Nedaleko od Liberce a Jablonce stojí hrad Rotštejn. Skalnatý hřeben. Chudší příbuzný mnohem větších hradních zřícenin, co znám. Hrad skal a jejich sklepů, divočiny raného středověku, kdy požadavky na bydlení byly trochu jinde než ty současné. Výklenky. Ten jeden, snad pro jednu osobu nastojato jako vězení, má zajímavý název Kabát. Chodba, která se dá rovnou uzavřít. Takový prostor se dá jen těžko silou vojska dobýt.
Odtud se ovšem dalo spíše někam si zajet a něco přivézt domů. Však k tomu také často docházelo až k okolí po dnešní Jablonecko, Liberecko Mnichovohradištsko a Českodubsko. Ony ty rychlé roty spoléhaly na rychlé nohy svých koní a na pevná vrata svých skalních sídel. I když právě tahle sídla byla zprvu osídlena zvučnými jmény naší dávné historie: Markvartici, Valdštejnové, Vartenberkové. Vok, známý vnuk Havla z Lemberka a neméně slavné babičky, svaté Zdislavy založil právě hrad Potštejn nedaleko Turnova. Jméno dostal po zabarvení kamene do červena a móda, ta to chtěla v překladu do němčiny.
Zajímavé bylo, že vyjmenované panské rody byly silně příbuzné, takže byly stále ve při. Ale koho neměli rádi vůbec, to byl pán usazený na Rotštejně. Nejvíc trpěly vesnice v okolí hradu, Podmoklice, Klinkovice, Chuchelná, Bystrá. Hrad samotný byl, jak již řečeno jen pro otužilé, zdravé a mladé sparťany. Tady se zuby a bolavá záda daly jen těžko vyléčit. Tak se stalo, že od počátku XV. století se v Čechách a na blízkých planetách nikdo takový nenašel a hrad od té doby osiřel. O parcelu se postaral rod Vartemberků.
Co nemůže studený hrad nabídnout v komfortu bydlení, to nabízí ve formě romantiky jeho okolí. Ta je úžasná a stojí za to sem už i kvůli ní zajít. Hrad v současné době opečovávají lidé, kteří ho vracejí ze zapomnění zpět do jeho prostředí i jako součást návštěvního okruhu Českého ráje, což si jistě zaslouží. Poděkování patří občanskému sdružení Ochrana Klokočských skal. „Jede“ v takových programech, že po přečtení termínů akcí na polovinu roku, nechci ani uvěřit, že se jim to podaří. Jejich stránky na internetu hovoří ale přesvědčivou řečí. Tihle toho nenechají. Daří se jim jako nikde jinde v okolí.
úterý 4. ledna 2011
Rok 1953 – a čím byl jedinečný
Byl 1. máj, byl lásky čas. Čas zahájení vysílání televize v Čechách, čas velkých rozhodnutí, čas pýchy, že jsme nepřijali „Marshallův plán“. Stát popravil své nejlepší lidi, pohřbil své vůdce, zbavil lid potravinových lístků a do měsíce okrade své lidi měnovou reformou o úspory. Lidé jásají, do Prahy posílají petice: zakruťte krky, zlomte vazy těm, co škodí republice. Jako rozumu zbavení hrozí pěstmi Západu, udávají své sousedy. Statisíce podepisují petice, smrt Horákové.
A já? Šel jsem 1. září do první třídy. Bílé podkolenky, rádiovka (na hlavě), na zádech školní tašku, v ruce sáček s přezůvkami. A dospělí? Čtou si knížku „Televize pro každého“. Je to horký hit tehdejšího léta. Uchvátila mě česká předmluva ruského vydání. K. A. Gladkov, autor, alespoň zčásti ctí technické detaily. Překladatel dodal bontony. Zaujal věcností na tom místě, kde píše, že televize přispěje ke zrušení námahy, pracovního rizika a zlepšení výkonů v mnoha oborech průmyslové výroby. Tady je vidět, jak televize uhnula od roku 1953 z narýsované cesty. Jaký mohla mít úspěch!
Brožura jaksi programově obešla ty, kteří první televizi postavili, Američany i zkušební techniky z Tanvaldu, kteří tu českou televizi první postavili na našem území. Svět neobjevili jen ruští Mičurinci… To byla ona padesátá léta u nás, která se tolik podobala těm v Rusku krátce po revoluci, k německým letům třicátým, kdy si Hitler mohl dělat, co si zamanul. Co jsme tehdy jedli, co dýchali, že to šlo tak hladce, že lidé, vaši rodiče děkovali centru za popravu Milady Horákové ?
Ano, to byli vaši rodiče nebo prarodiče. Pokud ne vaši, tak vašich sousedů na patře, z ulice. Nikdo je k tomu nenutil, dá se to „omluvit dobou“, ale spíš tím, že věřili, že když takoví nebudou, že jejich děti je proklejí. To je asi jako dnes s tím „vyrovnaným rozpočtem“. Musí být, jinak naše děti zadlužíme… Je to stále ta samá písnička. Ten, kdo s námi účelově manipuluje, ví, co a proč dělá. Kdo neskáče, není Čech. Většina tedy skáče… I k tomuhle poznání přispěla brožura K. A. Gladkova – Televize pro každého. SNTK 1953//4. Oči mi dokořán otevřela společnost lidí 20. století a 21. století říkající si homo sapiens, která ještě nedospěla…
A já? Šel jsem 1. září do první třídy. Bílé podkolenky, rádiovka (na hlavě), na zádech školní tašku, v ruce sáček s přezůvkami. A dospělí? Čtou si knížku „Televize pro každého“. Je to horký hit tehdejšího léta. Uchvátila mě česká předmluva ruského vydání. K. A. Gladkov, autor, alespoň zčásti ctí technické detaily. Překladatel dodal bontony. Zaujal věcností na tom místě, kde píše, že televize přispěje ke zrušení námahy, pracovního rizika a zlepšení výkonů v mnoha oborech průmyslové výroby. Tady je vidět, jak televize uhnula od roku 1953 z narýsované cesty. Jaký mohla mít úspěch!
Brožura jaksi programově obešla ty, kteří první televizi postavili, Američany i zkušební techniky z Tanvaldu, kteří tu českou televizi první postavili na našem území. Svět neobjevili jen ruští Mičurinci… To byla ona padesátá léta u nás, která se tolik podobala těm v Rusku krátce po revoluci, k německým letům třicátým, kdy si Hitler mohl dělat, co si zamanul. Co jsme tehdy jedli, co dýchali, že to šlo tak hladce, že lidé, vaši rodiče děkovali centru za popravu Milady Horákové ?
Ano, to byli vaši rodiče nebo prarodiče. Pokud ne vaši, tak vašich sousedů na patře, z ulice. Nikdo je k tomu nenutil, dá se to „omluvit dobou“, ale spíš tím, že věřili, že když takoví nebudou, že jejich děti je proklejí. To je asi jako dnes s tím „vyrovnaným rozpočtem“. Musí být, jinak naše děti zadlužíme… Je to stále ta samá písnička. Ten, kdo s námi účelově manipuluje, ví, co a proč dělá. Kdo neskáče, není Čech. Většina tedy skáče… I k tomuhle poznání přispěla brožura K. A. Gladkova – Televize pro každého. SNTK 1953//4. Oči mi dokořán otevřela společnost lidí 20. století a 21. století říkající si homo sapiens, která ještě nedospěla…
Textilana rok 1945
Co jsou někteří lidé schopni udělat, aby si uchovali majetky a různá významná postavení, známe z českých korupčních kauz. Nepřekvapilo, že současné armádní vedení, asi z nudy a nedostatku válečné vřavy, jelo v předražených zakázkách výzbroje, hygienických prostředků, padáků, zlatých šavlí, střapců a knih. Říká se přeci: „Řeči se vedou a voda teče.“ Nic nového ani pod Ještědem. Podívejme se spolu i z tohoto úhlu na poslední měsíce nacistické éry Velkoněmecké říše u nás v Liberci, v Textilaně, tam, kde dnes zeje místo továrny díra jako do pekel…
V roce 1945 to už ani nebyla největší textilka v Sudetech, ale něco, kde se vyrábělo sukno a válečný elektromateriál firmy „Blaupunkt“ z dalekého Berlína. Už rok před koncem války se vrací do Liberce šéf firmy J. W. Liebieg z lotyšské Rigy, kde řídil tamní obsazené textilní firmy. Ani to panáčkovi nepomohlo. Do armády a na frontu museli všichni Němci. Peníze dělají divy, a tak, jak to chodí v bohatých famíliích, synek byl vyreklamován a na frontu do bitvy za předem prohrané nacistické ideály odjel někdo jiný.
