Píše se červenec roku 1966 a na obzoru je
nezničitelný koberec. Koberci nežijí jen liberečtí, ale hlavně zaměstnanci
továrny známé pod zkratkou „PBT“ (Průmysl bytových textilií), později „Bytex“, v
blízkých Vratislavicích nad Nisou Píší se léta celosvětového obdivu
k textilní chemii. Oblékáme se do silonu, šlapeme po kobercích podobných
chemických vzorců. Položme si otázku, co
všechno naši rodiče a prarodiče uměli, za co jsme jim dnes vděčni a ptejme se,
co všechno se dá udělat z polypropylenu, jak se tehdy říkalo vlákna
budoucnosti.
Je to především všívaný koberec nového
typu veleúspěšného Kovralu, který měl už mít všech pět „P“. Celý
z polypropylenu, bez dosavadní jutové podkladové tkaniny, místo tradičního
latexu je koberec zpevněn zatavením. Je nejen absolutně čistitelný od všech
druhů špíny, ale bude vhodný do mokrého prostředí. Nesráží se, neplesniví a po
namočení rychle uschne. Takříkajíc „nekupte to“…
Nejzajímavější ovšem mělo být to, že
polypropylénový koberec z Vratislavic nad Nisou životností předčí všechny
dosavadní koberce, tedy i ty dosavadní silonové. Chemie ještě víc a houšť.
Dostat se i k zákazníkům na tenisová hřiště, kde by se tímto zázrakem
vykryla celá hrací plocha.
Po mnoha a mnoha letech si musíme
přiznat, že inovace a cesta tímto směrem se bytexákům povedla a zastavit je
mohl jen úder blesku z čistého nebe. Ten později skutečně přišel. Pád až
na dno se uskutečnil až zánikem výroby koberců v devadesátých letech
minulého století. Pád do hlubin zapomnění nezastavily ani desítky zlatých
medailí LVT.
Poděkování si zaslouží ještě i dnes
především ženy, které pracovaly v kobercářské výrobě, tkalci a tkadleny,
mykařky, přadleny, vyšívačky, sukařky a skářky, obsluhy šicích linek Kovralu a
v mužských profesích barvíři, postřihovači, čističi mykacích strojů,
zedníci, tesaři, truhláři, zámečníci i soustružníci. Ti všichni odváděli práci, která ještě dnes
slouží účelu, ke kterému byla vyrobena.
Bylo jen spravedlivé, že zaměstnancům
bylo umožněno získat i podnikové byty, výhody patřící výrobkům úspěšným na
trhu, oblíbenému v domácnostech, jako i v místech reprezentace, či
sportu a volného času. Z inzerátů doby největší slávy vratislavických
kobercářů je patrná péče o zaměstnance.
Pro tkalce s nižší pracovní třídou a
nezaučené bylo samozřejmostí získání výučních listů. Závod měl zvýhodněné
tramvajové spojení – každých 7 minut z Gottwaldova náměstí odjížděla
tramvaj s dobou jízdy 14 minut do Vratislavic. Pracovní doba byla 44 hodin
týdně při dvou u směnařů třech volných sobotách.
O pár měsíců později jsme se spoustou
dalších kluků z Liberce a okolí odjížděli zvláštním vlakem
z libereckého nádraží do Milovic, které se staly pro příští dva roky naším
příštím domovem v „zelených kopřivách“ v kasárnách, kde po kobercích
nebylo ani vidu ani slechu. Dřevěné podlahy jsme do nekonečna mydlili tekutým
mýdlem a těšili se, až se vrátíme tam, odkud jsme narukovali. Třeba i do
Vratislavic nad Nisou, do místa, kde se vyráběly koberce plné chemie, které nám
přesto věrně sloužily a dávaly práci lidem z širokého okolí.
Psáno jako poděkování všem těm, kteří
svou prací povýšili obyčejný koberec na součást naší kultury, něco, po čem se
nám dobře šlape.
Žádné komentáře:
Okomentovat