Jak jsem poznával Chrastavu

S Chrastavou jsem se setkal poprvé prostřednictvím rodiny MUDr. Fišera respektive jeho dětí Leona a Leonky. Jejich chrastavská vila byla obrovská a pan doktor v ní měl soukromou ordinaci. Naše rodiče pojil stejný osud. Přežili holocaust.

Tatínek byl národním správcem firmy Simm a Wagner v Machníně, kde jsme i bydleli a Chrastava, to bylo pro malého kluka tehdy velké město. Sem se jezdilo spádově k lékařům, zubařům a za službami.

Hluboko se mi vryla do paměti vzpomínka na První máj v padesátém šestém roce. Tehdy malý autobus, který byl zároveň pojízdnou knihovnou, vedl machnínské školáky do Chrastavy na prvomájové oslavy. Cestou, kráčejíce za pomalu jedoucím autobusem, jsme se nadýchali jeho splodin a padali jsme jako hrušky. Autobus ale dál vyhrával budovatelské písně a pokračoval v cestě, i když mu útroby postupně zaplňovali silně omámení, pospávající a později i zvracející machníňáčci.Jó, kdepak, Chrastava!

V letech 1950-1956 pracoval tatínek v Totexu. Pamatuji si, jak po měnové reformě v roce 1953 přinesl první výplatu v nových penězích. Já jsem v úžasu hleděl na ty krásné, hladké peníze, ale maminka tehdy plakala. Šetřili jsme a tatínek, jako všichni z Machnína dojížděl do Totexu na kole v létě i v zimě.

Kousek od Totexu by Závodní klub. Tam jsem jezdíval autobusem z Machnína na filatelistický kroužek, pro děti „totexáků“. Teď už nevím, zda právě tam nebo v jídelně Totexu vystupovali tehdy populární Kučerovci s jihoamerickými písničkami, ale mrzelo mne, že mne tehdy táta na ně nevzal.

Chrastava, to taky byl pan učitel Hons, předválečná legenda, který později vedl kroužek mladých filatelistů v muzeu a já za ním chodil i domů. Kolo jsem si nechával opravovat zásadně u pana – pana... Ach, ta jména! No bylo to hned naproti dolejší benzínové pumpě, naproti opravě aut..

A pak, jak bych mohl zapomenout! Chrastavské oko! V půli cesty mezi Chrastavou a Machnínem, tam, kde měla stát německá dálnice. Tam „V břízkách“ jsem se naučil plavat v nádherné modré vodě, kde spolu se mnou brázdily vodní hladinu svižné černé užovky. Bože, co tam rostlo křemeňáků!

Do Chrastavy se také vozilo k opravám vše čalouněné (k panu Herknerovi), vše, co doma haprovalo se řešilo v Chrastavě. Do Chrastavy také přecházelo 99% všech machnínských páťáků. On ten náš Machnín bylo vlastně takové chrastavské předměstí.

Chrastavu mám rád, protože v ní mám hodně dobrých kamarádů. I první Hrabalovy knížky počátkem šedesátých let jsem si kupoval u vás, v Chrastavě, v knihkupectví na náměstí.

