V Libereckém kraji – Stalo se (retro)

 Dějiny Libereckého kraje byly významně ovlivněny šlechtickým rodem Valdštejnů. Ne vždy to bylo v pozitivním slova smyslu. Například před vojáky Třicetileté války. Zcela odlišně se zachoval jeden z Valdštejnů na počátku 18. století v Turnově.

 Turnovští nashromáždili za staletí existence města ve svých truhlách řadu patentů a listin s pečetěmi předchozích majitelů města. Ti všichni potvrzovali nebo udělovali městu nové a nové výhody, osvobozovali Turnov od ponižujících povinností. Tentokrát mladý Valdštejn otočil. Chtěl a požadoval na městu vydání patentů a vzdání se privilegií. Naopak „městské zřízení“ požadovalo již moderní soupis práv a povinností sepsaný v souladu s požadavky pana hraběte. K porozumění a vzájemné shodě nedošlo. Hrabě narazil, doba pokročila.

 Lidé Turnova, v čele s primasem Janem Durychem vstoupili do osvíceného 18. století. Město v dobré víře žádalo pomoc od hejtmana kraje, pražského místodržícího i z Vídně. Dočkalo se. Město obsadili mušketýři a mnozí měšťané skončili na mučidlech či ve studených sklepeních hradu. A nešlo o nic víc, než o peníze. Šlechta se obávala o své výhody, mimo jiné o to, kdo dostane z usedlých židovských řemeslníků a obchodníků peníze za „ochranu“, vedle výběru daní, úroků a jiných, vcelku pochopitelných dávek. Ale za „ochranu“? To silně zavání praktikami současné vyděračské sicilské mafie.
 Nakonec šlo až o 23 lidí, kteří zde žili a platili daně. 174 zlatých panovníkovi a 43 zlatých za ochranu. A k tomu těm nešťastníkům shořela modlitebna – synagoga roku 1707. Postavit novou stálo tolik úsilí a peněz, že dodnes jsou uchovávány obcí účty a příslušné listiny a povolení ke stavbě:...“a sice délka vně 13a1\4lokte, vnitř 11a3\4. Výška zdůle od dláždění až po vrch střechy 9 loket, šířka 8 loket.“ Originál byl uložen v archivu židovské obce. Nové peníze jsou požadovány počínaje dnem 2. ledna 1719 na novou synagogu. I stalo se, že turnovská synagoga se zachovala po dnešní dny snad zázrakem, když ostatní v kraji Němci v roce 1938 vypálili.

 Obnovena do původní krásy dává jen tušit, tu dávnou dobu svého zrodu. Dobu „zvláštních daní na ochranu“, jež byla součástí státní politiky. Kdy mohl šlechtic poslat primátora do šatlavy, byť jen za pouhé podezření z čehokoli. Kdy zřízení obecní bylo zpochybněno vrchností jen proto, že šlechticům by se nedostávalo peněz. Turnov se stal i díky a především pracovitostí svých občanů překrásným městem jakých je v Libereckém kraji mnoho. Měl by být hrdý na své dějiny a čerpat z nich. Poučit se z chyb a chránit slabé před zneužíváním moci těmi, kteří nerespektují zákony a potlačují vědomě práva jiných, sociálně slabších a menšin...

Za humny, znám já jedno krásné městečko

                Stalo se před lety, že 6.října roku 1938 navštívil Adolf Hitler Chrastavu. Z přítomných a pamětníků už mnoho nezbylo. Pokud ano, byli německé národnosti a pokud přežili 2. světovou válku, pak žijí dnes povětšinou v Bavorsku, kam směřovala většina odsunutých, našich bývalých spoluobčanů, kteří tak spontánně vítali Hitlera v zabraných Sudetech.

                Nebylo tomu jinak ani v Kratzau, v české Chrastavě, kde němečtí poštovní úředníci první co udělali iniciativně při přebírání pošty z českých rukou, že vylámali z poštovních razítek český název Chrastava. Jinde přidávali ještě razítko „Wir sind frei!“. V Chrastavě si 6.října přidali: „Ein Wolk! Ein Reich! Ein Führer“.

