Stále stejná písnička

Moc se toho za 400 let na světě nezměnilo. Lidská touha, závist, láska, nenávist, nic, co by tu už nebylo. Tak je možné, že my, lidé 21. století, trpíme neřestmi stejnými jako dávní před námi. Jen jeden krátký příběh, jeden za všechny.
Když zemřel starý Ferdinand Valdštejn, pán Turnova, jeho vdova, paní Eleonora Valštejnová, za svobodna Rogalová, se začala chovat, jako utržená ze řetězu. Aby prý dětem zachovala, co po muži zbylo, dělala možné i nemožné až na její adresu bylo v kronice města Turnova zaznamenáno: „Bezohlednou energií svou mnohé muže souvrstevného předčila“. A přidal se k její kritice i pan hrabě Vratislav: „Ač zákonem nařízený poručník vedle ní zůstával bezděčným divákem“ dí kronika. O co šlo, že tak vzácně si všichni přizvukují?
Ony ženy, pokud vládnou, pak zhurta nebývají žádné puťky, v dějinách máme příkladů habaděj. Kleopatra, Messalina, Xantipa, Libuše, Čachtická paní, carevna Kateřina, Isabela Kastilská, nám blízká Kateřina z Redernu (z blízkého Frýdlantu). Neuhýbejme od tématu respektive z Českého ráje. Naše hrdinka, zlá (?) paní Eleonora ač elementárnímu počtu moc nerozuměla, přistoupila k náročné přestavbě daňového zatížení Turnováků. Vyšla z počtu městských usedlostí, kterých sami turnovští napočítali raději hned 48. Guberniální komise po přepočtu jich hlásila jen 37. Na to z moci své, Eleonora vdova, jich spočítala 86. Nezůstalo jen u daní, své si sehrálo i pivo, oblíbený nápoj Keltů, Slovanů, Germánů i turnovských měšťanů. Pivo, jako zdroj nálady, pivo, jako zdroj plné feudálovy pokladny. Došlo tedy i na právo várečné, které vskutku nebylo laciné. Ale tady šlo o to, že paní vdova byla jako smrt. Brala všechno. I vařit pivo ve vlastní režii se jí zachtělo.
Hraběnka vdova neponechala nic náhodě. Tu vesničanům přidala (povinnosti), tu ubrala (výjimečně) městu. To byla léta, na která v kraji dlouho nezapomněli. Mistrně postavila proti sobě vesnice a město. Šlo, jako vždy, o peníze. Cukr a bič, rozděluj a panuj. To vše tato žena ovládala bravurně. Ač škol vskutku nepobrala mnoha, nescházela jí přirozená inteligence, jejíž obětí byli všichni kolem ní. Tlak na poddané, konšele i rychtáře vedl k tomu, jako by oslepli v němou poslušnost tupé resignace. Ustavičné přitěžování povinnostmi, dávky, roboty, stálé slídění po zapovězených knihách…
Prvý odboj začal na Jizeře v okolí Vysokého, Smržovky, Jesenného, Jilemnice. Byla to reakce na jmenované útrapy a násilnou germanizaci panství. Desfoursové přiváděli do kraje a země stále víc a víc Němců a katolíků. Tehdy se lidé z Podkrkonoší, Jablonecka a Turnovska vzbouřili v čas velikonoční, a táhli ku Praze. Připojili se k nim lidé z panství Hruboskalského. Obešli Turnov přes Hrubou skálu ale všem se do cesty postavili ozbrojení Turnované a kronikář se zmiňuje, že šlo o„úplné odražení zástupů vzbouřených, jejichž utišení potom v krátkém čase provedeno bylo“. Co se pod tímto odražením skrývá, si můžeme domyslet. Určitě to nebyl společenský raut při příležitosti udělování cen za statečnost a věrnost. Oni Turnovští si slibovali za chrabrost před nepřítelem víc. Dostalo se jim odměny, které až tak nežádali. Vrchnost jim udělila privilegium a tím ocenila jejich zásluhy. Poněvadž se vítězná bitka udála na Hod boží velikonoční cituji tu z kroniky: „Aby na věčnou památku slavného skutku tohoto každoročně v týž den radnici městské při hlaholu trub a kotlů zpívala se píseň Vesel se, nebes královno“.
Paní hraběnka nepřekročila svůj stín a její synové? K čemu byli vedeni a co na mamince viděli, to taky dělali. A nebyli v tom vůbec sami. Gallas na Frýdlantsku si počínal obdobně a jeho kovář v Dolní Řasnici na to reagoval vzpourou, Bredovi na Lemberku sedělo „Breda, bude nám běda“ a to se zmiňuji jen o severu Čech. Obdobně tomu bylo na Chodsku, Čáslavsku.
Ještě chci jmenovat Krištofa Tugemanna z Liberce, který došel se žalobou na hraběte Gallase až před císaře. Všechny pokusy změnit těžký život našich předků byly utopeny v krvi. Místodržící proti všem poslali generála Piccolominiho. Ten zástupy nespokojenců rozprášil a jejich vůdce zpravidla pověsil. K prvním změnám došlo zhruba o jeho sto let později a ty vedly už k zániku feudalismu na našem území…

Vánočky a vánoční cukroví

Nebudete tomu věřit, ale přejídám se až v poslední době. Co tomu stálo v cestě, že jsem nezačal dřív, nevím. Co vím, že maminka, tak jako všechny maminky, pekla vánoční dobroty. A že nám chutnaly, to vím zcela jistě. Ty teplé, co se pak dávaly nahoru na skříň, aby vychladly a nebyly na očích.
Dřív se nějak míň jedlo. Když se dívám na staré filmy z padesátých let, na staré fotky, byli ti příbuzní pěkně vyzáblí a ani já nebyl výjimkou. Dokonce jsem bral rybí tuk. Zpět však k těm vánočním dobrotám a ingrediencím. Pokud si vážně vzpomínám, v ochodech toho moc nebylo a tak o to víc se nahrazovalo. Třeba se dělala domácí čokoláda. Maminka v ní nechávala kousky moučkového cukru - pudru, což mi připadalo originální. Ta bývala na skříni nejvýš. Zato vánoček jsem měl brzo plné zuby, zrovna jako kakaa a teplého mléka. Vanilkové rohlíčky naopak výborně chutnaly namáčené do čaje, což bylo označováno za barbarství. Ořechové košíčky, kolečka s marmeládou, špičky s domácím vaječným koňakem. A další, další.
Tenkrát, když jsem mohl, nejedl jsem ,dnes, když nesmím, utloukl bych se po nich. Jo, na něco bych zapomněl. Na vůni, která provoněla celý byt. Nevím, co všechno matka na vánoční pečení cukroví za koření brala a strouhala, ale lékárna to byla hotová. To všechno znala od své matky, od prababičky z jižních Čech, která prodávala na náměstí v Příbrami. Babka kořenářka. Děda byl zas myslivcem v Dobříši. Na sever do Liberce si maminka přivezla všechno a hodně toho zapekla do vánočního cukroví. Však taky sousedky chodily a žebraly recepty. To, to právě bylo na tom prazvláštní, že se musely vyzkoušet recepty sousedky. A to už táta občas zavrčel, že by se mohlo taky brzdit, že to kazí zuby.
Mě zuby nezkazil ani dudlík poctivě namáčený v cukru a to je ověřený fakt. Odpočaté cukroví bylo vláčné a jedlo se samo. Někdy měl táta takovou ideu, že zabalil něco z toho, co máma upekla do staniolu a věšel to ještě na stromeček. Což naopak nenadchlo mámu: „Hned to sundej nebo se taky spletu a nebude oběd.“ Vidím je pořád, mé zlaté rodiče, sladké cukroví, stromeček, poctivé svíčky s knotem. Slyším vánoční koledy. Tatínek je ještě poslouchal tak, jako v mládí, v němčině.
Všechno se nesnědlo, hodně se toho dalo za okna. Do zahrady. Vždycky se našel vděčný strávník. Snědl všechno, aniž poděkoval a zmizel za obzorem. Tak jako mládí s chutí pralinek. Tak jako Vánoce, které za rok nahradily jiné. Ještě hezčí…

Něco je špatně

V létě velká voda, v zimě mnoho sněhu. Připadám si jako v zemi zaslíbené. Že by nás tam odněkud nahoře někdo testoval? Je už jeden národ známý z bible, který to zná z vlastní praxe a není věru o co stát… A tak čekám, co přijde příště. Zdá se, že to někdo s námi myslí vážně. Přestáli jsme povodně, sníh i mráz. Jsou tu i tací, co říkají, že je v zimě je normální, když sněží, to když my byli mladí… No jo, ale my zase pamatujeme počasí, co se nevymykalo normálnosti. Po zimě přišlo jaro a po létu podzim.
Je v tom obava, že my a ti kolem nás prožíváme jakýsi teplotní zlom. Možná, že bylo na čase, aby se „příroda“ ozvala a řekla dost, co si to tenhle druh fauny (člověk) opovažuje dělat. Možná, spíš ano nežli ne, se naplňují slova těch, které nechceme slyšet, že bude zle a pokud nepřestaneme hloupnout vnucovat svou vůli přírodě a jejím zákonům, přijdou nevídané přírodní změny.
Snad to není ještě tak hrozné, co vlastně je už moc a co nejvíc vadí? Na světě je příliš mnoho lidí. Uživit je znamená dát zelenou novým technologiím. Něco pokácet, „efektivněji“ hospodařit, ohřát lidi, dát jim nové automobily, mobily, oblíknout je, dát jim vodu, postavit nové domy. Léčit je. To všechno chce topit, rozvíjet chemické procesy, lidi někam vozit. Příroda se brání a kope kolem sebe. Musíme se „připravit“ že mohou přijít další jobovky. Škoda, že je ten lidský život tak krátký. A paměť, ta je jasně kratší.
Poučení z toho, co tu už bylo, to jsou dějiny. Dějiny, ze kterých si bereme jen to, co chceme. Jména bitev, bulvární skandály. Co přecházíme a co ani v učebnicích dějepisu není, je čas, počasí a velké územní změny, demografické údaje a když, tak jen tak na okraj. A přitom tady je někdo, něco, co „hýbe“ dějinami, vývojem společnosti. To že si opět někdo nakradl, porazil nepřítele, stal se prezidentem to přebolí, ale že čím dál tím častěji přichází bouře, sesuvy, tsunami, záplavy a co já vím, co ještě, to jsou vážné důvody obávat se toho, co přijde příště.
Nemá cenu se modlit, tudy cesta nevede už hezkých pár tisíc let. To přijde podnikatel, dá pár tisíc na církev a ta se modlí, aby mu jeho záměr vyšel. To samé s vyhranými bitvami, každý prosil za vítězství, klečel a modlil se. Padesát ku padesáti. Jen jeden mohl zvítězit. Zda příště opět stoupne voda, není v rukách kněze… Koncepce rozvoje celé planety, jsou v rukách těch, co investují peníze do nových a nových technologií – „šetrných a úsporných“, které vracejí vložené investice – co nejrychleji k dalšímu použití…

Šifrovaná zpráva

Věc: Vážená klientko, vážený kliente,
Dovolujeme si vám oznámit, že společnost „šest kroužků a 5 koleček“ s. a. rozhodla o zavedení výkonnostního honoráře pro podílové listy výše uvedeného fondu, a to v maximální výši x% z celkové výkonnosti, o níž tyto podílové listy převýší benchmark nebo výkonnostní cíl, pod podmínkou dodržení principu high water-mark.
S pozdravem oddělení custodian services bez podpisu s dodatkem: Toto potvrzení je vytvořeno systémově. Nevyžaduje podpisu oprávněných osob. V Praze dne 7. 12. 2010.

Myslel jsem si, že šroubovaná čeština zanikla s Rakouskem-Uherskem. Přesto, že došlo od té doby k mnoha revolucím a válečným konfliktům, musím konstatovat, že staré Rakousko má v Česku hluboké kořeny…
Marně luštím šifru z Unicredit banky. Došlo k jadernému výbuchu? Jsem maršál Tito, Evžen Savojský, Mata Hari, matka Tereza nebo plukovník Rédl? Co jsem komu udělal, že jsem nedodržel princip high water mark?? Proč to není azbukou? Třeba mi píší z Porůří nebo trapeři z Jižní Dakoty. Už zapomněli česky? Vězím v tom až po uši. Jsem agent 007 s právem zabíjet?? Mám chuť opravdu někoho zabít… Spící agent, kterého si teď našli pomocí šifry mistra Leonarda… Kosmonosy, Bohnice, Beřkovice, útulek pro staré policejní psi, psovody. Je to vážné? Jde jen o výkřik do tmy? Nebo je to vážnější? Jdou mi po krku? Mám jim to podepsat? Něco mi říká hej, to druhé mi říká pozor. Je přeci 21. století.
Obracím se tedy k vám s tou troškou, se zbytkem rozumu. Je tohle možné, mám já tohle zapotřebí? Chodím k volbám, do průvodu, platím příspěvky, dávám i na fond solidarity. Proč, proč mi tohle dělají? Až se jednou probudím a tohle uslyším, nebudu věřit, jak hluboko se vetkla rakouská orlice do těla českého lva. No řekněte, jak krásně se to česky „šroubuje“. Ať žije císař pán a Rakousko-Česká nebo jak chcete – Česko-Rakouská unie. Za všechny monarchisty: „Zachovej nám hospodyně…“

