Co si tak posledních víc jak šedesát
let prohlížím zvědavě autobusy, musím říci, že co se módy týče, určitě drží
krok s auty. Ale nejkrásnější jsou ty naše, co do problémů, asi ty maďarské z
doby před čtyřiceti léty.
Můj první autobus byl docela celičký
školně-výletní a spojený s mou první třídou. Byl to takový pes huňatý, s
čumákem od motoru, vzadu jako by sražený. Byl to jediný bus, kde žáci -
výletníci nechtěli sedět vzadu, neboť v kopcích nebylo ze zadního okna zhola
nic vidět, jen kouř. A protože nám v těch padesátých letech nebylo známo
fetování, hnali jsme se odzadu zpět k řidiči, který pil meltu z termosky, co si
s sebou nosívali řidiči od velkých volantů výletních autobusů a dávali nám
„loka“.
To byl nástup, předzvěst toho, co
dovedou děti z vesnice, z národních škol. Po dvaceti kilometrech už první zvraceli a drželi si pytlíky od
mouky před pusou a ostatní řvali na plná ústa: „Zastavte, chceme čůrat!!!“ Po
směru jízdy holky, přes silnici kluci. Jak je možno chytit při prostém čůrání
klíště nevím, ale byla tam. Kam dočůrá prvňák, je zázrak. Však se také řidič a
soudruh ředitel chodili dívat a jen teskně komentovat, že to byly časy.
Zatracená prostata!
Po zastávce v lese nebo blízko lesa,
se dorazilo na parkoviště pod hradem Kost, u Varhan blízko Děčína, Babiččina
údolí, Trosek, Sychrova. Všude tam, dřív než se šlo na hrad se svačilo a psaly
pohlednice domů. Víte, od kdy nemám rád vajíčka na tvrdo? Přesto, že byla oloupaná,
matky tušily, že s nimi po sobě házíme. To
jsme dělali dál od karoserie autobusu, neboť nás řidič upozornil, že následky nebude řešit přes učitele, ale že nám rovnou
dá přes hubu. Řeč to byla přímá a věcná...
Prohlídka hradu: Často němý úžas a
převeliká snaha sáhnout si, která se zopakovala v našem životě a v životě mých
vrstevníků i v pozdějších dobách, ale to už nešlo o šavle, bambitky, katovy
meče, mučící nástroje, ale o vrstevnice, pokud se mohly pochlubit velkými
oblinami. Ach, kdeže ty doby jsou.
Legrace byla, pokud se boty obouvaly
do filcových bačkor a nohama se zámkem šouralo, posunovalo vpřed pohybem, co
noha nohu mine. Venku se znovu chodilo vlevo – vpravo, a ti, co blinkali si
brali kinedryl a zoufale si přáli umřít.
Za zmínku stojí i následující
sborový zpěv, kdy autobus trpěl asi nejvíc. Řidiči už toho měl i dost. Hned
potom se na ně vybíralo. To měl být jako dík. Každý dal aspoň tříkorunu. Já dal
tolik, jako na obnovu Koreje – na bagr. Zda Severokorejcům pomohla na nohy
nevím, a co si za kupovali šoféři autobusu jsem zapomněl. Nová tříkoruna se mi
moc líbila. Modrá, malá, akorát do kapsy od kalhot.
Žádné komentáře:
Okomentovat