Otík Pismárek - Otto Von Bismarck

Zcela nedávno jsem se již po několikáté setkal se ,,železným kancléřem“ Otto von Bismarckem ve spojení s českými dějinami. Poprvé s válkou Němců s Němci z roku 1866, kdy pruská vláda pod jeho velením zasedala v Liberci na zámku, odkud přesídlila na Rohanův Sychrov. V okolí Liberce projížděly hlídky nepřátelských Sasů. Aby Bismarck ukázal, že pruský král i vláda Pruska je v Liberci dobře střežena, sám se odstěhoval mimo zámek do privátního domu, opodál zámku.

Až nyní jsem se dočetl, že příjmení Bismarck s přídomkem ,,Von Schönhausen“ pochází ze Žamberka v Čechách, kde byl otec slavného Otty městským tajemníkem (písařem – písmákem). Z Čech emigroval za vlády Marie Terezie do Německa (Pruska), kde se Otto narodil. Tamní čeští emigranti přezdívali malému Otíkovi, synovi písmáka, ,,pismárek“ a tak byl také v tamní evangelické matrice narozených zapsán. Z pismárka se stal Bismarck, jelikož Němci píší ,,P“ jako ,,B“ a později i vítěz nad Clam Gallasem v roce 1866 a v roce 1870 nad Napoleonem III. byl Otík z Čech, další slavný ,,Čech“ vedle Radeckého, vítěze nad Napoleonem u Lipska…

Jak se nám ti čeští stratégové v cizích službách namnožili! Nevíte také o nějakém současném? Ještě bych se zmínil, že pan kníže se zasadil v Berlínském parlamentě o to, že země české po porážce a podepsání neslavného míru v roce 1866 nebyly připojeny k Německu, neboť by došlo ke střetu zájmů - katolíci by měli převahu v počtu obyvatel… Takže jsme zůstali v lůně starého, vyčpělého, dobrého Rakouska…

Německým velvyslancem za první války ve Vídni byl ,,von Tschirscky“ – údajně potomek pánů Trčků, generál Woyrsh – potomek exulantů  - vojířů… Tak to o nich psali pánové Zappa i neméně slavný člen rodiny pánů Lützowů, ve svých Dějinách. Ještě k tomu byl ,,železný kancléř“ ve městech celého ,,sjednoceného“ Německa. Vděční Němci stavěli dřevěné sochy slavného knížete a za pár šupů si mohl každý, mladá, starý, hezká, hezký vzít do ruky kladívko a hřebík a prásk! z dřevého byl po chvíli ,,železný“. Tak nějak to skutečně probíhalo.

Tahle story měla pokračování i za hranicemi u nás doma v českých Sudetech. Včetně oněch za pár šupů, co se tloukly do jeho dřevěného těla až, až bylo celé železné. A kdeže to monstrum stálo? Samozřejmě na Bismarckově náměstí  v Liberci. Jakpak se jmenuje tohle centrum Liberce? No přece Sokolovské náměstí, jak jinak…

Jak vidíte, naše město bývalo kdysi centrem zábavy i ,,světové politiky“. A k libereckému zámku? Je prázdný a za šest tisíc euro k mání. Složme se a udělejme z něho konečně to, co severu Čech schází – muzeum textilního průmyslu, poděkování všem našim předkům, kteří tomuto krásnému městu dali jméno, prosperitu, slávu i budoucnost… Poděkujme jim všem muzeem třeba v libereckém zámku. Myslím si, že i Otík Bismarck by nebyl proti… Co vy na to? 

Český šlechtic – často prázdný titul

  Nedávno se mi jeden kamarád svěřil, že bychom se všichni měli lépe, kdybychom byli monarchií... Jak pouze aristokrat s modrou krví by s noblesou jemu vlastní řešil parlamentní půtky. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Přeci jen mám, a nejen já, v živé paměti vystupování bývalého šlechtice pana Schwarzenbergra, onoho spícího politika se špatnou dikcí a politickými názory, které přežily svou dobu. Šlechtic?...Ano, pokud měl na zaplacení správních poplatků za činnost spojenou s udělením titulu. Ergo kladívko v podstatě každý, kdo na to měl, kdo našel doma pod kamny truhlu zlaťáků, nebo mu ji vydal dobrovolně soused, co bydlel naproti, přes řeku. Ještě snadněji šlo říci si o ně přímo obchodníkovi na cestě z Prahy na sever krajem mladoboleslavským kolem hradu Lemberka, přes Žitavu vzhůru do Němec....

