Pasířství

Byť je z Jablonce nad Nisou, často neví, co je pasířství. Máme sice k dispozici znalosti oblíbeného pana Dr. Googla, ale předpokládejme, že se naplnil scénář z těch nejčernějších. Nešel by elektrický proud. Pak je tu ona chvíle všech dědečků a babiček: „Milý vnoučku, přisedni a poslouchej.“ V onu posvátnou chvíli, budiž aspoň tolik světla, aby vědychtivá mládež mohla číst o pasířství.
Toť zušlechťování a zdobení součástek bižuterie a to napodobováním kovů, prastarého celuloidu, perleti a novějších, zcela neoddělitelně. Prvovýroba zásobuje pašíře vyráženými nebo litými surovými tvary, které se následně brousí, spájejí, nýtují, povlékají (prastarou bužírkou našeho mládí). Dál může následovat potahování v ohni, chemická cesta potahování stříbrem, zlatem, mědí, obrušování, leštění, smaltování, malování. Pasířina je rovněž osazování kamenem, sklem, jejich tmelení, přiletování ouška, sponu, přívěsku. Od toho nejjednoduššího k současnému, třeba uměleckému šperkařství, které, žel, ztrácí na atraktivnosti. Díky čemu? Díky levné pracovní síle, zautomatizování výrobních procesů a marketingu čínských dálně východních dělníků řízených státním plánem Čínské lidové republiky, potažmo Vietnamu. Toho plánování, kterého jsme se v kapitalismu odmítli jednou a provždy.
Snad i proto pasířina na Jablonecku a výroba textilu v Čechách není to, co bývalo… Vždyť ještě nedávno, ve třicátých letech minulého století existovalo na Jablonecku asi 600 výrobních firem a pasíř, to byla vždy elita – pan sklář. Pro 1000 pasířů zde pracovalo 6000 pomocníků. A začalo to tak nevinně!
Václav Jáckl a Melchior Pfeiffer přišli s kováním pro dýmky a bratři Fišerové z Turnova s výrobou umělých polodrahokamů. To se psalo 18. století. A protože nežijeme v pustinách pouště Gobi, musíme připomenout, že na úspěších výroby, výzkumu a prodeje zušlechtěného skla se podíleli jak němečtí, tak čeští obyvatelé kraje, včetně krosnařů (těch, co výrobky nosili v nůších) a formanů , kteří rozváželi (koňmo) a úspěšně prodávali ve světě.