Inspirující bleší trhy za Ještědem…

Rok 2015 znamenal pro organizátora libereckých bleších trhů to, co akcie prosperujícího zlatého dolu pro majitele. Zlatý důl. Nepršelo a každá druhá sobota v měsíci se ukázala jako ideální pro setkání s těmi, kteří chtějí koupit, nebo prodat.

Po roce 1989, kdy tyto trhy získaly na oblibě, se záhy ustálila i prodejní místa. Liberecké parkoviště u arény patří k těm poměrně novým, dynamicky se rozvíjejícím. Pomalu srovnává krok s blešákem v Zákupech, největším v okolí, kde původní organizátoři naopak podcenili všechno. Od hygieny, úpravy terénu až po pořadatelskou službu. V Liberci na to jdou právě opačně a vedou si nadmíru dobře.

Úspěšnost lze odvodit nejen od návštěvnosti, ale především od toho, co prodávající nabízejí. Může to být postarší dětské oblečení, ochozené boty, nebo naopak i sortiment, který prodává trhovec ve svém kamenném obchodě. Vše je vítáno, žádáno a hledáno.

Prodej na tržišti má neopakovatelnou atmosféru, zboží svou legendu, každý kus svého zajímavého prodávajícího, který pokud chce prodat, musí své zboží nabídnout, něco o něm vědět. A tak jsou na světě neuvěřitelné příběhy, pábení sedmilhářů, těch, co pěstují květiny, chovají zvířata, sběratelů čehokoli, co přestali sbírat omezeni věkem, přesedláním na něco jiného.

Do pozadí ustupují tradiční knihy, poštovní známky, pohlednice. Zmizeli sběratelé hotelových nálepek, krabiček od sirek, žiletek. Přibylo prodejců kuchyňských doplňků, nářadí, uzenářů, co pečou, smaží, pečou, točí pitivo, drobných řemeslníků vyrábějící cokoli, co se vejde na plachtu na zemi, na stolek před osobní auto. Stagnuje prodej obrazů, dobře se prodávají naopak ponožky, čepice, bačkory. Lze říct, že ten, kdo hledá, najde se i prodejce, který nemá přemrštěné ceny. Chce to trpělivost…

Ceny, ceny... Obchodníci, ti nenasytní, kteří ve všední den prodávají ve svých kamenných obchodech a pak v sobotu, nebo v neděli ve venkovních burzách nejsou příliš oblíbení pro „hladovost“ svého podnikání. Každá z těchto burz pod Ještědem, ve Stráži pod Ralskem, Držkově na Jablonecku, má své osobité kouzlo, a najde-li zákazník parkovací místo, pak má z poloviny vyhráno. Velmi záleží na tom, zda mezi prodejci nepřevažují tací, co se tímto prodejem živí. Pak u nich těžko něco koupíte. Ceny jsou vyšší než v obchodech a chamtivost po penězích příliš zřejmá.

Rozhodující vliv na úspěšnost burz má však počasí. Pokud prší, je zle a práce organizátorů přijde vniveč, sluníčko naopak znamená jen jedno. Všichni jsou spokojeni - kupující, prodávající, organizátoři.

„Jít na burzu“ se stává v Česku módním hitem asi tak, jako jít do lesa na houby. Všichni si rádi vylepšíme byt něčím hezkým a pokud k nákupu dostaneme navíc zdarma legendu o původu, pak úspěšnost nákupu nemá chybu.

 Jít na blešák je o zábavě i o dobrém nákupu. O setkání s někým, s něčím, co by mělo mít své místo v našem programu na víkend. Přijdeme na jiné myšlenky, setkáme se s přáteli, kteří už přišli této zábavě na chuť, kteří tu už něco prodali, nebo nakoupili… Tak ať nám v sobotu a v neděli i v příštím roce svítí sluníčko…

Liberec, město dvou tepen

Liberec, město dvou tepen, pražské a moskevské ulice vedoucí k srdci města, k radnici. Tam všude kolem město žilo a pulsovalo, jak srdce pracovalo.

