Kino

Co přiveze? My, kluci, to víme, bezpečně. Válečný film. Máma s námi nepůjde, táta si zase přeje něco jiného a blbý holky by chtěly o lásce… Co to jen bude? Každou sobotu se takhle trápíme. Nemůžeme se dočkat po škole 16 hodin. Speciálně pro nás, rodiče mohou taky. Kde? V restauraci „U zeleného stromu“, Machnín…
Tady je ještě všechno v pořádku, promítá se za 2 kačky a sál hospody se naplní vždycky. Nás, žáků, hned naproti stojící školy je téměř 150 a skoro všichni jsme pionýři. Dnes máme zase, jako skoro vždycky štěstí my, kluci. Promítač přivezl film bezpečně pro nás „Deset kroků od pevnosti“. Točili jej v daleké Kirgizii a táta říkal, že to bude o koních, protože v té zemi se rodí víc hříbat než dětí. To je jedno, jen aby to bylo válečný…
Dnes, po téměř 60 letech, vám ten příběh povím už bez emocí. Ten film sice válečný byl, ale odehrával se v husté, pískové vánici od počátku do posledních záběrů. Scénář byl jednoduchý. Všichni ve stejných uniformách, banditi i ti naši. V té bouři, kterou filmaři nemohli utišit, nebyli herci k rozeznání na metr. Stará rozvalená pevnost, to byl jeden velký kopec písku a ujít oněch 10 kroků trvalo našim Kirgizům (bez koní) hodinu a půl, tedy celý film, než pevnost dobili. Aspoň v to doufám, neboť pak jsem fandil těm druhým a to bych si, jako pionýr, nikde neobhájil.
Faktem zůstává, jsem se celý film neptal já, ale otec, kteří že to jsou ti naši? Bylo to jako na houpačce. Bílí dolů, rudí nahoru. Oni snad věděli, kdy a kam, nám v kině se to ale pletlo. Ovšem konec byl nádherný! Žerď vlajky nevydržela a spadla, vlajka se rozvinula a zahalila kulometné hnízdo s roztrhanými těly. Tady bych usoudil, že šlo o neznámé bojovníky, kteří se do děje připletli z jiného filmu, protože v té pískové bouři zabloudili. Měli totiž podezřele jiné, nažehlené námořnické uniformy a k nejbližšímu moři to měli 1000 km. Rudí námořníci to rozhodně nebyli, protože v závěrečné scéně padli všichni. Leda, že to byli námořníci z křižníku Potěmkin a tenhle náš film „Deset kroků od pevnosti“ měl být volným pokračováním onoho známého filmu. Nevím.
Tenkrát jsme šli s tátou domů pěkně naštvaní. Čtyři koruny dvacet pryč. Těch dvacet halířů bylo za limonádu. A jaký, povídám, jaký efekt? Leda, že se podařilo objevit další Einzenstejnovo dílo. Ale to si budu muset počkat 60 let, až si na film vzpomenu. Pak zapátrám…
Ještě slovo slovíčko k minulé sobotě. Máme tu ve městě atrakci. Úplně nové kino. A ty sedadla! V Machníně byly dřevěné thonetky, co tlačily do zadku a dnes je vše polstrované jako ve vlaku se spacími vagóny a bez štěnic. Takže jsme si poručili 2 lístky na „Nevinnost“. Na dvě stovky vstupného mi po pravdě něco vrátili, ale na pití už to nebylo. Největší překvapení na mě čekalo v sále. Už běžel předfilm a sál byl prázdný. Čekal na mě a na přítelkyni.
Z filmu jsem moc neměl. Sundal jsem si boty, zalehl a spal. Ke konci jsem se sice probral, ale uvědomil jsem si, jak to mají těžké tihle filmoví umělci. Lidem se těžko zavděčí. Prázdný sál a oni promítají. Takhle se perou špinavé peníze. Tohle natočit! Kam se hrabou poklesky mého mládí. My, pionýři sušící léčivé bylinky a věřící na pohádky o lidské spravedlnosti… Když dospějeme, všechno je jinak. A kino? Hraje se i pro prázdný sál…

