Kolem řeky Nisy

Řeka Nisa se mi roky plete mezi nohama. Už od Jablonce o ni škobrtám, ve Vratislavicích mi padla přímo do oka. Liberec jako by měl těch řek pět. To bude asi tím Harcovským potokem.

Jinak si myslím, že se naše Nisa, řeka, co je něco menší než veletok, umí se i rychle schovat pod kamení a vidět občas vůbec není. Za to kudy teče, země kolem ní ožívá. Hlavně v noci, to k ní laně chodí učit koloušky pít. No, asi to nebudou laně ani žádní kolouši, ale často nocí kolem ní našlapují noční predátoři a lačně se olizují. Plave v ní občas i nějaká ta zpotvořená ryba s ukousnutýma ušima. Ty hezčí ryby nám vzala velká voda do polských měst a obcí na společné hranici Odra-Nisa.

Nisa v minulosti svými rybami živila spoustu rodin po obou březích, točila koly a řemeny textilních strojů a plnila grošíky košíky žen a děvčat, když na trhu kupovaly jídlo pro sebe, i pro souseda. Měla tu moc dát lidem práci, chleba, vyprat si košili a kalhoty. Žel, končila v ní i voda, co protekla záchody.

Nisa, ač nikdy nic moc, uměla i to, co desperáti s noži. Zabíjet. To když si usmyslela a do teplé vody z kraje léta pod jez nalákala mladíka, s nímž se pak už rozloučit nechtěla. Když na horách taje sníh, zprudka zaprší, jsou i na Nise měla dole v Liberci oběti. A to pořád nic není proti tomu, co umí řeka na rovině níž od Bílého Kostela až po most dole v Loučné u bývalého skladu oděvů.

Jó, Nisa! I uhlí se po ní plavilo z Hrádku dolů do Žitavy, možná i dál. V Nise jsme se i koupali. Nisa byla dříve, jak z pruhovaného barevného trička a pěkně smrděla. Dá se říci, že svět i Nisa se za poslední léta hodně mění. Je relativně čistá, plavou na ní pod mostem u banky kačeny. Občas vidím v Nise dětský kočárek, pneumatiku, hrnce, dveře od kredence, ale to už je jen výjimka.

Na Nise už nepracují továrny, což vede k tomu, že je Nisa den ode dne čistší. Co si přát více? Snad čistou vodu z Nisy psovi v jeho misce a v mé skleničce před spaním. Takovou vodu mít stále v naší Nise. O tom sním. Řeku, která mi teče pod okny a má i břehy čisté, a na obloze ani stín. A lidé, kteří denně po jejích mostech chodí, aby byli spokojení a říkali, bydlím dole u Nisy, Nisa se mi zadřela pod kůží…

Krkavčí matka

Nejsem znalec ptactva. Nepleťte si mne s Waltrem stejného příjmení. To je otcův bratr a ornitolog par excelans. Mám od něho jednu sepiovou kost a vrátka od klece pro kanárka, co mi uletěl.

Jsem a byl jsem vším možným, jen ne tím, kdo poznal krkavce a jeho matku. Vím jenom, že kolem Machnínského šenku na velikém stromu se shromáždilo každý podzim tak veliké hejno ptáků, že maminka zavírala okna, jaký z nich měla strach. Náš dům stával, co bys tam kámen dohodil. Pod převislými střechami nám sídlily jiřičky, nebo to možná byly vlaštovky. Maminka věděla, o koho jde, a přesto, že by je nejraději i s hnízdy vyhnala, byla ze statku a tam si všech lovců much vážili a nikdo se jich dotknout nesměl.

Mně byla ta hejna, hnízda, zpěv a vrkání hrdliček docela cizí, než - než jsem potkal tu, která měla oči vraní, kosí, černé snad havraní vlasy, nos jako tukan polní, nehty jako drápy orlí, hlas jako konipas, co zadečkem kroutí a poskakuje a prdelkou pohazuje. Najednou mi svět ptačí připadal, jako jedno velké pozvání do světa milování a ptačího trylkování. Žel, bylo to krásné, ale neuměl jsem o tom mluvit. Jakmile jsem po nich vztáhnul ruku – odletěli. Strýček ornitolog mi neřekl čím je krmit, čím je bavit, aby začali stavět hnízdo, a mysleli na to, kolik vajíček mají v silách vysedět a krmit. Obešlo se to bez rámusu. Odletěla jedna, přiletěla druhá a nic. Hnízdo v kleci zůstávalo prázdné.

Kde jste mé lásky ptačí z let šedesátých? Strýček Waltr byl samá medaile, cesty do zahraničí, sláva a já stále nic. Už si toho všimla i má matka, s replikou: „Co tomu říkáš, všimnul sis? Na těch smrcích na zahradě, tě každé ráno budí dvě hrdličky. Rozumíš?“ Co bych nerozuměl? Řvou jak na lesy, celý Machnín je slyší. Řvou, jak pod námi ve zbrojnici hasiči, ti ovšem pijí ligu a mám mezi nimi kamarády, takže mi to nevadí. Ti hloupí, ptáci ano. Nemají mě rádi. Matka loví rukama a hrozí mi, že pokud nepřivedu nevěstu, neví, to si asi už nesednu. Ta bude tchýní!

To zase děda v Liberci měl na mně zcela jiné nároky. Dej mi dvacku, já půjdu do kina a na dvě hodiny máš můj byt k dispozici a užij si. A tak jsem využíval té dědečkovy nabídky. Matku jsem rovněž nezklamal, ale znáte. Zafouká mistrál a pán tvorstva letí dál. Má dost pěnkav, jiřiček a konipásků, hledá spíš papoušici ara-ara, něco VIP z rodu El Kondor Pasa. A pak, když toho dosáhne, je opět pro legraci. Slábne mu dech, na hřbetu dlaní má stařecké skvrny, bere předepsané prášky, a potom i ty hrozně drahé, ale už ani ty moc nepomáhají. Tak se chopí péra, tužky, klávesnice a budí se v noci strachem, aby na něco nezapomněl…

A může za to matka – krkavčí matka, že toho moc chtěla, abych si včas nějakou našel. A je to pořád stejná písnička, možná na jinou melodii. Obsah bude stejný: „Těším se na vnoučata. Slyšíš? Mluví s tebou tvoje máma…“

Jizerky a Albrecht z Valdštejna

Ta poslední objednávka, kterou Valdštejn objednal 40 pstruhů v pátek 22. února 1634, měla být doručena do Prahy na knížecí hostinu. Kdo je snědl a kam se opravdu poděli, to se neví. Valdštejn byl zavražděn 25. 2. 1634 v Chebu.

Už jsem o tom psal. Velkého kusu české země zeměpán, se bytostně připravoval, tak jako Jiřík z Poděbrad, stát se českým králem. Měl na to. Byl nejen dobrým válečníkem, ale především dobrým hospodářem. Za dob jeho vlády, aspoň na území Frýdlantského vévodství sahaly Valdštejnské lesy v Jizerských horách hluboko do polí a k selským stavením. Byly udržované a jejich ozdobou byla dobře živená zvěř. Žel, vedle ní zde žili i uprchlí vojáci, dezertéři, ale i loupežníci, malé loupeživé bandy. S těmi vrchnost neměla smilování.

Naopak tomu bylo se zvěří. To Valdštejn striktně kontroloval. Krásné kusy vysoké zvěře nebyly v Jizerkách žádnou výjimkou, takové se nesměly střílet. Pan kníže je považoval za ozdobu lesů a shozy čtyřiadvaceteráků mu musely být ihned odevzdány. Byl skutečně, až neuvěřitelně dobrým lesním hospodářem. Užitkové zvěři se věnoval sám, Byl víc lesníkem, než lovcem. Nakonec musel, pokud chtěl z vlastních lesů zásobovat obě knížecí kuchyně, jičínskou a pražskou. A to se mu opravdu dařilo.

Lesní škůdce opravdu krutě trestal. Nejen pytláky a lupiče, ale vypisoval i slušné prémie za odstřel (v Jizerkách) medvědů, vlků, divokých koček a rysů. V roce 1623 vše kolem lesů profesionálně ošetřil, ustanovil funkci vrchního lesníka a úřad kontroly plnění zadaných úkolů. Vše, co se týkalo lesů, bylo odděleno od ostatních správních odvětví ekonomiky. Nebylo vždy lehké vyhovět přáním pana knížete. Náročné byly předpisy pro chod kuchyní. Denně musely býti dodány mimo jiné sluky, jednou týdně mladé koroptve a pozor!, jejich odesílání a manipulace s nimi směla být jen v nočním chladu…

U Frýdlantu v Čechách byla založena bažantnice, jejíž produktivita byla velmi nízká. A Valdštejn, osobně, zuřil. Argumentoval tím, že jeho bažanti z Frýdlantu jsou hubení, kdežto bažanti pana švagra Trčky jsou mnohem tučnější a z toho všeho obviňoval personál bažantnice. Prý mělo jít o zločinné spiknutí. Neváhal a do případu se obul celou svou vahou. Dal vyzvídat u pražských obchodníků se zvěří a vypsal odměnu 300 zlatých za dopadení podvodníka, kterému určil i předem trest oběšením. Znovu a znovu nabádal personál bažantnice k tomu, aby bažanti byli dobře krmeni a byl jim zajištěn řádný výběh. Rozhodně nesměli být chováni v klecích (úplné současné normy Evropské Unie). Osobně se bral za to, že je nutné stavět v lesích boudy na seno a poskytovat zimní péči, dokrmovat zvěř.

Nedovoloval v nižších polohách hor kácení, aby měla divoká husa dostatek krytu… Takzvaná a dnešními lidmi oblíbená,,Nová louka“ vznikla v roce 1631 vykácením velké zalesněné roviny v délce 350 a šířce 230 sáhů. Značná část dříví byla upotřebena na stavbu libereckého Nového města, zbytek na pálení dřevěného uhlí a s podivem i na vorařství. Pracemi na nové louce bylo zaměstnáno všech 23 obcí frýdlantského panství.

Valdštejnské lesy dodávaly dřevo do dolů na všechny stavby domů ambiciózního knížete a nebyly to projekty malé. Nescházelo jim nic z velkého ducha, velkého Albrechta Valdštejna. K nim patřil projekt svést Jizeru Jičínem, a tak zkrášlit knížecí rezidenci, a současně plavit dříví z hor až do Jičína. Skloubit požadavky na ekonomiku lesního hospodářství s požadavky vítězné armády a pohodlného života dvora knížete. Lesní hospodářství, vedle výnosů z ekonomiky rybničního hospodaření, dolů, výroby železa, polního hospodářství, plátenictví, prodeje piva a dalšího, bylo zdrojem bohatství, ale i nenávisti a závisti, které nakonec vedly k pádu velkého a schopného ekonoma, válečníka a pretendenta na funkci českého krále – Albrechta Valdštejna.

Horký brambor – úplně nový pohled na jeho přínos současnosti

Brambory a z nich třeba bramborová kaše. Brambory v bramborovém těstě. Brambory teplé, horké, připečené. Co Vy o tom víte?! Sbírali jste někdy za deště brambory na poli plném kamení? Doma na poli, sousedům, po škole, v době vyučovací – se školou, místo školy, za školou? My, ano. A dá se říci od nejútlejšího mládí na těch lánech polí kolem Liberce, v Machníně, ve Stráži, v Jeřmanicích, na Karlově, v Ostašově. Nejblíž, kolem té naší Machnínské lípy, za kostelem, na Bedřichovce…

Brambory, to bylo spojené pokaždé s kuřbou bramborové natě, tou neopakovatelnou vůní ohníčků a v nich na uhel spálených brambor. Na uhel, to nikdy zcela ne. Pokaždé se aspoň kousek uvnitř našel a ten šel sníst. To nať ta zas hořela, jako by ani nechtěla, a přitom jsme kolem ohníčku seděli a připadali jsme si my, desetiletí kluci jako sběrači bavlny kolem řeky Mississippi a plánovali, jak zachránit z otroctví černochy. Kolikrát jsme zkoušeli zpívat písničky Poul Robertsona, Stěnky Razina. Žili jsme padesátá léta minulého století, z dnešního pohledu to je středověk, vzdálené století, daleká planeta.

Nikdo nás ani nikam a k ničemu nenutil a my hulili polouschlé stvoly brambor a připadali si jako piráti, Jánošíci, hrdinové protifašistického odboje, ochránci čehokoli na světě. To posezení u ohníčků na poli s brambory nám povznášelo sebevědomí až někam vysoko nad Ještěd, co se nám tyčil za zády. Nikdo nás z pole nevyháněl, dospělí měli jiné starosti. Hlavně se hlídalo počasí, které bylo vždy v kraji pod Ještědem nestálé. Tři dny tak, tři dny jinak. A v neděli pršelo skoro vždycky. Tak jako zase vyšlo v pondělí sluníčko a my hnali na pole sbírat brambory. To bylo celé září, snad i v říjnu. My, co jsme pole neměli, dostali jsme domů plné síťovky brambor, co jsme unesli. Maminky pokaždé spráskly ruce, co jsme to kde pokradli, ale dobře věděly, že to bylo za práci a byly rády, že nemusí do krámu, a že to mají s donáškou až domů.