Dejme se ale zákonnou cestou práva a obchodu. Prvním stupněm šlechtictví byl prostý šlechtic titul udělovaný převážně v 19. století. Zaplatit za něj  musel pretendent daní 1 500 zlatých, pravděpodobně keš, nebo směnkou, podle toho měl-li při sobě hotovost. Abych všem nekřivdil a nedělal ze všech loupeživé rytíře a pocestné lapky našich lesů, hor a strání a odpočívadel na dávných na dálnicích.... Horší to bylo tehdy, když si už trochu majetný soused usmyslel stát se rytířem. Nejen, že se musel prokázat službou trůnu a bezúhonností. Státní službou, třicetiletou službou v armádě a hlavně schopností zaplatit dalších 1 500 zlatých. Takových šlechtických rychlokvašek bylo jen za období let 1823 - 1918 do šlechtického stavu povýšeno několik tisíc rodin.... Tito povýšenci mohli dál uvažovat, co s načatým úvěrem, zda investovat do průmyslu jako např. liberečtí Liebiegové, kteří stihli oboje. A stihli i to vytoužené oslovení „pane barone“. Stát se svobodnými pány – barony, totiž znamenalo sáhnout hlouběji do kapsy ještě pro 3 150 korun rakouských.

Taxa, stát se hrabětem, by souseda přišlo na 6 300 zlatých a lustraci nevídaných rozměrů. Stát se knížetem? Ani to nebyl problém. Problém byl najít doma zbytečných 12 600 zlatých a odklonit je do pokladny císaře pána ve Vídni. Pak následovalo to důvěrné, familierní oslovení: „Jasnosti,“ nebo jen: „Osvícenosti“. V praxi tohle hraní na elity mělo dopad na oslovení rodiny pana knížete. On byl kníže, děti princové a princezny. A řekněte sami – nezní to báječně?

Vše překonáno jest. Naše republikánská čest a hrdost Čechů První republiky byla vyjádřena i zákony z 10.12.1918 Národním shromážděním ČSR – jimž byly zrušeny šlechtictví, řády a tituly. Vše dále doplněno – novelizováno 10.4.1920 se stanovením sankcí při porušování zákona do 20.000 Kč a vězením až do dvou měsíců. K další změně došlo 21.10.1936 zákazem používání erbů, občanských titulů. Zákon byl znovu novelizován 13.12. 1949, nahradil předešlé a ponechal v platnosti novelu z roku 1920....

A proto buďme při naší servilnosti k bývalým erbovním pánům opatrní, ať nesahají rukou do vosího hnízda.  I když v Čechách je všechno možné. Jen ať není bývalý šlechtic s holým pozadím šlechty z Nemanic dobře živen z práce obyčejných lidí.....

Hurá na Kozákov

Mít správné kladívko nic mi už nebrání najít to, co ostatní hledají. Pokud je vám deset let, pak si dozajista rozumíme. Jste-li starší a chováte-li se tak, zdravím vaše mladá léta. Staří a mladí dohromady, nevíte, co mladí léty nastřádají. Nebudou to jen ony vzácné kameny, pro které je prvním krokem k jejich nalezení ta povinná výbava geologické kladívko a umění jím pořádně praštit.

Tatínku, táto, jak jsi mě musel mít rád, když jsi podstoupil řeholi – prosit u vrat Geologického průzkumu uranového průmyslu v Liberci pod nádražím a oslovoval ráno při vstupu do budovy zaměstnance, zda nemají k prodeji volné nadbytečné geologické kladívko....