O knížkách, respektive o jedné

Nedávno jsem si přečetl ve výloze jednoho českolipského knihkupectví nápis „Knihy i pro chudé“. To mě donutilo napsat malou poznámku o knihách vůbec.
Mám před sebou útlou knížečku, která před 161 lety byla napsána pro ty nejchudší. Od té doby bylo napsáno nespočetně jiných a přesto ta, která se dostala českému čtenáři v českém jazyce do rukou před 127 lety byla první a na mnoho dalších let i nejčtenější. „Manifest komunistické strany“ autorů Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Kniha, jejíž cena byla zanedbatelná a tudíž byla tou „knihou i pro chudé“. A přesto skutečně ovlivnila chod světových dějin.
Marketingový tah obou pánů autorů před 161 lety učinil z tenkého svazku s úvodní větou „Evropou obchází strašidlo…“, knížko vskutku přitažlivou nejen cenou, ale i obsahem. Následovala hodně přes tisíc dalších vydání v nejrůznějších jazycích, což hovoří o dokonalé logice, literární zkratce i potřebné revoluční euforii. Obsahovala tedy vše, co tvoří ve vzájemné shodě z díla bestseller.
Její české vydání před 127 lety asi v České Lípě už takový ohlas nemělo (i proto, že Česká Lípa neměla tolik českých čtenářů). O to víc jich ale měla na Jablonecku, Železnobrodsku, Semilsku, Trutnovsku a Turnovsku. Tam bylo Čechů přeci jen o poznání víc.
Ještě před 35 lety dobový český tisk psal o Manifestu komunistické strany jako o knize, která formulovala politickou sílu, která knihou formována a poučena má ve svých rukou moc na jedné třetině zemského povrchu. Dnes, kdy poměr sil ve světě je opět trochu jiný a titul knihy by našel své místo spíš ve výloze „knihy i pro chudé“, lze si položit ne nelogickou otázku, kde se stala chyba? Vždyť „leitmotiv“ knihy je tak přitažlivý!
Zdůrazňuje myšlenku, že se proletariát nemůže osvobodit, jestliže navždy neosvobodí celou společnost od vykořisťování. Tak a jsme u příběhu s nelogickým koncem. Jsme svědky opětovného pokusu oživit myšlenku a vrátit tuto 161 let starou aktualitu do výloh knihkupectví?
Pokud ano, pak „laboratorní zkouška“ už proběhla a v roce 1989 byla v našich podmínkách uložena ad acta. Současné stále nové pokusy oživit světovou ekonomiku vyzkoušenými cestami „zestátněním ekonomiky a bankovnictví“ mi znovu připomněly marketingový tah onoho knihkupectví v Lípě „knihy i pro chudé“, a u toho ať raději i zůstane. Nebo ne?

Slušnost, tradice, tolerance

Tradice jako model, tolerance jako výsledek výchovy a slušnost? Měl jsem možnost pozorovat sedmnáctiletého studenta strojní průmyslovky na předvolebním mítinku politické strany. Těch studentů tam bylo samozřejmě víc. Velmi dobře oblečených s rukama plnýma vajec. Natěšených, rozeřvaných, pusu od ucha k uchu. Nekoordinované pohyby, snaha upoutat na sebe pozornost. Učebnicový příklad hulvátského rádoby chlapského chování.

Přišli sem kvůli tomu, aby vypustili páru, pohrozili, uhodili. Na nohou značková obuv od táty, mámy – chudáci, sami si ještě nevydělávají. Škoda, že jejich rodiče nepřišli. Museli ráno do práce. Nejspíš by se divili, kolik vajíček ten den jejich děti koupili.

Naše děti. Jsou tu jisté hranice a ti, kteří s našimi dětmi manipulují, naši známí-neznámí z internetu. A pak ti, co rozhodují, co je ještě hulvátství a co už je hanobení rasy a původu. Nacisté by se divili, co všechno dnes fašistům v Česku projde. Že například hajlování nic neznamená, a kdo všechno si plete pozdrav se zaťatou pěstí (rot front) s nacistickým pozdravem. Co je co, rozhoduje neznalec s jednoročním policejním kursem.

Každé město, obec, rodina, ti všichni rozhodují o svých demokratických tradicích. Žel v Česku rozhoduje o tradici obce její komunistická minulost. Co by mělo ještě přijít? Hlad, bída, nouze nebo nový Hitler, aby lidé tradicemi přestali opovrhovat?

To, co se děje, je ulice plná našich dobře živených dětí, kteří za naše peníze plivou na naše táty, mámy, dědečky a babičky. Na to, co si kdysi na továrnících vymohli. Náš kraj má svou revoluční tradici. Z čeho by dnes měl mít sedmnáctiletý student strach, čeho by se bál? Pokud studuje, je mu hej, rodiče se postarají. Po střední škole mu zaplatí (?) soukromou vysokou a on jim vystuduje na pána. Pak ho už rodiče nezajímají. Nemají na jeho životní standard. Jo ještě něco – ať se pakují! On ten jejich byt vlastně není k zahození a vlastně ho nepotřebují.

