Tuhle básničku
napsala pře více než 65 lety Věra Merhautová:
„Sousedův kluk mi
vyrostl před očima,
když jsem s ním včera
u tramvaje stála,
tak jsem se ho jen mezi
řečí ptala
(my dospělí to máme
ve zvyku):
„Kam půjdeš po
prázdninách, Honzíku?“
On totiž právě teď
vychodil školu.
Myslíte, že se
zarazil, ne, ten to věděl hned,
když s celou vahou
svých patnácti let mi odpověděl:
„Budu horníkem!“
A v jeho slovech,
pevných jako zem, jsem cítila, že zvážil jejich cenu.
Víte, ti kluci jdou
tak krásně, jistě,
že by chtěl člověk
být na jejich místě, nebo být aspoň mámou toho kluka.
Vezměte jeho dlaň,
cítíte, to je ruka
člověka, který ví, co potřebuje zem.“
Teď
ještě prolomit limity těžby uhlí a jsme doma v současnosti –
v roce 2015, šedesát pět let poté. Co tomu říkáte? Náš
současný Honzík šel před několika dny poprvé do školy. V
podstatě i on potká zanedlouho u tramvaje vnučku Věry Merhautové
a ta se jej po vzoru své babičky zeptá: „Kam půjdeš po
prázdninách, Honzíku?“, a bude problém. Oba dva si připomenou
předchozí verše a rozhostí se trapné ticho, neboť, co Honzík
odpoví? Budu horníkem? Tak s tím mám problém. Odpověď bude
dozajista jiná. Do šestadvaceti bude na škole, tedy o deset let
víc, než Honzík původní z padesátých let.
Kdo bude
rubat uhlí v uhelné sloji? Čím budeme za deset let topit? Nevím,
a Honzík mi to nepoví. Co budeme dělat s tolika mladými filosofy,
sociology, právníky, doktory přírodních věd a textilními
inženýry? Topit? Čím? Mám obavu, že se ptám brzy. Honzík
chodí do první třídy a ve škole ho to nebaví. Umí psát, číst,
počítat, pracovat s počítačem. Ohromil mě vrácením tabulky
čokolády. Měla prošlou garanční dobu konzumace – informace
psaná na obalu. Kluk mi ji vrátil s tím, že prý mám věnovat
pozornost tomu, co kupuji. A to chodí první týden do církevní
školy. Asi zázrak. Je to vůbec možný? Kam ten svět spěje? V
šesti letech nakupuje podle toho, kdy zboží končí garanční
lhůty.
Pořád
mi leží v hlavě jiný zázrak, ten z roku 1951. Honzík
poprázdninový – zítra horník: “Vezměte jeho dlaň, cítíte,
to je ruka člověka, který ví, co potřebuje zem.“ Až z toho
mrazí, jak velká jsou to slova. Bojím se, že z mého vnoučka
Honzíka nikdy nebude voják, ochránce své vlasti. Mám pocit viny
z toho, že v mé generaci byl přerušen přenos zpráv, řetěz
informací vedoucích po generace k jistotě, že musí v boji
zvítězit. Zatím to je o kalorické hodnotě mít se dobře dnes, v
této době. Nemít před sebou jen jednu generaci, dál nevidět než
z okna na ulici.
Náš
starý svět se pomalu hroutí. Svět jednotlivce s plným bříškem.
Bůh suď, kde děláme chyby, že práce rukou není ceněná. Že
svět Honzíka s Honzíkem je tak vzdálen od světa padesátých
let. Jeden je za hrdinu poválečných let, ten dnešní je jak
stvořený pro komiksy. Mozek jako Einstein, ruce jako dráty do
betonu. Kdo nás jednou ubrání třeba proti vysoké vodě? Honzík?
Doufám, že bude mít dost sil, neschová se do řady a nebude
chtít být jen průměrem.
Žádné komentáře:
Okomentovat