. Dr. Arné Novák. Horší to bylo už tenkrát s církevními svatými. Jedna z ulic Králova Háje obstála – ulice Vojtěšská, zůstala i ulice U Monstrance a Mariánská, což byl jistojistě zázrak. Z těch problematických se zachovala a socializaci přečkalanapříklad ulice U Obchodní komory i přesto, že šlo o instituci rakousko-uhersko-liebiegovskou. Byla zrušena už v roce 1948.
Mnohem horší bylo, jak se objevilo v následné kritice, že chyběly ulice pojmenované po politických bojovnících, německých a českých komunistických funkcionářích. Jako příklad uvádím absenci ulice J. Wenderlicha, komunistického senátora a dlouholetého člena městského zastupitelstva. Měli to tenkrát soudruzi těžké. Němci totiž, i když komunisti, zůstávali pro většinu Čechů Němci. Obdobná je snaha implantovat cokoli anglosaského do současné společnosti. Češi jsou prostě v tomhle ohledu konzervativní, i když zblbnout se dají taky a tak se po roce 1989 opět přejmenovávalo poplatně režimu.
Žel, asi to není poslední slovo. Pomalu abychom se učili arabské výslovnosti. Německá, ruská a a nglická je minulostí. Svět, jak se zdá, dobývají minarety, zahalené tváře a odpor ke všemu západnímu. I o tom hovoří uličník měst, ať už je to Liberec, Jablonec, Turnov nebo Česká Lípa...
Ulice a náměstí dostávaly jména i po těch, co měli i jakýs takýs vztah k městu a tak se událo, že vedle F. X. Šaldy má ulici i jeho nesmiřitelný odpůrce Prof. Dr. Arné Novák. Horší to bylo už tenkrát s církevními svatými. Jedna z ulic Králova Háje obstála – ulice Vojtěšská, zůstala i ulice U Monstrance a Mariánská, což byl jistojistě zázrak. Z těch problematických se zachovala a socializaci přečkalanapříklad ulice U Obchodní komory i přesto, že šlo o instituci rakousko-uhersko-liebiegovskou. Byla zrušena už v roce 1948.
Mnohem horší bylo, jak se objevilo v následné kritice, že chyběly ulice pojmenované po politických bojovnících, německých a českých komunistických funkcionářích. Jako příklad uvádím absenci ulice J. Wenderlicha, komunistického senátora a dlouholetého člena městského zastupitelstva. Měli to tenkrát soudruzi těžké. Němci totiž, i když komunisti, zůstávali pro většinu Čechů Němci. Obdobná je snaha implantovat cokoli anglosaského do současné společnosti. Češi jsou prostě v tomhle ohledu konzervativní, i když zblbnout se dají taky a tak se po roce 1989 opět přejmenovávalo poplatně režimu.
Žel, asi to není poslední slovo. Pomalu abychom se učili arabské výslovnosti. Německá, ruská a a nglická je minulostí. Svět, jak se zdá, dobývají minarety, zahalené tváře a odpor ke všemu západnímu. I o tom hovoří uličník měst, ať už je to Liberec, Jablonec, Turnov nebo Česká Lípa...
pátek 2. července 2010
Letní čemejření
Venku to je paráda a já nemyslím, než na jedno. Chlazené a u vody . Pokoukání na krásná děvčata, která mne míjejí, ale nevidí. Budiž, mohlo by být i hůř. To kdybych neviděl já a přestal si všímat dívčího čemejření až tak, že bych z bytu odešel bos, bez bot.
Je léto. Horko. Pro chlapa, co už má léta, je každý slunný den požehnáním a každá letní bouřka důvodem ke vzpomínání. Každý závan větru nosí vůni vypraného prádla, co matka věšela na šňůrách uprostřed dvorku vzadu za domem. Vůně kvetoucích lip mi připomíná letmý polibek z nočního výletu na koupaliště v Machníně.
Léto, to jsou chrousti, kteří hlučně létají a padají vám k nohám. Pampelišky rozfoukané do okolí, a sousedův pes, který zdáli vrtí ocasem. To bylo mládí mého věku. Tráva, které shne na zubech dřevěných hrábí i nanuky, které jsem prodával na LVT. Hrdlička, která mě ráno budila, skřivan zpívající vysoko u machnínské lípy a křepelka volající „pět peněz, pět peněz“ (což mi připomíná, že čtvrtého beru důchod).