To je důsledek vytrácející se role rodičů a prarodičů z výchovy. Ovládáni internetem se mladí ponoukají tu proti chudým tu proti starým jindy proti levicově zaměřeným nebo rasově odlišným. Většina mladých chce být bohatá a chudých se štítí. Imponují jim slova, slova, slova a neuplyne dlouho a budou se chovat jako většina našich politiků. Obhrouble, vulgárně, přezíravě a nebudou chtít pracovat v dělnických profesích. Zatím to nehrozí. Zatím házejí vajíčky a neskonale se tím baví. Ale co, tohle je ještě nic. Počkejme si, až do města dorazí špička ledovce, naši drazí z tzv. „Dělnické strany“ s hesly „Nic než národ“ a „Čechy Čechům“. To nás teprv začnou bolet hlavy! Ale takhle přece začínal i Hitler.

„Prosím vás, a kdo to byl ten Hitler?“.......

Egon Wiener

Daně, daně, šokující daně

 Nemusíte zrovna vlastnit pozemky Velké pardubické. I tak váš úsměv pohasne a vítr v peněžence zaskučí. Vlastníci nemovitostí v Libereckém kraji jsou radostí mimo sebe. Rozlepili totiž obálku daňového úřadu a – nevěřícně hledí na vyměřenou daň z nemovitostí pro rok 2009.
 Daň je několikanásobně vyšší proti létům minulým. Kdyby nás někdo, byť jen polohlasem varoval, ale ono ne! Překvapení musí být i kdyby na sůl nebylo! Zaplať! Ne ty, cizinče, ale ty, domácí příteli! Do 1. června. Obce se rozhodly už loni, ty měly jasno už loňského 1. srpna. Informovaly a to celou jednou větou o výši koeficientu. V praxi to ovšem znamená, milí majitelé, nevyhnutelnost platby. Zaplatíš dvakrát, třikrát, čtyřikrát nebo pětkrát víc. Kolik konkrétně, Honzo, zaplatíš, ti samosebou nikdo z obce předem nesdělil. Tomu se říká léčba šokem!
 Jaképak mazlení. A nebo a lépe – měl jsi se zeptat, hloupý Honzo, předpisy máš k nahlédnutí na úřadech, takže nevyváděj! A že jsou chataři dění v obci tak trochu vzdáleni? Ale jděte! Mají na chaty, tak co je nepostrašit. 
 Škodolibost, arogance, pocit moci a pocit bezmoci. Jó úřady a finanční k tomu, s těmi se občan nerad haštěří. Majetek je majetek. A majitelé jsou tedy lidé majetní, usuzuje naše i ta nejmenší vládička. Nezavoláš? Nedozvíš se! Ať je to tedy složenka, ten posel vášnivých zpráv, kdo tě vrátí do reality! A pokud se úradkem Božím složenka nedoručí, pak máš na průšvih zaděláno!
 Vážení, do 1. června! Daňový balíček bývalé vlády, která je dávno v propadlišti dějin, dal o sobě vědět. Obce si mohly vybrat. Svobodně. Vy už ne! Vlastník bytu 3+1 už ne kupříkladu 300,- ale nově 1200,- tj. čtyřikrát více, pokud se jedná o slušné obce tak jen dvakrát více. 
 Příští rok budou obce potřebovat víc peněz, přibude jim péče o chodníky a kdo to zaplatí? Drazí spoluobčané, majitelé nemovitostí (chalup, chat, domů i bytů) budete to vy! Takže zvesela! Ale třeba jednou bude i jinak.

Přečetl jsem

 Sen a skutečnost – nová knížka regionálního nakladatelství Bor mě přivedla nejen na její křest do Smržovky, ale i k napsání toho, jaký dojem na mne udělala.
 Literární odkaz Marie Kwaysserové, smržovské učitelky, od jejíž smrti v roce 1913 uběhlo už přece jen pár desetiletí, našel své zrcadlení v počinu všech zainteresovaných počínaje výše zmíněným libereckým nakladatelstvím Bor a konče všemi těmi smržováky, kteří vydání knihy významně napomohli.
 Kniha stojí a padá s myšlenkou vzájemného porozumění a to doslova. Smržovka, na rozhraní česko-německého jazykového pomezí v tvorbě Marie Kwaysserové je nejen dvojjazyčná, ale rovněž šovinistická. Nejen zde je porozumění cílem všech humanisticky uvažujících tvůrců, Kwaysserovou nevyjímaje.
 Knížka je velmi přehledně postavena složením a množstvím informací v několika rovinách. Vzniklo tak literární dílo, na jaké nejsme až tak zvyklí. Blízká literatuře faktu dává nahlédnout do kuchyně mistra kuchaře pečícího na plotně maso vedle dusící se zeleniny. Každý ze strávníků najde svůj pokrm, každá kapitola knihy je součástí celku a celek přináší jen zajímavé informace.
 Ilustrace Markéty Urbanové, dcery neméně oblíbeného ilustrátora knih Petra Urbana, jsou slibným počátkem umělecké kariéry mladé výtvarnice. Již tradičně vynikající péče paní doktorky Evy Koudelkové věnovaná knize, citlivý překlad Štěpánky Teschinské a Luboše Příhody, vazba Pavla Koudelky vytvořily z prosté knihy regionálního významu knihu, ke které se čtenáři hledající informace budou vracet.
 Kniha Marie Kwaysserové o Marii Kwaysserové je knihou ženy o statečné ženě. Je zářivou částí mozaiky, která dává nahlednout do nitra života, zrcadlením toho, po čem autorka touží. Kéž by naše pohračí mělo víc takových autorů! 
 Mám radost vždy, když se mi dostane do rukou literární dílo nevšední, prostor plný prosté krásy, něhy, pokání, výzvy i boje s nepřízní. Je to kniha na jedno odpoledne, kdy za okny šumí déšť a v tichu pokoje je možné se vrátit do oněch let před oběma světovými válkami, které navždy onen svět změnily. Které ho tak podstatně rozdělily na Čechy, Němce a Židy. Které prohloubily ony příkopy, jež dosud nejsou zasypány. Ano i jazyková bariéra dosud stojí mezi námi. Války pohřbily ideály revolucí, dětské sny, pohádky i verše, ale ne natolik, abychom ztratili víru něco pozměnit.
 Jsem hluboce přesvědčen, že vydání knížky Sen a skutečnost Marie Kwasserové je příspěvkem k porozumění té dnešní rozhádané doby, stejně jako před sto lety.
 Přejmě knížce, která dělá čest Libereckému kraji takříkajíc raketový start do světa. Ať si najde čtenáře, které obohatí hezkým jazykem i takové, kteří na ni naváží studiem a hledáním podobných ztracených autorů ze svého okolí. Kniha je i vhodným dárkem a mohu ji doporučit nejen těm, kteří mají rádi svou Smržovku.

Po ránu v Liberci

 Pršelo, často prší. Někdy v polovině května 2009. Ráno 8:10. Za radnicí před Plazzou malé půlmetrové vodotrysky chrlí vodu vstříc té, která padá z nebe. Nic nového v Kocourkově. Za okny radnice kouká z okna primátor, motýlek mu zpod límce košile mává křídly do ulice, kde lidé spěchají.
 Spěchají. Prší. Na Šalďáku, přes ulici k nemocnici hospodaří tři semafory a každý v jiném režimu, jako na liberecké radnici. Dva malí, školou posedlí potřebují přejít na Husovku ke škole. Čekají a čtou si Metro. Je jim do patnácti, tak sedm a osm let. Právě se dočetli, že generál Franko měl jedno varle. Ona se hihňá, on řve, že ví, co to je a že je to skvělé. Nemohou se dočkat zelené. Prší a přijdou pozdě do školy. Já spěchám s podebraným palcem k doktorovi. Konečně! Metro letí do vozovky a my po zebře přes jedno pole. Další semafor pracuje v jiném pořadí. 
 Prší a já se vracím od doktora. Před radnicí agituje europoslanec Vladimír Remek za své znovuzvolení. Pokecáme si a jsme v pohodě. Z okna radnice se souká hlava primátora. Schází mi jen diva Parkanová, aby zazpívala z okna kouká předseda, jak mu roste rezeda. Prší a kapky deště šustí na betonu. Nic nového pod Ještědem. První český kosmonaut se chystá do Bruselu, já si jdu pro Metro a primátor si zavřel okno.

