O smíchu

 Taky jste si všimli? Co žijeme v kapitalismu, už se tolik nesmějeme. Ne, že by v „reálném socialismu“ bylo tolik věcí k zasmání, ale přece jen jsme se smáli častěji. Teď jsme svobodnější a zodpovědnější. Tehdy jsme měli pod sebou vždy záchrannou síť, nyní se vždy můžeme propadnout až na dno. A to budí strach, aspoň u dospělých. Mladí, ti mají záchrannou síť v nás, ale my dnes víme, že postarat se musíme sami. To je kapitalismus a tomu se není radno smát.
 Smích kdysi provázel i nás. Smích umí léčit. Dnes chodíme pro léky do lékárny a ty rostou jako houby po dešti. Humor je kořením života. Smát se uměli i staří Římané a jejich svátek, Den bláznů, neměl chybu. Staří Indové zase měli svátek Huli, kdy se prý smáli, až jim turbany padaly s hlavy. My máme „apríla“, ale kdeže jsou ty časy, kdy mě někdo naposledy vyvedl aprílem. Vzpomínám na Haškovu Lipnici, knížky nakladatelství HUSA, na Dikobraz, na „přihlouplé“ televizní estrády, filmové veselohry, lidové zábavy, kulturní pořady nevalné umělecké úrovně, které ale poskytovaly něco z tzv. komunální problematiky, která nám byla blízká, které ¨jsme rozuměli a které jsme se smáli.
 Dnešní telenovely, filmové horrory a přenosy z jednání Parlamentu děsí, vyvolávají deprese, špatné trávení a strach z budoucnosti. Stav společnosti, především mezi starými a mladými je tak tristní, že opravdu neposkytuje prostor pro smích a zábavu. Zábavy jsou čistě komerční záležitostí: slavnosti piva, sportovní zápasy. Koncerty populárních umělců stojí a padají s vloženými a očekávanými penězi. 
 Smích kdysi provázel naše předky a pomáhal v těžkých dobách. Jak to, že to nyní nefunguje? Proč ti, kteří nás baví, nejsou víc usměvaví, proč je jejich humor tak „politický“, urážlivý a ostře vyhraněný? Nevím, jak je tomu jinde, zda Indům i dnes padají turbany s hlavy a jak moc se smějí dnešní Římané. 
 Něco mi říká, že není čemu se smát.Že Světová investiční banka pro rozvoj neinvestuje do smíchu, ale do zcela jiných, prozaických záměrů. Zda to není právě tím, proč se dnes točí tak málo filmů jako třeba Pekařův císař a císařův pekař. Proč vtipy už tak neletí a proč se ulice plní bezdomovci a nezaměstnanými, kteří tak těžko hledají práci zvláště, pokud jsou starší...

Zákon shromažďovací

 „Rozejděte se!“ Asi to znáte. Kdysi to výhružně znělo za našimi zády, když se kamarádi bavili tím, že pokud se zastavíme, budeme už tři a porušíme literu zákona. Porušíme jeden ze sloupů, na němž stálo staré Rakousko, zákon shromažďovací, kdy se říkalo, že starý pán ve Vídni nepřeje „bunktování“ a shromažďování..
 Ale například turnovští , ti se spolkovému životu nevyhýbali. V roce 1908 bylo jen v Turnově téměř 60 spolků a byli to nějaké spolky! Mezi libozvučné lze zařadit Stůl pravdy pro podporu chudé školní mládeže, Katolickou politickou jednotu pro vikární okres Turnovský, Spolek mládenecký, Klub českých velocipedistů Turnov. Mezi spolky odborné se řadila místní skupina Národního sdružení okresních cestářů, Hostinského pomocnictva, Brusičů drahokamů. Mezi různé lze pak zařadit například Spolek pro zřízení Riegrovy mohyly na Kozákově, Pro vystavění a zřízení národně-sociálního domu v Turnově...
 Jak vidno, když přišel turnovák z práce, nemusel zapínat počítač, jako dnes, pospíchat do autoškoly či na nákup do supermarketu. Pradědové měli jiné záliby. Pouhé jedno století dokázalo, vyhnat z lidí touhy po kolektivizaci a společné práci pro veřejnost. Dálky se změnily na centimetr a to, co bývalo na dosah ruky zmizelo v dáli. Už se neumíme družit a dnes pouze výjimkky potvrzují pravidlo.
 Později přišly na svět brigády, akce Z a subotniky, které, dnes zavrženy, oddělily od sebe sousedy, lůidi z jednoho panláku, ulice. Lidé se potkávají, ale už se neznají. Sice se pozdraví, psy vyvenčí, jednou za 4 roky společně zavolí, ale už se nedruží. Ani dobrovolně ani z vůle úřadů. Nemusí. Mají svá politická přesvědčení a občanské svobody. Žel i díky tomu narůstá mezi nimi nevraživost a nesnášenlivost, jako by si něčím škodili. 
 Čím to je? Na to by měl odpověď hledat každý sám v sobě. Přestáváme být lidmi, stávají se z nás individualisté, kteří vidí jen sebe a své rodiny. Škoda těch spolků a společných brigád na stavbách mateřských školek, hřišť, a prodejen „Jednot“ na vesnicích, na chmelu a na bramborách.
 Vylili jsme vaničku i s dítětem. Za to máme nové, fajnové politické strany, škaredé, hamižné a xenofóbní politiky, kteří nás oblbují předvolebními sliby a pak, dnešní realitu, kde přetrvává sobectví nad solidaritou.

