Ženské
stály před krámem a nebylo, jak je dostat domů k plotně. Oběd, jídlo na
kamnech, prádlo ve vaně, vše šlo stranou, jen si stačit všechno povědět.
Přesto, že na vesnici bylo vidět oknem, co každému dali na talíř, přeci jen zbylo
něco tajuplného, co si kdo pověděl, když se zhaslo v ložnici, pod peřinou.
Děti
už spaly, bylo pár minut po půlnoci. V ložnici zima jako v morně, vzedmuté
peřiny se dotýkaly stropu. Zima nezima, byla to krásná doba. Na nočním stolku
voda ve skleničce od hořčice, mráz za okny postříbřil větve stromů. Něco málo minut scházelo do
nového roku. Děti i domácí zvířata spaly vzrušeným spánkem spáčů, co dlouho
bděli, peřiny v ložnici rodičů se přestaly
držet stropu. Rádio kdosi vypnul, měsíc byl jako kapří oko, jehož život
vyhasl na stole v kuchyni, dnes
nejdůležitější místnosti domu.
Vše
kolem spalo. Nastal čas přát si, co bude, co minulý rok nebylo, čemu dosud nebyl
čas se věnovat, na co hodit škleb, co udělat, aby soused vyvalil oči, co
koupit, co prodat, zda mít další dítě, co s rodiči, kteří už nemohli, uvažovat,
zda je dát do starobince, či nechat je doma a nějak se uskromnit. Pod peřinami
obou rodičů bylo teplo, rozpálená těla se zdála přijmout závažná rozhodnutí. Rozhodovalo
se, jaká to předsevzetí budou prioritou na příštích 9-12 měsíců příštího roku.
Ještě
dlouho noci se těla přela, jak co přeprogramovat, aby se jim doma změnil jejich
mikrosvět, aby bylo třeba i na auto, motocykl se sajdkárou, kolo pro děti.
Koupit místo jednoho prasete dvě, zvýšit chov
slepic, tátu s mámou nechat ještě jeden rok v jejich bytě a pak se
uvidí, starobinec ve Vratislavicích má úžasné staré bytelné postele, dokonce do
patra. Jak se asi spí prostatikům nahoře?
Máma
se smála, táta ji rukou chňapal po noze. Duchna se opět vlnila, jak daleké
moře, kde rodiče nikdy v životě nebyli a kam je jejich vzájemná láska, finance
a uzavřené hranice nepustí. Předsevzetí, bilancování, rekapitulace… Tak nikdy
moji drazí neuvažovali. Prostě řekli pár minut po půlnoci, co si mohou dovolit
a co jim přízeň osudu dovolí. Mohli si i na to půjčit, ale tenhle úpadek
dobrých mravů by neunesli, a hlavně, co by na to řekli sousedi.
A
tak, jako obyčejně kolem druhé hodiny
ráno usnuli a měli sen, že se jim jejich přání bezezbytku splnila. Rána pak
byla plná úsměvů a jistoty. Jsme zdraví, budeme tu do sta let. O tom byli
přesvědčeni. Psal se rok 1964.
Žádné komentáře:
Okomentovat