Poslední německý ředitel, nám dnes známé „Textilany“ v Liberci, J. W. Liebieg, se dal urychleně v nemocnici u Mladé Boleslavi (mimo Říši) operovat a nakonec opět skončil v Textilaně a zde, světe div se, začal s dělníky mluvit česky. Firmu vedl až do 22. června roku 1945, kdy továrnu převzal národní správce Viktor Čepelka. To už poslední liberecký Liebieg byl za podporu nacismu ve vězení. Odtud se dal rozvést se svou ruskou manželkou Žofií z knížecího rodu Galicinů. Před odpykáním trestu, když po něm začaly ruské soudy pátrat, byl mimo pořadí předčasně odsunut do tehdejšího západního Německa.
Aby Textilana mohla zahájit tradiční výrobu látek, museli si její dělníci nejdříve narubat uhlí, sami si vyložit vagóny se surovinami a navíc si majetek v továrně museli i ohlídat před rozkradením nebo před sabotáží. O znárodnění německých továren se jednalo v Praze kolem února roku 1946. Úředním potvrzením znárodnění Liebiegových továren byl dekret ministra průmyslu ze dne 7. 3. 1946. Tehdy vznikla naše Textilana jako n. p. České vlnařské závody v Liberci. Zlato i stříbro československé průmyslové výroby…
V roce 1945 to už ani nebyla největší textilka v Sudetech, ale něco, kde se vyrábělo sukno a válečný elektromateriál firmy „Blaupunkt“ z dalekého Berlína. Už rok před koncem války se vrací do Liberce šéf firmy J. W. Liebieg z lotyšské Rigy, kde řídil tamní obsazené textilní firmy. Ani to panáčkovi nepomohlo. Do armády a na frontu museli všichni Němci. Peníze dělají divy, a tak, jak to chodí v bohatých famíliích, synek byl vyreklamován a na frontu do bitvy za předem prohrané nacistické ideály odjel někdo jiný.
Poslední německý ředitel, nám dnes známé „Textilany“ v Liberci, J. W. Liebieg, se dal urychleně v nemocnici u Mladé Boleslavi (mimo Říši) operovat a nakonec opět skončil v Textilaně a zde, světe div se, začal s dělníky mluvit česky. Firmu vedl až do 22. června roku 1945, kdy továrnu převzal národní správce Viktor Čepelka. To už poslední liberecký Liebieg byl za podporu nacismu ve vězení. Odtud se dal rozvést se svou ruskou manželkou Žofií z knížecího rodu Galicinů. Před odpykáním trestu, když po něm začaly ruské soudy pátrat, byl mimo pořadí předčasně odsunut do tehdejšího západního Německa.
Aby Textilana mohla zahájit tradiční výrobu látek, museli si její dělníci nejdříve narubat uhlí, sami si vyložit vagóny se surovinami a navíc si majetek v továrně museli i ohlídat před rozkradením nebo před sabotáží. O znárodnění německých továren se jednalo v Praze kolem února roku 1946. Úředním potvrzením znárodnění Liebiegových továren byl dekret ministra průmyslu ze dne 7. 3. 1946. Tehdy vznikla naše Textilana jako n. p. České vlnařské závody v Liberci. Zlato i stříbro československé průmyslové výroby…
Co rozkašle a neutiší…
To, co uvázlo v krku, to se vzpříčilo a brání polykání. Pocit studu, zanedbání, co přichází bezprostředně, bez varování s námi na svět. Nečekaně. To první, člověče, co uvidíš, jsou bílé pláště mužů a žen, kteří se ptají, proč vaše dítě pláče? Dítě má syndrom bílého pláště, má strach z pláště doktora…
Později pláče taky. To už ve školce, kdy nesmí vstát od stolku dokud nesní jídlo, ze kterého se mu dělá zle. To rozkašle a brání v polykání. A to se stalo i mému kamarádovi z mládí, v obci Machnín u Liberce. Nesměl vstát od stolku, dokud nesní segedínský guláš. Chudák Ruda Reichlů! Dnes lesní inženýr, co už bude v důchodu. Segedín se mu v krku vzpříčil a neviděli jste tu ostudu. Celý život se to s ním táhne.
