Dříve Výzkumný ústav textilní. Už téměř čtyřicet let stojí v krajském městě výšková budova, největší ve městě. Současné sídlo Libereckého kraje. Ve městě textilních tradic, textilního průmyslu, textilního strojírenství a textilního školství. Výstavba Výzkumného ústavu navázala před čtyřiceti lety na všechny uvedené instituce a doplnila jejich působnost v oboru textilního vývoje s cílem provádět v této, od svého počátku nepřehlédnutelné budově, základní fyzikální a chemický výzkum textilních surovin, technologií a výrobků. Včetně hledání cest nových technologií s přihlůédnutím k automatizaci a rozvoji textilní chemie na jednom místě a pro celou Československou republiku.
Situováním nového ústavu už v počátcích 70. let minulého století s budovou Výzkumného ústavu textilního strojírenství na jedno místo umožnilo už téměř před čtyřiceti lety v Liberci bezrpostřední sousedský kontakt obou vědeckých ústavů s možností využívat navzájem některá provozní pracoviště. Včetně spolupráce s Textilní fakultou Vysoké školy strojní a textilní v Liberci.
Samotná výšková budova Výzkumného ústavu textilního byla umístěna do prostoru mezi tehdejší Náchodskou ulici a řeku Nisu. Je v přímém kontaktu na pětipodlažní objekt Výzkumného ústavu textilního strojírenství. Podle tehdejšího návrhu Centroprojektu z Gottwaldova je budova stávajícího výzkumného ústavu členěna na nižší podnož z níž vystupuje devatenáctipodlažní věžová budova ukončená tubusem strojoven. Ve výškové budově v prvních čtyřech poschodích byla strojněpočetní stanice, hygienická zařízení, kanceláře ředitelství a vstupní prostory s halou a přednáškovým sálem. V dalších podlažích byly situovány pracovny technického výzkumu, knihovny a studovny. V devátém podlaží byla vzduchotechnika a vysokotlaká klimatizace, v dalších patrech laboratoře, jídelna a kuchyně, v posledních patrech strojovny. V celém objektu byly dále dílny a garáže.
Budova současného hejtmanství, dříve Vázkumného ústavu textilního, má své zajímavosti i po stránce konstrukční. Je založena na mohutné železobetonové desce, s níž je spojena monolitická železobetonová kostra a ocelové sloupy podnože. Nosnou konstrukci nejvyšší budovy krajského města tvoří železobetonové jádro s výtahy. Kolem jádra jsou rozmístěny ocelové stropy, na kterých jsou navlečeny železobetonové desky stropů. Ty byly betonovány v nejnižším podlaží a byly zvedány speciálními zvedacími aparáty do příslušné polohy (tzv. Systém zvedacích stropů). Původní obvodový plášť budovy tvořily zavěšené ocelové panely s povrchovou úpravou z hliníku a skla.
Dnes v budově sídlí samospráva Libereckého kraje, které tvoří pětačtyřicetičlenné zastupitelstvo Libereckého kraje, které ze svého středu volí devítičlennou radu v čele s hejtmanem.
středa 25. února 2009
Papír snese všechno
Jedna stránka v oblíbených novinách a málem jsem to nevydržel. Nejdřív ti chudáci revizoři. Za to, že v Čechách podvádíme a neplatíme, může prý 42 let totality, která nás vyučila krást pod heslem „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Jako by dnes nebylo x- krát více zlodějů než za „nebohého“ socialismu. Dále autor popisuje stav, kdy revizoři nechávají ruské neplatiče bez postihu, což je vzhledem k okupaci Československa Varšavskou smlouvou po roce 1968 nepřípustné...
Další článek o našem vztahu k autoritám je ze stejného kadlubu. Symbolem staré éry (rozuměj léta 1948-89), byl trošku neforemný šedý oblek funkcionáře. Nevím, kde žil autor článku, ale já viděl i slušně oblečené funkcionáře tehdy jako dnes. Dnes často výjimkou. Nejvíc mne překvapilo, že za to někdo může. Jinak tomu bylo vždy na Západě. Tam funkcionáři rovněž nosili obleky, ale tam vztah člověka k moci nebyl tak „nepřátelský a lokajský“.
A aby toho nebylo málo, autor pro ty přihlouplé zdůrazňuje, že jsme stále trochu postiženi odporem, který zasel komunismus do našich rodičů. Stokrát opakovaná hloupost dělá z některých dnešních mladých novinářů hlásné trouby nepravd a polopravd. V souvislosti s takovými kauzami jako je stále otevřený příběh místopředsedy vlády pana Čunka nebo vrchní státní zástupkyně paní Vesecké, jesou předcházející řádky až úsměvné..nebo spíš k pláči.
Další článek o našem vztahu k autoritám je ze stejného kadlubu. Symbolem staré éry (rozuměj léta 1948-89), byl trošku neforemný šedý oblek funkcionáře. Nevím, kde žil autor článku, ale já viděl i slušně oblečené funkcionáře tehdy jako dnes. Dnes často výjimkou. Nejvíc mne překvapilo, že za to někdo může. Jinak tomu bylo vždy na Západě. Tam funkcionáři rovněž nosili obleky, ale tam vztah člověka k moci nebyl tak „nepřátelský a lokajský“.
A aby toho nebylo málo, autor pro ty přihlouplé zdůrazňuje, že jsme stále trochu postiženi odporem, který zasel komunismus do našich rodičů. Stokrát opakovaná hloupost dělá z některých dnešních mladých novinářů hlásné trouby nepravd a polopravd. V souvislosti s takovými kauzami jako je stále otevřený příběh místopředsedy vlády pana Čunka nebo vrchní státní zástupkyně paní Vesecké, jesou předcházející řádky až úsměvné..nebo spíš k pláči.
Kdesi v severních Čechách
Hrdina v nesnázích. Ověšen medailemi s hlasem plechového kohouta a platem českého ministra. Hudebník s pravými černými brýlemi. Hrdina od Smíchova, kde na podstavci, téměř v bojových podmínkách, pomaloval tank na růžovo. Myslitel, stratég a diplomat, který „vyprovodil“ sovětské okupanty z republiky. Achileus naší doby. Zbožný a milovaný otec. Opravdový ministr české vlády. Sice té nejslabší, jaká kdy mohla být, ale a přeci jen, je tu!
A přesto, aby byl tak statečný a vyhověl přání primátorky Chomutova, to zase tak statečný není. To od něj nemůže nikdo chtít, bydlet týden mezi nepřizpůsobivými! To raději pošle do Chomutova Lajlu Abásovou. Ach, takový statečný se v Čechách nikde nenajde. Suma sumárum, ombudsman, ministr a nevím, kdo ještě, nikdo z nich by týden bydlit mezi těmito lidmi nevydržel. Nebo ano? Pak by ovšem měla rezignovat primátorka Chomutova.
Na výzvu týden rekreace v Chimutově zdarma pan ministr nereagoval. Já bych to pozvání ještě rozšířil, aby si pan Kocáb mohl vzít sebou skromnou dceru Natálku s rodinou. O to rychleji by rozhodoval. A ještě bych čekal omluvu v tisku na adresu primátorky Chomutova.
Nazývejme věci konečně pravými jmény! Nedělejme ze sebe, ani z těch druhých, blbce! Pokud budu já v paneláku v noci řvát, musím si hledatbyt jinde. Pokud nezaplatím za bydlení, moc mi na cigárka a pivo nezbude.
A tak, pane Kocábe, vám hrdino z Prahy a ze Smíchova palec dolů. A vám, neznámá primátorko Chomutova, palev nahoru. Ale pozor! Z české vlády vám pravděpodobně ukáží jiný vztyčený prstík. Prostě a zjednodušeně – máme tam samé hrdiny. Žádné pokakánky, ale skutečné chlapy... Už moc dlouho...
A přesto, aby byl tak statečný a vyhověl přání primátorky Chomutova, to zase tak statečný není. To od něj nemůže nikdo chtít, bydlet týden mezi nepřizpůsobivými! To raději pošle do Chomutova Lajlu Abásovou. Ach, takový statečný se v Čechách nikde nenajde. Suma sumárum, ombudsman, ministr a nevím, kdo ještě, nikdo z nich by týden bydlit mezi těmito lidmi nevydržel. Nebo ano? Pak by ovšem měla rezignovat primátorka Chomutova.
Na výzvu týden rekreace v Chimutově zdarma pan ministr nereagoval. Já bych to pozvání ještě rozšířil, aby si pan Kocáb mohl vzít sebou skromnou dceru Natálku s rodinou. O to rychleji by rozhodoval. A ještě bych čekal omluvu v tisku na adresu primátorky Chomutova.
Nazývejme věci konečně pravými jmény! Nedělejme ze sebe, ani z těch druhých, blbce! Pokud budu já v paneláku v noci řvát, musím si hledatbyt jinde. Pokud nezaplatím za bydlení, moc mi na cigárka a pivo nezbude.
A tak, pane Kocábe, vám hrdino z Prahy a ze Smíchova palec dolů. A vám, neznámá primátorko Chomutova, palev nahoru. Ale pozor! Z české vlády vám pravděpodobně ukáží jiný vztyčený prstík. Prostě a zjednodušeně – máme tam samé hrdiny. Žádné pokakánky, ale skutečné chlapy... Už moc dlouho...
neděle 22. února 2009
Naučme se opět číst
Naučme se opět číst
(Recenze dobré knížky)
„Páni kluci!“ Nevím, jak jinak vás oslovit, mám-li se s vámi podělit o radost z přečtené knížky, kterou jsem nedávno našel pod vánočním stromkem. „Úzkorozchodné tramvajové provozy – Liberec“. Autoři P. Dvorský, I. Grisa, A. G. Jäckl, vydání první, Praha 2007, 459 stran, 555 barevných a 410 černobílých fotografií a reprodukcí, 41 map, plánů a výkresů... Postě a jednoduše – pohádka!
Kus nádherné romantiky. Návrat kouzelného dětství na křídovém papíru velkého formátu v čistých a jasných barvách, kde každý kluk i děvče od pěti do stopěti najdou úplně všechno. O Liberci, Jablonci, o starých tramvajích až po ty nejnovější. Na 459 stranách nejlepší čtení a prohlížení, o jakém jsme si mohli dosud jen nechat zdát. Tramvaje na všechny způsoby, jak na jídelmím lístku nejlepší pařížské restaurace, kde nejlepší, co mají, je obloženo zákusky v podobě fotografií a starých pohlednic Liberce, Jablonce, Vratislavic a jejich okolí...
Od roku zahájení provozu tramvají 1897 do roku 2007 – jedno sto let tramvajové dopravy v našem kraji.Všechno popořádku v tom nejlepším stylu klasické české literatury faktu od nejlepších odborníků v oboru za přispění dalších, kteří třeba „jen“ vše o tramvajích sbírají a tramvaje a své město milují. V. Paleček, J. Roženský, J. Wagner, T. Krebs, J. Dotka, J. Dresslerová, K. Hádek, J. Holeček, J. Hrbek, L. Kysela, L. Lavička a desítky dalších...
O to větší potěšení z krásné knížky budou mít liberečtí a jablonečtí rodáci povodí Nisy. Za tramvajemi, na všech těch úžasných fotkách a pohledech je v pozadí jednoho sta let jejich město, ulice, náměstí a jednotlivé domy, lesík, úvoz, cesta, cestička... Roh právě vašeho domu, plot sousedovy zahrady, vaše jabloň, kus známého topolu. Městská čtvrť, která už dávno nestojí, lavička, na které jsme kdysi seděli. Samozřejmě, že ústředním motivem jsou tramvaje, stařičké, staré, co pamatujeme ještě my, ale i nové, pohodlné.
Knížka je o vší kouzelné kráse našeho kraje na tramvajových kolejích. Je jen na nás najít si k ní cestu. Já se k ní dostal prostřednictvím nanejvýš zajímavých lidí. První byl již zesnulý duchovní Liberecké židovské obce, pan Jindřich Weitzen, desítky let řidič jedné z libereckých tramvají, který o své práci uměl nádherně a zasvěceně vyprávět. Tramvaje milují i další dva pánové, kteří svůj obdiv k tramvajím přenesli i na mě. Gilbert Jäkel a Tomáš Krebs. Všichni pomohli na svět knize, úžasnému manuálu, standardu, ale i naučnému slovníku tramvajového jazyka místních dějin aglomerace Liberec – Jablonec n. Nisou.
Kniha, kterou vám mohu ze srdce doporučit, je jednou z těch, která zůstává i po přečtení nablízku. Vrátíte se k ní vždy, pokud se chcete o něčem přesvědčit, něco si ověřit. A to je nejlepší vizitkou každé dobré knížky. Knížka o liberecko-jablonecké tramvaji právě k těmto knihám patří. Za tím si plně stojím a jsem si tím jist.
(Recenze dobré knížky)
„Páni kluci!“ Nevím, jak jinak vás oslovit, mám-li se s vámi podělit o radost z přečtené knížky, kterou jsem nedávno našel pod vánočním stromkem. „Úzkorozchodné tramvajové provozy – Liberec“. Autoři P. Dvorský, I. Grisa, A. G. Jäckl, vydání první, Praha 2007, 459 stran, 555 barevných a 410 černobílých fotografií a reprodukcí, 41 map, plánů a výkresů... Postě a jednoduše – pohádka!
Kus nádherné romantiky. Návrat kouzelného dětství na křídovém papíru velkého formátu v čistých a jasných barvách, kde každý kluk i děvče od pěti do stopěti najdou úplně všechno. O Liberci, Jablonci, o starých tramvajích až po ty nejnovější. Na 459 stranách nejlepší čtení a prohlížení, o jakém jsme si mohli dosud jen nechat zdát. Tramvaje na všechny způsoby, jak na jídelmím lístku nejlepší pařížské restaurace, kde nejlepší, co mají, je obloženo zákusky v podobě fotografií a starých pohlednic Liberce, Jablonce, Vratislavic a jejich okolí...
Od roku zahájení provozu tramvají 1897 do roku 2007 – jedno sto let tramvajové dopravy v našem kraji.Všechno popořádku v tom nejlepším stylu klasické české literatury faktu od nejlepších odborníků v oboru za přispění dalších, kteří třeba „jen“ vše o tramvajích sbírají a tramvaje a své město milují. V. Paleček, J. Roženský, J. Wagner, T. Krebs, J. Dotka, J. Dresslerová, K. Hádek, J. Holeček, J. Hrbek, L. Kysela, L. Lavička a desítky dalších...
O to větší potěšení z krásné knížky budou mít liberečtí a jablonečtí rodáci povodí Nisy. Za tramvajemi, na všech těch úžasných fotkách a pohledech je v pozadí jednoho sta let jejich město, ulice, náměstí a jednotlivé domy, lesík, úvoz, cesta, cestička... Roh právě vašeho domu, plot sousedovy zahrady, vaše jabloň, kus známého topolu. Městská čtvrť, která už dávno nestojí, lavička, na které jsme kdysi seděli. Samozřejmě, že ústředním motivem jsou tramvaje, stařičké, staré, co pamatujeme ještě my, ale i nové, pohodlné.
Knížka je o vší kouzelné kráse našeho kraje na tramvajových kolejích. Je jen na nás najít si k ní cestu. Já se k ní dostal prostřednictvím nanejvýš zajímavých lidí. První byl již zesnulý duchovní Liberecké židovské obce, pan Jindřich Weitzen, desítky let řidič jedné z libereckých tramvají, který o své práci uměl nádherně a zasvěceně vyprávět. Tramvaje milují i další dva pánové, kteří svůj obdiv k tramvajím přenesli i na mě. Gilbert Jäkel a Tomáš Krebs. Všichni pomohli na svět knize, úžasnému manuálu, standardu, ale i naučnému slovníku tramvajového jazyka místních dějin aglomerace Liberec – Jablonec n. Nisou.
Kniha, kterou vám mohu ze srdce doporučit, je jednou z těch, která zůstává i po přečtení nablízku. Vrátíte se k ní vždy, pokud se chcete o něčem přesvědčit, něco si ověřit. A to je nejlepší vizitkou každé dobré knížky. Knížka o liberecko-jablonecké tramvaji právě k těmto knihám patří. Za tím si plně stojím a jsem si tím jist.
Když je sněhu moc
Když je něčeho moc, tak přestává legrace. Nevím, kdo letos objednával sníh, ale co je moc je moc. Já vím, že po minulých zkušenostech na objednávku sněhu každý, kdo ji dostal do rukou připsal nulu. A tak každý v tom našem kraji nese vinu. A k tomu ještě ti přespolní. Celý kompletní štáb Mistrovství světa v lyžování usazený v pátém patře Paláce Syner. Ti připisovali už podle pracovní smlouvy nuly dvě. Něco přidala i česká vláda. Tam je nul víc. Sama Katka čtyři nuly. Premiér nul pět. Divme se pak, že je Liberec k nepoznání! Kdejaký šaman. Město v bílém objetí. To nečekal nikdo. Lidé se sázeli. Bílé peklo. Scházeli už jen bílí lední medvědi. Čechy jsou zemí extrémů. Od zdi ke zdi. Jsem jako v Jiříkově vidění. Celý, celičký rok se hrdlím o sněhovou vločku a potom soptím. Po kolena ve sněhu. Mraky sněhu, sníh všude, sníh v ulicích, ve vlasech. Sněhu mám plné oči. Liberec ale umí, umí překvapit... Moc se mi líbí. Byl, je a bude návykový. Ať jsem kdekoli, vždycky se vracím.
Den druhý
Je 17 hodin odpoledne. Druhý den světového lyžování v Liberci, čtvrtek 19.2.2009. Sněží. Liberec je zavalen sněhem. Turista dosud nepřijel. Stojím na bývalém Gottwalďáku a nevím, jestli se mám smát nebo plakat. Obskurní dřevěné stánky z poloviny prázdné, z poloviny se slovenským osazenstvem. Ten český právě sděluje mobilem někomu v teple domova, že tady „prodělá prdel“. Sněží, liberečáci chodí netečně kolem, sem tam ze zvědavosti nakouknou. Schází „kapři a koledy“. Ano. Vše kolem připomíná vánoční trhy. Dojem kazí pouze očividně špatná nálada liberečáků. V ulicích nejsou ani sportovci, o turistech si v přilehlých barech mohou nechat jen zdát.
Politika prodeje lístků na trénink – 200,-Kč, když v předchozí štaci měli vstuo na vše zadarmo je ohromující. To hlavní má však přijít. Generál zima vyhnal Francouze a Němce od Moskvy. Hloupost a chamtivost úředníků a pořadatelů vyhání návštěvníky z města. Tak raději zůstali doma. V teple a pohodlí. To hlavní dějství, vypořádání mistrovství, má ještě přijít. A to si liberečáci a turisté asi nenechají vzít a do ulic a na náměstí přijdou.
Zatím, no nechci být špatným prorokem, zatím nic moc. Pokud nemluvíme o sněhu. Toho je dost a liberečáci se zlobí. Haló, kdo bude uklízet vedlejší ulice – chodníky? A nebo to necháme až nakonec? Pane vrchní zastupiteli, tady někdo bude platit...
Politika prodeje lístků na trénink – 200,-Kč, když v předchozí štaci měli vstuo na vše zadarmo je ohromující. To hlavní má však přijít. Generál zima vyhnal Francouze a Němce od Moskvy. Hloupost a chamtivost úředníků a pořadatelů vyhání návštěvníky z města. Tak raději zůstali doma. V teple a pohodlí. To hlavní dějství, vypořádání mistrovství, má ještě přijít. A to si liberečáci a turisté asi nenechají vzít a do ulic a na náměstí přijdou.
Zatím, no nechci být špatným prorokem, zatím nic moc. Pokud nemluvíme o sněhu. Toho je dost a liberečáci se zlobí. Haló, kdo bude uklízet vedlejší ulice – chodníky? A nebo to necháme až nakonec? Pane vrchní zastupiteli, tady někdo bude platit...
úterý 17. února 2009
Doma jako ve světě
Nás, které ještě ve škole učili, že Vocílka byl kosmopolita a tudíž „žádnej správnej Čech“, současný stav Česka ani moc nepřekvapuje. Nemůžeme být jiní. Buď se učíme rusky nebo anglicky. Ještě, že ti arabové, číňani a peršani bydlí tak daleko. My holt patříme tam, kam vítr, tam plášť. K nám ty holé lebky s tím, vobehraným „Čechy Čechům“ nebo slogany „nakupujte čekšmejd“ moc nepasujou.
Naše pojetí suverenity je vždy dáno počtem kolaborantů, udavačů a spolupracovníků. Tak o žádné národní hrdosti moc nepějme. Postavili jsme si Nárosní divadlo, zastřelili Heydricha, poplivali radar, téměř odmítli novou národní knihovnu. A tím bylo na problémy zaděláno. Nadáváme na „bolševika“ a každá česká rodina si zadala buď s Hitlerem, s Brežněvem nebo Gottwaldo-Husákem. Jen málokdo neměl tátu, strýčka, bráchu nebo sebe sama u nich. Vystudovali, nosili uniformu, učili, vychovávali vždy v duchu mít se dobře a pak posílali telegramy (a bylo jich statisíce) smrt Slánskýmu a Horákový, pryč s těmi, co podepsali Chartu, pryč s radarem... A dnes už dávno všechno zapomněli.
V Německu otiskli před pár dny v reprintu staré fašistické noviny (vydané před rokem 1933). A zvedla se bouře nevole. Včera jsem si koupil „Živou historii březen 2009“ ahle! Čtyři obdobné české pokusy jsou na světě. Přílohou byla: Národní politika (vždy kurvička), Polední list, České slovo – vše květen 1945. Moc poučné čtení! A bude ještě zajímavější, pokud zareaguje veřejné mínění. Příloha je sice míň než celý původní reprint, ale na Česko je to pokus dobrý.
A tak je to se vším. Vedle u sousedů mají, coby berličku hospodaření „šrotovné“. U nás o tom uvažují, samozřejmě v pokřivené podobě, ale snad to něco v tomto duchu bude. Nic nového na pultech prodejních stánků. Nemít nanovlákna nevím, nevím...
V Liberci se lidé těší/netěší z lyžování. Za tu cenu tu mohla stát nemocnice, tunely mohla být vyřešena doprava pod městem, postaven hospic, domovy pro seniory nebo mladé maminky s dětmi opuštěnými jejich tatínky. Universita mohla mít svůj ústav, turistika nové atrakce. Kraj mohl a měl by se čím pochlubit.
Člověk se bojí rána, koho to zas v Liberci obviní? Policisty, vedení univerzity, radniční funkcionáře, štáb mistrovství? Bude to velké finále! Finanční vypořádání – něco, co Česko ještě nezažilo. Finále jak ve velké tragedii. Ale máme prezidenta, který taky lyžuje! Je tu vždy možná volba zastavit řízení. Omilostnit. Zajímavý bude konec velkolepé myšlenky aneb jak se u nás utrácí a kdo to zaplatí...
Naše pojetí suverenity je vždy dáno počtem kolaborantů, udavačů a spolupracovníků. Tak o žádné národní hrdosti moc nepějme. Postavili jsme si Nárosní divadlo, zastřelili Heydricha, poplivali radar, téměř odmítli novou národní knihovnu. A tím bylo na problémy zaděláno. Nadáváme na „bolševika“ a každá česká rodina si zadala buď s Hitlerem, s Brežněvem nebo Gottwaldo-Husákem. Jen málokdo neměl tátu, strýčka, bráchu nebo sebe sama u nich. Vystudovali, nosili uniformu, učili, vychovávali vždy v duchu mít se dobře a pak posílali telegramy (a bylo jich statisíce) smrt Slánskýmu a Horákový, pryč s těmi, co podepsali Chartu, pryč s radarem... A dnes už dávno všechno zapomněli.
V Německu otiskli před pár dny v reprintu staré fašistické noviny (vydané před rokem 1933). A zvedla se bouře nevole. Včera jsem si koupil „Živou historii březen 2009“ ahle! Čtyři obdobné české pokusy jsou na světě. Přílohou byla: Národní politika (vždy kurvička), Polední list, České slovo – vše květen 1945. Moc poučné čtení! A bude ještě zajímavější, pokud zareaguje veřejné mínění. Příloha je sice míň než celý původní reprint, ale na Česko je to pokus dobrý.
A tak je to se vším. Vedle u sousedů mají, coby berličku hospodaření „šrotovné“. U nás o tom uvažují, samozřejmě v pokřivené podobě, ale snad to něco v tomto duchu bude. Nic nového na pultech prodejních stánků. Nemít nanovlákna nevím, nevím...
V Liberci se lidé těší/netěší z lyžování. Za tu cenu tu mohla stát nemocnice, tunely mohla být vyřešena doprava pod městem, postaven hospic, domovy pro seniory nebo mladé maminky s dětmi opuštěnými jejich tatínky. Universita mohla mít svůj ústav, turistika nové atrakce. Kraj mohl a měl by se čím pochlubit.
Člověk se bojí rána, koho to zas v Liberci obviní? Policisty, vedení univerzity, radniční funkcionáře, štáb mistrovství? Bude to velké finále! Finanční vypořádání – něco, co Česko ještě nezažilo. Finále jak ve velké tragedii. Ale máme prezidenta, který taky lyžuje! Je tu vždy možná volba zastavit řízení. Omilostnit. Zajímavý bude konec velkolepé myšlenky aneb jak se u nás utrácí a kdo to zaplatí...
sobota 14. února 2009
Co spojuje tři události z poslední doby
Odchod místopředsedy vlády ČR pana Čunka z funkce, zavraždění polského inženýra P. Stanczaka radikálními muslimy v Afgánistánu a návrat popírače holocaustu biskupa R. Williamsona zpět do církevních řad.
Všichni zúčastnění věřili nebo věří v Boha a pravidelně se účastní (účastnili) církevního života. Všechny tři jsme mohli vidět na televizních obrazovkách, ačkoli je před televizní kamery postavily odlišné důvody.
Pan Čunek před odchodem do rodné vísky řekl před televizními kamerami to, čeho jsme se všichni obávali. Tuto zemi (a měl skutečně na mysli ČR) neřídí vláda a Parlament, ale lobby, kliky a nátlakové skupiny (podsvětí a korupce).
Polský inženýr v Afgánistánu na kolenou prosil vyznavače Proroka Mohameda, kteří, jak je nám stále zdůrazňováno, stále jen studují korán, kde se o vraždách vůbec nemluví, o život. Nic mu to nepomohlo a oni mírumilovní islamisté mu před televizními kamerami usekli hlavu se vzkazem do Evropy: Bůh je mocný. Alláh akbar! Tak skončí všichni nevěřící.
Ten poslední z antagonistů je biskupem katolické církve. Papež Benedikt XVI. ho vrátil do lůna církve pravé – katolické. Biskup R. Williamson je popírač existence plynových komor v koncentračních táborech a zároveň věřící křesťan a troglodyt v jedné osobě.
Ano, to je náš svět, ve kterém nás už snad nemůže překvapit vůbec nic. Doba využívání nanovláken, doba velkolepých zimních i letních sportovních her, obrovských nákupních středisek a internetu, doba válek a poprav „on-line“ prostřednictvím všudypřítomné televize. Co bude dál? Těšíte se? Já ne....
Všichni zúčastnění věřili nebo věří v Boha a pravidelně se účastní (účastnili) církevního života. Všechny tři jsme mohli vidět na televizních obrazovkách, ačkoli je před televizní kamery postavily odlišné důvody.
Pan Čunek před odchodem do rodné vísky řekl před televizními kamerami to, čeho jsme se všichni obávali. Tuto zemi (a měl skutečně na mysli ČR) neřídí vláda a Parlament, ale lobby, kliky a nátlakové skupiny (podsvětí a korupce).
Polský inženýr v Afgánistánu na kolenou prosil vyznavače Proroka Mohameda, kteří, jak je nám stále zdůrazňováno, stále jen studují korán, kde se o vraždách vůbec nemluví, o život. Nic mu to nepomohlo a oni mírumilovní islamisté mu před televizními kamerami usekli hlavu se vzkazem do Evropy: Bůh je mocný. Alláh akbar! Tak skončí všichni nevěřící.
Ten poslední z antagonistů je biskupem katolické církve. Papež Benedikt XVI. ho vrátil do lůna církve pravé – katolické. Biskup R. Williamson je popírač existence plynových komor v koncentračních táborech a zároveň věřící křesťan a troglodyt v jedné osobě.
Ano, to je náš svět, ve kterém nás už snad nemůže překvapit vůbec nic. Doba využívání nanovláken, doba velkolepých zimních i letních sportovních her, obrovských nákupních středisek a internetu, doba válek a poprav „on-line“ prostřednictvím všudypřítomné televize. Co bude dál? Těšíte se? Já ne....
čtvrtek 12. února 2009
"Právě se vracím z Hradu..."
„Právě se vracím z Hradu...“
Stalo se rovněž v únoru, ale ne v roce 1948. Píše se únor 2009. Za pět dní Karel Gott zazpívá českou hymnu na zahájení Mistrovství v klasickém lyžování Liberec 2009. Právě se vracím ze svatostánku, synagogy židovské komunity Libereckého kraje. Z vernisáže fotografií Šimona Pikouse „Triumf of the will“ česky „Vítězství vůle“ nebo snad zvůle?...
Přišlo nás dobrých 200 známých i neznámých tváří. Spíš bych řekl známých. Zahájení výstavy se neobešlo bez překvapení. Zpěvem i hudbou nás pozdravil samotný protagonista zvůle i násilí na židech, v hudbě ale jen těžko překonatelný R. Wagner. Ó Adonai! Jak je ten svět pestrý a bohatý na překvapení... Jen těžko si dovedu představit v arabské mešitě takovou toleranci, s jakou jsme tleskali Wagnerovi v synagoze my.
A tak jsem se ještě jednou rozhlédl v davu, kdo všechno přišel na Pikousovu výstavu. Mohu-li to tak říci, pak tam byli všichni, co v Liberci „něco znamenají“. Odmyslíme-li si ovšem garnituru politických vůdců napříč politickým spektrem. Ti bdělým okem si hlídají svá křesílka, posty a pašalíky. Omlouvám se výjimkám, těm, kteří objektivně přijít nemohli. Nepřišli ani ti, kteří se stali zdrojem – prapříčinou „přijít a vyfotit“. Naši mistrovští lyžníci, proklínaní a zatracovaní pro své lyžování a s tím spojené vesecké dobrodružství.
Ano, o tom ta výstava je. Jak duch pokořil hmotu a hmota se, nevěda co počít, dostala do konfliktu s dobrým chováním. Tráva že je zelená? V tom případě vadí...Vadí - nevadí. Jsouce obrněni funkcí dovolíme si vše. Viz vize Spacia v ubohém Liberci. Ovšem s podporou radnice – nemožné na počkání.
To se však netýká výstavy fotografií Šimona Pikouse mladšího. Obratného a zdatného fotografa, kterému neschází šmrnc a umělecké cítění. Maje potřebu návštěvníkům onoho světového lyžování ukázat odvrácenou tvář lesku, ukázal i bídu kurtizán... S pokorou, která schází politikům si prošel Vescem s fotoaparátem a zakonzervoval nám atmosfétu Uhdeho „kouzla nechtěného“. Ne, nikdo tu nemluví o penězích, ztrátě iluzí a marastu lidské marnosti. Jsme jenom lidé chybující. Mlčící volící většina s dobrým i špatným vkusem. Já bych vodil na výstavu školy. Aby se děti v praxi přesvědčily, co to je být v opozici. Nebát se a nekrást.
Jak příznačné, Šimone! Tlučeš kladivem hřebíčkům na hlavičku. Tlučeš tím foťákem jako paličkami na buben. Tak nějak by to však mělo být. Natruc mocným a ulhaným. Jsi v postavení autora Lazebníka sevillského, kteý svým sarkasmem pomohl zbořit systém. Ať žijí hry! Divadelní i ty skromější i fotografické výstavy. Dobrého vždy pomálu. A přesto se našlo i v našem městě. A vystavuje na správném místě. Krásné fotky. Dokument i poselství. Všem. Že umí fotit není pochyb. Ukázal směr. Ani fotka nemusí být prázdnou nábojnicí. Může být i světlicí svítící na cestu těm, kteří rovněž umí, ale dosud mlčí.
Stalo se rovněž v únoru, ale ne v roce 1948. Píše se únor 2009. Za pět dní Karel Gott zazpívá českou hymnu na zahájení Mistrovství v klasickém lyžování Liberec 2009. Právě se vracím ze svatostánku, synagogy židovské komunity Libereckého kraje. Z vernisáže fotografií Šimona Pikouse „Triumf of the will“ česky „Vítězství vůle“ nebo snad zvůle?...
Přišlo nás dobrých 200 známých i neznámých tváří. Spíš bych řekl známých. Zahájení výstavy se neobešlo bez překvapení. Zpěvem i hudbou nás pozdravil samotný protagonista zvůle i násilí na židech, v hudbě ale jen těžko překonatelný R. Wagner. Ó Adonai! Jak je ten svět pestrý a bohatý na překvapení... Jen těžko si dovedu představit v arabské mešitě takovou toleranci, s jakou jsme tleskali Wagnerovi v synagoze my.
A tak jsem se ještě jednou rozhlédl v davu, kdo všechno přišel na Pikousovu výstavu. Mohu-li to tak říci, pak tam byli všichni, co v Liberci „něco znamenají“. Odmyslíme-li si ovšem garnituru politických vůdců napříč politickým spektrem. Ti bdělým okem si hlídají svá křesílka, posty a pašalíky. Omlouvám se výjimkám, těm, kteří objektivně přijít nemohli. Nepřišli ani ti, kteří se stali zdrojem – prapříčinou „přijít a vyfotit“. Naši mistrovští lyžníci, proklínaní a zatracovaní pro své lyžování a s tím spojené vesecké dobrodružství.
Ano, o tom ta výstava je. Jak duch pokořil hmotu a hmota se, nevěda co počít, dostala do konfliktu s dobrým chováním. Tráva že je zelená? V tom případě vadí...Vadí - nevadí. Jsouce obrněni funkcí dovolíme si vše. Viz vize Spacia v ubohém Liberci. Ovšem s podporou radnice – nemožné na počkání.
To se však netýká výstavy fotografií Šimona Pikouse mladšího. Obratného a zdatného fotografa, kterému neschází šmrnc a umělecké cítění. Maje potřebu návštěvníkům onoho světového lyžování ukázat odvrácenou tvář lesku, ukázal i bídu kurtizán... S pokorou, která schází politikům si prošel Vescem s fotoaparátem a zakonzervoval nám atmosfétu Uhdeho „kouzla nechtěného“. Ne, nikdo tu nemluví o penězích, ztrátě iluzí a marastu lidské marnosti. Jsme jenom lidé chybující. Mlčící volící většina s dobrým i špatným vkusem. Já bych vodil na výstavu školy. Aby se děti v praxi přesvědčily, co to je být v opozici. Nebát se a nekrást.
Jak příznačné, Šimone! Tlučeš kladivem hřebíčkům na hlavičku. Tlučeš tím foťákem jako paličkami na buben. Tak nějak by to však mělo být. Natruc mocným a ulhaným. Jsi v postavení autora Lazebníka sevillského, kteý svým sarkasmem pomohl zbořit systém. Ať žijí hry! Divadelní i ty skromější i fotografické výstavy. Dobrého vždy pomálu. A přesto se našlo i v našem městě. A vystavuje na správném místě. Krásné fotky. Dokument i poselství. Všem. Že umí fotit není pochyb. Ukázal směr. Ani fotka nemusí být prázdnou nábojnicí. Může být i světlicí svítící na cestu těm, kteří rovněž umí, ale dosud mlčí.
středa 11. února 2009
Není domácnost jako domácnost
Není domácnost jako domácnost aneb Kam v současné době s penězi?
Je čas se vážně zamýšlet, kam investovat volné finance vaší rodiny. Nabídka je slušná. Investigativní novináři nám bez uzardění předkládají nabídky, ze kterých až zůstává rozum stát. V době, kdy čekáte na důchod ve výši 6.600,-Kč nebo když si za měsíční práci odnášíte 12.000,-Kč si z jejich nabídky vskutku vyberete.
Je z čeho vybírat. Nabyl jsem dojmu, že ne půjčky, ale investice drobných střádalů, živnostníků a zaměstnanců budou těmi, kteří vyřeší hospodářské potíže České republiky, potažmo krizi světových bank. To ona tlačí ceny platiny dolů, zlato naopak stoupá. A tak, česká rodinko, tauvažuj. Zbavíš se platiny a nakoupíš zlato? Nakoupíš platinu a prodáš zlato? Toť Hamletovská otázka, ale plně korespondující s „myšlením“ českého ekonoma. Uvažujte!
Šedesátiprocentní zisk za čtyři roky. Zdroj – Mincovna Jablonec nad Nisou. To jistě potěší všechny české rodiny, co nevědí, kam s penězi. To je důvod, proč si utáhnout opasky. Hitem je a bude zlato, ale i ta platina má šanci. Nejlepší budou jablonecké medaile o průměru 85 milimetrů – půlkilogram ryzího kovu.
A tak vy všichni, drazí spoluobčané, z Liberce, Jablonce, Turnova a České Lípy, vy všichni, co nevíte kam s penězi, důchody a dividendami!Víc nečekejte a kupujte nám drahé kovy! Pomohou nám vybřednout z marastu krize společnosti, ve které žijeme.
A ještě jednu pro zasmání. Romové v Čechách odmítli, aby v Čechách byla Celosvětová romská banka. A opět jeden bezva návrj na řešení energetiky v Čechách. Nic nestojí v cestě desetitisícům malých elektráren náhradou za dostavbu Temelína. Z dílny Strany zelených. Jak blízké, jak blízké padesátým létům minulým, kdy se snad doporučovalo všem, co mají balkón, vanu – pěstovat prase. A citrony. Do každé prasečí huby. Bože, ti samospasitelní zelení! Dají vám i práci. Hledají kontrolory, kteří budou kontrolovat čím kdo topíte v kamnech. Na místě. A budou nekompromisní. V padesátých letech se tahle úchylka od morálky léčila vislemi.
Jsme učenlivým státem Nové Evropy. To bylo za protektorátu, dnes za Evropské unie. Děláme víc než musíme. A tak si společně a s vervou zazpívejme s Jeníkem z Prodané nevěsty: ..a chalupu a chalupu dostane od táty (samozřejmě s hypotékou). A na cestě jsou exekutoři, exekutoři...
Je čas se vážně zamýšlet, kam investovat volné finance vaší rodiny. Nabídka je slušná. Investigativní novináři nám bez uzardění předkládají nabídky, ze kterých až zůstává rozum stát. V době, kdy čekáte na důchod ve výši 6.600,-Kč nebo když si za měsíční práci odnášíte 12.000,-Kč si z jejich nabídky vskutku vyberete.
Je z čeho vybírat. Nabyl jsem dojmu, že ne půjčky, ale investice drobných střádalů, živnostníků a zaměstnanců budou těmi, kteří vyřeší hospodářské potíže České republiky, potažmo krizi světových bank. To ona tlačí ceny platiny dolů, zlato naopak stoupá. A tak, česká rodinko, tauvažuj. Zbavíš se platiny a nakoupíš zlato? Nakoupíš platinu a prodáš zlato? Toť Hamletovská otázka, ale plně korespondující s „myšlením“ českého ekonoma. Uvažujte!
Šedesátiprocentní zisk za čtyři roky. Zdroj – Mincovna Jablonec nad Nisou. To jistě potěší všechny české rodiny, co nevědí, kam s penězi. To je důvod, proč si utáhnout opasky. Hitem je a bude zlato, ale i ta platina má šanci. Nejlepší budou jablonecké medaile o průměru 85 milimetrů – půlkilogram ryzího kovu.
A tak vy všichni, drazí spoluobčané, z Liberce, Jablonce, Turnova a České Lípy, vy všichni, co nevíte kam s penězi, důchody a dividendami!Víc nečekejte a kupujte nám drahé kovy! Pomohou nám vybřednout z marastu krize společnosti, ve které žijeme.
A ještě jednu pro zasmání. Romové v Čechách odmítli, aby v Čechách byla Celosvětová romská banka. A opět jeden bezva návrj na řešení energetiky v Čechách. Nic nestojí v cestě desetitisícům malých elektráren náhradou za dostavbu Temelína. Z dílny Strany zelených. Jak blízké, jak blízké padesátým létům minulým, kdy se snad doporučovalo všem, co mají balkón, vanu – pěstovat prase. A citrony. Do každé prasečí huby. Bože, ti samospasitelní zelení! Dají vám i práci. Hledají kontrolory, kteří budou kontrolovat čím kdo topíte v kamnech. Na místě. A budou nekompromisní. V padesátých letech se tahle úchylka od morálky léčila vislemi.
Jsme učenlivým státem Nové Evropy. To bylo za protektorátu, dnes za Evropské unie. Děláme víc než musíme. A tak si společně a s vervou zazpívejme s Jeníkem z Prodané nevěsty: ..a chalupu a chalupu dostane od táty (samozřejmě s hypotékou). A na cestě jsou exekutoři, exekutoři...
neděle 8. února 2009
Lakotní lékárníci
Už mně ti lakotní lékárníci štvou. Je tomu tři roky, co po mně chtěli podpis pod rezoluci, že je MUDr. Rath ožebračuje a že budou muset zavírat. Hahaha. Lékárníci a zavírat! Posuzuji podle inzerátů. Mají platy, že se ostatním o nich může jen zdát a hrdlí se o každý padesátník. Jedna z nejbohatších vrstev společnosti.
A je to opět tady. V lékárnách nemají nic jiného na práci, než že pro vás mají nové rezoluce, dopisy. Ochraňte naše třicetikoruny! Kam ony třicetikoruny jdou? Co se za ně v lékárnách zlepšilo za ten rok jejich vybírání? Nevšimnul jsem si ničeho. Zbohatli majiteleé, doufám, že i zaměstnanci, ale ve vztahu k pacientům? Nevím, nezaznamenal jsem.
Lakota (dodržování regulačních poplatků) určité skupiny našich spoluobčanů je příznačná. Zdá se, že bohatý musí být ještě bohatší, jinak uspokojení nedojde. A pokud se zrovna lékárníci odvolávají na rovnocennost občanů, tak právě tady bych křičel. Opravdu jsou přesvědčeni, že pokud jim nedám 30 korun, pak jejich děti nevystudují? Mně to připadá, jako by milionář klečel u kostela a prosil o milodar. To jsou ty naše pravicové zákony. Bohatým přidat, chudým to po česku „osladit“. Samozřejmě, že nejde o regulační poplatky. Jde o to, zda zákonodárci cítí potřebu nutnosti solidarity mezi bohatými a chudými. Pokud ji necítí, pak se není čemu divit. Prohrané krajské volby, masivní posun voličů doleva.
Vážení, probuďte se! Vaši lékárníci by vám měli pustit žilou. Pokud jim obnovíte třicetikorunové odpustky, jsou vašimi na každý způsob. Za prachy uděljí lidi všechno...a lékárníci o něco víc.
A je to opět tady. V lékárnách nemají nic jiného na práci, než že pro vás mají nové rezoluce, dopisy. Ochraňte naše třicetikoruny! Kam ony třicetikoruny jdou? Co se za ně v lékárnách zlepšilo za ten rok jejich vybírání? Nevšimnul jsem si ničeho. Zbohatli majiteleé, doufám, že i zaměstnanci, ale ve vztahu k pacientům? Nevím, nezaznamenal jsem.
Lakota (dodržování regulačních poplatků) určité skupiny našich spoluobčanů je příznačná. Zdá se, že bohatý musí být ještě bohatší, jinak uspokojení nedojde. A pokud se zrovna lékárníci odvolávají na rovnocennost občanů, tak právě tady bych křičel. Opravdu jsou přesvědčeni, že pokud jim nedám 30 korun, pak jejich děti nevystudují? Mně to připadá, jako by milionář klečel u kostela a prosil o milodar. To jsou ty naše pravicové zákony. Bohatým přidat, chudým to po česku „osladit“. Samozřejmě, že nejde o regulační poplatky. Jde o to, zda zákonodárci cítí potřebu nutnosti solidarity mezi bohatými a chudými. Pokud ji necítí, pak se není čemu divit. Prohrané krajské volby, masivní posun voličů doleva.
Vážení, probuďte se! Vaši lékárníci by vám měli pustit žilou. Pokud jim obnovíte třicetikorunové odpustky, jsou vašimi na každý způsob. Za prachy uděljí lidi všechno...a lékárníci o něco víc.
„Liberec“ a přesto není Liberec jako Liberec
Tak, jako nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, nenajdeš dvě stejné tváře. A stalo se! Jedna z nových tváří města je na světě. Nová fotografická kniha o Liberci a jeho okolí, „Liberec“ nám dosud neznámého fotografa Libora Sváčka z jižních Čech, skvostná nádherná kniha vydavatelství MCU s.r.o. Z Českých Budějovic.
Kniha vydaná k příležitosti Mistrovství v klasickém lyžování Liberec 2009 přispěje k celkové potěše každého, kdo město zná nebo je navštíví. Jde o knihu barevných fotografií, knihu elegantní tváře, která vás pohladí, kterou si třeba jen tak pro radost prolistujete než ulehnete ke spánku. Vím o čem mluvím. Viděl jsem, jak se rodila a měl jsem k ní výhrady. Dnes už je nemám.
Byla to šťastná volba vybrat si přespolního fotografa, který neví, odkud se radnice nejlíp fotí? Jsem totiž zvyklý na to, odkud se pořizují jednotlivé záběry města. A je tu překvapení! I Liberec lze fotit z netradiční výšky, strany... Autor, jako by veden pradávným instinktem, našel novou cestu, která hýří duhovými barvami, sluncem, deštěm i sněhem. Stránku po stránce lze procházet jako „nóbl“ galerií a listovat mistrovými obrazy. Libor Sváček opravdu překvapil.
Bál jsem se opět nové knihy o Liberci. Mám město rád a jeho šat se mění. Má nový šatník. Je jako nevěsta. Není-li krásná, není co do svatebního alba fotit. A Sváčkovy fotky? Řekl bych: „Není co měnit“. Kniha mohla být i větší. Listování v ní jen potvrzuje, že jde o město, kde bys mohl žít. Co jednotlivá fotografie, to čistá mořská perla a kniha pak jako perlový náhrdelník. Schází snad jediné. Knihu si obstarat a občas se v ní projít městem.
Projít se ulicemi spláchnutými deštěm, posedět v parcích, poslouchat dětský smích a šepot města v podvečer za shonu dopravy a tisíců chodců. Poslouchat, čím vzdychá za nocí, blíž chladnému ránu. Město vonící azalkami a esencemi smrkových šišek, výfuky spáleného benzínu a smogu blízkých továren. Je opravdu tak krásné? Je, opět vám říkám, je. Je to Liberec sportu, škol a továren, město viděné novýma očima, město, které jsem dosud takhle neznal.
Kniha s „netradičním“ názvem Liberec, 184 stran, 135 původních fotografií s doprovodným textem v sedmi jazycích, kterou vám mohu doporučit.
neděle 1. února 2009
Názor čtenáře denního tisku
Nastal čas, aby občané našeho státu začali uvažovat, zda naše setrvání v Evropské unii je smysluplné. Zatím nám téměř nic v Unii neschází, ale každý den se prostřednictvím médií dozvídáme, co nám Unie „zatím“ jen doporučuje. 1/3 dětí do jeslí. Za socialismu chodilo do jeslí v ČR 12% dětí.
