My, hoši z pohraničí, si o zubech myslíme svoje. Jsou
zrádné a povětšinou z ničeho nic zabolí. Pokaždé si řekneš to nic, to se
překoná. Nepřekoná. Zánik velkých říší začal taky tak. Pocit žízně na poušti,
svázaných rukou uprostřed rybníka, to je scénář k filmu o opuštěném chlapíkovi,
kterého bolí zub… Tušíte správně. Doba je zlá a tohle zlo nemívá snadné řešení,
než zubařskými kleštěmi.
My, hoši z Machnína, vsi na straně půlnoční, jsme dentistu,
nebo zubaře, doktora medicíny, neměli. Služby nabízel až v blízké Chrastavě
nebo Stráži nad Nisou, pokaždé v dosahu státní automobilové dopravy. Chodili
jsme pěšky. Exotická už byla i cesta krajem frekventované, rušné vozovky v
areálu slavné firmy Tesla - Stráž nad Nisou. Ujít se to dalo, horší to bylo
zpět. To, co zbylo v ústech ožívalo měrou nevídanou a chtělo bolest řešit
radikálně, třeba i něčím tvrdším. K tomu si připočtěte syndrom bílého pláště a
zvuk kvílející vrtačky a je vyštukováno. A to my chlapi býváme až výjimečně
stateční, chladnokrevně snášející bolest i roztrpčení z takzvané bezbolestné
vrtačky.
MUDr. Jaroslava Maršálková z Liberce Pavlovic je důkazem,
že zuby mohou bolet jen po dobu, která je jim zubařkou určena a pak vás už nic
nebolí. Patřím k těm, co mohou říci: Ano, to je doktorka! Umí. Tu bych
volil kamkoli… Byla by to zřejmě škoda. Byl by z ní politik a to slovo je dnes
hanlivé, nedůstojné slušného člověka. A pak, v okamžiku, kdy zub nebolí,
je tu toho tolik jiného, co bolí a přebolí. Tam, kde lékař léčí, tam už slunce
chodit nemusí.
Ach, ty zuby! Bez nich politik, tak aby byly viděny, krok
neudělá. Modelka, televizní hlasatel, úsměv plný blesků bez zubního kazu. Není
televizní reklamy bez úsměvu plného bílých zubů. Tam, kde schází úsměv jako by
kariéra končila, musí tu být zub jako zub, ukázka, co matka příroda komu
nadělila.
My, kluci ze Sudet,
v generaci těch, co tu po druhé světové válce byly první, jsme už ve druhé zubní
lize. Pokud nekopeme jen okresní přebor. Naše zuby už nikoho neoslní. Mé osobní
setkání se zuby ve skleničce od hořčice se konalo u sousedů v bytě naší staré
sousedky. Bylo jedním z těch, co se nezapomínají. Strach z neznámého světa
ponížení. Zuby mimo ústa. Svět se mi zhroutil, nic nebylo tam, kde mělo být. Pro
úplně malého kluka konec světa, apokalypsa.
Zuby. Nic, co by se mělo dostat na první stránku do novin,
pokud to nejsou zuby žraločí a nepozřely končetinu ministerského předsedy.
Zoubky miminka tehdy, kdy začnou růst, začíná shon: Jen se podívejte, to už je
třetí… Zub za zub, to už dneska zaplaťbůh taky neplatí. Platí se
v korunách, či v eurech. Kdo chce k něčemu vypadat, musí solit. Říká
se to tak, a myslím, že je potřeba hodně soli, hodně peněz, pokud člověk nechce
vypadat jako bezdomovec. Vzorem je hlasatelka z televize slečna Borhyová, zuby
jako klávesnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat