Sbírala moje
babička, sbíral dědeček, sbírala moje tetička, sbírám já už aspoň padesát let…
Sbírat… Trošku to koresponduje s významem slov – nic nevyhodit. A tak díky
babičce a její babičce máme doma selské hodiny, které tehdy, za Marie Terezie,
když přestaly být moderní, někdo uložil na půdu. Zrekonstruovány po dvě stě
padesáti letech patří k ozdobě mého dnešního parádního pokoje.
Není každý
milovníkem starých krámů, ne každý hledá po půdách, na blešácích, nebo na aukru,
čím by obohatil svou sbírku. Sbírání je záležitost, která je návyková a leze do
peněz. Vyžaduje fyzickou zdatnost a znalosti v daném oboru. Maminka
pěstovala domácí květiny, něco si o nich přečetla a stala se poradkyní všech
sousedů z okolí. Když se jí někdo zeptal, jak se dostala ke sbírání právě
těhle kytek ohradila se, že nic nesbírá, že jenom chtěla, aby jí kytky
nehynuly, proto si o nich něco přečetla. Žádné sbírání, jen potřeba. Tak
podobně začínala řada z nás. Bylo potřeba pokračovat v tom, co začal
někdo z rodiny před námi. Chce to ale nebýt zkušeným za osla, něco se o
krásných věcech dozvědět, nastudovat mnohé předem.
Začalo to
v polovině 60. let minulého století blešáky a uvolněním politického
uspořádání v Evropě. Začalo se jezdit na chalupy, do spřátelené ciziny i na
koncerty, začalo se leccos pěstovat, koníčkařit. Jako houby po dešti se začaly
plnit sály stolky s haraburdím, o kterém se vám ani nezdálo. Knížky,
pohledy, známky, vojenské věci, obrazy, porcelán, dětské hračky.
V Liberci
v polovině 60. let vznikl Hobby-klub, později zastřešen Československým
svazem mládeže. Členové se scházeli v liberecké restauraci Střelnice, později
na ostrůvku libereckého nádraží, v Klubu Plastimat, v pavilonu A LVT,
v České besedě. Kam také jinam za těmito kuriozitami? V Liberci byl
jeden antikvariát a jedny starožitnosti.
Po roce 1989
nastal úpadek návštěvnosti bleších trhů a to celostátně. Nová doba dala
vzniknout několika mamutím bleším trhům, ale i ty postupně ztrácely na
návštěvnosti zrovna tak, jako setkání
členů klubů sběratelů kuriozit poklesem členské základny. Na vině není jen
pohodlnost a stárnutí členů, nebo až
horentní ceny starožitností, ale možnosti elektronických tržišť, například
Aukra. Tam velmi často nemusíte mít vůbec žádné znalosti a přesto prodáváte či
koupíte až překvapivě snadno. Že každá mince má dvě strany se dobře ví, přesto
i zde existují překupníci, nenasytní obchodníci z kamenných obchodů, kteří
o sobotách a nedělích nelení a zvyšují si své příjmy na kdysi jen amatérských
sběratelských akcích.
Internetové
sbírání s sebou nese i riziko, že vám
partner pošle za předem akceptovanou částku ne objednané hodiny, ale cihlu. Dá
se říct, že ač se počet sběratelů za 25 let podstatně snížil, zvýšila se odborná
znalost sběratelů. Vycházejí úžasné knihy o sbírání v různých oborech.
Stále jsou otevírány nové a nové výstavy těch nejúspěšnějších. Dá se říct, že současné sbírání je už ale víc
profesionální než amatérské. Téměř neexistují kroužky mládeže, mladí mají jiné
zájmy.
Mám strach o ty
velké, krásné sbírky hodinek, mincí, obrazů a grafiky. Co se s nimi stane,
až jejich majitele zemřou? Je tu nebezpečí, že skončí v zahraničí na
pultech obchodníků se starožitnostmi a my se tak zbavíme části naší krásné
historie. Přijďte se mezi nás aspoň podívat. Možná, že i vy přijdete na chuť
sbírání. Je to vzrušující a nikdy nekončící příběh o nás, o věcech kolem, který
dotváří naši povahu, naši tvář.
Žádné komentáře:
Okomentovat