Do školy

První dny ve škole. Jedno, ve které. Je to běh na dlouhé tratě. Raději ty roky nepočítám. Pěkný kus života. Celé mládí strávíš po školách, na židlích, v kruzích, na žíněnkách. Ve školních stravovnách, na aktivitách nějak se školou spojených. Musíš si zvyknout na samolibé, sebe milující kantory, co tě nic nenaučí, na spolužáky, co milují a praktikují prapodivné způsoby chování a šikanují své okolí. Zvykat si a učit se cizí jazyky, zdravit na chodbě, ne na toaletách při čůrání. Chodit po doktorech. Vědět kdy mluvit, kdy se hlásit, kdy mlčet…

Je toho mnohem víc. Poznat, že kantor není Bůh, a že přes jeho hodnocení vlak nejede. Je tu ředitel a jeho zástupci, školní nástěnky, šatna, kde se přezouváme, stěhování ze třídy do třídy… Dřív to byly i brigády, výzdoby tříd, pionýr, svaz mládeže, skaut, sociální aktivity, lidová škola umění, sport, kultura, příroda, koníčky…

Škola začala obyčejně 1. září. Ty první kroky tě vedou za ruku a patří i rodičům. Jsou z té cesty celí pryč. Ví, do čeho jdou. Příštích 25 let už nebudeš patřit jenom jim. Budeš chodit domů s názory a rodiče nebudou věřit, že jsi to slyšel ve škole. Co tam ti kantoři dělají? A konečně přestávky a tělocvik… My zdobili okna a nástěnky. Čas poskočil a vy se učíte mimo jiné anglicky. My měli počítadla, kuličky, inkoust v kalamáři, trhali z učebnic stránky se špatnými vůdci, prezidenty, četli o Pavlíkovi Morozovovi, Čukovi a Gekovi.

 Vy se budete učit o Armstrongovi. Vám už nebudou chodit do školy vyprávět ti, co přežili Osvětim, Aušvitz. My chodili vítat státníky. Svět se změnil, škola taky, rodiče samosebou. Nezůstal tu kámen na kameni…. Držím ti palce, Honzíčku, Evičko, Petře, Jakube, Pavle. Vždyť to nic není. Pět dní v týdnu a pak je tu sobota, neděle, kdejaký svátek, prázdniny. Držím vám palce. Ať žije škola! Život bez škol už nejde, to věděla i Marie Terezie…

Na okraj diskuze?

Když takhle týden, co týden píši pro ,,náš Liberec“, říkám si: Mám psát taky o lidech z Liberce? Za těch skoro 70 let, co tu žiji, jsem jich poznal hodně. Nejvíc v době, kdy jsem pracoval pro firmu „Národní fronta“, pro tu, kterou až do roku 1969 řídil MUDr. František Kriegel, člen ÚV KSČ jediný, co v Moskvě nepodepsal. Haličský Žid, který byl skutečným našim českým internacionalistou. Z titulu mé funkce, především na svazu mládeže jsem se opravdu dostal do styku s STB, především s lidmi, kteří pro kariéru byli schopni obětovat všechno. Potkával jsem se tak rovněž s lidmi, kteří se podíleli na normalizaci v Liberci v letech 1968-1989. Dvacet let.

Mám psát o jejich růstu, vítězství a prohrách? Domnívám se že ne. Nikdo z nich nepřivedl druhého pod šibenici, ani do už neexistujících pracovních lágrů, jaké známe z 50. let. Jejich pocit, že dělají správně, když udávají, vycházel z potřeb seberealizace tak, jako dnes, když „anonym“ píše a ukazuje prstem: Ty jsi byl agentem STB. Je to v něm a ještě ten pocit beztrestnosti – být udavačem anonymním…

To jsou ti, co mě přesvědčují, když vzpomínám, že bych, když nemusím, neměl ubližovat. Jsem rád, když vidím, že známý z let normalizace vychoval děti a ti dnes budují mé, naše město, firmu, staví svou existenci na tom, že slouží rozvoji něčeho pozitivního. Věřím, že nebudou nikdy vydíráni, tlačeni k něčemu, co může ublížit dobré věci. Že naše úsilí povede k tomu, že nedovolíme ve jménu mamonu okrádat město, nás všechny. To není volání po ztraceném ráji, bývalé společnosti. To mi jenom slušnost velí nezůstat lhostejným k současným defraudacím, kamarádčoftům, podplácení, které vede k záhubě každé dobré myšlenky, revoluce, třeba i sametové.

Společnost lidí, kteří chtějí něčeho dosáhnout, musí spíš, než viníky, hledat příští vítěze. Ne ty, co podepsali, ale nespolupracovali (neudávali) ale ty, co zneužívají své postavení k osobnímu obohacování dnes. Kdo se cítí poškozen konkrétním udáním, už se dávno měl ohradit, požádat o rehabilitaci a žádat nápravu – omluvu. Udělali to ti, co opravdu bojovali proti režimu. Anonymové, co dnes křičí budou mlčet, protože se bojí, že se přijde na to, že sami kolaborovali, udávali, že jsou z rodin, které udávali už v minulosti gestapu, rakouské policii…

I proto mám obavu o nich psát. Nechci ublížit jen proto, že vím, že každá mince má svůj rub a líc… Své kostlivce ve skříních si každý z těch anonymů musí pohřbít sám… Ano, potkáváme se ve městě a je to let, kdy jsme se stýkali a říkali si: „Čest práci.“ Někdo to myslel vážně, jiný, že si myslel, že musí… Nemusel.

 Lidé jsou různí. Lepší je psát o hromadné dopravě, o ZOO, o přeplněných ulicích, o tom, jak špatně se hledá mladým práce, kolik stojí byt, služby, nemoc, odsouzení. Komu, se co má strčit, aby se něco v národě pohlo… Ne, to dělat nebudu. Psát budu o lidech, kteří nejsou mstiví, o domech opravených balkónech, chodnících a stezkách. O společných dějinách Čechů, Němců a Židů v pohraničí, o společném ideálu, o společnosti, kde se lidé přou, jak mohou být druhým užitečnějšími.

Něco málo o obrázcích

Poznal jsem osobně několik malířů. Maminka stála modelem bratrovi své nejlepší kamarádky. Později jí malíř Josef Liesler nabídl i manželství. Nevzala si jej. Balila si kufr na cestu za tatínkem, do Terezína.

Válka skončila, narodil jsem se já. Tak, jako ostatní, vyrostl jsem na Ladových obrázcích, oslovila mne čínská grafika, kresby tuší, japonské sakury, chryzantémy. Kdejaká knížka o umění, výstavy, setkání s umělci, vernisáže, aukce, všude jsem musel být.

Kamarád, Standa Pavliš odešel pracovat ke konkurenci, jezdit s dodávkou do Oblastní galerie. To bylo někdy kolem 70. let minulého století. Seznámil mě s malířem Vladimírem Komárkem od Semil. V té době mi opravoval obrázky Josef Hýsek, malíř, který měl ateliér na jednom z libereckých náměstí a příšerný panelákový byt na druhém konci města. Oba malíři se dobře znali, byli ve společné organizaci „Dílo“, bez které umělec nesměl oficielně nic prodávat, vystavovat…

Pan Frič, vedoucí - „podnikové“ prodejny Díla naproti liberecké hlavní poště, mi pod rukou prodával drobnější věci umělců tak, aby každý z nás, sběratel, vedoucí prodejny i malíř, z toho něco měl. Nos utřel akorát stát. Dnes bych to nedělal, ale měl jsem před vojnou, bylo mi 18 a chtěl jsem mít něco od těch slavnějších umělců.

Na jednom setkání právě s Vladimírem Komárkem, jsem mu líčil, jak jsem získal jeho první obrázek. Rozesmálo jej to. Zrovna tak jsme se bavili nad tím, jak jsem se dostal k jeho skicaři z cesty autokarem do Francie, který zapomněl v autobusu. Našel ho mistr Hýsek a zapomněl jej Vladimírovi vrátit. Po deseti letech už jej zase Vladimír nechtěl zpět, a za dalších deset let jsem jej získal já. Když byla výstava Komárkových prací v Liberecké galerii, vždy jsem musel jít při prohlídce vedle mistra, měli jsme si co říct.

