Pokud chcete poslat dopis skvělému pánu, Janu II. z Donína, pak ani neshánějte poštovní směrovací číslo. Jan II. z Donína přezdívaný Halíř, na své tvrzi v Machníně, už nesedí. Nesedí tam už hodně dlouho, takže se už ani moc dobře nedá najít místo, kam by si malý velmož pověsil poštovní schránku a kam by mu machnínská pobočka České pošty doručila psaní. Tvrz, na které sídlil, po něm též přezdívaná Halířova tvrz, zanikla už za husitských válek, v době prohrané bitvy U Machnína známé topením zajatých husitů v Nise a jejich upalováním v téhle sympatické obci pod Ještědem, na půlnoční straně od Prahy.
To, v čem Jan II. z Donína žil, nebylo větší než šedesát metrů dlouhý a třicet metrů široký ovál. Žádný mimořádný luxus, mramor, vykládané koupelny a hluboké vany. Se synem Jakubem, když se psal rok osmdesátý, jsme našli to, co odhodili o deset let dříve archeologové: zbytky keramiky, ohořelé cosi, snad i něco od železa. Nic víc a vše tak z 15. - 16. století. Sparťanské vybavení domácnosti.
Pokud tu budete a začnete se shánět po tom, co zbylo po Janu II. z Donína či lépe z jeho tvrze v Machníně u nádraží, spíše si všimněte, co vše vám brání v nálezech. Tovární haly, navezená ornice a stromové nálety. Přesto se nedejte odradit a hledejte tvrz z roku 1353. Někde tu musí být. Nad hřištěm. Naproti nádraží. Když nic, tak nic, ale běžte dál, podél trati navštívit podobný relikt, zříceninu. Hrad, který po letech snad už ví, komu patří, Hamrštejn, odkud vládli hamižní aristokrati Liberci a jeho okolí.
To už je hezkých pár let, ale vlak tam zastavuje. Sice tak jeden z deseti, co kolem projíždějí, ale... Obě dvě tvrze sloužily jako strážní, jenže dnes už z nich není strážit co. Svět se posunul do měst, co nejblíž k obchodům s čímkoli.
Nechme spát oběti husitských válek i ty, co strážili Jana II. z Donína, včetně pana purkrabího Dachse z Hamrštějna. Ať tiše spí a zpytují svědomí. Má to i své výhody. Pošťák se za nimi nemusí trmácet do kopce na Hamrštejn ani do výkopů Halířovy tvrze.
I tak si myslím, že byste měli přijet do téhle středně velké obce. Machnín vás uvítá. Obec, která neví, zda je víc vesnicí nebo třicátou třetí částí Liberce.
pondělí 30. srpna 2010
Grandhotel Zlatý lev v Liberci
V roce 2010 oslavil liberecký Zlatý lev 105 let svého trvání. Když na hranici zámeckého parku rostla stavba doslova před očima, měla frýdlantská šlechta obavy, aby nezastínila naproti stojící zámek.
U zrodu prvního hotelu a jména Zlatý lev stál jakýsi obchodník Spitshka z Hodkovic nad Mohelkou. Jeho služka neopatrným zacházením s hořící svíčkou zavinila požár a zničení téměř celých Hodkovic. Spitshka tam nemohl dál žít, a proto si postavil v dnešní ulici 8. března, na tehdejší dobu moderní hotel. Pojmenoval ho Zlatý lev a představoval vrchol elegance. Hostil také ve svých pokojích tak významné hosty jako Bedřicha Smetanu, Jana Nerudu a mnohé další významné hosty.
Původní hotel zanikl a jméno Zlatý lev bylo přeneseno na grandhotel nebývalé krásy. Ten vyrostl v Gutenbergově ulici právě včas, aby mohl nabídnout své služby návštěvníkům velkolepé Německo-české výstavy v roce 1906. Hotel nakreslil a postavil během dvou let Anton Worf z Liberce. Nejen frýdlantská šlechta, ale celé mocnářství s úžasem hledělo na skvostný palác, pýchu stavební secese, která vyrostla ve městě pod Ještědem.
Štuková výzdoba, litina, rostlinné dekory, koberce, záclony, centrální vysavač, výzdoba koupelen, pokojů, technické i hygienické vybavení na úrovni neskonale vyšší, než jakým se v té době mohla pochlubit konkurence. Vždyť ho také slavnostně otevíral sám císař František Josef I.
Už od samého počátku existence tohoto výjimečného ubytovacího zařízení si zdejší manažeři vedli knihu hostí, kde se můžeme dočíst o návštěvách příslušníků královských rodin celého světa, od šejků, maháradžů, mandarínů až po velkovévody, prince, knížata, hrabata, jejich manželky, milence i milenky. Liberec hostil politiky a představitele různých zemí, prezidenty, nejznámější cestovatele, spisovatele, hudebníky, malíře, herce, zpěváky, režiséry, vědce, ba i kosmonauty. Jsou tu podpisy R. Amundsena, J. Strausse. O. Nedbala, G. Hauptmanna, V. Talicha, J. Gagarina.
Sídlila zde dokonce i jedna vláda. Pravda, bylo to sice jen pár týdnů, ale grandhotel byl po tu dobu sídlem vlády provincie Deutsch-Böhmen na sklonku roku 1918. Pokud máte ještě v živé paměti Liberecké výstavní trhy, pak si jistě vzpomenete na nejpřednější české i zahraniční interprety, kteří na nich ve dne vystupovali, a většinu nocí věnovali barům grandhotelu Zlatý lev. Vyprávěly se o nich pak legendy, stejně jako o útratách novodobých zlatokopů, kteří se až tak nelišily od těch z dob První republiky či Rakouska.
Hotel a jeho personál by mohli vyprávět. To však měli zakázáno a vždy ctili diskrétnost ve vztahu k hostům. Liberecký Zlatý lev, dne Clarion grandhotel Zlatý lev, stále patří ke špičce ve svém oboru. Co mu tak popřát do příštích let? Snad jen další slavné a bohaté návštěvníky, kteří sem pošlou své známé a kamarády, neboť na noci zde strávené se nezapomíná.
U zrodu prvního hotelu a jména Zlatý lev stál jakýsi obchodník Spitshka z Hodkovic nad Mohelkou. Jeho služka neopatrným zacházením s hořící svíčkou zavinila požár a zničení téměř celých Hodkovic. Spitshka tam nemohl dál žít, a proto si postavil v dnešní ulici 8. března, na tehdejší dobu moderní hotel. Pojmenoval ho Zlatý lev a představoval vrchol elegance. Hostil také ve svých pokojích tak významné hosty jako Bedřicha Smetanu, Jana Nerudu a mnohé další významné hosty.
Původní hotel zanikl a jméno Zlatý lev bylo přeneseno na grandhotel nebývalé krásy. Ten vyrostl v Gutenbergově ulici právě včas, aby mohl nabídnout své služby návštěvníkům velkolepé Německo-české výstavy v roce 1906. Hotel nakreslil a postavil během dvou let Anton Worf z Liberce. Nejen frýdlantská šlechta, ale celé mocnářství s úžasem hledělo na skvostný palác, pýchu stavební secese, která vyrostla ve městě pod Ještědem.
Štuková výzdoba, litina, rostlinné dekory, koberce, záclony, centrální vysavač, výzdoba koupelen, pokojů, technické i hygienické vybavení na úrovni neskonale vyšší, než jakým se v té době mohla pochlubit konkurence. Vždyť ho také slavnostně otevíral sám císař František Josef I.
Už od samého počátku existence tohoto výjimečného ubytovacího zařízení si zdejší manažeři vedli knihu hostí, kde se můžeme dočíst o návštěvách příslušníků královských rodin celého světa, od šejků, maháradžů, mandarínů až po velkovévody, prince, knížata, hrabata, jejich manželky, milence i milenky. Liberec hostil politiky a představitele různých zemí, prezidenty, nejznámější cestovatele, spisovatele, hudebníky, malíře, herce, zpěváky, režiséry, vědce, ba i kosmonauty. Jsou tu podpisy R. Amundsena, J. Strausse. O. Nedbala, G. Hauptmanna, V. Talicha, J. Gagarina.
Sídlila zde dokonce i jedna vláda. Pravda, bylo to sice jen pár týdnů, ale grandhotel byl po tu dobu sídlem vlády provincie Deutsch-Böhmen na sklonku roku 1918. Pokud máte ještě v živé paměti Liberecké výstavní trhy, pak si jistě vzpomenete na nejpřednější české i zahraniční interprety, kteří na nich ve dne vystupovali, a většinu nocí věnovali barům grandhotelu Zlatý lev. Vyprávěly se o nich pak legendy, stejně jako o útratách novodobých zlatokopů, kteří se až tak nelišily od těch z dob První republiky či Rakouska.
Hotel a jeho personál by mohli vyprávět. To však měli zakázáno a vždy ctili diskrétnost ve vztahu k hostům. Liberecký Zlatý lev, dne Clarion grandhotel Zlatý lev, stále patří ke špičce ve svém oboru. Co mu tak popřát do příštích let? Snad jen další slavné a bohaté návštěvníky, kteří sem pošlou své známé a kamarády, neboť na noci zde strávené se nezapomíná.
Roman Karpaš
Známe se dobrých čtyřicet let. Při mém prvním setkání s ním, počátkem 70. let, jsem si nevšiml jeho, ale jeho zelené tašky s anglickým textem. Ta mi přišla zajímavá. Její majitel mě tehdy, v Domě pionýrů a mládeže ve Frýdlantě ignoroval. Počáteční ignorování jsme si později hojně vynahrazovali a já dodnes každé setkání s Romanem vítám. Faktem je, že iniciátorem schůzek je především Roman. Scházíme se většinou pracovně. Pracovně proto, že naplněním našich potřeb, radostí i uspokojením je práce. Naplněný sen o našem poslání, společný zájem, který je pro nás oba víc než jen zábava, práce, kterou máme oba rádi.
Roman Karpaš, je pro nás, kteří milujeme kraj na úpatí Jizerek, Lužických hor a Krkonoš, takovým arbitrem, rozhodčím, bankou informací, náš „Google“, nakladatel, vydavatel, autor, znalec i poslední instance, na kterou se můžeme v případě pochybností obrátit. My, přátelé, spolužáci, přispěvatelé, čtenáři knížek, jsme fascinování jeho pracovitostí, zodpovědností a nesmírně slušným a korektním chováním. Vydavatelská činnost Romana Karpaše obsahuje široký záběr. Od starých pohlednic, přes monografie měst a obcí, až po monumentální dílo, kterým je čtyřdílná Encyklopedie Jizerských hor.
Znalec reálií, kamarád a přítel Roman. V práci mu pomáhá rovnocenný partner, jeho manželka, paní Dr. Mária Karpašová, historička. Roman Karpaš, učitel a kumštýř je i úspěšným grafikem, který má své místo v četných sbírkách našich nejpřednějších sběratelů grafické tvorby. Po čtyřicetileté spolupráci mohu zodpovědně říci, že autor Velké knihy o Liberci a všech těch knih na bázi starých pohlednic a fotografií se už dnes zařadil mezi nejfundovanější znalce kraje, ve kterém žijeme.
Pomohl na svět našim knížkám, poradí a pomáhá nám všem, kteří paběrkujeme v jeho stínu. Naším přáním je, aby tento vztah nikdy neskončil, aby stále bylo komu adresovat naše dotazy a aby bylo s kým řešit naše spory.
Roman Karpaš patří mezi nedoceněné osobnosti Libereckého kraje.
Roman Karpaš, je pro nás, kteří milujeme kraj na úpatí Jizerek, Lužických hor a Krkonoš, takovým arbitrem, rozhodčím, bankou informací, náš „Google“, nakladatel, vydavatel, autor, znalec i poslední instance, na kterou se můžeme v případě pochybností obrátit. My, přátelé, spolužáci, přispěvatelé, čtenáři knížek, jsme fascinování jeho pracovitostí, zodpovědností a nesmírně slušným a korektním chováním. Vydavatelská činnost Romana Karpaše obsahuje široký záběr. Od starých pohlednic, přes monografie měst a obcí, až po monumentální dílo, kterým je čtyřdílná Encyklopedie Jizerských hor.
Znalec reálií, kamarád a přítel Roman. V práci mu pomáhá rovnocenný partner, jeho manželka, paní Dr. Mária Karpašová, historička. Roman Karpaš, učitel a kumštýř je i úspěšným grafikem, který má své místo v četných sbírkách našich nejpřednějších sběratelů grafické tvorby. Po čtyřicetileté spolupráci mohu zodpovědně říci, že autor Velké knihy o Liberci a všech těch knih na bázi starých pohlednic a fotografií se už dnes zařadil mezi nejfundovanější znalce kraje, ve kterém žijeme.
