Hurá do sčítání!
Píše se rok 2091, včera mi bylo 140 let a pozítří mně čeká druhá svatba. Na to, že mi už nějaký ten pátek je, pořád se děje něco zajímavého. Na penzi ještě nárok nemám, ale pořád slyším táto, počítáme s tebou, zajeď tam podrž, přines, pohlídej. Jo a teď čekáme dvacátý osmý… To poslední se narodí mé druhé manželce. A víte proč? Chce, aby v tom sčítacím archu lidí, domů a bytů už byla vedená jako vdaná paní. No, vcelku, když to všechno sečteme, má asi pravdu. Bude jí devadesát, mládí pryč a do důchodu v roce 2120 má daleko.
Nyní se soustřeďuje na sčítání. Je komisařkou a oblítává byty. V civilu je tím, čemu se dřív říkalo pošťačka, ale pak někdo vynalezl to doručování větrem a bylo po pošťačkách. Od těch dob se chodilo jen pro výplaty a čekalo se, až ustanou větry. Nebýt roznášení sčítacích archů, tak by si na pošťačky nikdo ani nevzpomněl. Ta moje, při zaměstnání vystudovala pět univerzit, ale teprve teď cítí, že kapacita jejího mozku je plně vytížena. Pomáhá totiž občanům dotazníky vyplnit.
Kde jsou ty doby, kdy býval z papíru. Nyní je z čistého plátkového zubařského zlata, na okraji zdobený pravým smrkovým dřevem. Vyplněný se vrací na ústředí neofrankovaný tak, že je položen na speciální lavičku v Papírové ulici, odkud ji mimořádný poštovní vítr každý den po pracovní době odnáší rovnou do Bruselu.
Těm, kteří vyplnění nezvládnou přichází na pomoc moje nastávající, i když je v pokročilém těhotenství. Je prostě taková, že neumí říci ne. Tuhle nebyla doma čtrnáct dní. Vyplňovala s jednou mladou rodinou dotazník. Byl jenom platinový, předběžný – cvičný. On, ředitel farmy pro vysokou sklizeň makovic, ona lékařka, specialistka na okousané nehty a černé bradavice. Vidíte, mladí, a přece jim to vyplnění nešlo. Po vypnutí elektřiny nevěděli ani jak se jmenují, kolik mají předmanželských dětí, atomových ohřívačů konzerv a stromků plodících zlaté renety. Co ale chcete, jsou to intelektuálové. Onehdy jim vlezl po dešti do bytu aligátor a oni si mysleli, že je to přerostlá dešťovka. A takovým dejte vyplňovat sčítací dotazník… Až si to odbudou, budou muset na zdravotní dovolenou pod pyramidy.
Já, dostanu sčítací medaili. Bude iridiová a k ní náleží výrazná sleva pro cesty tramvají tam i zpět. I tyhle slevy patří k dotazníku na straně 98. Ale jak říkám, žijeme v době čar a kouzel, tří sluncí a dvou měsíců. Vyplňování dotazníků přináší problémy. Mladí lidé mají ploutve a vyplnit formuláře je pro ně nepohodlné. O to víc mě zajímá, s jakými problémy se setkají sčítací komisaři za sto let…
sobota 5. března 2011
Sčítání - text I pro Sedmičku
Slovo k dějinám sčítání lidu, domů a bytů 26.3.2091 – zpráva z budoucnosti
Je ráno 26.3.2091. Hlasitý výstřel z křižníku Aurora dal clému světu na vědomí, že se dnes celý civilizovaný svět sčítá. Sčítají se lidé, domy, byty, zubní kartáčky, doma uschovávané tablety cukerínu a knihy vázané v krepdešínu.
Rádiem přenášená dělová rána zvukově podmalovávaná melodiemi trub pastevců z pouště Gobi nám blízkými melodiemi z Prodané nevěsty nevěštila nic dobrého. České království sčítá tak, jako každý desátý rok. Od roku 2011 se pravidelně schází Rada starších na Vyšehradě, na Sněžce a na Ještědu, aby radiovými signály, morseovkou nebo z důvodu atmosférických podob i kouřovými signály dala pokyn českým, moravským, rómským a vietnamským komunitám v České kotlině k započetí sčítání.