A další „blbosti“ - nařízení, která skutečně omezí naši suverenitu po schválení Lisabonské smlouvy se rychle dostaví. Další hřebíček do rakve Evropy i naší suverenity bude přístup Turků –muslimů do řad členů Evropské unie. To nemůže být pravda! Turecko pomalu, ale jistě zastává militantní postoj k jedinému demokratickému státu Blízkého Východu – Izraeli. Turci sami opětovně, bez ohledu na veřejné mínění zbytku světa vraždí své kurdské spoluobčany. Ne, Turci do Evropy, do EU nesmí. Pokud ano, i díky Lisabonské smlouvě by měla Česká republika zvážit naše setrvání ve svazku států, kde budeme pouze do počtu. Vydejme se cestou zbytku Evropy, která do EU nevstoupila a nevstoupí. Podržme si výhody „Schengenu“, možnost cestovat mezi státy EU bez pasu a možnost mít společnou měnu euro.
Rozhodně se nevzdávejme možnosti suverenity a samostatnosti. Lisabonské smlouvě říkám ne.
A další „blbosti“ - nařízení, která skutečně omezí naši suverenitu po schválení Lisabonské smlouvy se rychle dostaví. Další hřebíček do rakve Evropy i naší suverenity bude přístup Turků –muslimů do řad členů Evropské unie. To nemůže být pravda! Turecko pomalu, ale jistě zastává militantní postoj k jedinému demokratickému státu Blízkého Východu – Izraeli. Turci sami opětovně, bez ohledu na veřejné mínění zbytku světa vraždí své kurdské spoluobčany. Ne, Turci do Evropy, do EU nesmí. Pokud ano, i díky Lisabonské smlouvě by měla Česká republika zvážit naše setrvání ve svazku států, kde budeme pouze do počtu. Vydejme se cestou zbytku Evropy, která do EU nevstoupila a nevstoupí. Podržme si výhody „Schengenu“, možnost cestovat mezi státy EU bez pasu a možnost mít společnou měnu euro.
Rozhodně se nevzdávejme možnosti suverenity a samostatnosti. Lisabonské smlouvě říkám ne.
Véčko
Jsou časopisy a časopisy. Ten, který mi přišel do schránky se jměnuje „Véčko“. Už hezkých pár roků jej pozoruji. Jak roste, sílí a je číslo od čísla čtivější. A ještě před pár roky jsem si říkal, že to Véčko má hroznou grafiku. Je dobře, že tomu tak dnes není. Dnes bych řekl, že je důstojný Libereckého kraje, ba co víc, že je opravdu reprezentativní.
Především si tenhle čtvrtletník pro každého, kdo chce být v obraze, staví cíle, které se mu daří plnit. A také se stalo krajským časopisem nejen, co do obsahu, ale i proto, že od nového roku má své pořady na Rádiu Dobrý den (93,3FM).
Nevím, zda Véčko jednou nezmění svůj tvar, ale to je věc redakce a čtenářů. Mě se prostě líbí a byl jsem nadšen obsahem zimního čísla. Na kvalitním papíru, ve velmi dobré barevnosti jsem si přečetl nanejvýš zajímavé články od Krkonoš po Kamenický Šenov, z pomezí Liberci až po Semilsko: Ještěd fenomén, Příběh medaile z Jablonce n. Nisou, 100 let kina Varšava a spoustu dalších zajímavostí z kultury, sportu a dějin liberecké oblasti.
Za snad nejhezčí, co jsem kdy četl v takovém časopise, byl rozhovor s kapitánem Českých vodních skautů, turnovským rodákem Vláďou Cvrčkem (Vezírem), s panem Vladimírem Vlkem o libereckém Foma klubu a jeho nádherných fotkách a rozhovor se známým spisovatelem Milošem Zapletalem, jehož čtyřdílná „Velká encyklopedie her“ (1985-88) se stala nepostradatelnou pro všechny, kteří pracují s dětmi.
Véčko je 96 stran velmi, velmi čtivého textu, svěžího jako kolektiv, který vede mladá šéfredaktorka Gabriela Volná Garbová.
Buďmě opravdu rádi, že v Libereckém kraji máme čtvrtletník, který pobaví a poučí. Který připomene, na co bychom neměli zapomenout a co krásného je kolem nás. Učme se znovu vidět krásu přírody očima lidí, kteří mohou být hrdi na svou historii. K tomu přispívá Véčko. Díky! Už se těším na příští.
Především si tenhle čtvrtletník pro každého, kdo chce být v obraze, staví cíle, které se mu daří plnit. A také se stalo krajským časopisem nejen, co do obsahu, ale i proto, že od nového roku má své pořady na Rádiu Dobrý den (93,3FM).
Nevím, zda Véčko jednou nezmění svůj tvar, ale to je věc redakce a čtenářů. Mě se prostě líbí a byl jsem nadšen obsahem zimního čísla. Na kvalitním papíru, ve velmi dobré barevnosti jsem si přečetl nanejvýš zajímavé články od Krkonoš po Kamenický Šenov, z pomezí Liberci až po Semilsko: Ještěd fenomén, Příběh medaile z Jablonce n. Nisou, 100 let kina Varšava a spoustu dalších zajímavostí z kultury, sportu a dějin liberecké oblasti.
Za snad nejhezčí, co jsem kdy četl v takovém časopise, byl rozhovor s kapitánem Českých vodních skautů, turnovským rodákem Vláďou Cvrčkem (Vezírem), s panem Vladimírem Vlkem o libereckém Foma klubu a jeho nádherných fotkách a rozhovor se známým spisovatelem Milošem Zapletalem, jehož čtyřdílná „Velká encyklopedie her“ (1985-88) se stala nepostradatelnou pro všechny, kteří pracují s dětmi.
Véčko je 96 stran velmi, velmi čtivého textu, svěžího jako kolektiv, který vede mladá šéfredaktorka Gabriela Volná Garbová.
Buďmě opravdu rádi, že v Libereckém kraji máme čtvrtletník, který pobaví a poučí. Který připomene, na co bychom neměli zapomenout a co krásného je kolem nás. Učme se znovu vidět krásu přírody očima lidí, kteří mohou být hrdi na svou historii. K tomu přispívá Véčko. Díky! Už se těším na příští.
Textilana v obrazech a datech
Textilana v obrazech a datech
Autor: Vlasta BergmanováZvláštní poděkování patří: Evě Koudelkové za úpravu textů a redakční práce, Pavlu Koudelkovi za úspěšné grafické pojetí knihyVydala: Technická universita LiberecPočet stran 264
Čas od času si udělám radost a podělím se s vámi o pocit, který jsem získal přečtením pěkné knížky. „Textilana v obrazech a datech“ je kniha velkého formátu přesahující svým významem okruh čtenářů Libereckého kraje. Knížka, ke které jsem přistupoval s mimořádným zaujetím, Nebylo totiž v naší zemi mnoho takových podniků jako byla Textilana. Autorka srovnává Textilanu s firmou Baťa. Ano, to je adekvátní srovnání.
Moderní dějiny Libereckého kraje dané průmyslovou revolucí počátku 19. století jsou i dějinami rodiny textilních průmyslníků a donátorů -Lienigů, úzce spjatých s Textilanou. Kniha autorky V. Bergmanové je historickým obrazem, nahlédnutím za oponu, na jeviště mapující krok za krokem dějiny regionu.
Pro mne osobně je kniha nahlédnutím do rodinných tradic spjatých s textilním průmyslem. Vyprávěním „o starých dobrých časech“, kronikou mnoha rodin liberecka, jablonecka, semilska, frýdlantska, českodubska a českolipska. Jen v Liberci, při vyslovení příjmení si vybavíte mnohé z těch, které jste mohli potkat na jejích dlouhých chodbách, ve výrobních halách a skladech.
Textilana se skutečně stala za svá dlouhá léta existence pro občany severních a východních Čech fenoménem, často jedinou možností, jak uživit rodinu.
Autorka doprovází své čtenáře, dá se říci rok po roku, krok za krokem vzrušující atmosférou růstu až po pád firmy. Je to úděl, osud, který nedovolí velikánům usednout na trůn nesmrtelnosti. Není takového, byť významného subjektu, který by narušil koloběh a řád světa. Nevěřil nikdo z nás, jak Textilana skončí, byť prorostla městem, okresem i krajem, celou zemí. Stala se symbolem, ale i to bylo málo. Jejím osudem bylo zemřít. Z obrovské aglomerace, směsi hal, dvoran, nádvoří, skladů a ramp zůstal, jak poznamenala autorka, rodící se nový ekosystém hlodavců, zítra chráněných ve všelikeré náletové zeleni zakrývající rozlehlou opuštěnou pláň.
Kniha o Textilaně je nadčasovou učebnicí reality. Pohledem bez zbytečně sugestivní reakce na dějinné zvraty. Snad právě objektivní, až chladné posouzení stavu, dobové ilustrace, fakta a střízlivá dokumentace mě vedou k přesvědčení, že autorka zvolila správný postup, jak sdělit své poznatky čtenářům. Seznamuje své čtenáře strohou, přesto odpovídající formou o věcech, které jsme nevěděli nebo na které jsme již zapomněli. Je ovšem na místě vyzdvihnout pasáže knihy, jako je Prosperita podniku spojená s lidmi na vedoucích pozicích (národní správce V. Čepelka a J. Maršík), kteří po roce 1945 obnovili slávu výroby textilu v naší republice. Ředitelů a organizátorů, kteří stáli za úspěchy Textilany po roce 1950. Ředitelů jako byli například R. Nejezchleb, J. Vrba, J. Bitnar, A. S. Nosek.
Textilana byla i u vzniku Textilní fakulty Vysoké školy technické v Liberci. Její úspěšní absolventi pracovali v provozech Textilany po celé republice. Mnozí, kteří prošli praxí v Textilaně našli uplatnění právě na Textilní fakultě Vysoké školy – univerzity. Vždyť i sama autorka knihy učí dnes na této univerzitě. I můj osobní vztah ke knize je dán přátelstvím k osobám v knize právem vzpomenutým, profesoru Militkému a Křištůvkovi, docentům Moravcovi a Odvárkovi.
Ano, Textilana se stala součástí mnoha životů celých generací řady oblastí naší republiky. Jsme sblíženi osudem, osudem Textilany. Ať otevřete knihu na kterékoli stránce, budete konfrontováni novými a novými fakty, fotografiemi hal a provozů, které žel už dnes nestojí, nebo se známými tvářemi, které dosud potkáváte v ulicích Liberce, Jablonce, Turnova...
Autorka se nevyhnula a bravurně zpracovala i epilog příběhu, závěrečnou část knihy, kde složila hold lidem, kteří jméno Textilany proslavili. Pojmenovala Textilanu jako pozitivní fenomén doby. Dne splocha připravená pro hromadnou zábavu – dětské kolotoče a houpačky. Nic z toho se nekoná. Žádné melodrama. Nový nadnárodní investor není z rodiny „Gründlerů“. Kolo dějin se točí kupředu a zázraky se nedějí. Textilany už není. Není náhrobního kamene, není, kam umístit epitaf.
Rád bych Vám, paní Bergmanová, poděkoval jménem mnoha rodin textiláků tohoto kraje za krásnou rodinnou kroniku jejich života, která dělá čest jménu Textilana, ale i vám, která jste ji tak správně pojmenovala
Autor: Vlasta BergmanováZvláštní poděkování patří: Evě Koudelkové za úpravu textů a redakční práce, Pavlu Koudelkovi za úspěšné grafické pojetí knihyVydala: Technická universita LiberecPočet stran 264
Čas od času si udělám radost a podělím se s vámi o pocit, který jsem získal přečtením pěkné knížky. „Textilana v obrazech a datech“ je kniha velkého formátu přesahující svým významem okruh čtenářů Libereckého kraje. Knížka, ke které jsem přistupoval s mimořádným zaujetím, Nebylo totiž v naší zemi mnoho takových podniků jako byla Textilana. Autorka srovnává Textilanu s firmou Baťa. Ano, to je adekvátní srovnání.
Moderní dějiny Libereckého kraje dané průmyslovou revolucí počátku 19. století jsou i dějinami rodiny textilních průmyslníků a donátorů -Lienigů, úzce spjatých s Textilanou. Kniha autorky V. Bergmanové je historickým obrazem, nahlédnutím za oponu, na jeviště mapující krok za krokem dějiny regionu.
Pro mne osobně je kniha nahlédnutím do rodinných tradic spjatých s textilním průmyslem. Vyprávěním „o starých dobrých časech“, kronikou mnoha rodin liberecka, jablonecka, semilska, frýdlantska, českodubska a českolipska. Jen v Liberci, při vyslovení příjmení si vybavíte mnohé z těch, které jste mohli potkat na jejích dlouhých chodbách, ve výrobních halách a skladech.
Textilana se skutečně stala za svá dlouhá léta existence pro občany severních a východních Čech fenoménem, často jedinou možností, jak uživit rodinu.
Autorka doprovází své čtenáře, dá se říci rok po roku, krok za krokem vzrušující atmosférou růstu až po pád firmy. Je to úděl, osud, který nedovolí velikánům usednout na trůn nesmrtelnosti. Není takového, byť významného subjektu, který by narušil koloběh a řád světa. Nevěřil nikdo z nás, jak Textilana skončí, byť prorostla městem, okresem i krajem, celou zemí. Stala se symbolem, ale i to bylo málo. Jejím osudem bylo zemřít. Z obrovské aglomerace, směsi hal, dvoran, nádvoří, skladů a ramp zůstal, jak poznamenala autorka, rodící se nový ekosystém hlodavců, zítra chráněných ve všelikeré náletové zeleni zakrývající rozlehlou opuštěnou pláň.
Kniha o Textilaně je nadčasovou učebnicí reality. Pohledem bez zbytečně sugestivní reakce na dějinné zvraty. Snad právě objektivní, až chladné posouzení stavu, dobové ilustrace, fakta a střízlivá dokumentace mě vedou k přesvědčení, že autorka zvolila správný postup, jak sdělit své poznatky čtenářům. Seznamuje své čtenáře strohou, přesto odpovídající formou o věcech, které jsme nevěděli nebo na které jsme již zapomněli. Je ovšem na místě vyzdvihnout pasáže knihy, jako je Prosperita podniku spojená s lidmi na vedoucích pozicích (národní správce V. Čepelka a J. Maršík), kteří po roce 1945 obnovili slávu výroby textilu v naší republice. Ředitelů a organizátorů, kteří stáli za úspěchy Textilany po roce 1950. Ředitelů jako byli například R. Nejezchleb, J. Vrba, J. Bitnar, A. S. Nosek.
Textilana byla i u vzniku Textilní fakulty Vysoké školy technické v Liberci. Její úspěšní absolventi pracovali v provozech Textilany po celé republice. Mnozí, kteří prošli praxí v Textilaně našli uplatnění právě na Textilní fakultě Vysoké školy – univerzity. Vždyť i sama autorka knihy učí dnes na této univerzitě. I můj osobní vztah ke knize je dán přátelstvím k osobám v knize právem vzpomenutým, profesoru Militkému a Křištůvkovi, docentům Moravcovi a Odvárkovi.
Ano, Textilana se stala součástí mnoha životů celých generací řady oblastí naší republiky. Jsme sblíženi osudem, osudem Textilany. Ať otevřete knihu na kterékoli stránce, budete konfrontováni novými a novými fakty, fotografiemi hal a provozů, které žel už dnes nestojí, nebo se známými tvářemi, které dosud potkáváte v ulicích Liberce, Jablonce, Turnova...
Autorka se nevyhnula a bravurně zpracovala i epilog příběhu, závěrečnou část knihy, kde složila hold lidem, kteří jméno Textilany proslavili. Pojmenovala Textilanu jako pozitivní fenomén doby. Dne splocha připravená pro hromadnou zábavu – dětské kolotoče a houpačky. Nic z toho se nekoná. Žádné melodrama. Nový nadnárodní investor není z rodiny „Gründlerů“. Kolo dějin se točí kupředu a zázraky se nedějí. Textilany už není. Není náhrobního kamene, není, kam umístit epitaf.
Rád bych Vám, paní Bergmanová, poděkoval jménem mnoha rodin textiláků tohoto kraje za krásnou rodinnou kroniku jejich života, která dělá čest jménu Textilana, ale i vám, která jste ji tak správně pojmenovala
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)