Dobře jsem znal i tak brzo zemřelého ředitele galerie Volšišku, legendy Berana, Christoforiho, Jíru, Klápštěho... Docela nehezkou vzpomínku mám na ředitele Národní galerie v Praze mistra Knížáka. Od něho mám ve sbírce velký obrázek, který není signován, ale je reprodukován v autorově monografii. V rozhovoru s ním došlo k řadě invektiv, a přitom nešlo o nic míň, než o to zda mi v pokoji nevisí, jeden z jeho nepodepsaných stěžejních obrazů hlavou dolů…

To Vladimír Komárek byl jiná třída. Upovídaný, ale člověk, kterému je rozumět... Porozumět obrázkům, co mám doma na zdi, nebo nezarámované ve složkách po šuplících, znamená poznat i porozumět umělci, co obrázek namaloval. Pokud máte to štěstí a autor se vám svěří, získáte sumu informací, které rozšíří váš obzor a pohled na umění se vám stane součástí vašeho všeobecného pohledu na svět kolem vás.

 Umění je úžasný adrenalin, ale musí mu porozumět sami, žádné vnucování, podsouvání a obelhávání. Pokud uměleckému dílu rozumíte, tak proto, že se tomu rozum nebrání, že se o vás nepokouší mdloby. Že si to organismus přebral a velí, může to tak zůstat. Je to všechno o nás. Jsme to my….

Ráj na zemi?

Co asi znamenají data 1.leden 1949 – 31. prosinec 1953? Ano. Uhodli jste. Jde o čas vymezený první pětiletce, po kterou se naši rodiče a prarodiče snažili vrátit slávu a prosperitu Československé republice. Dvouletka skončila. Lidé to brali setsakra vážně. Vysídlené pohraničí ztratilo významnou pracovní sílu sudetských Němců, jejich nahrazení nebylo otázkou letního odpoledne. Únorová změna režimu a orientace na Sovětský svaz nám vzala mnohé trhy ve Třetím světě, včetně poválečné rozvíjející se západní Evropy. O to víc naši rodiče podpořili v masovém měřítku politiku KSČ a její první pětiletku.

Pomineme-li setrvávající problém v zemědělství, pak především hutnictví, hornictví, těžký průmysl a stavebnictví rostlo nevídaně rychlým tempem. Zaostával spotřební průmysl, služby, cestovní ruch. Lidé se báli otevřeně hovořit, nadále probíhaly politické procesy s odpůrci režimu. KSČ začala uplatňovat svou vedoucí úlohu danou jí ústavou a prováděla čistky v diplomacii v armádě, policii, ve státní správě. Přesto, že znárodněním sáhla KSČ na soukromý majetek především zemědělcům, obchodníkům, továrníkům, drobným řemeslníkům a měnovou reformou v roce 1953 všem, co měli naspořeno, dosáhla v tomto období významných úspěchů především v podpoře režimu mladými lidmi na stavbách mládeže, přehrad, elektráren, dolů, vysokých pecí.

Dostalo se jí podpory i předválečných intelektuálů horujících pro socialismus. Především film, poesie a romány, se staly páteří socialistického realismu. Rovněž v malířských a sochařských ateliérech, ale i na jevištích našich divadel se horovalo v tomto duchu.

Období první pětiletky to byly ale i procesy s „nepřáteli“ budování socialismu, s církevními představiteli, s vojáky, kteří bojovali za naši vlast v západních armádách a nakonec i s vlastními lidmi v čele s generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským. Přesto, a snad i proto, první pětiletka znamenala významný posun v těžbě uhlí uranu, ve výrobě energie, v hutnictví, nákladních vozů, letadel, lodí, v chemické výrobě. Embargo západu na nové progresivní technologie dostávalo svou novou podobu a mělo vážně ohrozit naše národní hospodářství v následujících letech. Což se stalo a zcela vážně poškodilo naši konkurenceschopnost na zahraničních trzích.

