Psal
se rok 1968 nebo 1969, tedy zhruba před padesáti lety a co se tehdy událo je,
doufám, promlčeno. Tehdy jsem totiž poprvé a naposledy přistihl svého otce při
neoprávněném činu. Svět se nezbořil, vlastně se nic nestalo… Do Československa
napochodovala vojska Varšavské smlouvy. Svět kolem přihlížel s otevřenými ústy,
aniž by učinil víc. Pár týdnů bylo možné cestovat na západ, než to bylo našimi
státními orgány odmítnuto.
Cestování, to je středoevropská vášeň.
Vlakem, letadlem, autobusem, autem… Náš R-8, renaultka pořízená v Mototechně
ve Zhořelecké ulici za 40.000 korun, nás vezla od pěti hodin zrána směr Západní
Berlín. Už si to tak přesně nevybavuji, ale Sasko a okolí Berlína byla jedna
velká placka s dálnicí, po níž jízda připomínala cestování po pražcích. Učilo
to bránici dýchat v rytmu jízdy parní lokomotivy. Celá ta betonová dálnice byla
reliktem Hitlerovy snahy dát nezaměstnaným práci.
Point – přechod z východní do
západní části Berlína… Nezapomenu do smrti. Pamatuji mnohé: naše opuštěné
Sudety, krásné tramvaje jezdící napříč Libercem a Jabloncem z východu
na západ. V prostoru třiceti metrů to
bylo, jako ocitnout se uprostřed historického filmu, vstoupit dveřmi z omšelé
kuchyně do parádního pokoje s křišťálovými lustry. Západní Berlín.
Kolem nás náhle vyrostl jiný svět.
Jiná auta, jinak oblečení lidé, reklamy, neony, poutače na neznámé zboží ve výkladech,
obchodní domy, kina s erotickými filmy. Otcův kamarád, který zde žil věděl,
že jsme si legálně mohli vyměnit západní marky asi tak v hodnotě jednoho
oběda, navrhl otci řešení. Všichni návštěvníci Berlína s německým příjmením,
kteří se přihlásí na radnici, dostávají 100 západních marek. A otec tehdy
neodmítl. Podepsali jsme. Nebylo to košer, ani potupná mnichovská dohoda, nevzdali
jsme se občanství země kolem Ještěda. Přesto to táta očividně těžce nesl. On,
který si nenatrhal švestek u cesty, protože mu nepatřily… Už nikdy jsme o tom
nemluvili. Senát, vláda Západního Berlína nic víc pro nás po roce 1968 neudělala,
ale i to stačilo, abychom se cítili zmanipulováni.
Druhý den ráno jsem do nádrže naší
renaultky, co jezdila na benzín, dolil z dvacetilitrového kanystru do její
nádrže naftu… Z první křižovatky jsme auto dostrkali do servisu, kde jej
celé rozebrali. Až učeň přišel na to, že ten benzín smrdí jako nafta. Oprava
nás stála rovných 100 marek.
Cesta domů do Sudet už byla
veselejší. Těšili jsme se domů. Kam oko dohlédlo, byla posádka Rudé armády.
Otce, jehož mateřskou řečí byla němčina, pokaždé rozhodily informační tabule psané
rusky i německy „Achtung šísn“ bez ohledu na gramatiku i logiku. Spořádaní
Němci je nechávaly bez komentářů stát na pokraji lesů po celá desetiletí…
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.
Navštívit Berlín dnes znamená autem jet po jiné dálnici nebo vlakem ze Žitavy
přímým spojem. Jak moc se ten svět po padesáti letech změnil, jak moc jsme se
změnili i my, nositelé českých, německých, polských, ukrajinsko-ruských
příjmení…
Žádné komentáře:
Okomentovat