Píší se první dny
roku 2016 a takovou hromadu osiřelých, neprodaných sáněk jsem
ještě neviděl. Stojím v Žitavě před obchodním domem, kde mají
vskutku všechno, jen jedno ne - sníh. Všude kolem zeleno a na poli
nesklizené zelí. Zákazníci rozdovádění slevami si sáněk
přirozeně nevšímají. Je jich moc, hora sáněk a sníh žádný.
Zvykáme si jezdit pro
nákupy tradičně k sousedům. Za umělým sněhem do hor. Kde
zůstaly hory sněhu mého mládí a dlouhé prkýnkaté sáně s
berany, těžké a okované páskou, tou samou, co mají staré lyže
se zobákem vepředu? Vše zaručená kvalita po sudetských Němcích.
Je leden roku 1955,
deset po válce a co po Němcích není? Co není, tak právě došlo.
Deset let je deset let. Třída, do které chodím, nacvičuje s
krychlemi na 1. spartakiádu. Těším se do Prahy. Ještě nevím,
že naše vesnická škola bude nejdál cvičit v Chrastavě a kdo
pojede do Prahy je dávno rozhodnuto. Nevím to a ani to vědět
nechci.
Naproti Šarešům, na
Bedřichovce přímo naproti domku č. p. 1 v zatáčce, se dělají
takové návěje, že jsme se spolužákem Rudou ani vteřinu
neváhali. Rovnou ze školy s taškami na zádech jsme si to namířili
na Bedřichovku na její nejzazší cíp do závějí, kterým se
nevyrovná ani surfaření na Havaji... Bože, vědět, že už za
pár let sníh nebude ani za tuzexové bony, a později, až se k nám
navrátí kapitalismus, že některé vybrané děti spatří své
první hromady sněhu až někde v Rakouských Alpách... Nevěřil
bych.
Nám připadaly ty
naše hromady prašanu, jako něco, co nás musí pozřít a vydat
kostry. Tašky na zádech, byly za chvíli plné sněhu a překážely,
ale sundat je znamenalo, že už je ve sněhu nenajdeme, leda až v
březnu, až sleze sníh. Bál jsem se jen jednou, když jsem se
topil a podruhé, když mě tam sníh pohltil a bylo kolem mne bílo.
Mlátil jsem rukama kolem sebe a bílý prach, sypký sníh, jako
hladká mouka byl všude. Možná, že mnozí z vás to také zažili
a od té doby víte, co je strach...
Byli jsme v tom sněhu,
v těch luxusních závějích dva a řádili, jako lišky v
kurnících. Svět patřil nám a bylo nám jedno, jak vypadají
pumpky, boty, větrovky, čepice. Rukavice zůstaly bůhví kde. Vše
mokré, ale nám plály do ruda rozpálené tváře. Svět se nám
zúžil na slast z mokra, sněhu a volného pohybu. Plavali jsme ve
sněhu, jako v mořském příboji. Ruce i nohy do stran, jako kdyby
nás kat ke koním přivázal. Byl to boj s přírodou a s vlastními
silami. Nezažil jsem nikdy nic většího. Mládí tehdy zvítězilo.
Chodím se často
dívat, tam do zatáčky naproti domu č. p. 1 na Bedřichovku, na
své mládí. Opřen o hůl vzpomínám, hledám sníh a své
kamarády. A rukavice, něco ze školní brašny, svačinu, kterou mi
maminka jako každý den dala do pytlíku od hladké mouky z krámu
paní Lankové v domě pod námi...
Žádné komentáře:
Okomentovat