A jak to dopadlo? Ustrnula se skála, otevřela vrata dokořán a vydala kladívko pro umanutého syna. Jen proboha už běžte a nedělejte nám tu šlendrián.... Tak nějak, nebo podobně se kají otcové za své hříchy a vykupují svá dřívější pochybení.  Dosáhnou až do nejvyšších pater, píší bůhvíkam, urgují a volají, jen aby to špatné svědomí už tolik netlačilo. Mezi tyhle prosebníky se zařadil i můj tatínek. Sehnal vybavení, horské oblečení a nic nebránilo k cestě pod a na horu Kozákov.

Hodkovice. Turnov. Kozákov. Mekka. A cíl, neboť znovu říkám, v deseti nic nevidíte, neslyšíte a ve stavu beztíže stoupáte vzhůru mokrou trávou k blízkému kopci, kde lámat kámen v množství přiměřeném je umožněno všem. Kladívko mi v rukách hrálo jako rádio na plné pecky a já je našel. Pecky zhruba velikosti tenisových míčků. Někdo nahoře mě má rád....

Bušil jsem do skal, jako hluchý do vrat a táta jenom přihlížel a stále se mě ptal, zda to všechno chci vzít domů, vždyť nás máma zabije. Rezignovaně cpal kameny, kam to šlo a stále si říkal, po kom ten kluk je, po mně určitě ne. Co jsem měl na sobě, to jsem si ušpinil a rozerval, ale šťastný jsem byl, to mi věřte. To bylo moje El Dorado, Klondyke, Texas, naftová pole v Baku, venezuelské Maracaibo…

Kladívko je dosud někde na skříni a čeká, kdo v rodině se potatí, vezme si holínky, staré kalhoty, kostkovanou košili a řekne tátovi: „Táto pojď!“  Bude se dít jev stejný, opakovaný. Půjde Jakub s Honzíkem? Psst! Ten to ještě neví. Je malý, ale co je malé, bude jednou velké a kdo je mladý, zestárne. Tomu se myslím říká koloběh přírody. Pozná se to obyčejně na kladívku, kolik lidí táta osloví: „Neměl byste, prosím, něco, já to potřebuji pro syna....“ Geologické kladívko? Co já vím, o čem dnes takový desetiletý kluk sní?

Časy se trochu pozměnily, ale sny a touhy zůstávají. Nic moc se za šedesát let nezměnilo. Leda, že řekne vnouček dědovi: „Dědo, co to bylo geologické kladívko? Co je to Klondyke, zima, co zalézá za nehty, psí spřežení, Baku? Co je valoun?“     

Informace ke knize Brouzdání kolem Chrastavy

Zajímavou cestu ke čtenáři si našla současná knížka libereckého autora Egona Wienera Brouzdání kolem Chrastavy. Soubor příběhů a fejetonů vychází vstříc všem, co se učí německy nebo česky, protože všechny texty v půvabné knížce jsou dvoujazyčné, doprovázené starými pohlednicemi.

Vydání knihy bylo podpořeno z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj, Fondu malých projektů 2007-2013 prostřednictvím Euroregionu Nisa. Kniha je v omezeném množství zdarma k dispozici v informačním středisku města Chrastavy.

Na ty, na které se nedostane, čeká koncem října letošního roku nová autorova kniha Podivuhodná země Sudety s více jak 150 příběhy z minulosti i současnosti Sudet. Kniha bude dostupná ve všech dobrých obchodech s knihami. Kromě tradičních dobových pohlednic bude kniha ilustrována  autorem dosud nepublikovanými historickými dokumenty.

Knihu si čtenáři známého autora severočeských reálií mohou zajistit včasnou objednávkou ve svých knihkupectvích nebo na adrese egon.wiener@gmail.com tak, aby měli jistotu, že pod vánočním stromečkem budou oblíbené příběhy včas a doplní tak řadu předchozích titulů Rub a líc mých pohlednic a Egonovy pohledy a pohlednice 1-4.

Není pravda všechno, co jste viděli v pražské televizi

Na rozdíl od Čechů, kteří uvěřili cílené lobistické propagandě ochránců českých výrobků odmítajících polské zboží, spousta nás, stejně uvažujících vyhledáváme a jezdíme si pro ně do polského příhraničí a víme proč. Není jenom lacinější, ale je ho i větší výběr a obsluha úslužnější, a co do kvality srovnatelná s naším zbžím. Jako ve Zhořelecké Castoramě. Nedivím se, že zájem o hrady, zámky a tvrze se přesouvá na parkoviště a do ohromných nákupních středisek česko-německo-polského pohraničí. Je na co se dívat, je čím se bavit.