Sedám si v parku vedle bezdomovce. Asi to bude tím horkem. On pije víno z krabice a já medituju. Dřív bych řekl: vypnul jsem. Bezdomovec se svou družkou na sebe řvou tak hlasitě, že přehlušují i kolem jezdící tramvaje. Snad už spím, ale cítím se skvěle. To je tím vedrem. A taky tím, že už toho hodně vím a žel méně si pamatuji, ale tak už to chodí. Jsi starý a tak šup s tebou na lavičku, je čas střídání. Už tolik neskáču přes kaluže a ani to nezkouším. Doba výskoků je ta tam. Přitom si pamatuji, že v dobách mého mládí byl před každým obchodem malý vápenný „rybníček“, do kterého když jste šlápli, pomáhali jste zastavit slintavku či kulhavku, či co já vím. Tehdy jsem skákal do té bílé kaše, rochnil se v ní až do pohlavku, který následoval.
V té době jsme byli jako mladí lvi. Silní, zdraví a hraví. Jahody v té době byly jahodami – jedna vás stačila nasytit. Stejné to bylo s borůvkami, malinami a s houbami úplně podobně. Velký košík a pokaždé plný až po okraj. Lišky, praváci, křemenáče, másláci, kozáci... I hadi byli tehdy větší a jedovatější, sem tam i obrovští pavouci a tečkovaní mloci...
S Rudou Reichlovým jsme o prázdninách vytáčeli medometem med první jakosti, kilo po 24 korunách. A ani si nedovedete představit, jak to dopadlo, když jsme medomet přestavěli na centrifugu! Med byl pak i na stropě a za okny s truhlíky s pelargoniemi. Tehdy běžně kluci uměli všechno.
O prázdninách většina kluků i holek odjížděla k prarodičům do kraje, odkud naši rodiče přišli v pětačtyřicátém do pohraničí. Nakonec jsem si nestěžoval. Místo nich odtamtud přijížděli jejich bratranci a sestřenice, s kterými to docela šlo. I s Pražáky. Byli a to jim zůstalo, trochu pomalejší, ale stejně to trvalo jen do konce srpna. Pak museli taky domů a do školy. S těmi, co se vrátili od babiček jsme se opět pustili do boje o prestiž. Hrdinou byl ten, kdo ropuše kamsi strčil brčko a nafoukl ji. Hloupá zábava, která se nám tehdy zdála fajn. Navštěvovali jsme okolní bunkry a sbírali, co tu po mobilizaci v osmatřicátým zůstalo.A že toho nebylo málo dosvědčily četné popáleniny, amputace prstů a ohořelé vlasy.
Nebylo nám v kraťasech až tak zle. V krámě se prodával jen jeden jogurt a televize ještě nebyla. Když si někdo už něco jako zlomil, nejelo se hned za doktorem, ale nejdřív přišel ke slovu octan hlinitý.A ž později se šlo k Matoušovi, truhláři, co se mu třásly ruce a byl vesnickým ranhojičem. A dobrým!
A randit taky bylo kde. U domů ještě stály různé přístavky, prázdné garáže a kolny, tudíž bylo kam jít. Mléko se prodávala z velkých bandasek naléváním. Hodně se němčilo a slovenčilo. A doktor tu byl mimořádně schopný! Kvůli Malému dekretu musel změnit podnebí, takže už neléčil doktora Háchu, ale nás, vesnické burany. A psi neměli očkování. Benzínem jsme polévali díry v zemi, kde sídlily vosy, pak zapalovali a pak přišel trest. Vařečky a opasek, který stočený kolem sevřené pěsti tvořil něco, čeho jsme se báli. Žádná telefonní linka důvěry...
Dobré bylo lovit hady. Pod Hamrštejnem řádil profesionální hadař a my jsme se mu radši vyhýbali. Nosil živé hady do laboratoří. Sobotu, co sobotu jsem chodil do místní knihovny za panem Kurkou. To byl pan knihovník! A uměl to s námi.
Rostli jsme jako z vody a byli jsme biti často jako žito. Snad to k něčemu bylo, v každém případě, díky za zájem. Byli jsme trochu jiní než ti, co přišli po nás. Byli jsme připraveni jít na dva roky do základní vojenské služby a odjet mimořádným vlakem třeba do Milovic. Jo a bylo nás víc...
Je léto. Horko. Pro chlapa, co už má léta, je každý slunný den požehnáním a každá letní bouřka důvodem ke vzpomínání. Každý závan větru nosí vůni vypraného prádla, co matka věšela na šňůrách uprostřed dvorku vzadu za domem. Vůně kvetoucích lip mi připomíná letmý polibek z nočního výletu na koupaliště v Machníně.
