Češi opět jezdí za nákupy do Polska

Je to výhodné. V loni to byl nábytek, letos nakupujeme levnější máslo, pohonné hmoty, stavebniny, maso, elektroniku, uzeniny a uhlí. Například kvalitní uhlí, je až o třetinu levnější v Polsku než v Čechách. Polský zlotý stále oslabuje vůči koruně. Veškeré zboží je nyní v Polsku levnější než před několika měsíci. Podstatných rozdíl je i v ceně pohonných hmot a to nejméně o 50 grošů na litr. Pro Čechy, jak píše internetový portál jelonka.com, jsou dnes v Polsku levnější motodíly, elektronika, vybavení interiéru, okna.

Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011

Zaplaťpánbu, že už to letos nejsou rádia, žehličky a ledničky. To mě v posledních sčítáních štvalo. Jako by se někdo předváděl, že má vanu, kartáček na zuby nebo rohožku u dveří. Znám lékaře, který si za socialismu kupoval nové auto vždy po dvou letech. Vždy stejnou značku i barvu. Bál se totiž sousedů a jejich reakce. Znal jsme sousedy, kteří používali elektrické spotřebiče ještě po Němcích, kteří by naopak dali nevím co, mít možnost napsat do sčítacího archu, že mají to i to, zkrátka všechno.
Letos je rozhodující den pro sčítání 26. březen 2011. Pokud to nestihnete vědomě, je tu pokuta a citelná. Jistě se najdou milionáři, kteří si svou anonymitu raději zaplatí. Ti, kteří na své majetky dosáhli nečistou cestou mají svá černá, zpoplatnitelná tajemství. My, panelákoví bytníci takové úmysly nemáme. Sčítáme se rádi a pravidelně, jednou za zhruba deset let.

Není Komárek jako Komárek

Pominu-li toho, co mě štípnul, výběr se podstatně zúžil. Vladimír a Valtr. Oba jsem poznal, oba jsem poznal osobně. S prvním jsem si tykal, druhý měl blíž k Fidelu Castrovi a k Che Guevarovi.
Vladimír Komárek od Semil pobýval v oblasti, kde žiji a kde jej znali mnozí z těch, co celý život něco hledali. To něco, ve vztahu k Vladimírovi, bylo, mít co namaloval. Já začal sbírat jeho grafiku v polovině šedesátých let minulého století u známého v „Díle“, v prodejně umělců. Popravdě jsem netušil, co kupuji, ale 600 Kč za Komárka jsem byl ochoten dát, i když jsem byl student a měl jsem před vojnou. Komárkův olej mám na stěně i dnes.
Vladimír Komárek byl svéráz. Mám jeho sociální grafiky, pozvánky na konference semilských komunistů zrovna tak, jako grafický list, hold dělníkům varnsdorfské stávky. Mám jeho grafiku věnovanou náboženským tématům, knižní ilustrace, jeho okna, sklenice, dveře, ptactvo nebeské. Stýkat jsme se začali na začátku sedmdesátých let. Jeho pocity, že neumí malovat, jej pronásledovaly stále a já se nechtěně stal jedním z těch, co jej přesvědčovali, že malovat umí. Josef Hýsek mi kdysi daroval skicář črt ze společné cesty libereckých umělců do Francie. Dostal jej od Vladimíra. Ten, nespokojen s obsahem, nevěděl, co s ním a tak ještě v autobuse změnil majitele.
Malíř Vladimír Komárek patřil k těm pilnějším malířům. Byly uspořádány stovky výstav jeho prací, obrazy se staly módními a autor byl stále víc a víc zván politiky do jejich soukromí, stal se hrdinou rautů, večírků, televizních besed a soutěží. Kdejaký režimní prominent se chtěl pochlubit jeho obrázkem, jeho prací. Ohromen zájmem, neuměl říci ne a tak jsme se dozvídali, jak se těší do krematoria, co, kde a jakou lumpárnu udělal komunistům, které z duše neměl nikdy rád. Jeho snící postavy a naivní pojetí kompozice se staly měřítkem uměleckého odboje proti komunistům. Nemělo cenu cokoliv korigovat, stal se nepostradatelným. Prezident, Lucie Bílá, premiér, mistři světa – ti všichni se chlubí: „Máme doma Komárka“. Holubice, jedna vedle druhé, jako v padesátých letech ta Picassova, co obletěla svět. Žel, ta Komárkova komerční holubice s ní nemá nic společného.