Musím podotknout, že sčítací komisaři neponechají nic náhodě. Již dvě roční období před tímto významným dnem pochůzkáři ze svých kozáckých plavých koní strkají své dlouhé píky ostrým koncem do každé větší kupy konopí, kterou na své cestě potkají. Hledají v nich započitatelné bezdomovce. Česká krajina, mé milé Ponisí a Polabí, známé po celém civilizovaném světě oním skvělým konopím, vydá, vždy před sčítáním ze svých stratosférických balónů upozornění na hledané osoby.
Máme důkaz pro Radu Evropy, že to není deset ani devět ani pět, čtyři, tři, dva, jedna, ale krásných půl milionu věrných českých duší, celým svým tělem oddaných Radě starých, dnes přechodně sídlící na Rujaně. Máme se z čeho radovat. České měděné duhovky dnes platí po celé Evropě. Sodovku z Prahy pijí lovci kožešin na pobřeží Manhattanu stejně, jako korejští piráti. Máslem ze Smržovky a z Bílého Kostela u Chrastavy se potírá a před sluncem chrání emír z Bruselu, Londýna a Špicberk. Není na světě, a to díky sčítání lidu, domů a bytů, kůzlete, štěněte nebo ovečky, která be nechtěla být obětována na celosvětovém obětišti jediného města s dosud fungujícím centrálním vytápěním Waterloo. Jeho současný primátor pan Mgr. Bonaparte nejmladší ve svém prohlášení ke sčítání lidu řekl: „Chystám světu překvapení.“ Na opakované dotazy jediného celosvětového deníku Sedmička prohlásil, že jde o oprášení harpun a vodních děl, vhodných k účelu lovu velryb. Tím chce obohatit trh s masem a nahradit tak, biokozí sýr, něčím vskutku lahodným. Už teď rozesílá do zbytku světa zdarma vitamínové tablety z rybího oleje s příchutí borůvky.
Vidíte, jak důležité je přijít domů a sčítat se. Celý svět tak činí. Přece my, Chodové, strážci Jizerských a Lužických hor nezůstaneme pozadu. Pomáhej nám veliký Vinetou.
Je ráno 26.3.2091. Hlasitý výstřel z křižníku Aurora dal clému světu na vědomí, že se dnes celý civilizovaný svět sčítá. Sčítají se lidé, domy, byty, zubní kartáčky, doma uschovávané tablety cukerínu a knihy vázané v krepdešínu.
Rádiem přenášená dělová rána zvukově podmalovávaná melodiemi trub pastevců z pouště Gobi nám blízkými melodiemi z Prodané nevěsty nevěštila nic dobrého. České království sčítá tak, jako každý desátý rok. Od roku 2011 se pravidelně schází Rada starších na Vyšehradě, na Sněžce a na Ještědu, aby radiovými signály, morseovkou nebo z důvodu atmosférických podob i kouřovými signály dala pokyn českým, moravským, rómským a vietnamským komunitám v České kotlině k započetí sčítání.
Musím podotknout, že sčítací komisaři neponechají nic náhodě. Již dvě roční období před tímto významným dnem pochůzkáři ze svých kozáckých plavých koní strkají své dlouhé píky ostrým koncem do každé větší kupy konopí, kterou na své cestě potkají. Hledají v nich započitatelné bezdomovce. Česká krajina, mé milé Ponisí a Polabí, známé po celém civilizovaném světě oním skvělým konopím, vydá, vždy před sčítáním ze svých stratosférických balónů upozornění na hledané osoby.