Ten pocit všichni dobře známe. Fobie, která brání vlézt do výtahu, kouknout se dolů z věže, vstoupit na řetězový most, skleněnou podlahu... Pocit hrůzy z bílého pláště, něco, co spouští mechanizmus tiché kondenzované hrůzy. A je to v nás, dostalo se to pod kůži, zalezlo za nehty, uvízlo v krku, nešlo to spolykat. Kostička kapra a do smrti se ho budete bát jíst. Kousl vás v Machníně u Reichlů jejich pes Brita a tu máš, čerte kropáč, bojíte se do smrti psů…
Jdu rovnou cestou k domovu, cestou osudu. Co vás však rozkašle a uvázne v jícnu pořádně, je kus rampouchu s kusem balkonu na dobré adrese. Opět jste na lůžku a kolem vás běhají samé bílé pláště. Jste ochablí, samá kanyla, budíky, co vás hlídají. Těžko se polyká. Jste jako v oblacích, v bílých oblacích. Co vám neublíží, to vás posílí. Samaritáni, templáři, maltézáci, bratři z Červeného kříže, Půlměsíce, sanitky se znakem Davidovy hvězdy. Ti všichni za volanty mají svá krásná jména.
Později pláče taky. To už ve školce, kdy nesmí vstát od stolku dokud nesní jídlo, ze kterého se mu dělá zle. To rozkašle a brání v polykání. A to se stalo i mému kamarádovi z mládí, v obci Machnín u Liberce. Nesměl vstát od stolku, dokud nesní segedínský guláš. Chudák Ruda Reichlů! Dnes lesní inženýr, co už bude v důchodu. Segedín se mu v krku vzpříčil a neviděli jste tu ostudu. Celý život se to s ním táhne.
Ten pocit všichni dobře známe. Fobie, která brání vlézt do výtahu, kouknout se dolů z věže, vstoupit na řetězový most, skleněnou podlahu... Pocit hrůzy z bílého pláště, něco, co spouští mechanizmus tiché kondenzované hrůzy. A je to v nás, dostalo se to pod kůži, zalezlo za nehty, uvízlo v krku, nešlo to spolykat. Kostička kapra a do smrti se ho budete bát jíst. Kousl vás v Machníně u Reichlů jejich pes Brita a tu máš, čerte kropáč, bojíte se do smrti psů…
Jdu rovnou cestou k domovu, cestou osudu. Co vás však rozkašle a uvázne v jícnu pořádně, je kus rampouchu s kusem balkonu na dobré adrese. Opět jste na lůžku a kolem vás běhají samé bílé pláště. Jste ochablí, samá kanyla, budíky, co vás hlídají. Těžko se polyká. Jste jako v oblacích, v bílých oblacích. Co vám neublíží, to vás posílí. Samaritáni, templáři, maltézáci, bratři z Červeného kříže, Půlměsíce, sanitky se znakem Davidovy hvězdy. Ti všichni za volanty mají svá krásná jména.
Zdeněk Přibyl: La corrida
Málokterou knihu čtu dvakrát. Knížku Zdeňka Přibyla „La corrida“ bych mohl číst stále. Je to bible, korán, rudá knížka, co chcete, třeba i Marxův kapitál. Je to prostě něco, co bych zařadil jako četbu pro maturanty.