Milovat zvířata „podle“ Jaroslava Haška

Milovat přírodu je dáno nemnoha šťastlivcům a já mezi ně evidentně nepatřím. To díky kritériím, která nesplňuji. Dá se říci, že jsem ten, který by snad i chtěl, ale něco mu schází. To jedno síto, mravokárný učitel mi připomněl, že na lásku dvou tvorečků, tak jako u lidí, musí být dva. Jak mohu milovat, když nejsem, jak ten pionýr, co stále sliboval „vždy připraven“ a přepraven nebyl. I kus Jana Husa mi schází, ta čepice s čerty na hranici.
Tak nějak si moji přírodu představuje Jana. Ona mi celou svou bytostí ukazuje příkladem, jak si mám počínat a nechat brouka žít. Počítá kormorány na Nise, mailuje kamsi ptáky z oblohy, pejsky na procházce bez ostychu osloví a třeba i packou potřese… Na levé paži, jaksi intimně nad loktem směrem nahoru, má vytetovanou letku tří kanadských houserů. Ano, tomu říkám láska, vzít pytlík do ruky a sebrat exkrement.
Tohle já prostě nemůžu. Nebo z jiného soudku. Na kraji Liberce je paneláček o pár poschodích. Nevím, jak se to seběhlo, ale ve všech patrech mají fenky, jen až úplně v tom posledním psa. A teď rodina stojí před vážným problémem. Fenky hárají a ten pes až úplně nahoře to cítí. Trpí. A trpí tak silně a bolestně, že nepomáhají ani analgetika a láska okolí. Přes den trpí tiše, ale v noci hlasitě pláče, vyje a není k utišení. Jediné léky, které zabírají, jsou homeopatika lévé či pravé ruky zoufalých manželů. A tak ti dva nešťastníci se noc co noc, hodinu po hodině, do střídají a psovi, no, co myslíte? Třou psovi lebku nahoře, na temeni do svého úplného vyčerpání. Jisté je, že po dobu hlazení pes nevyje a je spokojený. Sotva ale ubožáci přestanou, pes zavětří a vše se opakuje, hodinu po hodině.
Tomu se říká odříkání! Ti manželé musí zapomenout na fůru společných činností, které jistě na tuto dobu společně plánovali a ze kterých zbylo jen torso. Ale jak vidíte, i takoví obětaví občané se najdou v našem krajském městě.
Ano, i tak vypadá láska ke zvířeti, které, nemaje té možnosti poděkovat slovy, olízne vám tvář, a měkkým jazykem vyjádří svou neskonalou oddanost. To například had, želva, či čínský papoušek nadupaný elektronikou opravdu neumí. A s hadem či želvou to ani nezkoušejte. Jó, milovat zvířata, to chce kumšt a silné domácí zázemí. Vy na sociální podpoře to rovněž nezkoušejte, pokud ano, pak jděte raději do již opracovaného masa, jako je mořská ryba a cenově nejbližší pangas či olejovky, nyní v akci: vezměte dva – zaplatíte tři.

