Přede mnou,
na kuchyňském stole, leží sada fotek z Hamburku, Berlína, Kolína nad Rýnem.
Jsou z konce dvacátých let minulého století. Téměř sto let nás dělí od dam a
mužů sedících v otevřených autokarech beze střech. Neuniklo mi, že není dámy -
muže bez pokrývky hlavy. I průvodce má hlavu pod čepicí se štítkem. Všichni
jsou uvolnění, plní očekávání toho, co přijde. Německo, které poplatilo první
reparace, stojí, zdá se, opět na pevných nohách. Ti, co sedí v otevřených
autokarech se těší z vyhlídkové jízdy, radují se, že jim neprší a příštích hodinách pršet nebude.
V Berlíně je
na co se dívat. Hlavní město nepoznalo hrůzy Velké války, tudíž vše stojí na svém
původním místě. V parlamentu se rvou komunisté s nacionalisty o další podobě
města nad Sprévou, nad tou, co překvapivě pramení u nás v Čechách. Naše
vyslanectví je plné mužů, kteří jen těžko zastírají, že bedlivě sledují, co
nabízejí německá města turistům, co je skutečný problém ponížených Němců po
první světové válce.
Mezi těmi,
kteří vnímají víc než berlínské stavební slohy je i můj dědeček,
třiadvacetiletý nadporučík Československé armády, vojenský přidělenec,
zpravodajec sbírající informace o Německu, které překonalo potíže s
hyperinflací a začíná se rozhlížet po okolním světě…
Kdo jsou
lidé ve vyhlídkových autokarech? Dobře živená střední třída pracujících, která
dá svůj hlas komukoli, kdo jí zajistí, že současné pohodlné autobusy beze
střech budou vždy na svých místech připraveny ukázat v okružních jízdách, co
dovede německá pracovní síla. To ještě nikdo netušil, že o pár let později, se
kdosi s knírkem pod nosem chopí moci a dědečka mi zavře do koncentračního
tábora v Sachsenhausenu a zruší okružní jízdy otevřenými autobusy. Muže oblékne
do uniforem a místo klobouků jim na hlavu posadí železné přilby, blembáky.
Dědeček zázrakem Sachsenhausen přežil. Německo v podobě, kdy nabízelo prohlídky
autokarem, ne.
Dnes už opět
německá města nabízejí autokarové prohlídky, okružní vyhlídkové trasy po
krásách obnovených památek. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Pasažéři
původních jízd by asi byli hodně
překvapeni tím, co jim současné turistické agentury ukazují. Dnes známe jiného
souseda, než před sto lety. Stát bez iluzí, kdysi koloniální velmoc, plná
cizinců jiné, než bílé pleti. Ekonomicky v plné síle, dávající práci a domov
statisícům emigrantů a jejich rodinám.
Jízdy
otevřenými autobusy jsou dnes plné překvapení. Patří k nim tradiční prohlídky
kostelů, ale dnes i mešit a synagog, univerzitních kampusů, plných studentů z
celého světa. Sousedé mají sílu ukázat, že sto let je jen krátká epizoda v
jízdě otevřeným autobusem po řadě krásných míst. Tenkrát s hučkou na hlavě,
dnes už povětšinou bez.
Žádné komentáře:
Okomentovat