Máme důkaz pro Radu Evropy, že to není deset ani devět ani pět, čtyři, tři, dva, jedna, ale krásných půl milionu věrných českých duší, celým svým tělem oddaných Radě starých, dnes přechodně sídlící na Rujaně. Máme se z čeho radovat. České měděné duhovky dnes platí po celé Evropě. Sodovku z Prahy pijí lovci kožešin na pobřeží Manhattanu stejně, jako korejští piráti. Máslem ze Smržovky a z Bílého Kostela u Chrastavy se potírá a před sluncem chrání emír z Bruselu, Londýna a Špicberk. Není na světě, a to díky sčítání lidu, domů a bytů, kůzlete, štěněte nebo ovečky, která be nechtěla být obětována na celosvětovém obětišti jediného města s dosud fungujícím centrálním vytápěním Waterloo. Jeho současný primátor pan Mgr. Bonaparte nejmladší ve svém prohlášení ke sčítání lidu řekl: „Chystám světu překvapení.“ Na opakované dotazy jediného celosvětového deníku Sedmička prohlásil, že jde o oprášení harpun a vodních děl, vhodných k účelu lovu velryb. Tím chce obohatit trh s masem a nahradit tak, biokozí sýr, něčím vskutku lahodným. Už teď rozesílá do zbytku světa zdarma vitamínové tablety z rybího oleje s příchutí borůvky.
Vidíte, jak důležité je přijít domů a sčítat se. Celý svět tak činí. Přece my, Chodové, strážci Jizerských a Lužických hor nezůstaneme pozadu. Pomáhej nám veliký Vinetou.
sobota 26. února 2011
Maturitní ples
Líbily se mi oba dva. Víc dětí letos k maturitě nepustím. Je dobře, že si obě vybraly jinou školu. I tím se jejich plesy lišily. Na jedné škole bylo podmínkou neopít se do 10 večer, na druhé neprovokovat ředitele při zahajovacím projevu. Čím motivovat příští generace lodních kapitánů, generálů, absolventů vysokých škol, kteří nenajdou uplatnění ve svém oboru. A ples? Asi klasika, stejná jako posledních třicet let… Oni zahleděni jeden do druhého, my ostatní – návštěvníci z blízké srubové ohrady, jimž šéfuje klopýtající jelen a škobrtající jitřenka… Ano, dnešní mládež nikdo nemusí učit sebevědomí. Jim šumí moře u kotníků a lehký vánek z hor čeří jejich vlas. To jsou naše děti, maturanti roku 2011.
Moc mě baví, když pak před volbami politici přijdou s tím, aby jim mladí něco ukázali. Pak jsme svědky toho, že to není problém a latentní se stává akutním. Hle, je tu příkop, demilitarizovaná zóna dvou až tří generací, měřená tím, za co ti druzí utrácí. Žádná hra na férovku. Tou zónou se kopou tunely, převádí se jednotlivci – disidenti. Opět se ozvou média a něco pustí do světa. Klip o babičce, jak za ní mladí pojedou a tentokrát ne pro důchod je prostě světový…
Ani dříve plesy nebyly o ničem jiném, než o tom, kdo to zaplatí. V domě, kde se krade a zadávají exkluzivní zakázky, musí být i studenti ostražití. A tak jsem si koupil lístky do tomboly. Asi za dvě stovky a vyhrál jsem hezké suvenýry. Jinak klasika, pivo Radegast, nealko po čtyřiceti korunách.
Pak přišlo šermování svítícím mečem Excalibrem, šerpování a drsný zpěv na jevišti. Rodiče, prarodiče, milenci a milenky, vědomi si toho, kolik uhodilo, počítali, kalkulovali, fabulovali a pábili věci příští, ty, které přijdou záhy. Maturitou život nekončí.
Pro rámus a řev vycházejí ze sálu, nebylo možné myšlenky překout na slova a činy a tak se hlavami přítomných honily kdejaké vidiny. Zbývalo jen kroutit hlavou, zvedat obočí a být vtažen do děje tou křepčící masou krátkých sukní, bohatých rób, někdy až vynikajícně sladěných kompozic – vlasy, make-up, šaty, doplňky. (Té zrzce to opravdu slušelo, a ty šaty byly z Polska. Zeptat jsem se musel. Co bych to byl za mužského…)
Maturitní ples má být něco výjimečného. Vše na světě se opakuje, jen tenhle ples je jediný.
Moc mě baví, když pak před volbami politici přijdou s tím, aby jim mladí něco ukázali. Pak jsme svědky toho, že to není problém a latentní se stává akutním. Hle, je tu příkop, demilitarizovaná zóna dvou až tří generací, měřená tím, za co ti druzí utrácí. Žádná hra na férovku. Tou zónou se kopou tunely, převádí se jednotlivci – disidenti. Opět se ozvou média a něco pustí do světa. Klip o babičce, jak za ní mladí pojedou a tentokrát ne pro důchod je prostě světový…
Ani dříve plesy nebyly o ničem jiném, než o tom, kdo to zaplatí. V domě, kde se krade a zadávají exkluzivní zakázky, musí být i studenti ostražití. A tak jsem si koupil lístky do tomboly. Asi za dvě stovky a vyhrál jsem hezké suvenýry. Jinak klasika, pivo Radegast, nealko po čtyřiceti korunách.
Pak přišlo šermování svítícím mečem Excalibrem, šerpování a drsný zpěv na jevišti. Rodiče, prarodiče, milenci a milenky, vědomi si toho, kolik uhodilo, počítali, kalkulovali, fabulovali a pábili věci příští, ty, které přijdou záhy. Maturitou život nekončí.
Pro rámus a řev vycházejí ze sálu, nebylo možné myšlenky překout na slova a činy a tak se hlavami přítomných honily kdejaké vidiny. Zbývalo jen kroutit hlavou, zvedat obočí a být vtažen do děje tou křepčící masou krátkých sukní, bohatých rób, někdy až vynikajícně sladěných kompozic – vlasy, make-up, šaty, doplňky. (Té zrzce to opravdu slušelo, a ty šaty byly z Polska. Zeptat jsem se musel. Co bych to byl za mužského…)
Maturitní ples má být něco výjimečného. Vše na světě se opakuje, jen tenhle ples je jediný.
Čím se pochlubit v Jablonci i Liberci
Vstoupí-li turista v Jablonci nebo Liberci do některých čtvrtí zůstává stát často ohromen nebývalou krásou. Stojí náhle, bez varování v kulisách učebnicové architektury zakované do stvolu, listu a srdce leknínu. Kolem něj je všude stavební styl už odmítající klasicismus, který postrádal vše, co rozechvívá srdce.
Secese, lineární styl stavící na odiv tepaný kov, list obepínají sklenku vína zrovna tak, jako roh fabrikantovy vily. Turista, vnímající nový styl architektury, s úžasem hledí na původní panel domovního zvonku, kliku od zahradní branky, na lucernu nad hlavním vchodem, svod zdobného okapu končící v litinovém zdobeném kanálu, součást to kanalizace a jejího zdobeného mřížoví. Není detailu, který by nevzdal hold půvabům secese. Od komínové kreace, ochrany před deštěm po rámy oken, štíty, parapety, zábradlí, kličky na oknech, různé drobnosti jako jsou kovové rohože, škrabky bláta z bot u vchodu do domu…
Žel nejméně je zde místa pro lidská těla, sochařství svázané s lidskou postavou. Na rozdíl od klasicistní architektury s širokou plochou, secese nabízí odklon od předchozího, od přímek a pravých úhlů. A v tom je ona revolučnost secese. Snaha rozbít základy samotného architektonického projektu předchozích generací stavitelů. Proto, když přímé slunce uhodí do jabloneckých nebo libereckých ulic a osvítí něco tak úžasného, zastavte se i vy, a dejte mi za pravdu. Stojíme před něčím, co nemá ve světě obdoby. Stojíte před architektonickým skvostem vzdávající hold přírodě uprostřed jizerské podhorské scenérie, která se nikde jinde neopakuje.
Takové živoskvoucí domy, přátelské ulice, neokoukané secesní skvosty bychom měli umět nabídnout oněm „poučeným turistům“, kteří brázdí Evropou, hledající stále něco, čím by se mohli doma pochlubit… Takže nejen podstávkové domy, radnice, kostely, moderní obchodní centra, nabídněme mapy, průvodce, pohlednice našich měst plné kouzelné secese, toho nejhezčího, čím se můžeme v Jablonci a v Liberci pochlubit.
Secese, lineární styl stavící na odiv tepaný kov, list obepínají sklenku vína zrovna tak, jako roh fabrikantovy vily. Turista, vnímající nový styl architektury, s úžasem hledí na původní panel domovního zvonku, kliku od zahradní branky, na lucernu nad hlavním vchodem, svod zdobného okapu končící v litinovém zdobeném kanálu, součást to kanalizace a jejího zdobeného mřížoví. Není detailu, který by nevzdal hold půvabům secese. Od komínové kreace, ochrany před deštěm po rámy oken, štíty, parapety, zábradlí, kličky na oknech, různé drobnosti jako jsou kovové rohože, škrabky bláta z bot u vchodu do domu…
Žel nejméně je zde místa pro lidská těla, sochařství svázané s lidskou postavou. Na rozdíl od klasicistní architektury s širokou plochou, secese nabízí odklon od předchozího, od přímek a pravých úhlů. A v tom je ona revolučnost secese. Snaha rozbít základy samotného architektonického projektu předchozích generací stavitelů. Proto, když přímé slunce uhodí do jabloneckých nebo libereckých ulic a osvítí něco tak úžasného, zastavte se i vy, a dejte mi za pravdu. Stojíme před něčím, co nemá ve světě obdoby. Stojíte před architektonickým skvostem vzdávající hold přírodě uprostřed jizerské podhorské scenérie, která se nikde jinde neopakuje.
Takové živoskvoucí domy, přátelské ulice, neokoukané secesní skvosty bychom měli umět nabídnout oněm „poučeným turistům“, kteří brázdí Evropou, hledající stále něco, čím by se mohli doma pochlubit… Takže nejen podstávkové domy, radnice, kostely, moderní obchodní centra, nabídněme mapy, průvodce, pohlednice našich měst plné kouzelné secese, toho nejhezčího, čím se můžeme v Jablonci a v Liberci pochlubit.
Sčítání lidu
Emeritní šéf okresní statistiky Láďa Knapp mě pozval, tak jako řadu dalších přátel statistiky, na posezení – besedu k novému sčítání lidí, kterým projdeme na konci března roku 2011. Ostatně sčítání, prováděné jednou za deset let, je naší občanskou povinností a postavené výš než například volby do zastupitelských orgánů. Bude jistě zajímavé, jak dopadneme. Mnohá odvětví, státní orgány a instituce netrpělivě očekávají výsledky, které budou mít co říci k řízení – plánování nejen k sociální politice, zaměstnanosti, školství, zdravotnictví, ale, a to především, ve vztahu k Evropské unii, k rozvoji celé společnosti.
Mám před sebou výsledky získané sčítáním lidu k 1. 11. 1980, tedy před 30 lety. Ke dni sčítání žilo v okrese Liberec 157.066 trvale bydlících obyvatel, z toho 80.482 žen. Celkový počet trvale žijících se zvýšil oproti roku 1.970 o 12.842 osob, to je o 8,9 %. Nárůst jako hrom. To se projevila úspěšná koncepce Husákova vedení společnosti po roce 1984, kdy normalizace velkoryse nabídla mladé generaci výhodné podmínky při zakládání rodin. Tento nadmíru úspěšný tah tehdejší KSČ přivedl porodnost v Československu k boomu, k tzv. Husákovým dětem, kteří dnes vstupují do rozhodujících funkcí řízení ekonomiky jako její vůdčí osobnosti, výkonní manažeři. Díky pane Dr. Gustave Husáku, tady jste udělal pro svou zemi neskonale dobrý skutek…
V období mezi sčítáním (1961 – 1970) se narodilo v okrese téměř 21,5 tisíc osob, zemřelo 16,5 tisíc obyvatel, a protože veškeré naše chování má být posuzováno, jak přispívá rozvoji celé společnosti, popřejme si dosažení takových statistických výsledků, aby se jednou za 30 – 40 let mohlo říkat: to bylo období významných škrtů, které vedly k následnému nárůstu počtu dětí. Říkejme jim Klausovy děti. Ty, které vyvedou tuhle republiku z marastu korupce a sociální nesnášenlivosti….