Holubi, holubi, holubi

Vídáte je všude, hlavně ve městě, tam, kde se vše hází do jednoho pytle a kde se jim říká létající potkani. Můj tchán byl holubář, a protože jsem měl nebožku opravdu rád, měl jsem rád i jeho holuby. Byli dobří. Vyhrávali závody a Věrka, dej jí pánbůh věčnou slávu, mu počítala časy doletů. Holuby, slepice, králíci, kočky, psi, prase, to byl prosím kolorit mého mládí na vesnici zvané Machnín. Reichlovy a Jílkovy včely, Fugrovy koně, kráva paní Bouškové …
Prima holuby měl v Nové Čtvrti i Paleček. Pěstovat holuby byl asi docela kumšt, rozhodně jsem si na to netroufl. Měl jsem problém, jak říkal děda Němeček i s „králici“. Králíci mně fakt trápili, protože občas se mezi nimi objevili „lidojedi“. To jako, že samice pozřela své děti. Můj otec, rovněž „nezaujatý přírodovědec“ to vždy okomentoval Velkou francouzskou revolucí, která také požírala své děti, což mě, jako mladého pěstitele a chovatele, fakt povzbudilo. Takový holt byl můj táta. Na rozdíl od matky mi nikdy nedal pár facek a tím si mě v těch letech puberty silně naklonil.
Vraťme se však k onomu letectvu padesátých let minulého století. Na sever od opravdového letiště v Liberci – Růžodole, pan Paleček a tchán Němeček spolu soutěžili a nad obcí se proháněly dva mraky holubů. (Holubi se dají také jíst. Jsou malí a vejdou se na větší polévkovou lžíci. Nic moc, lepší jsou živí). Na dolní končetině (horní nemají) měly kroužky a na nich texty. Nic z bible, ale v dobách chmurných a jiných byly prostřednictvím zpráv na tělech holubů doručovány zprávy. (Například obležená Paříž, pevnost Přemyšl).
O slavných i méně slavných bitvách byly světu podány zprávy pod holubími křídly. Holubi si zadali se všemi válečnými stranami. Měl jsem v ruce téměř důkaz. Kroužek z nohy holubí s textem „ČS 23 V – 1. Všechny číslice byly psány nad sebou a „ležatě. No a začal shon. Píše mi Skorzenny, Lawrence z Arábie, doktor Sorge, Mata Hari, Moravcovi hoši z Anglie? Kabalisti, sionisti, komunisti, trockisti…? Dalo to práci, ale vyluštil jsem to pomocí orientační příručky z roku 1934, str. 98 a zákona o poštovních holubech ze dne 20. 12. 1928. Ten první praví, že značky mého holuba znamenají, že se jednalo o holuba ve vojenské činné službě, který zahynul. Doslovný překlad textu kroužku zněl: Jsem holubí voják ve službě, nic nepřekládej a odevzdej mé tělo a kroužek z mé nohy na četnické stanici nebo na obecním úřadě. A to bez meškání. Jsem Čechoslovák, dvě čísla nad sebou znamenají identitu (mé krycí jméno), ležatá čísla značí číslo vojenského holubníku, poslední číslo je mé číslo na hřadu, odkud vzlétám.
Místo epilogu: Každý jsme svědky hrdinských skutků, o to větších, že pokud je spáchají malí, stydím se za svou výšku… Ať jim vítr dál fouká do peří.

Být úspěšným a silným, nejen umět telefonovat

Pokud jsem pábitel a fabulátor, pak se ještě musím mnohé učit. Držím v ruce telefonní seznam pro kraj 6. Liberec 1951 – 52. Tedy, zbrusu nový před 60 lety. Poučný až mravoučný manuál, jak zvednout sluchátko a volit a pokud se nic neděje, opakovat a být trpělivý, neboť nic se neděje, aby v tom nebyla kohosi vůle... A protože i telefonování bylo zpolitizováno, povšimněte si prosím citací hesel psaných pod čarou jen jako bonus pro telefonní abonenty, třešnička, sladká ozdoba, co krášlí dort.
Posuďte sami, co nám dnes v telefonních seznamech tak moc „schází“, o čem si můžeme dát jen zdát. Důležité je, že telekomunikace tehdy i dnes „hledají“ jak využít čekací doby. Tady je prostor daný dnes reklamě a tehdy věnovaný politickým heslům.
Posuďte sami, co nám při telefonování bylo předkládáno: Industrializace - cesta Slovenska k socialismu, Nejlepší z mladých jdou do dolů a hutí, Tam se dobře daří, kde JZD hospodaří, První místo v soutěži musí patřit mládeži, Sokol patří pracujícím, Společné hospodaření v JZD, Konec staré dřiny, Vzornou prací pomáháme plnit Gottwaldovy pětiletky, Bojujeme za světový mír! Ještě směleji vpřed k socialismu!, JZD cesta k blahobytu, Ještě směleji a usilovněji vpřed ke komunismu, Hornictví povolání správných chlapců!, Plán splníme, mír uhájíme!, Sovětští hrdinové práce, vzor našich úderníků, S presidentem Gottwaldem vpřed k budování socialismu v naší zemi, Na širokých lánech JZD boháčům pšenice nepokvete, Sláva úderníkům, novým hrdinům dělnické třídy, Největší sláva je pracovat na vybudování socialismu u nás, Industrializace, cesta k socialismu, Na cestě k socialismu neznáme překážek…
Na každé stránce telefonního seznamu taková moudrost. Pokud byste jeden každý verš nějak zpochybnili, pak by vás čekal skutečný, reálný trest za rozvracení republiky a to obnášelo 3-5 let natvrdo. Telefonní seznam nebo seznam možností, za které, když je zpochybníte, půjdete do vězení. Jak je možné, že titíž lidé v roce 1951, tato hesla přijímali a později jen kroutili hlavami, že jim přišlo normální, že hesla akceptovali.