Frýdlant v Čechách nejsou jen slavnosti

Frýdlant v Čechách nejsou jenom slavnosti. Občas se tam dějí takové hrůzy, jako například požáry, které mohou pohltit celé město a spolknout ho jako malinu. Před 156 lety mělo tohle krásné město jen krůček od vymazání z mapy.

V noci z 21. na 22. ledna roku 1853 měl Frýdlant krůček od hromadné kremace. Město ve dne sužovala nevídaná vichřice, že se jen čekalo, co vítr sebou přinese. Do údolí pod hrad hnal vítr mračna, že obloha potemněla až zčernala. Z nezvyklé tmy šel takový strach, že většina obyvatel vyšla do ulic. Nikomu se nechtělo zůstat nečinně hledět skrze okénka do tmy a do sílící bouře.

Celé město stálo v ulicích a v napětí očekávalo to nejhorší, co vzápětí opravdu přišlo. Bylo na minutu přesně půl desáté večer v noci 21.ledna 1853. Ze ztěžklé tmy plné černoty zimní oblohy se oddělil obrovský blesk a za strašného dunění udeřil. Město oněmělo, ale skutečná apokalypsa jej teprve čekala. Město zalehla kakofonie nedefinovatelného hluku tvořená hrůznými tóninami lidských hlasů, praskáním zdivočelého ohně, skučení m větru doprovázeného vytím šílících psů, rvoucích řetězy, které je poutaly k hořícím stavením a bolestným bučením vystrašeného skotu.

Krvavý záblesk roztančil oheň v místě, kterému se říkalo Bělidlo. Okolí, plné stodol a kůlen, vzplálo jako věchet slámy, stejně jako koželužna s velkými zásobami třísla, které obsahuje vysoce hořlavou pryskyřici. Burácející vítr roznášel oheň do obrovských výšek, odkud padal, jako les planoucích vánočních stromků zpět na střechy domů zoufalých frýdlantských občanů.

Lidé, zprvu ochromeni strachem a hrůzou, začali hasit. Město se podobalo mraveništi, do jehož středu kdosi vrazil kůl. Lidé, kteří se nechtěli vzdát života a začali o něj bojovat. Ohni postavili do cesty 22 stříkaček z města a okolí a 2 z blízkého Saska. Žár byl tak intenzivní, že začaly hořet i dřevěné násady, na jejichž konci byly kovové háky s bodci, kterými se snažili zastavit oheň. Co dům, co malé hospodářství, stavení, chlévy vše stálo v plamenech.

Síla plamenů způsobovala vznícení šatů, lidem hořely vlasy, vousy i boty. Padali na kolena, modlili se v ulicích. Ještě před svítáním, k ránu 22. ledna 1853 dosáhla bouře svého vrcholu. Ve městě vzplálo téměř jedno sto dřevěných domů, dalších padesát bylo v přímém ohrožení.

Tak celou onu hrůznou noc popsal tehdy dvaadvacetiletý Julius Helbig, pozdější slavný frýdlantský historik. Během několika hodin zůstalo 496 lidí bez střechy nad hlavou. Ti, co přežili bez úhony, se nešťastníků ujali. Příspěvky a dary na obnovu města se hrnuly ze všech stran.

V dějinách frýdlantských radnic je vždy zmínka, jak je město připraveno na požár, jaké hasičské náčiní vlastní. V roce 1671 to byly mimo jiné kožené vaky na vodu… Samotná organizace frýdlantských hasičů se počíná rokem 1868 a jak říkali staří latiníci, nijak to nesnižuje zásluhy jejich předchůdců, kteří své město zachraňovali již v onom roce 1853.

A tak, sice o pár měsíců později, ale přeci jen, přijměte, frýdlantští dobrovolní hasiči, tuto opožděnou gratulaci k vašim 140 letům aktivní práce v boji s ohněm a s živelnými pohromami. Tak ať vám nehoří!