Pan Jindřich Weitzen se narodil na Podkarpatské
Ukrajině v chudé židovské rodině. To, že do důchodu odcházel jako řidič liberecko-jablonecké
tramvaje, byl jeden z paradoxů 20. století. Zpřetrhané rodinné vazby, stěhování
celých národů z východu na západ, dvě světové války, vznik nových státních
celků na území bývalého Rakousko-Uherska.
Ti, co přežili, se usadili většinou v českém
pohraničí v Sudetech v místech, které opouštělo německé obyvatelstvo.
Málokdo si dnes dovede představit dobu, kdy ještě do teplých peřin po Němcích večer
uléhali osídlenci z Čech.
Pan Jindřich Weitzen se do Liberce přiženil,
jeho manželka se vrátila z Anglie, kde se jako mladé děvče ukryla před
rasovou nenávistí. Prošel řadou zaměstnání, až skončil u řídící páky tramvaje,
u které vydržel s láskou do důchodu.
S mým otcem se setkal náhodně na konci
padesátých let, shodou okolností v tramvaji. Jejich osudy se podobaly jako
vejce vejci. Otec se vyučil v předválečném Liberci tkalcem a přežil
pronásledování Židů.
Každé odpoledne se tatínek vracel z práce
tramvají do centra, kde přestupoval na autobus. Tentokrát to řidič tramvaje neměl
lehké. Město bylo slavnostně vyzdobeno, všude plno lidí a omezená doprava,
protože do města přijela významná návštěva. Prezident Severního Vietnamu Ho Či
Min - Strýček Ho, oblíbený představitel země, která právě porazila koloniální
mocnost dálného východu Francii. Země rozvrácená dlouhými boji za nezávislost
poslala řadu svých dětí sirotků na ozdravné pobyty do lidově demokratických
států a rovněž k nám na Liberecko do Chrastavy.
Právě v den návštěvy Strýčka Ho, jak svému
prezidentu říkali mladí Vietnamci žijící v Chrastavě, se setkal pan Weitzen s panem Wienerem v tramvaji,
která nedobrovolně zastavila před hotelem Imperial, kde mávající lidé zatarasili
cestu. Dál už to nešlo.
Z vyprávění tatínka vím, že v té době stál na
plošině, když se náhle u boku tramvaje objevila velká otevřená limuzína a v ní stojící
drobný mužík s bradkou, který natáhl ruku k plošině tramvaje a podal
tatínkovi ruku. Otec mu ji stiskl, usmál se a dal jen vnímal, že mu slavný Ho Či
Min něco říká. Nerozuměl mu ani slovo, ale i tak si porozuměli. Ještě jednou si stiskli pravice a to už se
Čajka rozjela a zmizela v davu mávajících občanů.
Tak nějak se událo setkání tří mužů, kteří svůj
život prožili převážně ve 20. století, a s nimiž se osud, a to ani s jedním z nich,
nemazlil.
To byla jedna ze vzpomínek na událost, která nezměnila
svět, ale byla střípkem mozaiky života těch, co tu žili před námi.
Žádné komentáře:
Okomentovat