„Na plážích Biarritz a st. Jean de Lux vystavují vznešené dámy velkého světa briliantové šperky tvořící jméno – „Roberto“. Není to jméno křestní, jsou to iniciály osy: Roma, Berlín, Tokio. Vypadá to, jakoby celý svět stál proti nám“, píše komunista, interbrigadista, „španělák“, Zdeněk Přibyl ve své knize „La corrida“. Umělec, neskutečně nadaný malíř, nezištný člověk, vadící všem hlupákům, kariéristům, přeběhlíkům a kolaborantům. Člověk, který své místo našel, kterému bych svěřil svůj život. Jeho umění je stejně silné jako politické přesvědčení. Nezištné, velkolepé. Kdo neviděl jeho obrazy, neviděl svět. Zdeněk Přibyl, člověk, kterého si nesmírně vážím. Jeho život by měl být příkladným naplněním velkého snu a obrovského, nepromarněného nadání, kterému se říká i dnes, že je dáno „od boha“.
Jeho literární dílo oslavuje život, který byl upírán svobodomyslnému Španělsku. Jeho občanské postoje měly právě to, co postrádá současná politická elita naší společnosti. On, na rozdíl od jiných, káže i pije víno. Je občanem Evropy a jeho postoje jsou evropské. Tak nějak si představuji ony původní socialisty, kteří byli ochotni zbavit se majetku ve prospěch potřebných. Internacionalisty, kteří internacionálu nejen uměli zazpívat, ale podle ní se i chovali. Občanská válka ve Španělsku se stává zrcadlem demokratických postojů, komunistů jako autor „La corridy“ Zdeněk Přibyl. Svět se mění a žádná říše tu není na věky. Kniha Zdeňka Přibyla „La corrida“ je toho příkladem.
„Na plážích Biarritz a st. Jean de Lux vystavují vznešené dámy velkého světa briliantové šperky tvořící jméno – „Roberto“. Není to jméno křestní, jsou to iniciály osy: Roma, Berlín, Tokio. Vypadá to, jakoby celý svět stál proti nám“, píše komunista, interbrigadista, „španělák“, Zdeněk Přibyl ve své knize „La corrida“. Umělec, neskutečně nadaný malíř, nezištný člověk, vadící všem hlupákům, kariéristům, přeběhlíkům a kolaborantům. Člověk, který své místo našel, kterému bych svěřil svůj život. Jeho umění je stejně silné jako politické přesvědčení. Nezištné, velkolepé. Kdo neviděl jeho obrazy, neviděl svět. Zdeněk Přibyl, člověk, kterého si nesmírně vážím. Jeho život by měl být příkladným naplněním velkého snu a obrovského, nepromarněného nadání, kterému se říká i dnes, že je dáno „od boha“.
Jeho literární dílo oslavuje život, který byl upírán svobodomyslnému Španělsku. Jeho občanské postoje měly právě to, co postrádá současná politická elita naší společnosti. On, na rozdíl od jiných, káže i pije víno. Je občanem Evropy a jeho postoje jsou evropské. Tak nějak si představuji ony původní socialisty, kteří byli ochotni zbavit se majetku ve prospěch potřebných. Internacionalisty, kteří internacionálu nejen uměli zazpívat, ale podle ní se i chovali. Občanská válka ve Španělsku se stává zrcadlem demokratických postojů, komunistů jako autor „La corridy“ Zdeněk Přibyl. Svět se mění a žádná říše tu není na věky. Kniha Zdeňka Přibyla „La corrida“ je toho příkladem.
Kousek opodál
Autor historického poznání dějin české minulosti, autor hříšný stejně jako zábavný, v popisu památek pamatuje i na Frýdštejn, romantickou zřícenu za posledními chalupami Jablonce, Liberce i Turnova. Už to vzletné antrée: „Vzhledem hrdým bouřilo vždy ňadro jeho, touhou plály jeho skráně a vlast česká vítala jej, kdysi v prestol slavných činů. Dnes však nitro jeho zmírá sirobou…“ Není divu, že ještě za Rakouska autoritativní spolek Klub českých turistů, pracuje na restauraci zříceniny Frýdštejna a chce všemi silami odvrátit uzavření hradu pro návštěvu, jak má být provedeno dle pokynů – c. k. zemského konservatorátu v Praze, by se zabránilo dalšímu surovému ničení a pustošení.
Dál se píše: „Živlům přírody padlo za oběť toto skalní hnízdo. Jako sokol sivozraký, krásnoperý budil k činům rekovním své pány, kdysi hrad Frýdšejn“. A tak se ze všech stran intervenovalo, lobovalo všelikerým způsobem, jak už je v Čechách zvykem – podmazávalo. Krásná to rozvalina dostávala tvar i působivou legendu, vedena upřímnou snahou vlasteneckou na česko-německém pomezí vytvořit vlastenecký val a rozvalinu ubránit před neodvratnou zkázou, vyhledávanou dosud jako polom stavebního kamení. Toť cíl „okrašlovacího“ spolku turnovského i Klubu českých turistů. A za tím vším – vlastenčení a snad i hrdost, kterou nyní tak postrádáme. Zápal a elán nevídaný, zřejmý dnes pouze pokud jde o privátní snahu zviditelnění se, obohacení a dání průchodu nízkým pudům, vládnout jiným…
O tom všem a mnohém jiném k nám mluví historie. Proč zrovna z ochozů Frýdštejnských? Snad i proto, že přečkal tuhé zimy na nepřístupných skalách malebného koutu, kde by ho nikdo nečekal. Příkré stráně, po můstku přes rozeklanou rokli vskutku pevný, kompaktní hrad. První, druhá, třetí brána. Opravdu režim pevnosti, výš a vzhůru k oblakům. Horní hrad. Palác a věž. Srázná skála, jako stvořená k nedobytnosti od všech nepřátel. Skála a věž. 15 metrů není málo a ty zdi! Však dodnes je to obraz síly, krásy a majestátu. První dveře, kterými se dalo dovnitř vstoupit byly v polovině - nízko klenutá branka. Zajímavé jsou i sklepy. Jeden každý kout pěkně pod sebou, vše tam, kde mělo být. Nezištná šatlava, palác, pavlače, ochozy a střílny.
Co pánů a paní, lidu prostého tu prošlo těmi zdmi, co krásek, milenců, trhovců, zlodějů, co člověk, to jiný úmysl. Telefonní seznam by nestačil na to, co dohod, podvodů a zrady hrad zažil, aby se roku 1591 o něm psalo, že je už jen „zámkem pustým“. No vidíte a přežil! Co ňadro, vzhledem hrdým a touhou plály jeho skráně, se stal oblíbenou „destinací“ nás, co občas jedeme kolem. Zastavíme a řekneme si: „Pojď, podíváme se tam.“ Jdeme a stoupáme k hradu, co stojí před námi. Je fajn, že zůstal tam, kde vždycky stál, stojí a doufám bude navždy stát můj Frýdštejn, náš soused, krásný hrad.
Dál se píše: „Živlům přírody padlo za oběť toto skalní hnízdo. Jako sokol sivozraký, krásnoperý budil k činům rekovním své pány, kdysi hrad Frýdšejn“. A tak se ze všech stran intervenovalo, lobovalo všelikerým způsobem, jak už je v Čechách zvykem – podmazávalo. Krásná to rozvalina dostávala tvar i působivou legendu, vedena upřímnou snahou vlasteneckou na česko-německém pomezí vytvořit vlastenecký val a rozvalinu ubránit před neodvratnou zkázou, vyhledávanou dosud jako polom stavebního kamení. Toť cíl „okrašlovacího“ spolku turnovského i Klubu českých turistů. A za tím vším – vlastenčení a snad i hrdost, kterou nyní tak postrádáme. Zápal a elán nevídaný, zřejmý dnes pouze pokud jde o privátní snahu zviditelnění se, obohacení a dání průchodu nízkým pudům, vládnout jiným…
O tom všem a mnohém jiném k nám mluví historie. Proč zrovna z ochozů Frýdštejnských? Snad i proto, že přečkal tuhé zimy na nepřístupných skalách malebného koutu, kde by ho nikdo nečekal. Příkré stráně, po můstku přes rozeklanou rokli vskutku pevný, kompaktní hrad. První, druhá, třetí brána. Opravdu režim pevnosti, výš a vzhůru k oblakům. Horní hrad. Palác a věž. Srázná skála, jako stvořená k nedobytnosti od všech nepřátel. Skála a věž. 15 metrů není málo a ty zdi! Však dodnes je to obraz síly, krásy a majestátu. První dveře, kterými se dalo dovnitř vstoupit byly v polovině - nízko klenutá branka. Zajímavé jsou i sklepy. Jeden každý kout pěkně pod sebou, vše tam, kde mělo být. Nezištná šatlava, palác, pavlače, ochozy a střílny.
