Drobná plastika stojící a náměstí může
znázorňovat cokoli. V případě Hrádku jde o oslavu Trojmezí. Dnes jsou hranice
bez celníků, drátů, kontrol, pasů a víz. Za dva roky město oslaví 750 let
vzniku. Pamatuji ty oslavy před padesáti lety, viděl jsem hollywodské oslavy v
Žitavě a těším se na oslavy v roce 2010.
Doporučil bych hrádeckému komitétu pro
přípravu her a zábav k tomuto významnému jubileu spojit své síly s partnery v
Žitavě a pojmout oslavy jako sloučenou akci v Hrádku i v Žitavě. Vždyť dnes se
už prakticky jedná o dvojměstí a schází jen kyvadlová doprava mezi oběma městy.
Před mnoha lety, na úsvitu osídlení
Hrádecka bylo však všechno jinak. Nemáme-li ale dost důkazů, že se něco událo
jinak, musíme souhlasit s tím, že někdo už před námi dokázal, že prvními
osídlenci této úžasné krajiny byli Slované, Milčané – pravděpodobně Lemůzové s
deseti rodnými hrady včetně Žitavy, Frýdlantu a Chrastavy. Jeden z nich stál v
blízkosti hrádeckého kina. Právě tam objevili hrádečtí v roce 1929 svou slavnou
kostru „skrčence“, starou minimálně 2050 let, potvrzující prastaré osídlení
kraje, které bylo zváno „Záhvozd“. A zdá se, že se opravdu jednalo o oblast
mohutného pralesa od Šluknova přes Hrádek nad Nisou po Frýdlant v Čechách.
Není dost listinných dokumentů, o které lze
opřít hypotézy z Hrádeckých dějin. Jistě si dovedete všichni představit, že o
tak krásné stavební parcely, které zde byly v roce 1000, ale i později byl
velký boj, ne nepodobný dnešnímu, včetně použitých praktik, jak se k nim
dostat. Snad jen, že tehdejší obyvatelé byli o něco drsnější těch dnešních. Ani
Germáni ani Slované nešli pro zbraň daleko a obě strany se boje aktivně
účastnily. Nakonec Přemysl Otakar II, který vyřešil celou věc jako osvícený
panovník, do širokého okolí Záhvozdu oficiálně pozval chlapce a děvčata z
Německa, z okolí saské Míšně, včetně „pána z Donína“, který všemu šéfoval z
hradu Vlčice (Olšice) – Grábštejna. To vše za slušné peníze pro pana krále.
Před tímto aktem germanizace krajiny,
jinak plné Slovanů, fungoval v moderním pojetí správy coby hejtman rod Berků z
Dubé z okresu Česká Lípa. Němečtí dosídlenci se do práce vrhli jako pilní
mravenci. Vypalují lesy, staví cesty, domy, moderněji obhospodařují pole,
hledají kovy a zpracovávají je, obchodují, mají spoustu dětí, poněmčují sousedy.
Česká řeč se z Hrádku a okolí pomalu ztrácí.
Hrádek, už dobře opevněný, se v roce
1260 stává městem. Kostelíček býval plný už od svého postavení v roce 1286.
Hrádek zažil boom porodnosti v roce 1352 za vlády císaře, krále a velkého
cestovatele Karla IV. V té době dochází ke stavebnímu rozmachu okolí. Roste
Žitava, hrad i klášter v Oybíně, rovněž i okolní hrady. Ve vzpomínaném roce
1352 hrádečtí platí církevní daň z počtu duší nejvyšší z okolních obcí. Celých
24 kop stříbrných grošíků v době, kdy Liberec platil 2 kopy. Ne proto, že
získal slevu, ale protože v něm téměř nikdo nežil. Staveniště kolem Hrádku byla
vskutku grandiózní! On taky nikdo od nikoho nechtěl v té době stavební
povolení, i když úplně to bez úřadu Zemských desek také nešlo, ale rozhodně
nemusel nikdo zjišťovat vliv stavby na životní prostředí. Tak jako tak, když
jsme o Žitavu a o obě Lužice v roce 1635 přišli, finančním vyrovnáním se
Saskem, bylo čeho litovat. Asi tak, jako když dnes Rusové brečí, proč jejich
předci prodali kdysi Američanům Čukotku.
Dost se o Hrádku mluví v souvislosti s
husity procházejícími krajem. Hned zpočátku je třeba připomenout, že moc rádi
je tu neměli. Bohatí vlivní Češi i Němci, šlechta, kněží, ti všichni se báli o
své prebendy. A tak to spělo, jako ostatně vše a v Čechách vždy k tomu, že se
braly ohledy, byla tu jistá forma protekce, svou roli hráli lobisté a snaha
pacifikovat radikály formou korupce. Tak šel často hrad z ruky do ruky a města
rovněž tak. Čas běžel, ostří husitství se otupilo a jako vítaná změna v ritu
náboženství doba spěla k náboženským válkám, končící Válkou třicetiletou.
Rovněž napoleonské války se dotkly města. Samé války a všechny prošly branami a
brankami Hrádku nad Nisou.
Za zmínku stojí i jeden z majitelů
Grábštejna, Hrádku nad Nisou a širšího okolí Jiří Mehl ze Střelic, vysoký
pražský úředník, který investoval volné finanční prostředky do modernizace
dolů, efektivnosti správy a výroby. Hrádek povstává z popela, ale přichází opět
čas, kdy každé z válčících stran procházející městem musí dát kus sama sebe, ať
jsou to císařští, Švédové, Sasové, marodeři, Rusové, Francouzi. Jedno v jakém
pořadí, všichni chtějí jíst, jejich doprovod též včetně koní.
Po Třicetileté válce klesl počet „duší“
v Hrádku na 150. To vše mělo na svědomí desítky let vojančení, ale i nemocí
zavlečených do města vojáky i těmi, kteří před nimi prchali. Konec všech těch
útrap přinesl hrádeckým až Vídeňský kongres vítězů nad Napoleonem. Potvrzené
hranice, konec hospodářského ochranářství, masivní rozvoj nastupujícího textilního
a strojírenského průmyslu. V Hrádku se staví továrna za továrnou, těží se
lignit. Stále výkonnější stroje zrychlují výrobu, bohatnou průmyslníci a
kapitalisté, rozevírají se nůžky blahobytu. Roste počet dělníků, kteří právě na
Hrádecku mají své odborové a politické zastání v nových spolcích a stranách.
Po vzniku Československa zesiluje tlak
na německé obyvatelstvo, aby hlasovalo pro odtržení oblastí s německým
obyvatelstvem od ČSR. To se daří nevybíravými útoky Henleinovy sudetoněmecké
politické strany, která na svou stranu strhává 99% německých obyvatel. Vše
končí v říjnu 1938 obsazením Sudet německou armádou, nadšeným přivítáním
německých zákonů, připojením českého pohraničí ke Třetí říši a odchodem Židů a
většiny Čechů do vnitrozemí ČSR.
Konec Druhé světové války je koncem
iluze sudetských Němců o světové nadvládě jiným „méněcenným“ rasám a jejich
vystěhováním do Německa z rozhodnutí vítězných mocností. Prezidentských dekretů
Dr. E. Beneše schválených Národním shromážděním ČSR v roce 1945. Po 9. květnu
1945 přichází znovu po téměř sedmi stech letech nová osídlenecká vlna
dosídlenců do Hrádku a okolí. Jsou to čeští navrátilci, kteří museli utéct z
Hrádku před svými německými sousedy, Češi, reemigranti ze Žitavy, Slováci,
Volyňští Češi, Cikáni, Rumuni, Maďaři. Je až s podivem, jak rychle bylo německé
obyvatelstvo nahrazeno novými osídlenci.
Začal se rozvíjet tradiční hrádecký
průmysl. K mírové produkci se vrátil veškerý průmysl, který během války
pracoval pro válečné účely. Město začalo stavět a opravovat. Dnešní a starý
Hrádek nad Nisou se dá jen těžko srovnávat. Město a okolí vyrostlo do krásy.
Jen s nostalgií je již možno vzpomínat na továrny, které v současné době
pustnou. Na Vulkan, Šmakárnu, SVA, Benar, Kovoru, Sklad oděvů, Silku, Stap,
Plastimat, Státní statek.
To je fenomén zítřka – kam s těmi
starými? Město má nové průmyslové centrum, hranice bez hranic. Podle mne mu
schází ve vzdělávacím centru nabídka pomoci lidem učit se řeč svých sousedů,
střední školství s výukou ve třech jazycích a doprava odpovídající 21. století.
Koordinační centra třeba pro práci a bydlení v Hrádku, Žitavě a Bogatyni tak,
aby si tato tři města vzájemně pomáhala. Co popřát Hrádku nad Nisou? Babyboom
dětí, které nebudou mít problémy s jazykem svých sousedů a které městu vrátí
zašlou slávu a bohatství.
Žádné komentáře:
Okomentovat