                Před několika málo léty jsem v Chrastavě stál několik kroků od jiné návštěvy stále se něčemu divícímu presidentovi ČR Václavu Klausovi. Návštěvy obou státníků od sebe dělilo víc jak sedmdesát let. První skončila za bouřlivého jásotu přihlížejících odjezdu führera na Frýdlantsko a do Slezska, druhá, po nezdařeném „atentátu“ úprkem do Prahy, do Střešovické vojenské nemocnice na vyšetření zda mu vystřelené „antiperle“ neuškodily. Žádný jásot, žádné frenetické volání, jen pohledy stranou a za autem ujíždějícím s prezidentem, bez rozloučení.  Bylo mi ho líto. Byl ve formě, bylo krásné počasí, mohl řečnit a poslouchat se...

                Chrastava, hostila řadu významných velkých osobností světa. Slavné válečníky, korunní prince, knížata, hrabata, významné vojevůdce, korunované hlavy (třeba jen projíždějící zdejším nádražím), velké umělce – malíře 19. a 20.století, budoucí hlavu Rakouska, prezidenta Severního Vietnamu, námořníky, vzbouřence na lodích jaderské rakouské flotily. Vlastence, odbojáře, Čechy, kteří jako kapka v německém moři učili české děti jejich mateřštinu a lásku k české historii.

                Chrastava. Tolikrát zkoušená od cizích i vlastních vojáků a přesto její občané pokaždé své město obnovili znovu a znovu. Ač se to nezdá, městečko trpělo velkou vodou dolního toku Lužické Nisy a Jeřice. Město bylo ve své existenci vícekrát ohroženo mnohaletou  vodou. Těch 10 km od krajského města, dělá Chrastavu vyhledávaným satelitem krajského města, místem, kde řada našich občanů dnes hledá možnost  žít na zdravém vzduchu.

                Je zde opravdu krásně. Na dohled kopců Lužických hor, majestátního Ještědu, coby kamenem dohodil do Jizerek, několik málo minut autem na hranice polských měst a rekreačních středisek, zrovna tolik minut autem i do nejbližšího německého města Zittau (Žitava), na hrad Ojbín a do středisek vodních sportů v příhraniční oblasti Saska v zatopených povrchových dolech. Město v krásném kraji Lužické Nisy, vzhlížející vzhůru k Lužickým a Jizerským horám. Kraj úspěšných lidí, kteří jsou zde doma. Snad i proto držím palce starostovi města Chrastavy Michaelu Canovovi, kandidujícímu na funkci senátora.

O budoucnosti nejen na pohlednicích

            S odsunem Němců odešla radost z cestování. Ubylo aut. Děti si hrály na vozovce, kudy jelo tak jedno auto do hodiny. Na cestě z Hrádku nad Nisou do Liberce jste nepotkali jiné motorové vozidlo. A to byla ke spatření trofejní německá vojenská obojživelná auta, americká s dřevěnými bočnicemi, auta na dřevoplyn, nádherné motorky se sajdkárami a různá motokola.

            Sám jsem si mnohokrát vyzkoušel sezení mimo kabinu auta na nouzovém sedadlu, tváří k autům, která jela za námi. Bylo to sedadlo výklopné, úložný prostor, do kterého bylo velmi riskantní cokoli dát, přesto jsem v něm jako dítě rád cestoval.

            Vše postupně změnila auta Tudor a Minor, dlouhá životnost předválečných tatrovek, škodovek a  aerovek, vozů cizích značek, jako třeba oplů, manů, aut převážně německých značek. Do konce padesátých let minulého století se stále ještě dala srovnat doprava osobními a nákladními auty, s dopravou koňskými a kravskými potahy, bez ještě neexistující kamionové dopravy. V té době naprostá většina výroby opouštěla továrny v nákladních vagonech po železnici.

            Byla to doba naprosto nepochopitelná pro současného člověka. Struktura dopravy osob a nákladů se za posledních padesát let naprosto změnila. Jako sběratel historických pohlednic mohu říci, že už naši otcové a dědové zhruba před sto, sto dvaceti léty viděli tehdejší dopravu jako neúnosnou a na „pohlednicích budoucnosti“ téměř každého města plánovali visuté koridory závěsných automobilů, tramvají, letadel, vznášedel, která města naplňují cestovním ruchem domácích, ale i vždy potřebných zahraničních turistů. Obrázky na pohlednicích jsou plné letadel (dvoj- i trojplošníků), vzducholodí, balónů tak, jak si naši předci představovali přepravu z místa na místo za sto let. Úsměvné a inspirující pohledy do budoucnosti.

            Po železničních kolejích se ještě prohání parní lokomotivy, ale potraviny po městě stále rozvážejí kůň, kráva, pes, oslík, popřípadě i kozy. Mezi nimi si hrají děti s obručí, lidé už cestují tramvají, jiní mávají z ponorky, z lodí na řekách, na přehradách, třeba z té liberecké.

            Budoucnost. Svět doznal v uplynulých sto letech v přepravě osob a materiálů snad největších viditelných změn. Paradoxně k tomu přispěly i dvě světové války, které posunuly  dopravu na přední místo v přesunu vojsk a vojenské techniky v co nejkratším možném časoprostoru. Samotná výroba současných osobních aut, se od dob honosných kočárů, do kterých se zapřahal kůň,  změnila především v pohonné jednotce - od benzínového motoru po elektromotory a auta využívající stlačený plyn. Vozidla hromadné dopravy pokořila představivost i těch nejodvážnějších „pohlednic budoucnosti“. Je otázkou, kam až zajde automobilismus budoucnosti, doprava našich dětí a jejich dětí. Kam se posune dopravní ruch příštího století? Je možné zvětšit kapacitu současných cest, nebo se v budoucnosti lidé budou přepravovat jinak? Umět tak nahlédnout do budoucnosti, asi bychom byli velmi překvapeni.

Kdy u nás v Sudetech nepršelo?

                Tak abychom si rozuměli, dřív pršelo víc. V šedesátých letech jsme si koupili na vesnici konfiskát, dům se špatnými okny, která od války nikdo nenatřel a pan Balík, co se ho zbavil, za něj od nás dostal balík. Čtyřicet tisíc, asi třicet tatínkových měsíčních čistých výdělků.

                Dům měl slušný dřevěný plaňkový plot ohraničený kamennými sloupky, o které jsme s klukama od sousedů odpalovali duté klíče s hřebíkem v duté části, plněné čímkoli, co bouchá. Jak klíče, tak sloupky ale byly z kvalitního materiálu. Nikdy se nám to ruce neroztrhlo. Kočky a psi dostávali z naší produkce amok, ale rodiče nám nic nezakazovali - za mlada dělali totéž.

                Když pršelo, tak to pod Ještědem klouzalo. Voda umí padat kolmo dolů. Jinak pršelo včelám pana Reichla u kostela, jinak Jílkovi, jinak dole u Pfeiferovy opuštěné továrny, jinak v naší ulici panu řídícímu Glosovi. Když pršelo, letadla z blízkého libereckého letiště nelétala, ale ta bytelná, víc z kovu než z papíru, ta si troufla až nad náš barák. Z letadel  do okolí padala spousta parašutistů.