Co pánů a paní, lidu prostého tu prošlo těmi zdmi, co krásek, milenců, trhovců, zlodějů, co člověk, to jiný úmysl. Telefonní seznam by nestačil na to, co dohod, podvodů a zrady hrad zažil, aby se roku 1591 o něm psalo, že je už jen „zámkem pustým“. No vidíte a přežil! Co ňadro, vzhledem hrdým a touhou plály jeho skráně, se stal oblíbenou „destinací“ nás, co občas jedeme kolem. Zastavíme a řekneme si: „Pojď, podíváme se tam.“ Jdeme a stoupáme k hradu, co stojí před námi. Je fajn, že zůstal tam, kde vždycky stál, stojí a doufám bude navždy stát můj Frýdštejn, náš soused, krásný hrad.
sobota 1. ledna 2011
Tady už ani nejde o předsevzetí
Nový rok. Novoroční předsevzetí jsou už teď jako loňský sníh. Letošní sněhové nadělené postačí a bilancování předvedly, i bez nás, noviny. Kam se podívám, bilboardy zvoucí na slevy, hory neuklizeného sněhu a auta parkující šikmo do cesty, protože nelze zaparkovat jinak a jinam. A klouže to! Kolikrát kdo řachnul na zem nevím, já upadl nejméně třikrát a že to stálo za to…
Města žijí sněhem, ale v Jablonci na něj mají „Leninovy ruce“. Nejde nevzpomenout, co jsme mohli v krajském městě mít nebýt dvoumiliardového dluhu po předchozí městské vládě. Máme tolik sportovních hal, že prostě už nemůžeme mít víc a taky máme malé sportovní oddíly končící dlouholetou záslužnou činnost, na kterou nezbylo nic. Ovšem hospody se sportu věnují: Česká Beseda dříve, Švihadlo dnes. Kavárna Nisa, dnes Sport. Ta ovšem, podle názvu, šla do kytek v tu ránu.
Ono snad už bylo dost investic do prapodivných lyžovaček – losovaček. Dejme prostor chybějícím lavičkám, drobné soše (ne od Spacia), hezkým motivům z drobných dlažebních kostek na dlážděných chodnících. V centru města, v okolí Vaňurovy ulice, než napadl sníh, opět začalo vylévání chodníků asfaltem. Je sice dnes módní říkat, co vše udělali komunisté v tomhle městě špatně, ale na tohle se nezmohli. Co se stane, až sejde sníh? Zástupce byrokracie, všemocný úředník na radnici řekne: „Sorry, už je pozdě něco s tím dělat. Asfalt zůstane, běžte si stěžovat ke Korytářovi. Stejně nemá ani floka, aby to změnil..“
Takového úředníka bych vyhodil, nepotřebujeme na radnici takové. A platit by měli ti, co dostávali v minulých letech stotisícové odměny, i když už „firma byla plajte“ – v dluzích až po uši. Jak po nich mohli vztáhnout radničtí papaláši ruku, když věděli, že nebudou peníze na odklízení sněhu, na dláždění chodníků, na rozvoj města? A to si říkali liberečtí patrioti… Být tím, kdo tohle zavinil nebo se na tom podílel, chodil bych kanálama (i když to vlastně není špatný nápad v době, kdy je v Liberci tolik sněhu, že pamětníci víc nepamatují).
Nový rok, v kalendáři nic moc… O co víc budeme platit státu, o to víc si od nás ještě vezme. A pořád mě straší, co bude, až lidem dojde, že jsou mezi námi tací, kteří mají roční příjmy, které neinvestují do nových pracovních míst a bohatnou i v době škrtů, protože jich se omezení netýkají. Co bude, až lidem z ulice a nezaměstnaným dojde, že je to strašně nespravedlivé danit zbohatlíky stejně jako pokladní v hypermarketu?