A proč se u nás říká – přehazuje si to jako horký brambor? Asi nás někdo u té Machnínské lípy viděl, jak si ty na uhel spálené horké brambory přehazujeme z ruky do ruky a foukáme na prsty, poskakujeme a vyhazujeme je do vzduchu, aby se vzduchem ochladily a byly poživatelné. Právě tohle od nás pravděpodobně okoukali někteří úředníci aby pak přejali některé kauzy – na uhel spálené žádosti, supliky a stížnosti a počali s nimi dělat to, co my dělali s horkými brambory na poli…

Dělají i to šimpanzi, ve volné přírodě, ale kde k tomu přišli, netuším. Ovšem úředníci z Prahy k nám do Machnína – Bedřichovky jezdili v té době pravidelně na rekreaci – a vídali nás na polích. Někdy i teplou bramboru dostali.

Tak se tvoří legendy, spojení vsi s městem, vesnice s hlavním městem. A já mohu říci vnukům, děti byl jsem osobně přitom. Buď pozdravena má vesničko Machníne, německy zvaná Machensdorf….

Azyl

Schovat se v náručí, nebo za sukni babičky, vlastně u obou. Jak každá byla jiná, obě pochopily, když jsem se jim schoval za stehna. Ta vesnická, to byla selka, udřená, se srdcem jako valník plný sena, ta druhá byla nóbl paní z města, která kouřila, jak parník a moje maminka byla její nevěsta… Ta třetí, ta se k nám přivdala.

Azyl. Pokaždé když jsem něco zvoral, nebo rozbil utíkal jsem se schovat, a jisté to bylo vždycky u babiček. Aniž se na tom domluvily schovaly mě vždycky. Ne, že by mě máma bila, ale i ten pohlavek jsem obrečel a pak, jednomu to dělá dobře ví-li, že je babiččin mazlíček. A tak jsem se vždycky schovával v náručí, nebo za sukní. U dědečků to nešlo. Jeden už nežil a druhý, ten na to nebyl.

V pozdějším věku mě překvapilo, že Asyl byl domovem i jednoho starého pána, ale i městského muzea. Město Hrádek n/N mělo ještě nedávno ucelený komplex barokních domů, kam se z blízkého zámku uchýlilo služebnictvo v neproduktivním věku na odpočinek. Tomuhle bohumilému skutku ,,degenerované“ šlechty – komplexu krásných a funkčních tří barokních domů se říkalo, co já pamatuji, Asyl.

Kam až má paměť sahá, tak v poválečné době komplex chátral, šlechta nešlechta, byť se o zámek starala početná lidová armáda a o Asyl městský národní výbor. V Asylu, přímo proti silnici, žil pan Bayer. Poprvé, když mě pozval, myslel jsem, že jsem na zámku. Zdi Asylu byly, jak do hradu, oproti těm dnešním škoda mluvit. Náhle jsem stál v interiéru Marie Terezie. Starý pán byl podle papírů, které mi ukázal, malý polský šlechtic, majitel erbu, sloužící byvší šlechtě na blízkém hradu – zámku Grabštejně.

Když odcházel do ,,Asylu“ dali mu s sebou veškeré vybavení domácnosti. Nábytek, porcelán, ložní prádlo, co já vím, co ještě. Ani nevím, jak se starý pan dozvěděl, co všechno sbírám, ale napsal mi ať se stavím, že barák budou bourat, a že knížky, pohledy musí spálit. Kam s nimi... A tak se přihodilo, že jsem starého pána v těch 70. letech minulého století párkrát navštívil.

Tak tohle, to byl taky azyl. Našel v něm útočiště starý úředník na pensi a jistě i mnozí další potřební. Centrální dům Asylu už nestojí. Po právu musím říct, že Hrádek n/N postavil pro své staré odpočívají důchodce komplex moderních domů dozajista víc vyhovující, než starý Asyl. Já jen, že ten starý Asyl byl tak krásný - zvenku od silnice a barokní…

Azyl, místo, kde je možné najít ochranu má,jak vidno staré kořeny. Jdou k sobě pojmy, třeba kostel a azyl. Azyl hledali před Turky Arméni, Luteráni před bratry křesťany, Inkové před Španěly, manželky před opilými manželi, děti před agresivními rodiči. Azyl, to je i Serengeti, přírodní rezervace v Africe, kde svůj asyl najdou zvířata.

Je dobře, najde-li kdokoli útočiště, chráněné území. Řekl bych, že právě v Hrádku nad Nisou na tohle mysleli, když stavěli nový Asyl – komplex moderního bydlení pro důchodce.