Dokolečka dokola

„Šuby duby, kůzlátka!“ Že by zkusili a vyšel vám, starý, dobrý trik, jak dostat vlka do domu? K masu? Stará obehraná písnička reklamních agentur snažících se přesvědčit spotřebitele, že v reklamě není nic nemožného. O to totiž jde, aby kůzlátka mezi námi otevřela inzerentům vrátka. Poštovní schránky – jsou klíčkem od našich srdcí, cestou k našim peněženkám, správné souřadnice ke kontům. To máte jako ti, co pluli ztracení na kře ledové a bankéř jednomu zavolal, že má pro něho výhodnou investici v mrazírenském průmyslu… No, aspoň mu zachránil život.
Ač nebruslím a netelefonuji, má novinová schránka obcuje se všemi, co tohle dělají. Pozvání do klubu je na křídovém papíře a je famózní. Velký formát zvoucí na fotbalové zápasy, forma vizitky – chránící tvé intimní choroby. Dvojlist, čtyřlist, šestistránka. Na Vánoce, na prázdniny. Se zárukou mistra světa, rekordmana, primáře, lékaře, čaroděje, chiropraktika, věštce… Na půl týdne sleva od druhé poloviny. Tři za dva i velké, slevy pro rodiny, za psa, pro seniory, pohrajme si s našimi dětmi. Máte naší legitimaci, body, hvězdičky. Soutěžte s námi. Kupujte, oslavujte. Jsme na trhu 10 let, 20 let… Není úniku. Bonusy, slevy pro plešaté, s modrýma očima, velké, malé balení, s odvozem domů i na chaty. Cestujte s námi, když ne, tak aspoň litr benzínu levněji, máme všechno a za polovic. Co nemáte, dodáme, seženeme, objednáme. Není, co by nás mohlo zastavit. Máme vaši adresu, číslo bot, telefon, víme, kdy jste se narodil, koho jste volil, kdy jste se podvolili… Číslo bot i značky vody po holení. Co si o vás myslí vaše děti, co vám zapomněly dát k Vánocům, co chtěly a na co neměly k narozeninám.
To vše začalo nevinně adresou, nahlédnutím kukátkem za dveře bytu. Co schází ke štěstí, vyřeší půjčka. Šuby duby kůzlátka, co bude k večeři? Pánvička plná kůzlečího s jarní karotkou a hráškem. Že neotevřete, nevadí. Máme připraveny mezikontinentální systémy. Nejezděte k nám, my přiletíme. Sfoukneme to s pojistkou na oheň, povodeň a větry. Vůbec, budete žít věčně, musíte. Musíte ovšem i pracovat a splácet. Vyjdeme vám vstříc, mohou za vás, až umřete, splácet vaše děti, vaši vnuci. Proč ne? Mají-li dveře u bytu, uslyší jednou známý hlas: „Šuby duby kůzlátka, otevřete…“