Co to byl devizový příslib

Je tomu rovných 30 let, co jsme byli včas upozorněni Státní bankou československou, že se žádosti o devizový příslib na soukromé cesty do nesocialistických států a Jugoslávie podávají do 30. 1. 1981. Žádosti se tehdy podávali na tiskopisech u poboček banky v místě trvalého bydliště. Na rubu žádosti muselo být doporučení zaměstnavatele, popřípadě školy, příslušného národního výboru. Při cestách do Jugoslávie se toto doporučení nevyžadovalo. Ano či ne, dostat na cestu cizí měnu bylo rozhodující , zda pojedete ven (za hranice) nebo ne. Pasová oddělení policie vám „musela“ na základě onoho příslibu deviz vydat výjezdní doložku k cestě. Pas měl možnost získat každý, doložku k cestě až na potvrzení, že má příslib deviz od státní banky. V ní zasedala komise, která měla určitou sumu financí k rozdělení. Státní banka vyrozuměla žadatele pouze o kladném vyřízení žádosti a to zasláním potvrzení devizového příslibu do 18. března 1981.
Co k tomu dodat. Nedostatkem deviz minulý režim odůvodňoval regulaci vycestování svých občanů na západ. Ve skutečnosti se však obával masového odchodu na západ, odlivu mozků, mladých lidí. Právě svobodné cestování vedle svobodných voleb a uplatňování vedoucí úlohy KSČ bylo základním zdrojem nespokojenosti lidí před 30 lety v tehdejším Československu. Obchody se začaly postupně plnit i zahraničním zbožím, byla tu kvalitní lékařská péče, 100% zaměstnanost, nižší kriminalita (lidé se neobávali procházet za soumraku ani jít do kina, divadla). Pronásledování odpůrců režimu se nedalo srovnat s tím, co se dělo ve společnosti v padesátých letech. To vše bylo ovšem vyváženo tím, že režim při uplatňování vedoucí úlohy KSČ, preferoval něco, co je neslučitelné s demokratickými principy tak, jak je očekáváme od moderní společnosti dnes. Uplatňování vedoucí úlohy KSČ v padesátých letech vedlo až k nejtěžším zločinům proti právu na život.
Společnost před 30 lety, to už byla společnost čistě pragmatická a konzumní. Nespokojeni byli právem především mladí lidé a odborníci, kteří nechtěli být v KSČ. Dá se říci, že „zbytek“ národa žádal pravidelně o devizový příslib. I takto zjednodušeně se dá popsat klima před 30 lety, kdy mnozí právě v tomto období doma vyplňovali žádost o devizový příslib k cestě na západ.

Město má jméno po jabloni, ale slavné je i jinak

Přijet do Jablonce nad Nisou, když zrovna není pod sněhem, znamená vstoupit do města úžasné architektonické krásy a stavební činnosti druhé poloviny 19. a první poloviny minulého století. Tohle krásné město v kopcovitém terénu, nevhodné pro astmatiky s artritidou, skýtá nevšední zážitek pohledu ze všech stran. My, všichni z blízkých i vzdálených míst, musíme konstatovat, že v Jablonci je na co koukat, co obdivovat. V minulých dnech jsem konečně dočetl knihu „Kapitoly ze stavebního vývoje Jablonce nad Nisou. Autory jsou takové kapacity jako Markéta Lhotová, Jan Strnad a další. Pojmenovali to, co vidíte, a co v Jablonci nepřehlédnete, s výjimkou toho, co zničila lidská zloba, hloupost a nevědomost. Stavby, které kdosi spojil s ideologií a rasovou nenávistí, už jsou nenávratně ztraceny, jako například jablonecká synagoga – symbol tolerance a architektonické výjimečnosti.
Díky autorce, paní Markétě Lhotové, se můžeme se slavnou jabloneckou synagogou setkat alespoň prostřednictvím této výpravné knihy. Rakouský architekt židovského původu s českým jménem Stiastny, byl tím mistrem svého řemesla, jemuž vděčíme za takové stavby, které, pokud dosud stojí, vás ohromí a zároveň i osloví neopakovatelnou mírou detailu stavby určenou většinou k náboženskému účelu. Sem patřil i jablonecký „dvoucibulkový“ templ, modlitebna, kostel jabloneckých Židů. Těch mnohých, kteří město Jablonec nad Nisou a okolí proslavili tím, že jeho výrobky – sklo a bižuterii vyráběli a uměli i toto krásné zboží ve světě prodat. Pracovité židovské komunitě Jablonec nad Nisou vděčí za mnohé, čím se může světu pochlubit. V knize je oprávněně vzpomenuto komunity, která město pojmenovala prací, jejíž zvuk stále ještě je ve světě slyšet.
Sklo a bižuterie. Bez těchto výrobků, jako by ani město nebylo… Žel, lidé občas učiní kroky, které pozdější generace nemohou vstřebat. Rasová, etnická a národnostní nesnášenlivost poznamenala i jablonecký svět. Nevratná rozhodnutí místních Němců a jejich příklon k fašistické ideologii a po prohrané válce s okolním světem i odpověď vítězů – vyhoštění, odsun německého obyvatelstva, se sice nedá srovnat s vyvražděním jabloneckých Židů, ale ve svém důsledku vedla k nedobrovolnému odchodu většiny obyvatel německé národnosti z této oblasti. Těm, co Jablonecko osídlili koncem 40. let minulého století, zase naopak trvalo velmi dlouho, než vzali na vědomí ony krásné stavby kolem sebe, jejich autory, stavitele, jejich pohnuté osudy, osudy staveb, které nám tu zanechali. Jak málo jsme znali a známe Josefa Zasche, architekta jabloneckých kostelů, Franze Metznera, mimo jiné i autora známé kašny umístěné před radnicí v blízkém Liberci, Heinricha Kulku, autora vily Alfréda Kantora, K. Wintera, H. Lauterbacha...
Úžasné stavby Jablonce nad Nisou a jeho okolí jsou vsazeny do prostředí, které umocňuje jejich přirozenou krásu i funkčnost. Jsem rád, že takto vidí své město autoři knihy o jabloneckém stavebním vývoji, ti, kteří v něm žijí nebo my, z jeho blízkého okolí.

Pasířství

Byť je z Jablonce nad Nisou, často neví, co je pasířství. Máme sice k dispozici znalosti oblíbeného pana Dr. Googla, ale předpokládejme, že se naplnil scénář z těch nejčernějších. Nešel by elektrický proud. Pak je tu ona chvíle všech dědečků a babiček: „Milý vnoučku, přisedni a poslouchej.“ V onu posvátnou chvíli, budiž aspoň tolik světla, aby vědychtivá mládež mohla číst o pasířství.
Toť zušlechťování a zdobení součástek bižuterie a to napodobováním kovů, prastarého celuloidu, perleti a novějších, zcela neoddělitelně. Prvovýroba zásobuje pašíře vyráženými nebo litými surovými tvary, které se následně brousí, spájejí, nýtují, povlékají (prastarou bužírkou našeho mládí). Dál může následovat potahování v ohni, chemická cesta potahování stříbrem, zlatem, mědí, obrušování, leštění, smaltování, malování. Pasířina je rovněž osazování kamenem, sklem, jejich tmelení, přiletování ouška, sponu, přívěsku. Od toho nejjednoduššího k současnému, třeba uměleckému šperkařství, které, žel, ztrácí na atraktivnosti. Díky čemu? Díky levné pracovní síle, zautomatizování výrobních procesů a marketingu čínských dálně východních dělníků řízených státním plánem Čínské lidové republiky, potažmo Vietnamu. Toho plánování, kterého jsme se v kapitalismu odmítli jednou a provždy.
Snad i proto pasířina na Jablonecku a výroba textilu v Čechách není to, co bývalo… Vždyť ještě nedávno, ve třicátých letech minulého století existovalo na Jablonecku asi 600 výrobních firem a pasíř, to byla vždy elita – pan sklář. Pro 1000 pasířů zde pracovalo 6000 pomocníků. A začalo to tak nevinně!
Václav Jáckl a Melchior Pfeiffer přišli s kováním pro dýmky a bratři Fišerové z Turnova s výrobou umělých polodrahokamů. To se psalo 18. století. A protože nežijeme v pustinách pouště Gobi, musíme připomenout, že na úspěších výroby, výzkumu a prodeje zušlechtěného skla se podíleli jak němečtí, tak čeští obyvatelé kraje, včetně krosnařů (těch, co výrobky nosili v nůších) a formanů , kteří rozváželi (koňmo) a úspěšně prodávali ve světě.