Pomohl na svět našim knížkám, poradí a pomáhá nám všem, kteří paběrkujeme v jeho stínu. Naším přáním je, aby tento vztah nikdy neskončil, aby stále bylo komu adresovat naše dotazy a aby bylo s kým řešit naše spory.
Roman Karpaš patří mezi nedoceněné osobnosti Libereckého kraje.
Ten krámek s textilem už asi vzala voda
Je to už 45 let a tak nevím, skoro jsem zapomněl. Tehdy jsem ji naposled viděl, potom mne osud zavál jinam. Bylo jí sotva 18 let, černé vlasy, husté černé řasy. Černé chloupky na rukou. Bylo nám přibližně stejně. Ona snad už vyučená prodavačka, já člen party revizorů, která přijela „sfouknout“ inventuru prádla a textilu na malé prodejně.
Šlo nám to jako po másle. Dolores přidělili ke mně. Já počítal podprsenky, kalhotky a punčochy na tucty a veletucty, víc červený než při smyslech. Nebýt tam Dolores, počítám je ještě dnes. O přestávce jsme šli oba ven. Mohl jsem na ní oči nechat. Seděli jsme na břehu Smědé, dole šuměl jez a my si povídali. Bylo nám přece osmnáct...
Hleděl jsem na ni jako na zjevení. Byla jiná, krásna a černobílá. Pak mi došlo, co vypráví. Maminka je ze Španělska a ona, Dolores je dítě španělské občanské války. Otec, interbrigadista, si matku přivezl ze Španěl do Čech, a tady je opustil. Žije s maminkou sama, otce vlastně nepoznala. Příběh by tím mohl končit, ale na rozdíl od inventury neskončil úplně. Inventura skončila mírným schodkem, já narukoval na dva roky do Milovic. A krásná Dolores? Kde je jí konec...
Po čtyřiceti pěti letech jsem se úplně náhodně zmínil známému, že vedle pohlednic sbírám i poštovní známky a z nich pro mne mají největší cenu tzv. celistvosti, prostě obálka se známkou. Přítel to pochopil tak, že obálka musí uvnitř obsahovat i psaní a přinesl mi tu, kterou jeho otec obdržel koncem padesátých let od přítele z Písku.
V dopise se svěřuje, že on, bývalý interbrigadista, major dělostřelectva bojující v Barceloně a u Madridu, žije teď skromně na jihu Čech a uvažuje, že by se vrátil na sever, kde má manželku a dceru, kterou opustil, dříve než ji viděl. Přítele v dopise žádal, aby se pozeptal a zjistil, kde vlastně žijí. Cítí se nemocen a chtěl by dceři vynahradit svou nepřítomnost....
Jak celý příběh dopadl, se dozvíme těžko. Faktem zůstává, že osudy lidí se protínají nahodile a rčení, že svět je malý, je pravdivé. To, co se zdá absurdní, se v životě často odehraje.
Šlo nám to jako po másle. Dolores přidělili ke mně. Já počítal podprsenky, kalhotky a punčochy na tucty a veletucty, víc červený než při smyslech. Nebýt tam Dolores, počítám je ještě dnes. O přestávce jsme šli oba ven. Mohl jsem na ní oči nechat. Seděli jsme na břehu Smědé, dole šuměl jez a my si povídali. Bylo nám přece osmnáct...
Hleděl jsem na ni jako na zjevení. Byla jiná, krásna a černobílá. Pak mi došlo, co vypráví. Maminka je ze Španělska a ona, Dolores je dítě španělské občanské války. Otec, interbrigadista, si matku přivezl ze Španěl do Čech, a tady je opustil. Žije s maminkou sama, otce vlastně nepoznala. Příběh by tím mohl končit, ale na rozdíl od inventury neskončil úplně. Inventura skončila mírným schodkem, já narukoval na dva roky do Milovic. A krásná Dolores? Kde je jí konec...
Po čtyřiceti pěti letech jsem se úplně náhodně zmínil známému, že vedle pohlednic sbírám i poštovní známky a z nich pro mne mají největší cenu tzv. celistvosti, prostě obálka se známkou. Přítel to pochopil tak, že obálka musí uvnitř obsahovat i psaní a přinesl mi tu, kterou jeho otec obdržel koncem padesátých let od přítele z Písku.
V dopise se svěřuje, že on, bývalý interbrigadista, major dělostřelectva bojující v Barceloně a u Madridu, žije teď skromně na jihu Čech a uvažuje, že by se vrátil na sever, kde má manželku a dceru, kterou opustil, dříve než ji viděl. Přítele v dopise žádal, aby se pozeptal a zjistil, kde vlastně žijí. Cítí se nemocen a chtěl by dceři vynahradit svou nepřítomnost....
Jak celý příběh dopadl, se dozvíme těžko. Faktem zůstává, že osudy lidí se protínají nahodile a rčení, že svět je malý, je pravdivé. To, co se zdá absurdní, se v životě často odehraje.
Kniha jako odkaz
Knihovna. Co se mi vybaví, když si vzpomenu na první návštěvu knihovny? Ohromení a úžas. Bylo mi šest let a chodil jsem do školy teprve pár týdnů. Bylo před vánocemi roku 1953 a stál jsem s celou třídou před regály plnými knih a ani jsme nedutali.
Řídicí a náš učitel pan Jiránek se obrátil na knihovníka a řekl: „Josef, tak jsem ti je přived a jsem zvědav, kolik ti jich sem bude chodit“. Pan Kurka, machnínský knihovník, měl už pro nás připravené knížky, no, spíš barevná leporela. Přivítal nás a ukázal na zeď, kde bylo velkými písmeny napsáno: „Za všechno, co vím, vděčím knize“, a pod tím podpis: Maxim Gorkij. Nikdo z nás jsme nevěděli, kdo to je a tak nám pan Kurka krátce pověděl, kdo to byl pan Peškov a proč si říkal Gorkij.
Takových setkání s knihou bylo jistě ve městech i v malých obcích víc, a tak naše generace četla stejně, jako generace před námi. Nebyla televize, kino, u nás na vesnici, hrálo jen v sobotu odpoledne a tak bylo na čtení času dost a tak jsme četli pořád. Vím to určitě. Mám společnou fotku z roku 1954, na kterou jsme se my, čtenáři místní knihovny ani nevešli.
Kromě vymýšlení hloupostí kolem domu a na smeťáku a v okolních polích, byla knihovna úžasným zdrojem námětů pro klukovské i holčičí jančení. Četli jsme všichni, i ti, co ve škole měli odpor k učení. Machnínský knihovník uměl totiž své poklady nabídnout. Dopadlo to nakonec tak, že jsem ten citát od Gorkého přijal za vlastní. Zůstalo mi to. Knihovna, ať je kdekoli, je pro mě chrámem vzdělanosti, radosti a zábavy.
Že knihy mohou být i vzácné i drahé, to jsem se dozvěděl až o mnoho později. Například ve fondech liberecké knihovny jsou mimo jiné i takové vzácnosti jako kniha Respublica Bojema (O státě českém) Pavla Stránského, bývalého radního z Litoměřic, vydaná roku 1643. Nejcennější knihou je prvotisk takzvané Světové kroniky, která vyšla v roce 1493 v Norimberku. Mezi dvěma tisíci ručně domalovávanými dřevoryty, které doplňují text knihy, je také první známý pohled na Prahu a četná další vyobrazení z našich dějin. Kromě jiného i portrét Jana Husa, Jeronýma Pražského, Rokycany a dalších.
Nejstarší tištěnou knihou, kterou liberecká knihovna vlastní, je dílo G. J. Caesara „Commentarii se bello Gallioo“ (Paměti o Válce galské), vytištěné latinsky v Miláně roku 1478. Přesto, že nikdo z nás, kdo dosud čte a má knihy rád, nehledí na knihy jako na obchodní artikl, přesto se kniha stala měřítkem úspěchu v kariéře úspěšného podnikatele. Co krásných kožených hřbetů slavných encyklopedií na vás hledí zpoza zad úspěšných manažerů! Jako by zlatá ořízka a historická vazba měly zdůraznit, že majitel je sečtělý a že se obklopil vzácnými a moudrými knihami.
I takový je dnešní svět. Svět skvělých čítanek, nečtených klasiků a zlatých ořízek nikdy neotevřených starých encyklopedií za zády mnohých podnikatelů.
