Ač
z vesnice, přeci jen do lesa musel s vámi dospělý. Přesto, že deviantů nebylo
víc než vlků, přeci jen poslat kluka, co chodí do 1.třídy, samotného jen tak do
lesa, to se každá máma i tehdy, před 60 lety bála. A tak jsme chodili ve dvou,
ve třech. Z kraje lesa to byla pokaždé jen a jen skládka. O to lepší to bylo o
pár metrů dál.
Žel,
u nás na sever od Ještědu, les, to byl boj o mezi mokrou a zarostlou půdou.
Vzpomínám, když jsem poprvé viděl písčitou půdu pod borovicemi v Prachovských
skalách, volal jsem na maminku, že mám pro ni písek na nádobí... U nás to bylo
samé borůvčí, kopřivy, mokřadla, mech. Moc se mi na houby do těch mokřadel ani
nechtělo. Rostly daleko od sebe, ale co, každý z vesnice byl zkušený houbař.
To
bunkrů – řopíků bylo v lese pořád dost. A protože u nás v lese jdeme stále z
kopce do kopce, pokaždé mě překvapilo, kam jsem se až v lese dostal, jak město
pode mnou vypadá pokaždé jinak. To si pak říkám tohle je Liberec? A ona to je
pode mnou Chrastava, nebo Jablonec, taky Stráž nad Nisou, Nová Ves.
V
lese to rychle utíká. Jako třeba voda v příkopech, ve strouhách. To potom, když
sluníčko pronikne skrze vodu, vidíte vše zase jinak. Pavučiny, mouchy, pavouky,
vosy, čmeláky, kde kdo se chce napít,
nebo se jen usušit křídla. Motýlů ubylo. Těch bylo všude nejvíc. Myší přibylo,
veverek taky, snad i kun a všelikerých mrňavých predátorů, mezi které počítám i
mravence. Les prostě hučí. Nemlčí ani chvilku. Už mu sice dnes nerozumím tak,
jako před 60 lety, ale známe se. Potkávám jiné lidi, zdravíme se ze slušnosti,
a myslíme si své.
Co
nás spojuje to je les, pocit, že sem patřím, že i on se změnil. Jsem v lese,
kde jsem doma věkem i naturelem, kdy už voda neskáče po kamenech, nepadá jako
vodopád do rašelinišť. Cesty a cestičky jsou zpevněné betonem, armaturou
železa. Vítr tu dnes fouká ostřeji a stromky hodně vyrostly. Kamenů je tu kolem
víc, skáčí mi do cesty a vidím je na poslední chvíli.
Ve
slunci bzučí a zpívá celý les. Vážky jak vrtulníky lítají kolem mé hlavy a pyl
ze stromů mě nutí ke kýchání. Všechno kolem kvete, hlasitě zpívají ptáci.
Určitě tu někde musí být někdo, kdo tohle všechno řídí. Sluníčko, je oním
dirigentem, co tohle umí. Vrací paměť, otevírá oči. Mech je měkčí, kameny menší, vítr tišší.
Do
lesa se rád vracím. Sedím, poslouchám a něco z
toho, co jsem tak důvěrně znal, se vrací. Je to hudba, co zní lesem a
balet tančících v pavučinách se vznáší kolem v teplé sluneční lázni. Nic není
hezčího než přivřít oči a skrze řasy, jak za záclonou, sdílet společný pocit
slasti teplého dne, odpoledne někde
uprostřed lesa, kde všude tančí svět. Svět, který tu čekal jen na mne....
Žádné komentáře:
Okomentovat