                Déšť byl doma v našem kraji u všech významných událostí. Kazil nám dětské hry, prázdniny a oslavy. Jestli měli dospělí obavy z deště při manifestacích pracujících před radnicí, pohřbech, oslavách 1.máje, VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce), co jsme měli říkat my, kluci, když jsme plánovali dobrodružné výpravy třeba za ovocem do vedlejší vesnice, ale kvůli velké vodě po dešti tam byli hasiči, kteří ovoce orvali sami a ještě byli za hrdiny? Svět je vůči slabým a malým nespravedlivý. Pokaždé se najde někdo, kdo je chytřejší víc, než nejchytřejší z nás. Rádi dospělým poradíme, třeba jak to bylo s deštěm za našeho mládí. Ti o málo starší si zpívali  „Poručíme větru, dešti“. A co? Nepovedlo se. Volali to i v průvodu na 1.máje a lidé se jim smáli.

                Nebo pršelo do baráku. Jedna taška na střeše a zrovna ta důležitá byla uvolněna. Nenašli ji. Kdyby řekli, my o ní věděli. A jak to dopadlo? Dali opravit celou střechu a stačilo málo, říct: Vléz tam nahoru, budeme tě jistit, jsi malej, ale statečnej, podívej se tam i pod vikýř. Neřekli a zacvakali, mnohem víc.

                Když pršelo, tak rostly v lese houby, žel rostla i tráva, která se musela posekat a usušit. No, a kdo ji musel při sušení obracet? Ano, my kluci, co si přáli, aby pršelo a všechno to shnilo. Když pršelo, nosili jsme holinky, pokaždé o něco větší. Pěkně se v nich chodilo, legračně, jako na zámcích v bačkorách o pět čísel větších než byla vaše bota.

                Dřív pršelo víc. V barácích po Němcích se musela měnit okna co nejdřív. Lidé na Němce nadávali, ale nemuseli. Kdyby se o okna starali, neteklo a nefoukalo by jim do domu. Už si moc nevzpomínám, ale o dešti se zpívaly moc hezké písničky, hrávalo se o dešti divadlo, po dešti pokaždé vysvitlo aspoň na chvíli sluníčko. V neděli a později, když už i sobota byla dnem, v němž se nechodilo do školy a do práce, pršelo celý víkend. A když vše uschlo, čekalo se, kdy už zase zaprší...

Poděkování rodičům a prarodičům, byť žili na obyčejné vesnici

                Když se venku zešeřilo, bylo to na vesnici pokaždé stejné. Zabouchla se vrátka za posledními, zachrastil řetěz na vratech. Obešel se dvůr, co kdo měl to nakrmil a pozavíral. Staří si pustili radio, někdo se umyl, převlékl se do nočního, rozestlal peřiny, dolil kytkám vodu. Venku vítr rozfoukal listí, ohýbal větve a vítězně skučel, zpíval, snad i plakal v oknech, co ještě nebyla zatlučena hřebíky naplno k sobě, vyložená mechem a suchým listím. Opíral se o naštípané dřevo v hranicích podél stěn domků, foukal do nedodělků, co čekaly, až oschnou a přijdou na půdu pod střechu k senu, nebo do kůlny, podle potřeby chalupníka.

                Tma přišla mezi domky brzo. Obecní světlo se houpalo na sloupech a pomrkávalo jen spoře, lidé už nevycházeli na ulici. Jejich svět už byl pro dnešní den dán a neměl být měněn. Dům od domu se stal malou pevností, vězením i tvrzí, která po zavření okenic na oknech vskutku dělala dojem, že vesnice čeká noční přepad jezdců kradoucí stáda krav na pláních dalekého Mexika. A přitom šlo jen o zaběhnutý rituál na řadě  vesnic českého venkova.

                Babička, maminčina maminka, žila právě v takové vesnici a pokud ji tatínek přivezl k nám, do českých Sudet, nemohla si zvyknout na prostředí zcela jiného života, než ve kterém byla zvyklá žít. Pokaždé když odjížděla, politovala maminky a děti, že zde musí žít a nesmírně se těšila, jak na lavičkách, na náměstí si popovídá se sousedkami a rozebere, proč se dcera nepřestěhuje zpět domů...

                Ach, babičko, jak moc jsme ti nerozuměli a chtěli si večer rozsvítit a povídat si. Povídat ano, svítit zbytečně ne. Babička povídala a kdo znal ji a trochu i mě, pokaždé si říkal: Bože, ti dva jsou si ale podobní! Já si toho nevážil, já viděl jen ten šátek na hlavě staré paní a hůl, bez které se bála na chodník. Dnes po šedesáti letech jsou všechny pochyby ty tam a je to má drahá babička se vším všudy. Schází mi. Živí mi ji připomínají. Tak to chodí asi ve všech rodinách.

                Podobáme se svým tatínkům a maminkám, děláme stejné chyby babiček i dědečků. Stárneme. Máme jen málo času si s nimi sednout a než jídlo trochu vystydne něco málo si říct. Stává se, že už tu nejsou. To si pak  říkám, jsou tu dušičky, popovídáme si tam... Ale všechno je jako vždy jinak. Prší, nebo musím někam jinam. Snad budou úspěšní ti v další generaci. Bůh suď v čem jsme jim to ztížili. Asi i tím, že mají skoro všechno o čem jsme my ani nesnili. Vše v jedné, jediné generaci.

                Babičko, dědo, mámo, táto, díky za to, co jste pro nás udělali. Především za mír, který není samozřejmostí. Za to, že jsme v míru vyrostli, za naše děti a jejich děti, co si žel myslí, že mír je samozřejmostí. Není, a proto vám patří naše díky.

Božena Němcová jubilující (retro)

Za pár měsíců to bude 128 let, co se spisovatelka Božena Němcová ocitla v jiném světě než dosud znala. V Liberci. Spíš než Liberec to byl po německu Reichenberg, město, které jí doslova bralo slova z úst. Po celou dobu pobytu je ohromena politicko-hospodářskými poměry, které určovaly chod společnosti, navíc rozdělené bariérou dvou naprosto odlišných jazyků. Bariérou – barikádou mezi chudými a bohatými, hromaděním majetku jedněmi a nesmírnou chudobou druhých. Okázalým životním stylem majitelů továren, obchodů, živností, kteří i své němectví povýšili na soudní verdikt kdo komu co dluží, kdo komu dal práci, dřinu a pot, špínu, nemoci, předčasná úmrtí. Kde se kdo narodil, k čemu je kdo svým narozením předurčen, zda to byla postel s prachovým peřím, či díra ve stodole na kraji Liberce či Jablonce.

V tomto mimořádně nepřátelském ovzduší Božena Němcová nenalézala přátelské prostředí, svou obvyklou jistotu krásné ženy, jistou noblesu a šarm skvělé vypravěčky, ale i posluchačky. Angažované novinářky, sběratelky folklóru a pohádek českého lidu. Liberec ji ochromil a zcela ovládl. Sama už nebyla schopna okolní průmyslovou aglomeraci vstřebat a lidem kolem ní pomoci. Pokud ji okolí mohlo cokoli poskytnout, pak to bylo zjištění, že český jazyk, jazyk dělníků a služek může i v tomto prostředí přežít. Ve svých dopisech z tohoto libereckého období píše s pocity trpkosti vzpomene-li si na ponižující postavení a bídu českých lidí.

Po návratu z Liberce do Prahy je Božena Němcová opět tou, jak ji známe z dřívějška. Ojedinělým zjevem našeho národního, kulturního a politického života. Tou Němcovou, která se znovu se zápalem zabývá studiem české lidové kultury, historie, národopisu a přírodních věd. V posledním období svého života píše nezapomenutelnou knihu Babička, skutečný klenot českého písemnictví. Život a dílo osobnosti Boženy Němcové je spjato i s naším městem a jeho okolím i prostřednictvím literárního kritika Františka Xavera Šaldy, který se v Liberci narodil.

Božena Němcová nebyla jen autorkou Babičky a ženou, která položila na rakev K. H. Borovského trnovou korunu, aby veřejně manifestovala, zviditelnila své politické postoje. Byla jednou z prvních emancipovaných moderních žen Evropy (Evropské unie) a přitom zůstala Češkou milující svůj národ s jeho tradicemi, jazykem a bojovala do posledního dechu za práva člověka, za liberální svět, bez kterého si náš život už ani nedovedeme představit.