Léto, to jsou chrousti, kteří hlučně létají a padají vám k nohám. Pampelišky rozfoukané do okolí, a sousedův pes, který zdáli vrtí ocasem. To bylo mládí mého věku. Tráva, které shne na zubech dřevěných hrábí i nanuky, které jsem prodával na LVT. Hrdlička, která mě ráno budila, skřivan zpívající vysoko u machnínské lípy a křepelka volající „pět peněz, pět peněz“ (což mi připomíná, že čtvrtého beru důchod).
Sedám si v parku vedle bezdomovce. Asi to bude tím horkem. On pije víno z krabice a já medituju. Dřív bych řekl: vypnul jsem. Bezdomovec se svou družkou na sebe řvou tak hlasitě, že přehlušují i kolem jezdící tramvaje. Snad už spím, ale cítím se skvěle. To je tím vedrem. A taky tím, že už toho hodně vím a žel méně si pamatuji, ale tak už to chodí. Jsi starý a tak šup s tebou na lavičku, je čas střídání. Už tolik neskáču přes kaluže a ani to nezkouším. Doba výskoků je ta tam. Přitom si pamatuji, že v dobách mého mládí byl před každým obchodem malý vápenný „rybníček“, do kterého když jste šlápli, pomáhali jste zastavit slintavku či kulhavku, či co já vím. Tehdy jsem skákal do té bílé kaše, rochnil se v ní až do pohlavku, který následoval.
V té době jsme byli jako mladí lvi. Silní, zdraví a hraví. Jahody v té době byly jahodami – jedna vás stačila nasytit. Stejné to bylo s borůvkami, malinami a s houbami úplně podobně. Velký košík a pokaždé plný až po okraj. Lišky, praváci, křemenáče, másláci, kozáci... I hadi byli tehdy větší a jedovatější, sem tam i obrovští pavouci a tečkovaní mloci...
S Rudou Reichlovým jsme o prázdninách vytáčeli medometem med první jakosti, kilo po 24 korunách. A ani si nedovedete představit, jak to dopadlo, když jsme medomet přestavěli na centrifugu! Med byl pak i na stropě a za okny s truhlíky s pelargoniemi. Tehdy běžně kluci uměli všechno.
O prázdninách většina kluků i holek odjížděla k prarodičům do kraje, odkud naši rodiče přišli v pětačtyřicátém do pohraničí. Nakonec jsem si nestěžoval. Místo nich odtamtud přijížděli jejich bratranci a sestřenice, s kterými to docela šlo. I s Pražáky. Byli a to jim zůstalo, trochu pomalejší, ale stejně to trvalo jen do konce srpna. Pak museli taky domů a do školy. S těmi, co se vrátili od babiček jsme se opět pustili do boje o prestiž. Hrdinou byl ten, kdo ropuše kamsi strčil brčko a nafoukl ji. Hloupá zábava, která se nám tehdy zdála fajn. Navštěvovali jsme okolní bunkry a sbírali, co tu po mobilizaci v osmatřicátým zůstalo.A že toho nebylo málo dosvědčily četné popáleniny, amputace prstů a ohořelé vlasy.
Nebylo nám v kraťasech až tak zle. V krámě se prodával jen jeden jogurt a televize ještě nebyla. Když si někdo už něco jako zlomil, nejelo se hned za doktorem, ale nejdřív přišel ke slovu octan hlinitý.A ž později se šlo k Matoušovi, truhláři, co se mu třásly ruce a byl vesnickým ranhojičem. A dobrým!
A randit taky bylo kde. U domů ještě stály různé přístavky, prázdné garáže a kolny, tudíž bylo kam jít. Mléko se prodávala z velkých bandasek naléváním. Hodně se němčilo a slovenčilo. A doktor tu byl mimořádně schopný! Kvůli Malému dekretu musel změnit podnebí, takže už neléčil doktora Háchu, ale nás, vesnické burany. A psi neměli očkování. Benzínem jsme polévali díry v zemi, kde sídlily vosy, pak zapalovali a pak přišel trest. Vařečky a opasek, který stočený kolem sevřené pěsti tvořil něco, čeho jsme se báli. Žádná telefonní linka důvěry...
Dobré bylo lovit hady. Pod Hamrštejnem řádil profesionální hadař a my jsme se mu radši vyhýbali. Nosil živé hady do laboratoří. Sobotu, co sobotu jsem chodil do místní knihovny za panem Kurkou. To byl pan knihovník! A uměl to s námi.