Nový rok ale také přinese spoustu krásných nově narozených dětí. Nebude jich samozřejmě moc, protože vždy, když je zle, když bohatí jsou nechutně bohatí a chudí neskutečně chudí, dětí se rodí méně. Stát nemá na podporu stavebního spoření ani na podporu rodin s dětmi., protože stát nechce strašit stamilionáře „milionářskou“ daní. V kontextu těchto faktů by neměla zapadnout informace, že nejvíce dětí se rodilo v době normalizace, v sedmdesátých letech. Generace známá jako „Husákovy děti“...
Nechtějte vědět, co si lidé opravdu myslí. Rádi se necháváme korumpovat, jsme slabí a koupit se prý dá každý. Záleží na ceně. Opravdu záleží na ceně?
I přesto všechno a nebo právě proto vám do nového roku přeji hodně štěstí a zdraví
Města žijí sněhem, ale v Jablonci na něj mají „Leninovy ruce“. Nejde nevzpomenout, co jsme mohli v krajském městě mít nebýt dvoumiliardového dluhu po předchozí městské vládě. Máme tolik sportovních hal, že prostě už nemůžeme mít víc a taky máme malé sportovní oddíly končící dlouholetou záslužnou činnost, na kterou nezbylo nic. Ovšem hospody se sportu věnují: Česká Beseda dříve, Švihadlo dnes. Kavárna Nisa, dnes Sport. Ta ovšem, podle názvu, šla do kytek v tu ránu.
Ono snad už bylo dost investic do prapodivných lyžovaček – losovaček. Dejme prostor chybějícím lavičkám, drobné soše (ne od Spacia), hezkým motivům z drobných dlažebních kostek na dlážděných chodnících. V centru města, v okolí Vaňurovy ulice, než napadl sníh, opět začalo vylévání chodníků asfaltem. Je sice dnes módní říkat, co vše udělali komunisté v tomhle městě špatně, ale na tohle se nezmohli. Co se stane, až sejde sníh? Zástupce byrokracie, všemocný úředník na radnici řekne: „Sorry, už je pozdě něco s tím dělat. Asfalt zůstane, běžte si stěžovat ke Korytářovi. Stejně nemá ani floka, aby to změnil..“
Takového úředníka bych vyhodil, nepotřebujeme na radnici takové. A platit by měli ti, co dostávali v minulých letech stotisícové odměny, i když už „firma byla plajte“ – v dluzích až po uši. Jak po nich mohli vztáhnout radničtí papaláši ruku, když věděli, že nebudou peníze na odklízení sněhu, na dláždění chodníků, na rozvoj města? A to si říkali liberečtí patrioti… Být tím, kdo tohle zavinil nebo se na tom podílel, chodil bych kanálama (i když to vlastně není špatný nápad v době, kdy je v Liberci tolik sněhu, že pamětníci víc nepamatují).
Nový rok, v kalendáři nic moc… O co víc budeme platit státu, o to víc si od nás ještě vezme. A pořád mě straší, co bude, až lidem dojde, že jsou mezi námi tací, kteří mají roční příjmy, které neinvestují do nových pracovních míst a bohatnou i v době škrtů, protože jich se omezení netýkají. Co bude, až lidem z ulice a nezaměstnaným dojde, že je to strašně nespravedlivé danit zbohatlíky stejně jako pokladní v hypermarketu?
Nový rok ale také přinese spoustu krásných nově narozených dětí. Nebude jich samozřejmě moc, protože vždy, když je zle, když bohatí jsou nechutně bohatí a chudí neskutečně chudí, dětí se rodí méně. Stát nemá na podporu stavebního spoření ani na podporu rodin s dětmi., protože stát nechce strašit stamilionáře „milionářskou“ daní. V kontextu těchto faktů by neměla zapadnout informace, že nejvíce dětí se rodilo v době normalizace, v sedmdesátých letech. Generace známá jako „Husákovy děti“...
Nechtějte vědět, co si lidé opravdu myslí. Rádi se necháváme korumpovat, jsme slabí a koupit se prý dá každý. Záleží na ceně. Opravdu záleží na ceně?
I přesto všechno a nebo právě proto vám do nového roku přeji hodně štěstí a zdraví
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)