Bylo mi sotva pět. Těch 30 kilometrů
autobusem z Prahy - Smíchova do Mníšku pod Brdy mě zmáhalo. Bylo horko, začínalo
léto. Do ospalého městečka pod Skalkou zbývalo pár set metrů. Pasažéři v
autobusu už vstávali ze svých sedadel, aby si protáhli kosti, z úložných
prostorů nad sedadly sundali tašky s nákupy....
Koukám na první domky v ulici
před náměstím a v tu chvíli jsem ožil. Na zdi první stodoly byl namalován
velikánský zubní kartáček, zubní pasta a něco připsáno velkými písmeny. Než se
maminka stačila zorientovat co chci, přečetl jsem si to sám – Thymolin. Ano, to
je reklama! Připadal jsem si jako Schliemann, objevitel Tróje. Tohle je
reklama!
Začínal jsem objevovat svět, ale
doba reklamám nepřála. A tahle byla ještě stará předválečná, původní. Tatínek
seděl na sedadle za námi. Pomalu a pohodlně se otočil, zaregistroval můj objev
a opakoval po mně: „Thymolin. Jejda, že to tu vydrželo! Ta reklama určitě ještě
pamatuje Masaryka.“
To bylo moje první setkání s
reklamou a ohromilo mě. Jako buržoazní přežitek byla vzata na milost mnohem
později a byla kouzelná, naivní, jednoduchá. První s ní přišli exportní firmy,
které vlastně ani nikdy s ní nepřestaly. Domorodec v Čechách ani netušil, jaké
krásné polonahé dívky pomáhají prodávat naši bižuterii, sklo, becherovku,
traktory firmy Zetor, motorky Jawa, látky, meruňkovici, krásné knihy, zbraně,
náboje. Ale kde bych se já k takové úžasné reklamě dostal. Co si pamatuji, na
sirkových krabičkách byla reklama na sovětské filmy, na dárcovství krve, mytí
si rukou a abychom si Perličkou čistily
my děti zuby. Hotely měly své kulaté, obdélníkové reklamy na kufry. Působivá reklama
byla na Alpu pro bolavé nohy a lihuprostá na ocet. Svou reklamu měla firma
Benzina, cementárna, nejbližší vápenka.
Nejvíc reklam si človíček jako
já v polovině minulého století užil na oslavách 1.máje. Po průvodu jely
pozdravit „svátek pracujících“ alegorické vozy. Mohu se vám svěřit - to byla reklamní
bomba! Komunální služby, kominíci na valníku s komínkem, co jim padal, družstvo
Sobol – korba náklaďáku s vycpaným medvědem, co objímal už lehce opilou medvědici
– paní z telefonní ústředny, která bydlela v našem domě. Křičela, ať ji nelechtá,
protože ji pořád sundával podprsenku z mývala. Oblíbený byl pokaždé alegorický
vůz továrny na bonbóny Lipo z Ruprechtic. Tam se moc s obrazem doby bojující za
mír zas tak moc nenamáhali. Za portréty Stalina a Gottwalda se vždy objevily
ruce, které nám házely bonbóny, komprimáty z cukru a barviv. Zoo Liberec vozila utrápené pelikány, zfetovanou
opici, kozla Františka a dikobraza. Dikobraz byl taky časopis, kde se vysmívali
špatným lidským vlastnostem. A lidé se smáli, aby se spíš o bodlinu toho živého
nepíchli. A tím legrace končila.
Když k nám před těmi zhruba třiceti lety přišla
reklama, ta opravdová, tak jsme jen čučeli. Ve všech televizních programech se
odehrávají krátké reklamní příběhy, které mohou a často jsou tak stupidní, že
překonají i alegorické vozy z 1.máje padesátých let a to je co říct!
Proto rád vzpomínám na reklamu na
zubní pastu Thymolin z Mníšku po Brdy, která mě ohromila a zůstala mi v paměti
jako důkaz, že v jednoduchosti může být i krása překonávající všechny
rafinované nástrahy dospělých.
Žádné komentáře:
Okomentovat