Řídicí a náš učitel pan Jiránek se obrátil na knihovníka a řekl: „Josef, tak jsem ti je přived a jsem zvědav, kolik ti jich sem bude chodit“. Pan Kurka, machnínský knihovník, měl už pro nás připravené knížky, no, spíš barevná leporela. Přivítal nás a ukázal na zeď, kde bylo velkými písmeny napsáno: „Za všechno, co vím, vděčím knize“, a pod tím podpis: Maxim Gorkij. Nikdo z nás jsme nevěděli, kdo to je a tak nám pan Kurka krátce pověděl, kdo to byl pan Peškov a proč si říkal Gorkij.
Takových setkání s knihou bylo jistě ve městech i v malých obcích víc, a tak naše generace četla stejně, jako generace před námi. Nebyla televize, kino, u nás na vesnici, hrálo jen v sobotu odpoledne a tak bylo na čtení času dost a tak jsme četli pořád. Vím to určitě. Mám společnou fotku z roku 1954, na kterou jsme se my, čtenáři místní knihovny ani nevešli.
Kromě vymýšlení hloupostí kolem domu a na smeťáku a v okolních polích, byla knihovna úžasným zdrojem námětů pro klukovské i holčičí jančení. Četli jsme všichni, i ti, co ve škole měli odpor k učení. Machnínský knihovník uměl totiž své poklady nabídnout. Dopadlo to nakonec tak, že jsem ten citát od Gorkého přijal za vlastní. Zůstalo mi to. Knihovna, ať je kdekoli, je pro mě chrámem vzdělanosti, radosti a zábavy.
Že knihy mohou být i vzácné i drahé, to jsem se dozvěděl až o mnoho později. Například ve fondech liberecké knihovny jsou mimo jiné i takové vzácnosti jako kniha Respublica Bojema (O státě českém) Pavla Stránského, bývalého radního z Litoměřic, vydaná roku 1643. Nejcennější knihou je prvotisk takzvané Světové kroniky, která vyšla v roce 1493 v Norimberku. Mezi dvěma tisíci ručně domalovávanými dřevoryty, které doplňují text knihy, je také první známý pohled na Prahu a četná další vyobrazení z našich dějin. Kromě jiného i portrét Jana Husa, Jeronýma Pražského, Rokycany a dalších.
Nejstarší tištěnou knihou, kterou liberecká knihovna vlastní, je dílo G. J. Caesara „Commentarii se bello Gallioo“ (Paměti o Válce galské), vytištěné latinsky v Miláně roku 1478. Přesto, že nikdo z nás, kdo dosud čte a má knihy rád, nehledí na knihy jako na obchodní artikl, přesto se kniha stala měřítkem úspěchu v kariéře úspěšného podnikatele. Co krásných kožených hřbetů slavných encyklopedií na vás hledí zpoza zad úspěšných manažerů! Jako by zlatá ořízka a historická vazba měly zdůraznit, že majitel je sečtělý a že se obklopil vzácnými a moudrými knihami.
I takový je dnešní svět. Svět skvělých čítanek, nečtených klasiků a zlatých ořízek nikdy neotevřených starých encyklopedií za zády mnohých podnikatelů.
Jeřábí vrch
Až vám někdo řekne, že běží na Jeřábí vrch, protože mu to za chvíli jede, vězte, že se nezbláznil. Tam, přesně na tom místě totiž stojí Hlavní liberecké nádraží.
Pozemky od Rochlice až po Stráž nad Nisou patřívaly velké předměstské obci Růžodolu, dnes třetí liberecké čtvrti rozkládající se mezi nádražím, Františkovem a Janovým dolem. V 16. století velkou část pozemků vykoupil hejtman libereckého panství Ulrich z Rozenfeldu a připojil je ke svému dvoru, který stával v okolí dnešního hotelu Česká Beseda.
Jeřábí vrch se poprvé připomíná v roce 1612 a místo, kde dnes stojí nádraží v roce 1856 -1859. Nádraží dalo podnět nebývalému stavebnímu boomu v širokém okolí. Železniční násep rozdělil Františkov na dvě části. Bývalé kino Sofia patřilo například ještě do Františkova. Výstavbě a růstu napomohla i nová tramvajová linka do Hanychova z roku 1912.
Drahé parcely ve městě vyhnaly investory za nádraží, kde se stále říkalo Na Jeřábu. S Jeřábem je spojen i název školy Na Jeřábu. Kolem roku 1908 byly všechny školy v centru Liberce přeplněny a tak se uvažovalo o výstavbě školy nové, za nádražím. Ta začala roku 1914 a byla ukončena během dvou let. Vyučovat se začalo už 30. ledna roku 1916. Do školy se vchází z ulice Na Bojišti, z ulice, jejíž název připomíná velkou bitvu z 21. dubna 1757, která se v těchto místech udála.
Pozemky od Rochlice až po Stráž nad Nisou patřívaly velké předměstské obci Růžodolu, dnes třetí liberecké čtvrti rozkládající se mezi nádražím, Františkovem a Janovým dolem. V 16. století velkou část pozemků vykoupil hejtman libereckého panství Ulrich z Rozenfeldu a připojil je ke svému dvoru, který stával v okolí dnešního hotelu Česká Beseda.
Jeřábí vrch se poprvé připomíná v roce 1612 a místo, kde dnes stojí nádraží v roce 1856 -1859. Nádraží dalo podnět nebývalému stavebnímu boomu v širokém okolí. Železniční násep rozdělil Františkov na dvě části. Bývalé kino Sofia patřilo například ještě do Františkova. Výstavbě a růstu napomohla i nová tramvajová linka do Hanychova z roku 1912.
Drahé parcely ve městě vyhnaly investory za nádraží, kde se stále říkalo Na Jeřábu. S Jeřábem je spojen i název školy Na Jeřábu. Kolem roku 1908 byly všechny školy v centru Liberce přeplněny a tak se uvažovalo o výstavbě školy nové, za nádražím. Ta začala roku 1914 a byla ukončena během dvou let. Vyučovat se začalo už 30. ledna roku 1916. Do školy se vchází z ulice Na Bojišti, z ulice, jejíž název připomíná velkou bitvu z 21. dubna 1757, která se v těchto místech udála.
neděle 22. srpna 2010
Co přináší velká voda
Tisíciletá voda, která spláchla infrastrukturu a vše, co bylo uskladněno v přízemí na Frýdlantsku, Hejnicku, Chrastavsku a Hrádecku. Stále se opakující hrozba velké vody. Povodně vždy doprovázel hlad, bída, nouze a nemoci. Hlad přicházel, když voda opadla a lidé v těchto oblastech závislí na tom, co si vypěstovali neměli, co sklízet. Voda brala veškerou obživu. Byli odkázáni na dovoz potravin z Podještědí, Turnovska a z Lužice.
Prodávalo se na týdenních a výročních trzích, které byly povoleny patentem císaře Rudolfa II. roku 1577. I v Podještědí žili v každé vesničce pěstitelé, kteří dodávali do Liberce potraviny. Časem z nich vyrostla bohatá skupina obchodníků, kteří ne všichni bohatli na nouzi lidí z povodí Nisy. Začínali tak, že hodně brzy ráno vyrazili přes Ještěd s nůší, ve které měli vajíčka, máslo, tvaroh, drůbež, ovoce... Zásobovací cestě z Podještědí do Liberce se říkalo „máselná cesta“. Aby máslo vydrželo, míchali ho s margarínem až tak, že Liberečáci později samotné máslo nechtěli, nechutnalo jim. Okresní soud v Českém Dubu několik případů pančování másla řešil a nekalé obchodníky potrestal.
Hůř bylo, když s povodněmi vtrhla do kraje válka a s ní hladoví vojáci, jejich nenasytní důstojníci, koně a trén. A našim předkům nezbylo, než plnit přání vojáků. Jenom Chrastava a její okolí v období napoleonských válek a válek s Pruskem po více než dvě století takto živila tisíce hladových nezvaných hostů. Pouze Albrecht z Valdštejna dokázal své území ochránit od kontribuce (průchodu) vlastní i cizí armády, což byla přednost dobrého hospodáře a velká výjimka té doby. Napoleon i Schwarzenberg na přelomu 18. a 19. století nebrali ohled na to, koho ožebračují, zda vyjídají své či cizí...
V té době už byl na Liberecku dán základ průmyslu. Vznikaly první textilní manufaktury a tím i možnost jiné obživy než zemědělské. Vznikaly i první pavilony Textilany. V roce 1806 počala stavba dvou patrových budov a akvaduktu. Stavba rostla jako z vody, protože část mzdy byla Clam-Gallasem vyplácena v potravinách.
Předchozí léta 1804-1805 byla neúrodná a na Liberecku byl velký hlad. Ten přišel po kruté zimě a velké vodě. Bohaté žně v té době měli jen spekulanti s obilím. Korec žita (93 litrů) stoupl v ceně ze 7 až na 42 zlaté. Li berec v té době měl, bez dnešních okrajových čtvrtí, 6000 obyvatel, většinou chudiny, která se živila námezdní prací a na drahé potraviny neměla.
Aby se předešlo hladovým bouřím, financovalo město a pan hrabě veřejnou kuchyni, kam si hladoví mohli jednou denně dojít na tzv. „rumfurtskou“ polévku, bramboračku, v níž někdy sem tam plavaly i kousky masa.
Z té doby je zaznamenána i první organizovaná „hladová bouře“ libereckých textilních tovaryšů, kteří trpěli hladem. Vzbouřili se proti obchodníkům s předraženým obilím. To se psal rok 1805. Dnešní solidarita a pomoc postiženým velkou vodou, těm, kterým voda vzala domov i úrodu z polí, je už jiná. Účinná. Lidé si skutečně navzájem pomáhají.
Stejná zůstává jen velká voda a povodně. Stále přicházejí nekontrolovatelně.
Prodávalo se na týdenních a výročních trzích, které byly povoleny patentem císaře Rudolfa II. roku 1577. I v Podještědí žili v každé vesničce pěstitelé, kteří dodávali do Liberce potraviny. Časem z nich vyrostla bohatá skupina obchodníků, kteří ne všichni bohatli na nouzi lidí z povodí Nisy. Začínali tak, že hodně brzy ráno vyrazili přes Ještěd s nůší, ve které měli vajíčka, máslo, tvaroh, drůbež, ovoce... Zásobovací cestě z Podještědí do Liberce se říkalo „máselná cesta“. Aby máslo vydrželo, míchali ho s margarínem až tak, že Liberečáci později samotné máslo nechtěli, nechutnalo jim. Okresní soud v Českém Dubu několik případů pančování másla řešil a nekalé obchodníky potrestal.
Hůř bylo, když s povodněmi vtrhla do kraje válka a s ní hladoví vojáci, jejich nenasytní důstojníci, koně a trén. A našim předkům nezbylo, než plnit přání vojáků. Jenom Chrastava a její okolí v období napoleonských válek a válek s Pruskem po více než dvě století takto živila tisíce hladových nezvaných hostů. Pouze Albrecht z Valdštejna dokázal své území ochránit od kontribuce (průchodu) vlastní i cizí armády, což byla přednost dobrého hospodáře a velká výjimka té doby. Napoleon i Schwarzenberg na přelomu 18. a 19. století nebrali ohled na to, koho ožebračují, zda vyjídají své či cizí...
V té době už byl na Liberecku dán základ průmyslu. Vznikaly první textilní manufaktury a tím i možnost jiné obživy než zemědělské. Vznikaly i první pavilony Textilany. V roce 1806 počala stavba dvou patrových budov a akvaduktu. Stavba rostla jako z vody, protože část mzdy byla Clam-Gallasem vyplácena v potravinách.
Předchozí léta 1804-1805 byla neúrodná a na Liberecku byl velký hlad. Ten přišel po kruté zimě a velké vodě. Bohaté žně v té době měli jen spekulanti s obilím. Korec žita (93 litrů) stoupl v ceně ze 7 až na 42 zlaté. Li berec v té době měl, bez dnešních okrajových čtvrtí, 6000 obyvatel, většinou chudiny, která se živila námezdní prací a na drahé potraviny neměla.
Aby se předešlo hladovým bouřím, financovalo město a pan hrabě veřejnou kuchyni, kam si hladoví mohli jednou denně dojít na tzv. „rumfurtskou“ polévku, bramboračku, v níž někdy sem tam plavaly i kousky masa.
Z té doby je zaznamenána i první organizovaná „hladová bouře“ libereckých textilních tovaryšů, kteří trpěli hladem. Vzbouřili se proti obchodníkům s předraženým obilím. To se psal rok 1805. Dnešní solidarita a pomoc postiženým velkou vodou, těm, kterým voda vzala domov i úrodu z polí, je už jiná. Účinná. Lidé si skutečně navzájem pomáhají.
Stejná zůstává jen velká voda a povodně. Stále přicházejí nekontrolovatelně.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)