Zadní vrátka

            Už od malička slyším, že si každý má chránit to, co má nejraději něčím, čemu se říká zadní vrátka.

            Začalo to tím, že někdy ve třech letech mě maminka našla u plotu naší zahrady, jak hledám zadní vrátka, kterými jednou maminku zachráním. A tak se u nás v zahradách stavěl plot s vrátky vzadu na mé přání.

Pamatovat na zadní stránka. Ta první byla v Hrádku nad Nisou tam, kde jsem žil svá první tři léta. Vrátka vedla ze svahu k řece – Lužické Nise. Hned vedle dosud stojí most s cedulkou „U Wienerů“. Vrátka s plotem odnesla přílivová vlna, co přišla s tou velkou povodní.

Zadní vrátka – jak prazvláštně to zní, jako kulisa z divadelní hry. Mít pokaždé, kam se skrýt, kam a kudy odejít. A platí to stále. Snad už staří Egypťané měli svá vrátka k Nilu a řekl bych i stále otevřené směrem k lesům, do polí, mezi hlávky zelí, květáku, do pouště plné bodláčí.

Bylo mi už mnoho let a tak se ohlížím. Shlížím s pojízdného křesla a hledám, co jsem ještě neviděl na kukuřičném poli, louce, kde se pasou ovce, na nebi, kde plují bílá oblaka. Občas mi oko padne k plotu, kde končí náš pozemek, kde v drátěném plotu jsou zadní vrátka. Cesta k právě posečené louce, co voní příštím voňavým senem, jarem i dusným létem.

Pokud nezaprší, pak ani zadní vrátka nezmoknou. Doma kromě mne nikdo není a shrabat sušené – na to mé staré nohy nestačí. Nedám to. Má babička, podruhyně na statku, vdova se čtyřmi dětmi se musela otáčet, pokud děti chtěla uživit. Co mi vyprávěla, tak zadní vrátka jí nikdy nic neříkala. Brala, co bylo a děti vychovala. Mezi nimi byla i moje maminka.

Co vím, tak zadní vrátka kdysi pomohla Cesarovi, Žižkovi i Husákovi. Měl to být i poslední trumf. Vojenská garda, pretoriáni oddaní do posledního dechu. Kus něčeho, co hospodyňka vrazí do hrnce a uvaří návštěvě, kterou nečekala. Improvizace, umět si poradit. Najít si omluvu, jak z toho vybruslit – tam patří i ona zadní vrátka, stovka schovaná někde vzadu v peněžence.

Poslouchám, jak se svět mění, kdo s kým a proč už zase válčí, kdo s kým podepsal mír. Svět, který potkávám, je žel, pořád stejný. Spoléhá se na zadní vrátka. Každý je má, jak eso v rukávu. Snad je to tak i lepší. I velké myšlenky umírají, i za plotem roste plevel, nebo sladké maliní. Cesta k nim vede skrze vrátka, zadní vrátka v oplocení každé zahrady.