Liberec za mého útlého mládí, před 50 - 60 lety byl městem po válce s fašisty už bez vysídlených Němců. Město šedivé, uzavřené, těsné, plné kouřících komínů, suchých WC bez koupelen, plné úzkých ulic. Na druhé straně ne tak hekticky uspěchané, plné lidí, naplněných kin, plných tanečních sálů, lidí, co uměli dát do pořádku park. Město fungujících, žel poloprázdných obchodů a haprujících služeb.

V porovnání s dnešním stavem - ... Je těžké srovnávat. Dnes je město vzdušné - tolik zbouraných domů, jako nikde jinde, ale i prázdné ulice (viz Rumunská). Infrastruktura se odstěhovala na předměstí - do zón. Ulice jsou plné prázdných bytů, a to i ve středu města, asfaltových chodníků, totálně zacpaných ulic v době špiček. Naprostý úbytek zeleně, zrušené letní kino, amfiteátr v PKO. Naopak je tu dnes Aréna, Vesec a jeho sportovní plochy, areál na Ještědu a Bedřichov. Moderní lázně, volný čas podle rodiny Vajnerů, divadlo, společenské instituce srovnatelné s dobou před revolucí. Činnost politických organizací a stran usilujících o místo na radnici.

Je to o hodně lepší, než tehdy, na počátku 50. let, krátce po únoru 1948. Svět se zmenšil. Není problém být dnes v Liberci a pozítří v Oslu. Jde o to, že lidé zůstali často jednoduší a anonymní. Stále se bojí odpovědnosti a bojí se říci své názory s tím, že by narazili, protože nemají dost důkazů ke svým nepodloženým tvrzením.

Násilí bylo všude dost. Sem tam i vražda a defraudace, státní návštěvy a LVT. To byla pokaždé událost. Přijel i předseda vlády, prezident, kosmonauti, slavná fotbalová mužstva, do divadla hostující operní zpěváci. Úžasný byl amfiteátr nad ZOO, letní kino, veliké kulturní akce organizací Národní fronty, výstavy, závody, akce v PKO, brigády v Jizerkách, svatby, družstevní byty, Wolkerák, Hokejka a dnes?

Jsme jinde. Vzpomínají staří lidé a ne na to zlé. Pamatují si většinou to lepší. Vymazali z paměti padesátá léta. Podíleli se na nich a nejsou to zrovna roky, kdy šlo vše bez násilí, bez omezení práv jednotlivce, bez zmaření životů.

 Ulice města Liberce vedou do jeho středu, kde stojí krásná radnice. Ulicemi jezdila tramvaj – jednou nahoru, druhou dolů, jako krev do srdce a zpět do hlavy a do nohou. Těmi tepnami proteklo hodně životů, které daly městu žít. A město žije a pere se o místo na slunci, aby mohlo žít další století.

Přátelům na facebooku

Napsal jsem knížku „Zapomněnky“. Knížku, v řadě těch mých již jedenáctou, a plnou, tak jako ty předchozí fejetonů, příběhů a vzpomínek z mého mládí povětšinou z města pod Ještědem.

Protože se blíží čas předvánoční, čas shánění dárků pro ty, které máme opravdu rádi, zvažte, zda by jedním z dárků neměly být i „Zapomněnky“, knížka, která umí pohladit, neurazí a při vší té bídě kolem nás, se dá i číst a nezruinuje rozpočet na dárky.

 Cena 250,-Kč + poštovné na dobírku. Objednávky na adrese: egon.wiener@gmail.com

O pár staletí (tisíciletí) zpátky – náhled do minulosti

Vysoko nad obzorem byla vidět kometa. V dějinách často sdílené znamení změn. Vody, ohně, větru, moru, sucha, kobylek, války... V údolí řeky Nisy, na straně severní, si zdejší lovci kožešin a masa uvědomili, že bude nejlepší schovat si svá nacpaná bříška do útrob skal. Ať přijde cokoli, vše bude horší než bylo včera. Takový je svět. A to čeká venku jen co vystrčí své nemyté hlavy z Podještěda. Číst a psát sice neumí, ale co pověst říká, nebylo nikdy lépe.

Každá změna, co přišla přinesla do údolí jen revoluci a té se naši braši bojí. Bojí se slova, tak jako velké vody. Co práce dalo, aby porozuměli ohni, domestikovali chlupaté zvíře s kroužícím ocáskem a s ústy, co by pořád jedla.

To není zdaleka všechno. Teď sbírají už jenom něco. Trávu, co má zrní a musí se třít, aby se zrno dalo jíst. Ve Vratislavicích, tam, kousek od příští fabriky na koberce, co vyroste u Nisy za dobrých 5.000 let, vytéká z pole minerálka, co se dá pít. Jednou ji ochutí o pomerančovou příchuť a každý ji bude chtít. Jim dnes stačí nabrat si do hliněných hrnců, co nevybryndají cestou vypijí a domů přijdou většinou s prázdnou. Ještě, že sluníčko tak hezky svítí a ryby v Nise berou na udici. Jen silonové lanko tu chybí. Věru, jsou to potíže.

A teď ta kometa. Co zase přinese? Pokaždé nové a nové svody! Mladým to vyhovuje. Jednou to je prášek na praní, tuhle vata do uší, píšťalka na psa , brýle proti slunci, toaletní papír, kapesník. Pokrok tomu říkají. V nose mají dosud vodorovné dřívko, v uších taky, lýkový střevíce podle poslední módy, genitálie v sáčku, na provázku v kapse prezervativ, prý z nedalekého Hrádku, dole na Nise, u příštích hranic s Germány, co nám chodí na slepice a krást krásný holky.

Prý jednou chtějí zrušit hranice, který ještě ani nemáme a pozvat neznabohy, až někde z Tramtárie. Bůhví, kde to je. Kometa... Co nám tentokrát asi přinese, děsí se naši předci potetovaní i ti, co šetří, aby se udělali sami pro sebe. Ti z komety prý by mohli přinést volby a demokracii. Prý to není k jídlu, psi to nežerou a prasata zase nechtějí ti noví s turbany.

Není nám tady v jeskyni pod Ještědem líp?Žádná demokracie, žádné volby, jen strach z toho, že šavlozubý bude rychlejší. Potíž, samá potíž. Prý jsme lidmi – to říkají ti z komety. Prý ať si zvolíme své starší a jim dáme mladší manželky. Nebudou nás lovit, musíme jim vařit a jídlo nosit. To prý je taky ta demokracie. Jíst se nesmějí za žádnou cenu, nejmíň 4 roky. Pak se prý uvidí. A máme si postavit novou radnici. Ta stará, podle vídeňský je prožraná dřevomorkou do morku kostí a tak ji máme strhnout a postavit něco podle nějakýho Bruselu. To zas budou výdaje! Ještě, že existují ty norské fondy a spoluúčast Euroregionu Nisa.

 Žádná sláva, ale každý ušetřený euro je dobrý. Uvidíme, až co ta kometa. Ať žij pokrok! Říká vám něco elektřina? Mladí vo nečem takovým básní...

Všem mým přátelům na blogu a na Facebooku, kterých je dnes už kolem dvou a půl tisíce. Mezi nimi jsou jistě i čtenáři mých knížek. Ti jistě uvítají avízo mé nové knihy, která je volným pokračováním těch předchozích.
"Zapomněnky" jsou novou knížkou příběhů, fejetonů a vzpomínek, které bych nerad zapomněl, a kterých je právě v nové knížce plno.
Kniha je vázána v pevné vazbě, ilustrována dobovými ilustracemi, s nimiž budete mít druhou polovinu 20. století, jako na dlani. Zájemci o knihu "Zapomněnky" si ji mohou objednat na e-mailové adrese: egon.wiener@gmail.com 

Ovčí hora a tolik překvapení

Jedna z opravdu starých pohlednic Ovčí hory z konce 19. století s takzvanou dlouhou adresou ukazuje vstup do štoly, kolejnice, vozík, dva horníky. To vše dohromady dává obrázek zcela regulérního horního díla ve městě, v Liberci. Sice až na jeho konci, ale vstup do štoly ukazuje zcela realistické hornické konání – důlní těžbu.

Po více jak sto letech není po ničem z toho ani památka. Snad jenom Chrastavské městské muzeum má něco z nářadí horníků z druhé strany kopce, z Andělské hory. Tam se těžilo víc, s větším efektem a po delší čas. Jako kluci jsme těsně po skončení 2. světové války hledali leccos, co po Němcích v lesích zůstalo. Pletlo se nám to dohromady s tím, co tu zůstalo po Češích, co zde stavěli řopíky (malé bunkry) a po našich vojácích z mobilizace v roce 1938.

Nacházeli jsme toho opravdu hodně, a to jsme nebyli první. Jistě tu hledaly i německé děti za i po válce v pětačtyřicátém, naši starší sourozenci a všichni nalézali. Do štol, do šachet jsme se báli. Zakryté studny, hluboké sestupy kamsi do neznáma nás lákaly, ale přece jen ne tolik, abychom tak moc riskovali. Dnes už ani nevím, kde to všude bylo. Netuším, kde je to místo na té staré pohlednici z Ovčí hory. A že to bylo velké skutečné „horní dílo“.

Co asi ještě skrývá kopec na konci Liberce? Bylo vše vytěženo již v minulých stoletích? Přece jen se pracovalo bez současné moderní technologie. Jak asi hluboko mohli kutat tenkrát? Jak hluboko dosáhne současný průzkumný vrt? Byla by škoda netěžit, pokud by v hoře proti hradu Hamrštejnu bylo něco, co by pomohlo zlepšit městské finance.

Dnes je odtud romantický pohled na město, k Ještědu, do severní průmyslové a nákupní zóny Liberce, na Machnín, vesnické součásti velké metropole, jejíž nedokončená plynofikace dává nahlédnout, jak se topilo před 100 a více lety. Jak vypadá topenářský skanzen, domky zahalené do kouře...

Machnín je situován v dolíku od Lužické Nisy do kopce k Chrastavě a ke Karlovu pod Ještědem. Ovčí hora je právě jednou z těch hrází, která ohraničuje území Liberce směrem západním. Nebylo by od věci, kdyby se radnice věnovala nejen vyhaslému středu města, jeho revitalizaci, ale našla i sponzora pro své hraniční území tam, kde město končí. Jinak to může dopadnout, jako s nedalekým bývalým očním ústavem pod Hamrštejnem. Co nejvíc zamrzí každého, kdo zavítá do této části Liberce je, jak se funkční zdravotní ústav po revoluci změnil v ruinu, jejíž zbourání bude stát nemalé peníze, nehledě na to, jaký kus nádherné přírody zde leží ladem. Úplně stejně jako to zlato a drahé kamení pod Ovčí horou...

Pozvánka

Ve čtvrtek 8. října od 18 hodin v Krajské vědecké knihovně v Liberci se uskuteční veřejné čtení z nové knihy libereckého autora Egona Wienera  "Zapomněnky".

Číst bude herečka Divadla F. X. Šaldy Markéta Tallerová, paní Hana Nováková a autor knihy.

"Zapomněnky" jsou volným pokračováním předchozích titulů, knih povídek, fejetonů, vyprávění a vzpomínek na zmizelé 20. století, na rozporuplná léta, která autor prožil převážně ve městě pod Ještědem. Odtud čerpal i náměty pro svou novou knihu.

Sladké koláčky - ochutnávku své práce- již tradičně nabídne paní Jahodová s dcerou. Čtení z nové knihy Egona Wienera se uskuteční za podpory Krajské vědecké knihovně v Liberci.

Jste srdečně zváni.