Rostli jsme jako z vody a byli jsme biti často jako žito. Snad to k něčemu bylo, v každém případě, díky za zájem. Byli jsme trochu jiní než ti, co přišli po nás. Byli jsme připraveni jít na dva roky do základní vojenské služby a odjet mimořádným vlakem třeba do Milovic. Jo a bylo nás víc...
Co se to stalo
Ještě v roce 1938 (28. května) si J. Machač, posluchač 1. ročníku obchodní akademie v Hořicích zapsal do svého školního sešitu:“Slyš pravdu, miluj pravdu, uč se pravdě, prav pravdu, braň pravdu až do smrti. M. J. Hus“. Co se to stalo v posledních sedmdesáti letech, že generace po J. Machačovi z Hořic si obdobné věty nezapisují. Proč učitelé obchodních a jiných akademií v celé naší vlasti učí něco jiného? Kam zmizely pozitivní vzory, úcta k práci, obdiv k hrdinovi?
Nějak se nám pletou dojmy s pojmy. Jsme generace, kterou, jak sama říká, už nic nepřekvapí. Bohatí se úradkem božím stávají stále bohatšími. Chudí a mladí si půjčují, věznice nevědí, kam s novými strávníky. Všichni mají dluhy. Stát, města, zaměstnanci. Zaměstnavatelé nevědí, kam s penězi. Není na důchody. Průměrnou mzdu 25.000 korun má jen malé procento zaměstnaných. Průměrný důchod je kolem 8.000,-Kč. Lidé nemají čas jeden na druhého, děti na své rodiče. Generaci si navzájem nerozumějí, hodnoty se v rodinách vzájemně nectí.
Onen student 1. ročníku ochodní akády z Hořic na stejné stránce sešitu napsal ještě jednu pozoruhodnou větu:“Dejte nám křídla, dejte nám stroje, my chceme vyhrát budoucí boje!“ Není v tom odpověď na léta, která přišla? Na „ismy“, které oslovily následující generace? „Ismy“ odešly do nenávratna a Husova slova o pravdě přečkala věky. Jak je to možné? Kde se stala chyba?
Rád bych se zeptal, pokud ještě žije, dnes devadesátiletého pana Machače z Hořic, zda svůj život prožil v oněch větách. Vždyť ta poslední z nich rovněž stojí za zmínku:“ Nemůže býti nic vyššího na světě, než pracovat jako člověk uvědomělý, pro spolužáka“.
Co se to stalo s mou generací, která si žila celkem v pohodě, ovšem až na to, že ač ze začátku všemu věřila dnes nevěří. Nevěří nikomu a ničemu. Jako v televizním seriálu Brutální Nikita...
Nějak se nám pletou dojmy s pojmy. Jsme generace, kterou, jak sama říká, už nic nepřekvapí. Bohatí se úradkem božím stávají stále bohatšími. Chudí a mladí si půjčují, věznice nevědí, kam s novými strávníky. Všichni mají dluhy. Stát, města, zaměstnanci. Zaměstnavatelé nevědí, kam s penězi. Není na důchody. Průměrnou mzdu 25.000 korun má jen malé procento zaměstnaných. Průměrný důchod je kolem 8.000,-Kč. Lidé nemají čas jeden na druhého, děti na své rodiče. Generaci si navzájem nerozumějí, hodnoty se v rodinách vzájemně nectí.
Onen student 1. ročníku ochodní akády z Hořic na stejné stránce sešitu napsal ještě jednu pozoruhodnou větu:“Dejte nám křídla, dejte nám stroje, my chceme vyhrát budoucí boje!“ Není v tom odpověď na léta, která přišla? Na „ismy“, které oslovily následující generace? „Ismy“ odešly do nenávratna a Husova slova o pravdě přečkala věky. Jak je to možné? Kde se stala chyba?
Rád bych se zeptal, pokud ještě žije, dnes devadesátiletého pana Machače z Hořic, zda svůj život prožil v oněch větách. Vždyť ta poslední z nich rovněž stojí za zmínku:“ Nemůže býti nic vyššího na světě, než pracovat jako člověk uvědomělý, pro spolužáka“.
Co se to stalo s mou generací, která si žila celkem v pohodě, ovšem až na to, že ač ze začátku všemu věřila dnes nevěří. Nevěří nikomu a ničemu. Jako v televizním seriálu Brutální Nikita...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)