Běhání

Asi mě běžícího kolem přehrady, na Českou chalupu nebo po lesních cestách, nepotkáte. Jen jsem se zkusil zeptat, co dneska stojí běhání tak, aby se za mě příbuzní nestyděli, psi na mě neštěkali a ostatní se neohlíželi. Po pravdě, nemám na to, nedědil jsem.

V obchodě s tímhle vzácným zbožím, kde prodávají věci na běhání, jsou na ledacos zvyklí, ale na důchodce ne. Chtěli mne obléci od hlavy po paty. Co, obléknout! Svléknout donaha, ožebračit, zadlužit…

Začali čelenkou na vlasy, krémem na obličej a značkovými brýlemi. Následoval jelení lůj na rty s jelenem, co měl kříž ze zlata mezi parohy. Nátělník ze speciálních vláken, co propouští a nevpouští, tričko s pamětí s drcem ze speciální oceli. Kapsička na krk, kapsička na bok, opasek – vše značkové kvality. Hodinky se spoustou funkcí, odrazky na horní část těla, elastické kalhoty, pod ně speciální trenýrky. Ponožky se vším, co překonává myšlení a boty, co si s vámi povídají. Vše v ceně ojetého automobilu. K tomu ještě leccos na obranu před psy, sběrači kovů, různé prvky účinné sebeobrany. Něco, abych byl vidět, abych byl slyšet i v mlze, v dešti, v silničním provozu. Abych byl identifikován, byť zahrabán nedbalým řidičem v nějakém úvozu.…

Pokud to shrneme, provozování tohoto sportu dosahuje nákladů malé jaderné elektrárny, což přesahuje můj důchod o celé tři miliardy, což mi dovoluje běhat pouze v případě, že hledám někde úlevu.

Co z toho plyne, vážní, kteří mi neustále připomínáte nadváhu? Hubnout ano, ale ne za podmínky, že budu běhat v trikotu podle módy a nejnovějších trendů z časopisů. Raději si koupím vycházkovou hůl s gumovým špuntem n konci. To bude vrchol luxusu.

Otevřený dopis Pozitivním novinám

Milý Pavle a Martine Loužečtí, milá Jitko Dolejšová i všichni další, které jsem přímo neoslovil, Vaše manželky, manželé, rodiče a přátelé, kteří jste stáli za oponou, za scénou!

Jsem povinen Vám všem poděkovat. I Vy jste napomohli tomu, že tu jsem a píši. Že literatura se i pro mě v důchodu stala součástí života, života, který jsem si přál. Snad jsem i prostřednictvím Pozitivních novin vstoupil někomu do života, a byť malinko, třeba ovlivnil jeho pohled na svět svým pozitivním postojem.

Musím Vám poděkovat a dělám to rád. Děkuji všem z Pozitivních novin, že plníte své předsevzetí, a že je radost s Vámi spolupracovat. Pavle, vězte, že největší dík patří Vám…

Jsem rád, že se Vám moje příspěvky líbí. Mně se líbí i ilustrace, kterými články ilustrují Vaši spolupracovníci. Myslím, že dohromady jsme vytvořili dobrou partu, která společně něčeho krásného dosáhla.

Díky Vám všem, zpod jejichž rukou vycházely tak krásné „Pozitivky“ a věřím, že tomu bude stejně i v budoucnu. Že po překonání potíží (s podivem jsou to finance), pojedete opět na plný plyn ke svým čtenářům. Moc, moc to přeji Vám, ale především čtenářům, kteří si na Vás zvykli a díky Vám nás oslovovali na ulicích. Škoda, že nemám víc peněz. Věděl bych, kam je investovat… Možná můj článek bude malou inspirací těm, kteří nevědí, co s penězi.

Hodně pozitivních chvil Vám přeje dopisující čtenář, přispívající autor a fanda

                                                                                                        Egon Wiener

Hospody – jsou i v Liberci

Kam jinam, když má žena nebo muž chuť si stýskat, když má žízeň, chuť si popovídat. Když mají vztek nebo by radostí řvali.