Poděkování naší generace patří i této ženě, která po něm tak toužila. Předběhla svou dobu a nebylo jí to dopřáno, „ženě se srdcem toužícím, srdcem buřiče a osudem bojovníka“.

Ke kalení kos používali minerálku (retro)

Asi neuhodnete, kde se tak dělo. V Novém Městě pod Smrkem, v obci s pevným datem zrození poctivého jména obce v roce 1901. Už žádné u Frýdlantu v Čechách, ale zcela konkrétní „pod Smrkem“. Až tak... Jo, staré Rakousko! Jak říkávala babička: „Tehdy deset deka salámu, to bylo salámu!“ Už žádná liščí nora, ale jméno odpovídající tradici. Hornické město vybavené patenty s historií sahající až kamsi do středověku 16. století, kdy zde těžili cín.

Ponejprv šachty, pak do země zapuštěné boudy a brlohy horníků se postupně měnily v regulérní ulice. Frýdlantský majitel všeho, kam oko kolem dohlédlo, v letech 1584-1592 městečku přál a tak jej vybavil privilegii k ulehčení svízelného středověkého způsobu života. Je s podivem, co ve středověku musel člověk přežít, aby mohl ráno vstát a jít do práce.

Cínu bylo vždy pomálu a vykutat jej z hory byly galeje. Ale všeho do času. Nestačili horníci znalí ani importovaní. Cínu ubývalo a nepomohly ani bonusy, prémie či benefity (stravenky tehdy nebyly). Místní počali hledat obživu převážně ve výrobě látek či tak, že kuli kosy, které zakalovali minerálkou, která jim pramenila za humny. A pramení tam dosud...

Městečko vzkvétalo a rostlo. Látky, to bylo obecní terno. Už i proto, že tehdy, počátkem 19. století, nebyla vietnamská natož čínská konkurence možná. Kronika uvádí 103 tkalců pracujících pro faktory libereckého Liebiega. Jeden z místních podnikavců, Ignác Klinger, se vyšvihl nad ostatní a investoval do výroby bavlněné příze. Během pěti let zaměstnával na 700 domácích tkalců a kooperoval s Liebiegem. V roce 1862 si postavil vlastní fabriku s pěti sty stavy. Firma expandovala do Boleslavi, do Itálie a snad i do Ameriky a Afriky.

Lidé v Novém Městě se měli dobře a záhy to bylo vidět i na přírůstku obyvatel. V roce 1910 zde žilo 5657 obyvatel. Roku 1902 přijel do města první vlak, o rok později si místní mohli pustit plyn, v roce 1905 telefonovat. V roce 1906 si pro změnu mohli otočit kohoutkem nad umyvadlem a právě dokončený vodovod jim dodal pramenitou lahodnou vodu. Protože vody bylo dost, postavili si novoměstští zpod Smrku v roce 1911 k té vodě i skvostné lázně a zajímavé je, že v témže roce i spořitelnu. V roce 1913 začal v místě působit Okresní soud, o rok později začali vycházet místní tisk (regulérní noviny) a nepřijít v tom roce 1. světová válka, mám za to, že dnešní hejtman Libereckého kraje nesídlí u Nisy v Liberci, ale v městě pod Smrkem.

Zjednodušíme-li to, byli novoměstští jednou nahoře, podruhé sestoupili o něco níž, aby si příště razantně poskočili vzhůru. Nyní to mají skrze otevřené Jizerky blíže k Varšavě než k Praze a tak to může být v příštích stoletích ještě zajímavější. A kdyby ne, kosy na sekání trávy jsou potřeba vždy a pokud vím, jejich kalení místní minerálkou je patentované a přiznané jen novoměstským, toho času pod Smrkem. Jubilujícím!