O pivu jen dobře a při pivu si můžeme
povídat, co chceme. Přesto budu snažit být opatrný a v moři toho piva se
neutopit. Snad jenom, že jsme v Česku trochu povolili a, jak se říká „na
hlavu“, vypili o 10 litrů méně než v loňském roce…
Pije se více doma z lahví a víc
piva z malých pivovarů, než z těch světaznalých. Stále víc se pije
pivo ochucené a pivo je stále dražší a dražší. Suma sumárum, buďme ostražití,
něco se na nás valí. Pije se víc a víc prodává v plastových lahvích a v plechovkách.
Stále víc pijí ženy a větší oblibu mají pivní dny oblíbené značky. Reklamy na
pivo jsou stále víc a víc oblíbené, pivo se častěji prodává v akcích,
v dárkovém balení.
A kde jsou v tomto výčtu pivaři?
To okřídleno: „Jdu na jedno, na pět, těch svých deset lehce udělám…“ Leze to do
financí, tloustne z toho břicho, nepřidává to eleganci a houstne domácí
ovzduší.
Přestat s pitím piva… Je to
vůbec možné v národě s takovou pivní historií? Snad jenom Moravané se
vymkli. O to víc musí pít v Praze, ve Varech, v Jablonci nebo
v Jičíně. Někdo těch 140 litrů na hlavu vypije… Asi to přeci jenom bude
dobrý obchod - byznys. Nadnárodní. Mimo emoce, na úrovni výroby a prodeje léků,
potravin, aut, cigaret, kosmetiky, benzínu a nafty, cukru, cestovního ruchu, zbraní,
energií a moderních informačních technologií.
Řekne se obyčejné pivo, ale
v naší historii posilněných pivem bylo dost. Pili ti, co byli
s králem i ti, co byli proti králi, pili husiti, klerici i ateisti. Pilo
se z hliněných džbánů, z vysokých broušených sklenic, z panských i
měšťanských pivovarů. Pili Češi i Němci. V Sudetech sociální demokrati,
komunisti i fašisti. Pijí fotbaloví fanoušci, holé kolébky, cikáni i městští
radní, naši poslanci, pije vláda, pivo pila i matka Járy Cimrmana.
V Čechách pijí všichni,
s cenou piva se nemá hýbat, jinak padne vláda. To bylo dřív. Dnes
stabilitu vlády ovlivňuje spíš zamilovaná sekretářka. Pivo není burčák (doufám)
a neředí se moštem ani vodou (?) má jistou normu (bývala standardem zaručené
jakosti, což mnozí pamatujeme). A hlavně! Ti, co pijí těch 140 litrů na hlavu
mají svůj ,,testostroj“ na jazyku. Nepotřebují, aby za ně někdo testoval, co
oni denně s chutí konzumují.
Vlády nepadají, pivo je stále dražší,
výčepní občas na míře šidí. Ošetřit pivo umí jen zkušení odborníci. Pivo
z plastového kelímku, z PVC lahví, ochuceno celerem a mrkví… Vše už
tu bylo, ale vyvoláno krizí nebo válkou – první a světové. Sládci do ní
narukovali a nevraceli se z ní. To samé ti, co pěstovali ječmen, chmel,
pečovali o vodu, sudy, hlídali, co v pivu má být. V onu, pro celé
Rakousko-Uhersko pohnutou dobu, kdy z plenek vystrkovalo hlavičku i ono
vysněné české dítě, se udál tento zaručeně ověřený příběh.
Na dosah mého příhraničního
sudetského kraje se starý pan kníže rozhodl, že pivovar bude opět obnoven a
bude se v něm vařit pivo. I povolal sládka z jeho vejminku a rozhodl
v jeho ruce svěřit výrobu piva z ingrediencí netradičních, neb ty
tradiční už nebyly k mání. A tak vedle bylinek byla do vany naložena i
ječná sláma – došky ze střechy. „Došková sláma ze stvolů ječmene má přeci jen
blízko k ječmenu v tradičním pivu,“ mínil starý kníže pán. A tak, jako
kočičku s pejskem, ani jeho nic nezastavilo: „Než, milý sládku, várku
začneš čepovat, první sklenici chci vypít sám.“ Jak pravil, tak se i událo.
Pivo mělo jiskru proti světlu, barvu zlatavou. Kníže pozvedl sklenku a napil
se. Odložil sklo a dal sládkovi hroznou facku. Ten udělal, co kníže pán.
Pozvedl sklenici, pochválil, napil se, sklenici položil, vrazil knížeti facku a
řekl: ,,Hergot, jasnosti, to je pivo! Jen jsme si lízli, už se pereme!“
S tím pivem to bude opravdu
prazvláštní. Pili je Keltové, Římané, Germáni i Slované. A jak chutnalo? Čert
ví, zda to nebyla víc medovina ze slupek bůhví čeho. Zda pivo víc neléčilo,
nebylo kosmetikou, co zahánělo, či vyhánělo…
O pivu jen dobře. Pil je dobrý voják
Švejk, komunista Hašek, antisemita Jan Neruda, protektorátní sluha ministr
Moravec, dozorci z Terezína i na Mírově, Černí baroni, Václav Havel.
Ochlasta, co skončil na záchytce. Pil a ničil si játra břichomluvec i náš
zadlužený známý europoslanec. Co z dějin piva nebylo v čítankách:
pila Tonka šibenice, Tonda Sauer, redaktor Kisch, papež Jan Pavel, krotitel
šelem i matka Tereza.
Snad nejhůř pro pivo a pro pivaře
bylo za první války v Čechách, kdy hospody měly otevřeno, ale nebylo co
pít… Pivo nebylo z čeho vařit, místo toho se vařil pivolín. Koňský potah
přivezl hospodskému na jeden sud piva, čtyři sudy pivolínu. Chodilo to tak, že
když jich přišlo do hospody pět, čtyři pili pivolín a ten pátý pivo….? Opravdu
to tak bylo? Nevím, zní to jako fór, ale kdo ví.
To, co jsou ochucená piva, to může
být tehdejší ,,pivolín“. A tak to chodí se vším. Ještě, že u piva, zatím jen ve
výjimečně na vinětách čteme: Vyrobeno v čínské lidové republice. To pak
bude s příchutí po pečené pekingské kachně, jak chutná panda, po pejskovi,
pivo s bambusem, s čínskými nudlemi. Proč ne? Ve Stráži pod Ralskem
prodávají zmrzliny s příchutí svíčkové na smetaně a desítky dalších
zvráceností, tak proč ne pivo. I když, co nám ještě říká „rodinné stříbro“? Už
asi nikomu nic.
Svět kolem nás doznává změn a možná
zůstáváme na jeho chvostíku. Spotřebou piva zatím ne. Jsme sice jen druzí, ale
měli bychom se dívat, než se napijeme a polkneme. Příště to může být pivo
s pulcem a ten setsakra rychle roste. To potom přestaneme mluvit zřetelně
a jasně a začneme kuňkat. Našim přáním obrousíme rohy, něco nám bude scházet,
z nás i našich dětí budou tradiční pivaři. Žádné barikády, jen hospodské
řeči… Sláva pivu a všem činům z piva vzešlých, neboť si dám ještě jeden
kousek a jdu domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat