Je polovina minulého století a svět kolem
malého kluka opět poklidně dýchá. Skončila korejská válka. Stojím a natahuji
se, co to dá. Chci vidět, co dělá děda s malými zubatými obrázky a snažím se ze
všech sil dostat se k nim blíž. Už to vím! Chci být taky filatelista! Říkám to
nahlas a asi i křičím. Děda si mě posadil na klín a já mu to šeptám do pravého
ucha, protože na levé špatně slyší: „Nauč mě to, dědo Arthure!“ a: „Dědečku, já
chci taky sbírat známky!“ Pamatuji si přesně, co mi odpověděl: „Já tě to
naučím!“
O pár let později spolu stojíme
dlouhatánskou frontu před Veletržním palácem v Praze na světové výstavě
filatelistů a chceme vidět spolu s ostatními červenou a modrou známku z ostrova
Mauricius. Dočkali jsme se, viděli i to ostatní a můžeme jet se domů. Autobusem
to trvalo do Liberce dobré dvě hodiny povinnou zastávkou na čůrání v Mladé
Boleslavi. Měli jsme si spolu o čem povídat.
Známky, ach, poštovní známky… Byly mi otevřeným
oknem do světa. Co všechno jsem v nich našel, co všechno mi daly… Když přišel
poštou dopis, pohlednice, víc než text jsem obdivoval známky. Každou jsem umyl,
usušil, počkal si až uschne a založil, zastrčil do zásobníků, abych se co chvíli
podíval, zda jim něco neschází, zda je ty starší nějak nešikanují. Staly se
mými miláčky, přáteli, kteří se drží doma a nikam nikdy nespěchají.
Měl jsem v té době strýčka námořníka a
ten, byl také jako já dobrodružné povahy. Posílal mi známky nalepené z druhé
strany exotických pohlednic, a tak jsem je začal sbírat, jak jinak, než na plné
pecky a s horoucím srdcem. Jsou úžasné, jeden až žasne, filatelista je u
vytržení. Říká se tomu tak, když s otevřenou pusou zíráte, co všechno je možné
na známce vidět, jak může být svět kolem nás krásný. Strýček, co mi je posílal,
byl pro ostatní strýček Oscar. Text na nich psal anglicky, lepil na ně krásné
známky a pod text se podepsal Pipi nebo Uri.
Tenkrát jsem se tomu smál, dnes bych dal,
nevím, co za to, kdyby mi napsal víc a já četl podpis Uri nebo Pipi. Drahé
tetičky a strýčkové, vy všichni, co už jste dávno na pravdě boží, co jste mě v mém
koníčku podporovali, díky! Už dávno vaše pošta nechodí, a vaše dopisy už nikdo neodešle.
Ty, co kdysi došly, jsou stále v zásobnících, v krabicích. Až je
jednou kdosi otevře a bude se kochat jejich krásou, uvidí exotické kraje,
krásnou Šumavu, Krušné hory, města a vesnice, hrady a zámky, řeky a nad nimi
mosty, silnice plné aut, modré nebe s letadly. Celičký svět
encyklopedijních znalostí lidí, jejich strach, jejich lásky, nemoci, prohry i
vítězství.
Dospěl jsem do věku, kdy mohu hodnotit.
Je krásné, když se lidé mají rádi. Píší si a vzpomínají. Pak jsou tu léky a
poštovní známky, celistvosti. Plné zásobníky, šuplata a skříně nadité k
prasknutí, kterých se člověk filatelista nikdy nezbaví. Díky vám, dědečku,
maminko a tatínku, strýčku Pipi, všichni, kteří jste mě podporovali. Pokud svět
byl, je a bude za něco stát, pak je i na obrazcích, které se jmenují poštovní
známky.
Žádné komentáře:
Okomentovat