Mám před sebou výsledky získané sčítáním lidu k 1. 11. 1980, tedy před 30 lety. Ke dni sčítání žilo v okrese Liberec 157.066 trvale bydlících obyvatel, z toho 80.482 žen. Celkový počet trvale žijících se zvýšil oproti roku 1.970 o 12.842 osob, to je o 8,9 %. Nárůst jako hrom. To se projevila úspěšná koncepce Husákova vedení společnosti po roce 1984, kdy normalizace velkoryse nabídla mladé generaci výhodné podmínky při zakládání rodin. Tento nadmíru úspěšný tah tehdejší KSČ přivedl porodnost v Československu k boomu, k tzv. Husákovým dětem, kteří dnes vstupují do rozhodujících funkcí řízení ekonomiky jako její vůdčí osobnosti, výkonní manažeři. Díky pane Dr. Gustave Husáku, tady jste udělal pro svou zemi neskonale dobrý skutek…
V období mezi sčítáním (1961 – 1970) se narodilo v okrese téměř 21,5 tisíc osob, zemřelo 16,5 tisíc obyvatel, a protože veškeré naše chování má být posuzováno, jak přispívá rozvoji celé společnosti, popřejme si dosažení takových statistických výsledků, aby se jednou za 30 – 40 let mohlo říkat: to bylo období významných škrtů, které vedly k následnému nárůstu počtu dětí. Říkejme jim Klausovy děti. Ty, které vyvedou tuhle republiku z marastu korupce a sociální nesnášenlivosti….
neděle 20. února 2011
Poláci už taky švejkují
Mnozí nás nazývají národem Švejků, co než by pracovali, vymýšlejí odůvodnění, proč nemohou. V duchu slovanské sounáležitosti to teď můžeme i my říkat o Polácích. Názorným příkladem švejkování v Kocourkově je jelenohorský jižní obchvat za 83 milionů polských zlotých, kde projektanti zapomněli vyprojektovat sjezd do ulice Nowowieska. Chybí několik stovek metrů silnice, což silničáři vysvětlují tím, že jejich úkolem bylo zpracovat projekt obchvatu a nikoli příjezdových komunikací.
Aby té ostudy v regionu nebylo málo, tak něco podobného máme za humny, v Bogatyni. Tam, nad tolik očekávaným obchvatem stále visí rozvody vysokého napětí, které neumožňují jízdu vozidlům s výškou nad 3,5 metru. Zřejmě to bude stát ještě několik milionů zlotých navíc.
Takže nám nakonec ta výsada švejkování nezůstane. Borcem na konec se může stát polský úředník, bránící svou zemi před koly českých kamionů mířících na západ.
(Pramen: portál jelonka.com, ze dne 14.2.2011)
Aby té ostudy v regionu nebylo málo, tak něco podobného máme za humny, v Bogatyni. Tam, nad tolik očekávaným obchvatem stále visí rozvody vysokého napětí, které neumožňují jízdu vozidlům s výškou nad 3,5 metru. Zřejmě to bude stát ještě několik milionů zlotých navíc.
Takže nám nakonec ta výsada švejkování nezůstane. Borcem na konec se může stát polský úředník, bránící svou zemi před koly českých kamionů mířících na západ.
(Pramen: portál jelonka.com, ze dne 14.2.2011)
„Vidím město veliké, matku měst!“
Doslova tohle řekl a zasunul se do sedadla několik řad přede mnou v autobuse ČSAD na pravidelné lince z Liberce do Prahy v roce 1960.
Autobus z Liberce tehdy sjížděl ze Záskalí nad Hodkovicemi a to samo byl notný adrenalinový zážitek. V Mladé Boleslavi postál deset minut na občerstvení a pak po trase krásných středních Čech, po vsích a městečkách až do Kbel nad Prahou a sešupem v serpentinách dolů ku Praze, vynořující se z oparu v prudkém dopoledním slunci. Přesně v tom okamžiku se zvedl onen pán a odrecitoval, co musel… Už je to víc než padesát, šedesát let, dávno jezdíme po jiné trase, ale přesto krásnou krajinou a já pokaždé, když jedu do Prahy, tak si vzpomenu.
Držím v ruce propagační leták nezničitelného Čedoku z roku 1937 s fantastickou reklamou. „Každý Čech aspoň jednou za život do Prahy.“ Vedle možnosti cestovat za komfortem i dál, do Chorvatska a všude tam, odkud k nám přijíždějí turisté také k nám. Dnes se zeptat někoho v Chrastavě, v Machníně, v Jablonci či ve Smržovce, zda už byl někdy v Praze, tak vás má za blázna. Praha je vlastně odevšad dostupná. Za hodinku, maximálně za dvě.