Slétávají se sem nafukovací balóny rozličných tvarů od nafukovacích sklenic, zvířat  až po nafouknutá auta, domy, panenky. Je to tu jako ve středověku na starých hradech a v podhradí, kde o zábavu nebylo nouze. Všude turnaje, polykači ohně, bylinářky, hadači z karet, kosti pro domácí miláčky. Kejklíři s otevřeným ohněm, skořápkáři, pekaři, koňští handlíři, potulní zpěváci....Snad jenom ta cukrová vata a pizza tehdy nebyla. Ta zase neschází dnes třeba u Plazy v polském Zhořelci....

Dnešní svět je jiný. Nemusíš mít šlechtický predikát, který stejně v Čechách už dávno neplatí, a bavíš se dřív, než si nakoupíš. Zpět k bratrům Polákům a Srbům. Jak neskutečně jsme si od „Sametové revoluce“ v roce 1989 tyhle dva spřátelené slovanské národy dovedli znepřátelit! Srby bombami na Bělehrad, Poláky pomluvami o jejich zboží dováženém do Česka....

Když už nemají rozum Pražáci, aspoň mnozí z nás z pohraničí víme, na která parkoviště svá auta postavit. Stojím před tím zhořeleckým supermarketem a nevím, čemu se víc divit. Nabízené zboží už povylezlo z regálů a opírá se o venkovní zdi Castoramy, až je uprostřed aut na parkovišti. A není jen z výroby domácí, ale i od nás z Čech (Poláci nejsou hloupí) z Evropy i z daleké Ameriky. Kromě cen, kvality a světových značek mě potěšilo i to, že se tu domluvím česky. Každé druhé auto bylo z Liberce, Turnova, České Lípy a prodavači se snažili mému „esperantu“ porozumět...

Vzpomněl jsem si na své mládí a přítelkyni, co měla chudáka newfoundlanďáka, co v horku trpěl jako zvíře, protože ochlupení měl víc, než bývá na statném beranovi a ani lvice ho nemá více kolem hlavy. Tak takového jsem viděl u polské Castoramy. Ale pozor prosím, ostříhaného, jak ta ovce. Na kůži. Mimo té hřívy kolem hlavy...  Věřte mi, bylo to pokoukání... Z huby mu visel jazyk v délce kravaty a mocně slinil... Prý mají mezi prsty blány a plavou, jako pro olympijskou medaili... Zachraňují... Však také přítelkyně byla majitelkou takového jednoho „záchranáře“, kterými jsou ale bez výjimky všichni. Nesměla s ním ani na dohled k vodě, kde se koupou smrtelníci, potencionální adepti k zachránění.

Stalo se, že se jednou neovládla a nechala se tím svým psiskem k vodě dotáhnou. Opomněl jsem, že jmenovaní tvorové zachraňují bez výjimky, stále a každého, komu z vody čouhá hlava. Je marné psovi vysvětlovat, že plavat umím od deseti a s plaváním, že to je jako s jízdou na kole. Nezapomíná se. Newfundlanďák s nikým nediskutuje. Je jako umanutý. Chytí vás (za cokoli) a táhne silou nevídanou na břeh a jde si pro dalšího, dokud rybník někdo nevypustí. Jak jsem koupil prodávám. Musí to být hrozné poznání, že záchrana může bolet víc, než utopení....

Potom všem, ať se Vám v Polsku dobře nakupuje. A tak pokud nelpíte na sloganu „Kdo neskáče, není Čech“ hurá za hranice zkazit si žaludek.

Kasárna kousek od muzea

Do Dolních kasáren v Liberci jsem se stěhoval z obří posádky v Milovicích v roce 1967. Bylo to ve dnech Šestidenní války na Středním východě. Izraelci dávali právě na frak všem okolním arabským státům. Už to vypadalo, že sovětští poradci uspějí, a ti správní prohrají, ale pánbůh, jak se říká, stál na té správné straně a velkohubí islamisté skončili v Suezském kanále.