 První pětiletka v porovnání s těmi pozdějšími ukázala úsilí zaměstnanců v hledání nových forem výroby – soutěže, úspory, inovace – s cílem práci polidštit, zefektivnit, zvýšit výkonnost a kvalitu výrobků. Postupné zaostávání v konkurenci s výrobky ze Západu dostalo hospodářství ČSR, později ČSSR do značných potíží, při kterých byla vzpomínka na první pětiletku byla tou nejhezčí.

Za slávou knihy, aneb vzhůru do místní knihovny

Knížky. Ty první byly v němčině, psané švabachem. Jak Němci sami říkají – alte schrift. Číst jsem ještě neuměl, ale to, co vyzařovalo z obrázků mě uchvacovalo a ovládalo. Žádná Karkulka, Jeníček, Pacholíček. Příběhy Starého zákona, pověsti starých Slovanů, Germánů, Varjagů. Knížky po Němcích, co odešli v odsunu. Tatínkova 24-dílná encyklopedie, Brockhaus z let 1928-32 ještě bez nacistické korekce, tudíž bez hákových křížů a s A. Einsteinem…

Už jenom prohlížení byl obřad. Čisté ruce, v okolí žádné jídlo, žádné pití… Dětských knížek jsem se dočkal až na přelomu století v letech 1950-55. Normální tehdy bylo číst o hrdinech občanské války v Rusku, ve Španělsku, o záludné vraždě Serjoži Kostrikova, dobrodružství Čuka a Geka, jak se pěstují medonosné super včely, o dětech na pionýrských táborech. Výběr to byl široký a exkluzivní. Naši doma zrovna moc knížkám nefandili a tak můj literární obzor rozšiřovala především místní lidová knihovna v Machníně sídlící tehdy v legendárním Šenku, nejmohutnějším domě mezi machnínským nádražím a chrastavskou kašnou na náměstí.

Machnínský knihovník Josef Kurka si mě oblíbil. Už na konci první třídy v roce 1954 jsem na fotografii mezi nejlepšími čtenáři. Každou sobotu odpoledne jsem si půjčil 6 knížek, abych je následující sobotu vrátil přečtené a půjčil si nové. Knihovník byl fanda do knih. Ministerstvo kultury mu půjčilo malý autobus, jako „pojízdnou knihovnu“ a on takto celá padesátá a šedesátá léta brázdil Sudety v autobusu a půjčoval knihy.

Zájem o knížky pro mne paradoxně znamenal, že jsem se i přes špatný kádrový profil (otec byl ve výkonu trestu) dostal do skupiny pionýrů, která držela čestnou stráž u kondolenčních listin k úmrtí druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého v roce 1957. Dodnes mám před očima bustu zemřelého v černém flóru, květiny, velkou knihu a v ní zlatým písmem napsáno, jak želíme jeho skonu. Všichni dospělí obyvatelé vesnice přišli v černém, jeden po druhém, se chodili podepsat, sem tam ukápla slza a my, pionýři vybraní panem Kurkou, jsme zdravili rukou před čelem: „Vždy připraven!“. Původně ta tryzna měla být v místní knihovně, ale vyšší moc rozhodla: první poschodí nad poštou, na stejném podlaží, co kanceláře MNV.

Dalo mi to moc. Bylo mi deset a dodnes mám na co vzpomínat. Falešný pláč, štkaní, lidi, co v konzumu nejvíc nadávali na režim a ujišťovali nás, že to brzo skončí, se tady tlačili u stolku, jen aby je funkcionáři partaje a MNV viděli. Byli to ti samí, co na veřejnosti podepisovali rezoluce pracujících schvalující smrt Slánského i Horákové a doma poslouchali „Svobodnou Evropu“ a komunistům přáli to nejhorší, jako v Maďarsku.

