Kdysi
měl Liberec na sto tisíc obyvatel jeden antikvariát. K tomu si přičtěte
satelitní městečka a obce z okolí. Pak je šance potkat se s knížkou
ztracenou, zcizenou z vaší knihovny, minimální.
Za
zády mi zahrčela tramvaj, do zad strčil muž ve středním věku. Než sem stačil
něco říct, oslovil mne sám: „Promiňte prosím, ale u nás doma v Turnově
tramvaje nejezdí, v zádech lidí stojících na chodníku.“ Od dalšího projevu
jej zradila dáma po jeho pravici: „To pána nezajímá, určitě ví, že
v Turnově tramvaje nemáme.“ Teď byla řada na mně: „Nic se nestalo. Co
hledáte v antikvariátu? Taky jich mám doma kopec.“
Příběh,
který zažijete jednou za život nabral na obrátkách. Muž se představil, dáma po
pravovoboku byla jeho manželkou. Zajímavé bylo jeho povolání – ředitel umělecké
průmyslovky v Turnově. No a co dělali s manželkou na chodníku před
libereckým antikvariátem? Ne každému se povede syn. Pan ředitel měl syna, který
si „přivydělával“ prodejem otcových knih, publikací značných hodnot. Tentokrát
to ale přehnal. Po jeho poslední akvizici zůstaly doma jen prázdné regály a
rodičům oči pro pláč. Ti se rozhodli jednat. Tentokrát se vydali do Lípy a do
liberce knihy hledat, žel, po knihách ani stopa…
Když
je pech, tak je pech. Před několika hodinami jsem právě zde koupil dvě banánové
krabice plné knih o umění, místopisu a nádherných monografií. Když jsem
zkoprnělému panu řediteli řekl, že v tom prodeji jedu a že jsem ochoten
knihy vrátit, nastalo ohromené děkování a objímání, nástup do auta a cesta do
rodinného domu na kraji města, kde jsem shromažďoval své sbírky. Knihy
souhlasily, pár jsem dostal darem za ochotu a pak, pak jsem se nestačil divit.
Paní
ředitelová se poznala na jednom z obrazů – rozměrném aktu visícím
v mé ložnici. Paní tam stála s otevřenými ústy a nedostávalo se jí
slov: „Bože, to jsem byla krásná a mladá.“ Jak jsem tam stál, řekl jsem si: Tak
ten nevydám! Mám jej dost dlouho na to, aby se stal součástí mé sbírky, ale
paní ředitelová jej překvapivě nechtěla zpět. Prý by jí bolestně připomínal,
jak bývala mladá a krásná. Ohradil se manžel i já, paní pravdu neměla. Stále
byla krásná. Jako model by ji i tehdy bral každý malíř. Pan ředitel byl i známý
malíř a akt své ženy namaloval mistrovsky. Výsledný obraz byl galerijním kusem.
V tomto případě, jím zůstal i po dvaceti letech…
Nikdy
víc mě nic podobného nepotkalo. Poznat autora a zároveň i model za tak
podivných událostí… Nevstoupíš dvakrát do stejného antikvariátu, byť jich je
dnes v našem městě požehnaně. dramatických příběhů z našich
knihkupectví ubylo, možná i čtenářů. Knihy se dozajista vrátí do regálů, obrazy
na zeď, příběhy na stránky knih. Je jenom na nás, zda budeme svět vnímat
s očima otevřenýma nebo zavřenýma.
Žádné komentáře:
Okomentovat