Když
jsem se před desítkami let narodil, právě opouštěli moje rodné Sudety Hitlerem
svedení sudetští Němci. Bylo jim všelijak ubližováno. Dnes bychom řekli, byli
šikanováni a jejich odchod nebyl odchodem dobrovolným a laskavým. Za kus
„žvance“, za příslib lepšího zacházení dali své hlasy místnímu gauleitrovi, aby
je ten předal na stříbrném podnose Hitlerovi, skutečnému ďáblovi 20. století.
Ano,
sudetští Němci byli v první republice šikanováni úřední mocí. Oni zas, jako
zaměstnavatelé českých zaměstnanců je šikanovali ve městech, která zcela
ovládli. A tak to šlo celá desetiletí, historicky od doby, kdy na pozvání
přišli ve 13.století na naše území, do českého pohraničí, do Sudet.
Šikana.
Já měl štěstí hned po válce, že když Němci odešli, nebylo koho šikanovat. V
naší vesnici, ani ve škole. Ano, až na vojně. Ta pro nás znamenala 2 roky
povinné účasti a tím splnění povinností, která se jen těžko dala ignorovat. Tam
byla šikana v plné síle. Ti o rok starší nám říkali bažanti a učili nás
posluhovat mazákům. Nebylo to lehké, mnozí s tím měli trable, ale po roce to
vraceli nováčkům, co právě narukovali. V časopisech Československého svazu
mládeže (ČSM) se v šedesátých letech vedl spor o tom, kam šikanu zařadit, zda vůbec
existuje, jak ji zlikvidovat. Bujela všude tam, kde se pracovalo s lidmi,
prakticky nebylo pracoviště, kde ji nezaznamenali.
Šikanovány
byly menšiny, ženy, cizí studenti, homosexuálové, učňové a snad i důchodci v
domovech důchodců. Do boje seriozních deníků s tímto fenoménem se zapojila i
televize a rozhlas. Ne víc, než s tehdy velmi oblíbeným autostopem a s ním
spojenými riziky. Nakonec celá kampaň o šikaně a autostopu skončila ,,pražským
jarem“ a sešupem zpět k centralizaci a k problémům celospolečenským, více
aktuálním a spojených s okupací Československa státy Varšavské smlouvy.
Šikana
neumřela. Dostala tisíce podob spojených v jeden. Šikana je jako dětský kašel,
jako mouka v koláčích, voda v rybnících. Nezabije, přímo tě neohrozí na životě,
ale je tou částí života, kdy tě bolí zub, píchá v uchu, šlápneš na rezavý
hřebík. Je problémem, kdy můžeš říct, jdeme spát, ráno je moudřejší večera.
Šikana,
to je kukaččí mládě… Nikdo se k ní nehlásí, ale onemocněli ji i ruští matrosové
na ponorce, Amíci na letadlové lodi. Věřím, že je i v kabině kosmické lodi.
Vidím ji mezi dětmi na vycházce v parku, mezi nudisty, i v divadelním sále, na
jevišti v Hofburgu. Umře s námi a narodí se opět našim dětem. Je jako svrab a
neštovice, sáhodlouhá tasemnice. Zdá se, že přežije náš věk léků proti všemu.
Doufejme, že se mýlím, že pravdu má někdo jiný.
Žádné komentáře:
Okomentovat