Knihovna objednávala pro své čtenáře spoustu časopisů. Mě oslovily Pionýrské noviny, které jsem záhy zahltil příspěvky o sušeném kontryhelu, nácviku na 1.spartakiádu a proč mě nevybrali, kolik žaludů nasytí žaludky místních laní a srnců, že budeme jezdit do lázní učit se plavat a proč pomáhat rodičům s domácími pracemi. Dospělí, ne všichni, psali anonymy. Jak podobné těm dnešním.

Pan Kurka mě naučil číst i takové autory, které bych si asi sám nevybral: A. Tolstého, Erenburga, Šolochova, Babela, Simonova, Alejchema, Vančuru, Langera, Čapka. Stále mám před očima plakát, který v knihovně visel spoustu let: Za vše, co je ve mně dobrého, vděčím knize. Gorkij….

 Už dávno jsme měli doma žrouta času televizi a já pořád chodil pro knížky do machnínské knihovny. Pan Kurka už byl v důchodu a chodil aspoň topit do liberecké knihovny. Bez knížek nemohl žít. Pamatuji si ho tam. Ani já nezapomněl na člověka, kterému knížky daly tolik, že mohl rozdávat. Otevřel mi oči a přesvědčil, že slušní lidé mohou být i na rozdílných stranách barikády. Kéž by jich bylo víc a měli možnost být tu dnes s námi. A proto – vzhůru do knihovny! Život nekončí.

Brát věci jeden druhému se nemá

Komu co po 48 letech říká „Papouščí serenáda“? Mě nepřestala nikdy. Stalo se, že i my, vojáci dvouleté základní služby vojenského útvaru 6154 Milovice – Mladá, jsme měli možnost jet na exkurzi do závodu vyrábějícího gramofonové desky. Co se to hnulo v hlavě plukovníka Paseky, že nás uvolnil a oslabil bojovou pohotovost tankové divize, dodnes nevím.

Milovice jsou hodinu cesty tankem z krásné polabské nížiny do Prahy, kterou měla ochránit milovická divize. Jeli jsme na korbě nesmrtelného nákladního vozu V3S, který dodnes používají armády rozvojových zemí a mohou se na ně spolehnout plukovníci všech rozvojových zemí světa. Moc nás nebylo, bratru tak kolem osmnácti nosičů raněných, to bylo naše služební zařazení… Jak vidíte, tím naším výletem do Loděnic u Prahy sice byla narušena ostraha Prahy, ale jen málo, neboť o raněné z Pasekovy divize by se postarali naši zbylí kamarádi, kteří by nosili své zraněné o něco rychleji. Nakonec i jiná vétřieska by mohla pomoci hořící Praze a nás vrátit do hry zvané válka.

Nás ovládala jiná, rovněž ožehavá témata, například děvčata, co lisují v teplých provozovnách gramofonové desky oblečená jen v silonových pláštích zapínajících se na 4-6 knoflíků v silonových čelenkách. Byla v nich úžasná. Dodnes, když vidím pracující na plantážích, ve filmu v barvách a ve vlhku pracovat jen tak, ožehávají mě plameny vášně, vlny vzpomínek. I my byli nastrojeni správně podle řádů naší socialistické armády. Vše - ponožky, košile, vázanka, vše bylo předpisově zelené. Šlo o to udělat dojem na děvčata, lisující do černých oplatek hudbu – serenádu, které žádná dívka z Čech neodolá.

Tak nějak probíhal probíhal ten rizikový den pro Prahu. Stručně, do detailu se pouštět nebudu. Sem tam se nějaká dvojice kamsi na deset minut ztratila. Já to evidoval s lítostí, a s obavami sledoval. Problém nastal, když jsme zjistili, že nemáme nic na velké gramofonové desky, které nám děvčata darovala od cesty a za námahu. Papouščí serenáda a jiné hity šedesátých let končily na našich tělech a v těsném spojení tělo na tělo a byly přeneseny do kasáren v Milovicích. Nevyšlo to. Naše horká těla a ještě teplé výlisky gramofonových desek dokázaly nemožné. Místo gramodesek tu byly skvěle létající černé talíře, prohnuté, jako australský bumerang.

 NA to musí plukovník Paseka přijít, říkal jsem si a už jsem se viděl na Sibiři, u popravčího špalku, před popravčí četou. Přežili jsme to. Nahoře nebyli tak bystří a velká milovická blamáž se obešla bez střílení. Ponaučení zní z úst Ezopových: „Krást se nemá ani na vojně...“

Špatně vidím, žádný problém – zajdu si do optiky

Růžové brýle, brýle mámení, brýle, bez kterých svět není… Ano, pomáhají nám. Bez nich vidím skoro nic… Jestli něco prodražilo oproti světu, co tu byl, pak to jsou obroučky brýlí, práce optika, očního specialisty. Něco o tom vím. Brýle nosím od puberty.

V Liberci byla jedna optika pro 100.000 lidí. To nepochopím…. A přesto stíhala. Krcálek, menší už nemohl být, naproti radnici. Tři-čtyři stálí zaměstnanci, týdenní dodací lhůty. Co bylo nejhorší? Výběr obrouček. Nevím, dvacet, padesát, jedna prosklená skříň. Ochota vyhovět, úsměv, zaplatím… Tenkrát bylo toho víc na účet státu, my platili jenom malé doplatky.

Zahraniční časopisy byly plné fantastických obrouček, samozabarvovacích skel, ale ty ceny. Marka za čtrnáct, kde na to vzít? Co dřív? Džíny, nebo si nechat přivézt ze západu radiotechniku, obroučky k brýlím? To jsme si ještě říkali, co je z ciziny, to je kvalitní. Snad i bylo. Bejvávalo. Nic v té době nebylo z Číny.

Děda Artur, co nosil brýle už za první republiky, mi říkal, že opravdové, skutečné, fajnové brýle musí být ze želvoviny. Popravdě, neviděl jsem je nikdy. Vím, že jsou brýle různé. Mě na vojně potrápili s brýlemi do plynové masky. Vím, že existují brýle pro chirurgy, brýle co přechází z vidění do dálky na blízko, co mění barvu skel, brýle pro potápěče, motoristické, svářečské. Určitě budou ještě další, třeba pro filatelisty, odborníky pro práci s nanovlákny, s drahokamy, specialisty na cokoli, co potřebuje silné rozlišení…

Pořád se mi vybavuje ta jedna „Optika“ v minulosti pro celou metropoli, která v osmdesátých letech minulého století více-méně postačila všem slabozrakým, dalekozrakým a ještě prodávala brýle sluneční. Ono to bude obdobné jako s libereckými lékárnami. Laik by řekl, že „holt“ špatně vidíme, jsme víc nemocní… Pravda bude někde jinde. Tam, odkud se bere posun, vývoj od jednoduchého k modernějšímu, žel od kvality k dnešnímu spotřebnímu zboží, hezkému na povrch, v čínské kvalitě, nic to nevydrží…. Odpovídá to trendu současnosti, hezké, ale tak na jednu sezónu - boty, barva, batohy…

Přesto neodoláme. Jsou tu moderní brýle. Upoutají, zvýrazní tvář, jsou opravdu hezké, ale, ale předražené. Dát dnes deset tisíc, žádný problém a tak i tady jsme svědky akcí, dva za tři, slevy podle data narození. Slevy si samosebou i tady zaplatíme, ale ten pocit: mám to skoro zadarmo... To už není o špatném vidění, to je útok na šedou kůru mozkovou. Protože, nikdo ještě nevymyslel, jak se brýlí úplně zbavit a nezačínat si s nimi, trpme, nosme je a plaťme. Je to kus lékařské nezbytnosti, jako kus módy. Na cestě od starých brýlí se skly jako spodky skel od pivních lahví k současným brýlím lehkých jako pírko, kdy jejich nositelé ani neví, že je nosí. A že jim sluší.

 Nuže, co si budeme vyprávět. Kam se hrabou oční čočky – brýle s parádními obroučkami nic na lopatka nepoloží….