Hospoda a s ní chuť se opít. Něco sníst, pobavit se s přáteli. Hospoda to je kolorit svého místa, každá je trochu jiná. Hospoda je něco víc, než stačím říct… Co hospod znám, to jiná okna do světa, průvlaky ke hvězdám. Každá, každičká je jiná, šitá na tělo, jen si vybrat. Jsou hospody, které jsou jak zaoceánská loď, kde je silný mořský vzduch, kde se s tebou houpá podlaha a je ti špatně od žaludku.

Jsou hospody, kde dostaneš tataráka a k tomu jednu přes hubu, jako třeba ,,U Žabáka“, kde tě odnesou až k východu a nakopnou do zadku. Ne, to není personálem, to se tak sejde sestava kunčoftů. Tady se rádi perou, jako jinde hrají karty nebo šipky.

Hospoda řeší i úkoly vlády. I tady zasedá magistrát. A mohu říci, že ,,parlament“ pod Libereckou radnicí měl to, co tomu pražskému schází – chuť a schopnost něco vymyslet, na rozdíl od těch v Praze, co jeden druhého udává, natáčí, stenografuje a fotí….

 Jo, hospoda, to je věc. Dobré jídlo, pivo, hostinský a krásné servírky. Být při tom, když se dělí o tringelt. Dívat se i do hlubokých černých očí barmanek, obzvlášť, když je musí sklonit pod barový pult. Být šarmantní, nechat si připálit. Dát si to pivo jako křen, vybrat si. Poslouchat i vyprávět a nebýt omezen. Sedět a vědět, že mohu, co si budu přát. Mít chuť a dát si to, co budu chtít. To vede mé kroky do hospody, to je má alternativa, kterou si nedám brát. A nebudu se bát. Točí tady dobré pivo.  Pijí všichni. Kdo nepije taky umře - dehydratací. Já hasím jenom žízeň. Ale, dát si pivo a bokem buřty nebo tlačenku s cibulí, utopence... Dá si každý.

Platí pořád to stejné, kdo pil, umřel, kdo nepil taky. Ono opravdu jinak chutná pivo ze sudu, z tanku, než z láhve. Celá staletí platí, že dobře ošetřit pivo je vůbec to nejlepší, co pro tenhle zlatý mok může výčepní udělat. Však také dobré pivo musí pořádnou čepici a pokud nemá, něco není v pořádku. A půllitr musí stát na porcelánovém tácku, i když nyní stačí i papírový, potištěný hezkými obrázky.

Okolo piva to je celý obřad. Pivo musí být ošetřený a s hospodou se to má tak, že hospodský, co to s pivem neumí, musí pryč. Jako by si nadělal do gatí. Je až s podivem, jak často chuť piva umí nabudit. Hospoda je malá rodinná firma, kde si piva váží a umí je roztočit. Pivo je Čechů ráj, zpívá se ve známém kupletu a hospoda to je ten kostel, ve kterém kněz se ohání s tácem půllitrů. To je onen svatostánek, oáza na poušti, benzínová stanice, studna, kde jen fata morgana dovede mysl žíznivého poutníka ošálit.

Hospoda je svatostánek, kam přicházím nejen pít, ale i s hospodským poklábosit. S ním je radost posedět, rozvinout teorii, dopátrat se konce světa. Tak nějak si představuji svou hospodu, svůj stůl, sklenici. Tam, všude jsem hostem, kde popiju a něco k tomu sním. To je má hospoda, to je můj nový domov. V Liberci byly dva. Na obou koncích města, pod Ještědem a u opic. Škoda, že už nejsou! Byly jako dva ostrůvky v moři piva….

Píši Vám, pánové Voskovče a Werichu

Kdo jsem a kam kráčím, odkud mne vítr přivál.
Má tlupa táhne vesnicí, jsem osel nebo básník.
Jsem tu a rolničkami chrastím, odpověď mějte mou.
Aj, diváci národní, jenž jste se s večerem tu sešli…

Osel a stín – osvobozené divadlo – Praha 1933, volně Eqon Wiener

Svět bez Vás už není světem, co se pral, neboť, už nemám čemu bych se smál…

Pokud se nechci smát broukům a pijavicím. Je toho tolik, na co bych si rád sáhl. Alespoň na tu fůru. A na ní bych chtěl vidět vás dva. Velkovýrobce smíchu, prima, primisima zboží První republiky. Bohatě zásobený sklad, k dodání promptně, denodenně mezi 20. a 23. hodinou večerní v Osvobozeném divadle v Praze. Žel, pouze strojem času, zpátečkou.

Viděl jsem fotku ze sálu, který se náramně bavil při odpoledním představení Revue Osel a stín v neděli 17. 12. roku 1933. Smáli se, až plakali. Vždyť byli ve vesmíru téměř sami. Noviny o nich psali, že zneužili chemii a ta má na svědomí oblíbenost divadla, slávu komiků a žár těch nedočkavých paží, co freneticky tleskají.

Píši Vám, drazí pánové, dnes bychom řekli angažovaní, na rozdíl od těch, co taky dělali zábavu, žel tak trochu při tom tehdy kolaborovali a pak, pak byli smutní. A překvapení. Vaše srandičky byli z jiného těsta. Vás neměli rádi nacisti čeští nebo němečtí i všichni ti, co si mysleli, že Češi jsou mimo jiné i pupek světa. Fašistům vadilo to, že jste chodili na vysoké svátky do synagogy. A že jste nezakrytě spílali  Hitlerovi.

Umělci jako Vy se dnes už nerodí, natož aby statečně kritizovali nešvary. Už se rodí jen umělci - herci nekonečných televizních seriálů, reklam a zábavných soutěží. Jsou bohatí a nechtějí riskovat satirou své živobytí. Raději jeden druhému chodí za ženou a vzájemně se v Blesku pomlouvají. Jsou z nich příživníci sběratele drahých hodinek, motorek a aut. Nemají s Vámi už nic společného. Vy jste byli někdo, oni jsou jen kojoti a šakalové, havrani, krkavci, supové a mrchožrouti. Prodávají se sice za velké částky, ale žijí jen pro bulvár, rauty a VIP večírky. Kdeže jsou herci Osvobozeného divadla, a ti, kdo hráli a přitom riskovali existenci? Nyní jsou herci tlustými parazity současného režimu. Copak to Voskovče a Werichu nevidíte? Jak můžete mlčet k tomu zostuzení Vaší práce? A proto Vám píšu takhle nahonem. Není v silách božích, poslat sem na zem něco, z čeho by měla tahle čeládka strach a bobky? Uvažujte, chlapi, prosím o tom. Ta ostuda je už tak veliká, že by bylo možno použít vodní děla… Hrnec je plný a voda přetekla. Nelze se pořád jen krmit a tleskat do nekonečna…..

Kouřit doutníky

Lhát se nemá. A mamince jenom tehdy, když ji máte opravdu rádi. Něco mi říkalo, že mě ,,mírnix týrnix“ neočuchává, jak lovecký pes síťovku s uzeným. „Něčím mi, chlapče, smrdíš. Nic mi neříkej, já na to sama taky přijdu.“ V tu chvíli jsem se cítil jako její manžel, můj táta. Měla čich jako ohař a táta, starý milovník něžného pohlaví, věděl pokaždé kolik uhodilo. Jen se objevil u dveří, matka natáhla vzduch kolem otcovi hlavy, a ten, aniž cokoli stačil říci slyšel: „Pil jsi, muchlal jsi se se ženskou, kouřil jsi…“ To vše měl otec mimo domov přísně zakázáno. Pod sankcemi. A já, já v tom vyrostl.