Avizo nové knihy

 Nakladatelství Vega-L Nymburk, připravuje do tisku knihu oblíbených fejetonů Egona Wienera, doplněnou nejstaršími pohlednicemi z Libereckého kraje. Fejetony znají čtenáři deníků na Liberecku, Jablonecku, Turnovsku, Semilsku, v podhůří Krkonoš stejně jako v okolí Máchova jezera i v České Lípě. 
 Známý a oblíbený liberecký publicista, autor desítek výstav pohlednic i úspěšné knihy Rub a líc mých pohlednic, glosuje ve svých fejetonech současné dění na severu Čech. V nové knize čtenáři najdou i vtipné a humorné články o málo známých historických událostech z regionu i okolí.
 Kniha je doplněná reprinty těch nejhezčích litografických pohlednic a vše nasvědčuje tomu, že bude stejně úspěšná jako kniha Rub a líc mých pohlednic, která zařadila autora mezi nejčtenější místopisné autory regionu.

  Ing. Ivan Ulrych
  nakladatelství VEGA-L

Berlínská vláda zasedala v Liberci

 Před 144 lety, 24. června roku 1866 pruská armáda obsadila Liberec a Liberecký zámek se stal na jistou dobu sídlem pruského krále, sídlem pruské vlády a generálního štábu pruské armády. Všechny uvedené instituce usazené v Liberci pracovaly stejně jako v Berlíně. 
 Na jednání pruské vlády v Liberci docházelo často ke sporům mezi předsedou vládyOtto Bismarckem a ministrem války, generálem Rohnem. Na jednom z jednání libereckého kabinetu ve městě pod Ještědem upozornil Bismarck generála Rohna na skutečnost, že by měl lépe zajistit bezpečnost berlínského monarchy, vlády i generálního štábu, neboť jeho výzvědná služba zjistila, že nedaleko Liberce operuje silný oddíl saské jízdy – spojence Rakouska. Oddíl by mohl na Liberec zaútočit a celé vedení pruského státu i armády lehce zajmout, čímž by Prusko válku v roce 1866 prohrálo. 
 Ministra Rohna se kritika dotkla, ale faktem zůstalo, že v Liberci byli pouze vojáci týlových jednotek. Aby Bismarckovu kritiku otupil, prohlásil, že předseda vlády se především bojí o svou bezpečnost. Ten, aby dokázal svou statečnost, našel si ubytování mimo zámek a to v dnešní ulici 8. března č.p. 13, naproti bývalé tiskárně Severografia. Nebylo to tedy daleko od zámku, takže zůstal nablízku, kdykoli k dispozici pruskému králi.
 K Bismarckovu ubytování v libereckém civilním domě se pojí zajímavá historka. Když prý přicházel ve vojenské uniformě se svým pobočníkem do nového bytu, přišel se na hosty také podívat v doprovodu služky i malý synek majitele domu. Měl na hlavě papírovou čepici, na rameni dřevěnou pušku a za pasem malou šavličku. Bismarck se dal s chlapečkem do řeči a pochopitelně se ho zeptal, zda bude také vojákem. Dočkal se však odpovědi, kterou nečekal: „Budu vojákem, abych mohl všechny nenáviděné Prusy postřílet!“ Služka, to se ví, zbledla jako křída, popadla chlapce a odvedla jej rychle z dohledu zkoprnělého Bismarcka.
 Když se po pár dnech pruská vláda, král a generální štáb stěhovali na opuštěný Sychrov ( celá Rohanova rodina odjela do Vídně), poslal Bismarck služce několik stříbrných tolarů s poznámkou, že je to odměna za úklid pokoje, ve kterém bydlel a také náhrada za ten úlek při jeho příchodu...
 Pruský král ze Sychrova poslal knížeti Rohanovi telegram, ve kterém mu poděkoval za ubytování. V té době se už naplno rozhořely boje Prusko-Rakouské války, kterou Rakousko fatálně prohrálo. Telegram, tehdy vypravený ze Sychrova, musel „obejít“ válečnou oblast přes neutrální státy a svým putováním se pruskému panopvníkovi notně prodražil.
 Tato válka ovšem nebyla jen válkou galantních telegramů a darovaných tolarů. Je třeba vzpomenout i mnoha jejích obětí, které v okolí Liberce odpočívají už 144 let po střetnutí u Chrastavy, nad Machníněm, v Ostašově a především z velké bitvy mezi Vescem a Dlouhými Mosty. Pomníčky a hroby padlých vojáků obou válčících stran připomínají padlé ve válce převážně Němců proti Němcům na našem území.

Revolver revue u nás doma, v Kocourkově

Tak jsme opět dostali do schránek nový reklamní leták. Tenhle nic neprodává, nic nenabízí, ale byl doručen do pravých rukou neboť jsem pravý Liberečák. Listy má trochu hrubší, ale o to lechtivější čtení nabízí.

Hned v úvodu ztotožňuje neposlušné novináře s nezaměstnanými neplatiči VZP a uživateli omamných drog. Fantastické přirovnání, téměř obskurní! Dále přirovnává „Soukeňák“ k plácku, kde se v létě shromažďují podivné individuality s puncem minulého režimu. Koho tím autor myslel? To zapomněl veřejnosti sdělit, ale zní to tak nějak „odborně“… Ten punc by jistě čtenáře zajímal. Pokud měl na mysli šesticípou hvězdu, pak máme autora další perly tohoto zdarma letáku.

Zveřejněním antisemitského pamfletu dokázala redakce skutečnou „profesionalitu“. Ulehčila autorovi práci s jeho roznášením a rozesíláním. Zvýrazněná grafická úprava pak zajistila, že je nepřehlédnutelný a své fandy si najde. Redakce svou hloupostí dokázala, že Kocourkovští se jeví jako naprostí žabaři a autor anonymu jí jistě nezapomněl poděkovat za distribuci zdarma. Teď je jen na Policii ČR aby konala, dotyčného vyhledala a dala mu možnost obhájit své názory u soudu.

Redaktory by pak měl někdo poučit o etice a mravnosti, pokud „po zralé úvaze“ docházejí k podobným rozhodnutím o nepodepsaných příspěvcích. Něco jiného je prodávat kedlubny, něco jiného je psát do novin hlouposti. Pokud nemohu odolat nutkání, pak bývá dobrým zvykem dát slovo i tomu, na koho anonym útočí a nečekat až do příštího čísla. Někdo by to mohl pokládat i za úmyslnou denunciaci, alespoň do voleb…

Co se umění týče, pak o sochách ve městě bych raději pomlčel nebo se zeptal kolemjdoucích. Někdy mi připadá, že mocní v tomhle městě žijí v jiné dimenzi a mluví jiným jazykem. Možná, že ani nejsou z tohoto města, protože jinak by snad nemohli chtít třeba tržnici před Dunajem, kde ani nikdy nebývala.

V pořadí druhý náborový leták se od prvního moc neliší: mrkev za 12, cibule za 16, zelí a kedlubny po 20. Po zralé úvaze – nekup to!

Něco za cibuli, něco za křen

Česká cibule, kilo za 15,- Kč nebo i za 19,- Kč, podle toho, komu jaký leták dojde. Nabídka banánů z Kostariky. Taky za 19-,Kč. Pánský hrubosrstý sestřih jednoduchý: 85,-Kč (+ bůra spropitného, co dá každý) - za sedm minut užvaněné práce… A tak bych mohl pokračovat. Měřit a porovnávat. Jsou jisté ekonomické vazby, které působí překvapivě, obchodní strategie, kterým nerozumím. Proč jsou státní zakázky horentně předražovány, proč jsou naše silnice nejdražší na světě? Proč nikdo nesplácí dluhy z předraženého a rozkradeného světového lyžování z roku 2009 v Liberci? Proč si Liberečáci stále myslí, že ODS a Syner jsou v Liberci onou žábou na prameni prosperity města? Po přečtení a ztrávení „pravicového zastupitele“, žádný div.

Všechno bude mít svůj bludný kořen v té cibuli, co stojí stejně jako banán z Kostariky. Pokud si ji pokrájíte nadrobno, popláčete si, ale vaše slzy , stejně jako krachy firem, nikoho neobměkčí. Takový je už duch této doby. Nikomu se nechce z hrušky dolů, když plody jsou tak sladké!

Ano, i v tom bude ten malý bílý psík zakopaný. Touha po zlatě, moci a bohatství, po dlouhém šťastném živobytí. Vždyť i takhle uvažoval pekařův císař z české veselohry z poloviny 20. století. Ale držme se doma, při zdi. V Liberci, Jablonci a jeho okolí. Klientelismus, „kamárádčovství“, vysezené pozice na vlivných úřadech... Ano, to je to podhoubí, ze kterého vyrůstá a sílí ona „neznámá“ korupce, která prý na severu Čech není. Nic není snazšího, než ze všeho, co se komu v životě nepovedlo, vinit komunisty, židy, Vietnamce či Rómy. Jak je vidno, funguje to. V Liberci, Jablonci i v Turnově js stále dost „chudých“ lidí, kteří vědí koho vyhubit, aby se všichni měli dobře. Není jich až zase tak málo, abychom mor dvacátého století přecházeli mlčky. Je to špatně a přijdou i radikální kroky změny, pokud budou bohatí bohatnout a chudí chudnout čím dál tím víc.

Kapitalismus 21. století skončí revolucí či islamizací. Sociální solidarita přihlížející k potřebám starších lidí, je jedinou jistotou smíru mezi bohatými a chudými, když bába s dědkem na vesnici kvůli tomu musí volit komunisty, levici. Pokud nás takto budou chápat naše děti, stojíme žel každý na jiné straně barikády. Opravdu tohle chce česká, jablonecká, liberecká, českolipská pravice? Určitě ne.

Něco z dějin Jablonecka a Liberecka

Válečné útrapy severočeského pohraničí počátkem 19. Století neměly konce. Napoleonské války dokonale změnily obraz Evropy. Kroniky a vzpomínky prostých lidí, hovoří nejen o svedených bitvách na našem území, ale i o hrůzách, které zažili drobní chalupníci, lidé z měst a vesnic našeho kraje od Hrádku nad Nisou přes Chrastavu, Frýdlant v Čechách, okolí Jablonce nad Nisou přes Semily, Turnov až k České Lípě a v Jablonném. Dlouho tu všude s hrůzou vzpomínali na procházející vojska a k nejhorším vzpomínkám patřily ty na francouzské husary a ruské kozáky.

Ať to byla Chrastava nebo Frýdlant v Čechách, nečekalo je nic dobrého. Průchod městem nebo, nedej bože, delší ložírování po domech a chalupách znamenalo jediné. Obávat se toho nejhoršího. Víte, co taková vojska požadovala a co muselo být splněno? V prvé řadě výpalné ve výši tisíců zlatých – jinak město shořelo. Ve mlýnech se mlela pšenice na bílou mouku dnem i nocí, peklo se jen bílé pečivo. Denně se muselo navařit tisíce porcí masa a chleba pro vojáky, to vše, samozřejmě, bez úhrady. To byli francouzští myslivci, suroví, divocí, nevázaní a schopní vraždit při nejmenším odporu. Ze šatníků, spíží, ze sklepů a půd sebrali, co unesli.

A ruští kozáci? To byli, panečku, ochránci! „Tupí, nad pomyšlení hltaví a chtiví, vyslídili všechno, co nebylo zrovna ukryto pod zemi. Žádný zámek, závory a sklepy nebyly dost silné a jisté.“ Tolik autentický záznam z jedné místní kroniky. Všude se vlámali a všecko si přivlastnili, i kolébky, postýlky a povijany brali.

Vojska na táborových ohních spálila všechno dřevo, ploty i rozebrané roubené stodoly. Snad nejhorší to bylo v malých osadách a na samotách v podhůří našich pohraničních hor Jablonecka, Frýdlantska a Chrastavska. Tam všude týrali a loupili. Na samotách, ve mlýnech a v myslivnách. Francouzi jedli nejraději drůbeží maso, takže po jejich odchodu nebylo široko daleko po drůbeži ani památky. To samé se ale týkalo prasat, krav či koní. Rusové byli velcí jedlíci, kterým chutnalo všechno, Francouzi zase milovali kočky a za dobře upečenou byli ochotni zaplatit i slušnou cenu.

Po pravd je nutno říct, že po všech těch nevítaných návštěvách něco i zbylo. Ztracené podkovy, peníze, malé ikonky, modlitební knížky, drobné obrázky většinou žen a dětí, knoflíky z uniforem, polámané zbraně, nikdy neproplacené stvrzenky za odebrané potraviny.

Pohlédneme.li na to z té lepší stránky, každá večeře v té době bývala romantická – při svíčkách…