Tady ale nejde o čas, kilometry, nedostupnost cest, ale o to, co vlastně řekl ten pán, na kterého jsem se díval coby třináctiletý chlapec s otevřenou pusou. Ano, Praha by měla být o několik řádů víc než jen jedním z míst na mapě českého cestovatele, kde už byl… Praha je pokaždé jiná, ale ta, na kterou chci vzpomínat, je vlastně doba, kterou jsem si užíval. Praha, Hradčany, Malá Strana, Karlův most, Židovské město, orloj, Petřín, Vyšehrad, Památník národního písemnictví, Žižkova socha, musea…
Dnes tu je Praha – obchodní centra, letiště, zoo, botanická zahrada, Vltava a parník, metro, aqua park. To už je Praha jiná, shodná s ostatními velkými městy, která tu v okolí jsou. Na tuhle Prahu jsem nemyslel, když jsem citoval slova onoho liberečáka, který se v Praze zhlédl. Myslím si, že Praha je sice dnes cílem řady školních výletů 5. – 9. tříd našich škol, ale to není Praha, za kterou sem jezdí cizinci. Ta krásná zůstává kdesi za humny, zpoplatněna nenasytným trhem, který v byznysu nezná bratra, Čecha, natož studenta, který chce Praze věnovat svůj jeden celý den.
Praha je stále krásná, pokud ji někdo neomezuje pouze na návštěvy obchodních center.
Autobus z Liberce tehdy sjížděl ze Záskalí nad Hodkovicemi a to samo byl notný adrenalinový zážitek. V Mladé Boleslavi postál deset minut na občerstvení a pak po trase krásných středních Čech, po vsích a městečkách až do Kbel nad Prahou a sešupem v serpentinách dolů ku Praze, vynořující se z oparu v prudkém dopoledním slunci. Přesně v tom okamžiku se zvedl onen pán a odrecitoval, co musel… Už je to víc než padesát, šedesát let, dávno jezdíme po jiné trase, ale přesto krásnou krajinou a já pokaždé, když jedu do Prahy, tak si vzpomenu.
Držím v ruce propagační leták nezničitelného Čedoku z roku 1937 s fantastickou reklamou. „Každý Čech aspoň jednou za život do Prahy.“ Vedle možnosti cestovat za komfortem i dál, do Chorvatska a všude tam, odkud k nám přijíždějí turisté také k nám. Dnes se zeptat někoho v Chrastavě, v Machníně, v Jablonci či ve Smržovce, zda už byl někdy v Praze, tak vás má za blázna. Praha je vlastně odevšad dostupná. Za hodinku, maximálně za dvě.
Tady ale nejde o čas, kilometry, nedostupnost cest, ale o to, co vlastně řekl ten pán, na kterého jsem se díval coby třináctiletý chlapec s otevřenou pusou. Ano, Praha by měla být o několik řádů víc než jen jedním z míst na mapě českého cestovatele, kde už byl… Praha je pokaždé jiná, ale ta, na kterou chci vzpomínat, je vlastně doba, kterou jsem si užíval. Praha, Hradčany, Malá Strana, Karlův most, Židovské město, orloj, Petřín, Vyšehrad, Památník národního písemnictví, Žižkova socha, musea…
Dnes tu je Praha – obchodní centra, letiště, zoo, botanická zahrada, Vltava a parník, metro, aqua park. To už je Praha jiná, shodná s ostatními velkými městy, která tu v okolí jsou. Na tuhle Prahu jsem nemyslel, když jsem citoval slova onoho liberečáka, který se v Praze zhlédl. Myslím si, že Praha je sice dnes cílem řady školních výletů 5. – 9. tříd našich škol, ale to není Praha, za kterou sem jezdí cizinci. Ta krásná zůstává kdesi za humny, zpoplatněna nenasytným trhem, který v byznysu nezná bratra, Čecha, natož studenta, který chce Praze věnovat svůj jeden celý den.
Praha je stále krásná, pokud ji někdo neomezuje pouze na návštěvy obchodních center.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)