My, Češi, tehdejší pevná hráz Varšavské smlouvy, jsme se jen třásli na to, jak utíkajícím Mohamedánům podat spřátelenou ruku. Nešlo to, bylo tu NATO a hrozba celosvětového konfliktu. A tak mě na bráně Dolních kasáren v Liberci vítal voják s dalekohledem pátrající na obloze po izraelských letadlech Mirage, která rozprášila arabská letadla už během první dnů války a čekalo se, že při jejich apetitu se pustí i do nás....

Byl jsem převelen k velitelské rotě. Velela mi občanská pracovnice paní Pavelková, vdova po důstojníkovi. Té velel major Vedral, co denně dojížděl ze Semil a už se těšil do důchodu. Sloužil ještě za Protektorátu, coby vládní voják v Itálii. Na téže chodbě dlouhé kasárenské budovy stojící podél hlavní silnice sloužil i major First. On a Napoleon Bonaparte byli stejného chorobopisu i téže postavy. First byl aktivní. Začal si s tím, už když chytal v padesátých letech na čáře emigranty, co chtěli přes kopečky.

Vynikal rovněž v činnostech dá se říci análních. S podivem i jemu pánbůh přál, nosil odznak za úspěšné seskoky z letadla. Člověk by řekl, že by se mu padák nemusel pokaždé otevřít. No, jak vidno otevřel. Co předváděl v tom šedesátém sedmém roce na naší kasárenské chodbě předčilo všechna očekávání a jeho chorobopis doplnilo o zajímavé údaje.

Přiběhl za paní Pavelkovou, jestli chce něco vidět, aby se šla podívat na záchody, jak tam dvě česká knížata pucujou ucpaná WC: „Osobně jsem jim je ucpal novinami, udusal a teď se je Lobkovic a Černín snaží zprovoznit. Dostali na to dvě hodiny. Pak ucpu ty záchody o patro níž, voni jsou paní Pavelková, bratranci. Jsou to jenom záložácká cvičení, ale já s nima zatočím, se šlechticema zdegenerovanýma...“

Hoši si tedy mákli, svět se nezbořil, ale podívat jsme se nešli. Paní Pavelkovou bolela kyčel a já musel do banky. Náš velitel Vedral si ještě před Firstem vytáhl z trezoru láhev, napil se z ní a dodal, že to má za dva měsíce do civilu, a že z jedné prdele poleze hned do druhé. Asi si našel nějaký přivýdělek k důchodu. Myslím, že major First neuspěl se svou podívanou u nikoho.

Nejhorší je, když se někomu zelená barva z bandasky na krku dostane přímo do mozku a okolních dutin. To se z normálního chlapa stává tzv. zelený mozek, jak málo se liší od mluvícího papouška. Byl-li zelený mozeček ambiciózní, pak se stal postrachem celému okolí. A přidal-li se k tomu ambiciózní napoleonský komplex, bylo na průšvih zaděláno. No, přežili jsme to.

Informace k novým knihám

Od prvních zářijových dnů roku 2013 je v Informačním středisku města Chrastavy k dispozici nová kniha Egona Wienera „Brouzdání kolem Chrastavy“ ilustrovaná dobovými pohlednicemi. Kniha je napsána vzpomínkovou formou na nedávnou minulost části Libereckého kraje od Ještědu po hranice Polska a Německa.

Soubor vyprávění z této části Sudet, kraje mezi Lužickými a Jizerskými horami, vydávané za podpory Euroregionu Nisa je příběh po příběhu přeložen do německého jazyka. Je tedy vhodný i pro ty, kteří se učí v Česku němčině a v Německu česky a je rovněž vhodným dárkem pro všechny, kteří k nám přijíždějí z německy mluvících zemí.

Kniha bude k dispozici i na tradiční výstavě starých pohlednic z Libereckého kraje v závěrečných měsících roku 2013 v nákupní galerii Plaza v Liberci.

Již v říjnu bude v prodejnách knih a v informačních střediscích dostupný nový titul Egona Wienera „Podivuhodná země Sudety“.

Bližší informace lze získat na adrese egon.wiener@gmail.com.