Matka nepoužívala parfémy, nic, co bylo toaletizováno drahými vodami. Jednou, ještě hodně malý, jsem jí koupil za dvanáct korun ,,živé květy“, tehdy oblíbenou kolínskou vodu. Lahvička i s přáníčkem ke svátku letěla z okna rovnou do zahrady. Byl to dar, nebyl to dar? Později jsem matku přirovnával k policejnímu psovi a ke španělské inkvizici. To po přečtení knih o schopnostech středověkých čarodějnic. Matka musela být z jejich pokrevních příbuzných, protože pokaždé, když zavětřila, šla najisto. Hluboce opovrhovala ženami, které sváděly muže rtěnkami, voňavkami, éterickými mastmi, rafinovanými účesy s tužidly, avivážemi a pracími prostředky s pekelnými vůněmi lesa, mořského příboje, polním kvítím. Já si prostě doma za mlada užil.

Můj otec, co vím, tak za celý život jenom párkrát a jsem přesvědčen, že ani jednou to nebylo doma… Nemluvil o tom, pouze na mě loudil celá ta léta slib, že se, co živ, nebudu ženit… Tatínku, lhal jsem ti. Zkusil jsem to dvakrát s ,,účtenkou“ a párkrát jen tak. Rozepsat na limonády…. Znáte to sami, každá koruna je dobrá, takže proč rozmazlovat berní orgány.

Vraťme se k počátku příběhu. Bohouš mi nabídl doutník. Podnikavý šofér věděl co dělá, já nikoli. Souhlasil jsem. Krajina kolem Lovosic se vlnila, most přes Labe u Litoměřic právě opravovali. Svět se zdál být primový, teplý vzduch pronikal okénkem z mé strany a příjemně chladil i hladil. Co jsem nevnímal, byly drobounké jiskřičky z doutníku, které jsem nonšalantně klepal z otevřeného okénka škodovky ven z auta. Vítr nejen, že mi čechral vlasy, ale vracel jiskřičky zpět otevřeným okénkem na mou košili. Syntetika, německý silon – dederon, byla záhy terčem milionů oharků vynikajícího karibského doutníku.

Před Novým Borem nebylo co kouřit a vzali jsme stopařku.Vystupoval jsem v Machníně a záviděl Bohoušovi těch zbývajících šest kilometrů do Liberce. Stopařka si přesedla zezadu na mnou uvolněné místo vedle řidiče a odjeli. Já zůstal sám. Dlouho. Matka věděla, že řidič kouří doutníky. Cítila to dobře. Jen mou propálenou košili s miliony jemnými dírkami připisovala něčemu, čemu nerozumí. Já přece nekouřím… Řekl jsem jí, že jsme jeli a později stáli u nádraží a parní lokomotivy kolem nás projížděly a projížděly. Mnozí strojvůdci nás znali a tak zdravili, mnozí přikládali do ohně nové a nové lopaty uhlí…..

Milý Hurvínku, nešel bys do toho?

Ty stará obehraná desko! Co všelikerých setkání s tím pimprletem by se sešlo, a bůh ví, kde všude… Kus dřeva, drátky, látka, provázky, a hle, je tu Pinokio. Ovšem Hurvínek mu skvěle konkuruje. Jsme holt menší zemí. Tolstoj, nebo Skupa? Ono to je tak. Oč jsou oni větší, o to víc je Hurvínek užvaněný. Žádný Einstein to není, ani žádný rektor Karlovy university.

My dva jsme se potkali v Libereckém divadle F. X. Šaldy, když mi byly asi 4 roky. Odnesl jsem si zážitek. Ten dřevěný kluk na jevišti mluvil prapodivným ječivým jazykem, ale to hlavní bylo, že měl koloběžku. Já ne. Z představení jsem nic neměl, oči jsem měl jen pro ni. To se mi stalo ještě několikrát v životě, a neovlivnil jsem to ničím. Vášeň, to byla vždy moje slabá stránka, ale to prý se chlapcům občas stává.

Zpět k té dřevěné osobě. Má své dny, to když se zrovna neshoduje se svým protějškem na jevišti tátou Spejblem a s Máničkou. Teď nevím, zda se sestrou nebo sestřenicí. Obcénní domácnost doplňuje ještě dřevěný psík Žeryk. To vše mělo střechu nad hlavou – Divadlo Spejbla a Hurvínka. To by dnes by asi nešlo. Musí se šetřit. Docela by mě zajímalo, jaký by měl osud současný návrh, vytvořit takové nové současné divadlo pro děti...

Dovedu si představit, jak něco takového podobného  pracuje ve prospěch celé společnosti. Možná, že bychom pak zákonitosti ekonomiky pochopili rychleji. Mohlo by to pomoci řešit hurvínkovské drama v Čechách, neoblíbenost ministra financí pana Kalouska a pád vlády by mohl zastavit tandem tří českých dřevěných autorit, ke kterým bezesporu patří tvrdá, dutá palice Hurvínkova, nepolapitelný duch mnoha převleků Jára Cimrman a praktik z dob Rakouska  Josef Švejk.

Tito velikáni české politiky by mohli iniciovat odchod Česka z Eurozóny a vytvoření celku, který by zhojil bolest euroskeptika, presidenta republiky a vybudovat něco, co tu nikdy nebylo. Stát – stát Máničky a Hurvínka.                  

Kovkopové a zlatokopové v Libereckém kraji

Ač se to nezdá, skoro celý středověk v Libereckém kraji šlo o hledání kovů. To ostatní, jako pomeranče, cukrová třtina, fíky a datle a ananas, to vše, pokud bylo, tak přes Tuzex, a jen když na moři nefoukalo. Místním šlo hlavně o rudy železné, olovněné, cínové a v malé míře stříbrné.

 Důlní podnikání tehdy, to bylo lukrativní jako dnes výpočetní technika, přenos dat, informatika, nanovlákna současného byznysu. Takovým správným ajťákem minula byl JUDr. Jiří Mehl ze Strehlitz sezením v Praze, majitel Grabštejnského panství, kam patřila například Andělská hora i Panenská Hůrka u Chrastavy.

Aby Vás to nepletlo, tak se skutečně kopalo, protože bez toho to nešlo, v celém Libereckém kraji od Machnína po Nové Město pod Smrkem, napříč Jizerkami, Krkonošemi až po Turnov a Ještěd. Co kopec to Blaničtí rytíři,  hromada peněz, Aladinova jeskyně, pirátovo zlato a drahé kamení, ale díky i za písek a vápenec a panstvo hlásalo, že bere i pískovec.

Jo, tak to u nás chodilo. Obilí rostlo pomalu, a krávu nebo drůbež si často brali s sebou bez zaplacení procházející vojáci. Stále se něco hledalo se a ledasco se i našlo. Milým překvapením byl lignit – nejmladší uhlí, polodrahokamy, minerální vody i kvalitní stavební materiály. Zajímavé na tom všem bylo, že ač se našlo málo, hned se to právně ošetřilo a už to jelo. Daně, horní právo přijaté pro každou vesničku, jen když se začalo ,,těžit“, třeba již ve zmiňované Andělské Hoře či Panenské Hůrce. Mělo to význam, pokud se vynaložené finance vracely, ale pokud ne, šachty se zavřely.

Pak přišla Třicetiletá válka a s ní ubylo i pracovitých lidiček. Nové posudky, nové informace, nový závěr: málo stříbra, málo olova. Tak se to zkoušelo s textilem a sklem. Trefa byl textil. Bujel a rostl jako z vody, které tu je všude kolem požehnaně. Že skončil je smutné, ale skončili i dinosauři i větší páni z radnice. Lidé pořád něco zkoušejí a mají pravdu. Kdo na Liberecku by nechtěl průměrný plat? Zbohatnout, a třeba nechutně, o tom sní pravicový volič, levice má lepší program – zdanit milionáře. A všichni, bez ohledu na politickou orientaci, by se měli po pražském vzoru podívat, zda v minulosti nebyly předraženy městské investice…