Setkání s hudbou

Hudba, taková ta víc než „Pec nám spadla“ ke mně přišla až s nácvikem skladby mladšího žactva s krychlemi pro 1. spartakiádu v roce 1955. Vše se odehrávalo v naší tělocvičně, v budově machnínské základní školy. Stařičký školní gramofon, velká šelaková deska a stále dokola znějící zvuky, ryčné tóny, které nás měly rozběhat a v duchu melodie cvičit s krychlemi. Asi tam někde bude něco, co se moc nepovedlo. Skončili jsme na okrskové spartakiádě v Chrastavě.
Do Prahy jsem se v době spartakiády podíval, žel zapamatoval jsem si pouze, že bylo krásně a že se tu prodávalo něco, co doma nebylo. Limonáda v igelitovém pytlíčku s brčkem. V té době mi dorazila z Vídně první propisovačka – kuličkové pero, což byla úplná novinka a po zprávách rozhlasu Víděň, které poslouchal můj otec, jsem si poprvé všiml hudby - vídeňských valčíků. A to jako rovnováhu písním, které zněly od rána do večera z českého rozhlasu, z tlampačů v obci. Většina byla na jedno brdo „Z okna kouká předseda, dole roste rezeda“. Holky od sousedů mě učily na ty vídeňské valčíky tancovat. Dosáhly stejného úspěchu jako armáda o pár let později, když mne učila pochodovat za břeskné pochodové hudby k vojenskému defilé před přísahou. Nešlo to. Nešlo to ani předtím a proto jsem se ani nepřihlásil do tanečních.
Skloubit krok s hudbou a hudbu se mnou bylo pracné, ale jistě zábavné. Nepohnula mnou ani účast na tehdejším megakoncertu v libereckém amfiteátru PKO 30. června 1966 Johnyho Hollydaye a Sylvie Vartanové. Ani ten ve mně nezanechal, co by za psí štěk stálo. Fandou populární hudby jsem se nestal.
Sháněl jsem gramofonové desky s Glenem Mülerem, Edith Piaf, Brouky, Toma Jonese, Paulla Anky… Jejich desky ze 60. let minulého století si z piety uchovávám, leč nepouštím si je a nepřehrávám. Podobně trapně skončil i dobrý záměr spřátelit mě s operou. Jsou jenom dvě místa, kde dobře spím. V autě, vedle zkušeného řidiče a v divadle na opeře. Omlouvám se všem, kteří mě při tom i slyšeli. Žel, zákony evoluce mi nedovolují žít jinak, než v souladu s přírodou. Veškeré snahy chodit pozpátku, jakož i oddat se hudbě, se mi nedaří. O to víc ctím a miluji ty, kteří ji provozují. Ať žije hudba, ať zní v katedrálách a kostelích. Ať zní ve všech uších, schopných ji vnímat a milovat ji. Mně to umožněno nebylo.

Aktuálně u sousedů

Pokud nezdaní milionáře, opravdu není kde zlotůvky brát. Peníze neschází jen v Liberci, ale i v sousední polské Bogatyni. Tohle sympatické městečko za našimi hranicemi je jako kulisa filmu z 19. století. Jako by se tu zastavil čas před dvěma sty lety. Loňská srpnová povodeň vytvořila z tohoto území obrovské jezero. Po opadnutí vody vyvstala otázka, kam uložit čtyřicet tisíc tun odpadu. Čtyři hektary přechodné skládky musí být zpracovány a na to má město 9 miliónů zlotých. Dotace na neplánované výdaje nestačí. Město musí obrátit v ruce každá groš. Za třináct miliónů zlotých musí postavit jedenáct mostů a lávek přes řeku Miedzianku. Na obnovu silnic podél řeky vydat dalších sedmnáct miliónů. Při takových výdajích se není co divit, že obec šetří, kde může. Přesto obchody nabízejí zboží laciněji než v Liberci.

Koza a vesnice, to patřilo k sobě…

Babička v Loučné na Hrádecku měla na záchodě staré hospody kde bydlela v podnájmu, kozu. Denně ji dojila, mléko pila a dávala ho i klukům. Koza byla jako zvon, silná, zdravá. O tom, že se jí dobře vedlo, svědčila i dojivost. Žila si vlastně velmi spokojeně, ve svém. Zabrala pro sebe celý záchodový předpokoj, dříve naši kuřárnu, s nezbytnou stěnou natřenou dehtem se žlábkem pro odtok. Ano, babiččina koza měla celodenní hotelový komfort, snad i větší, než babička na svém záchodku, odkud se dívala na velké barvotiskové obrázky lvů, velbloudů a palem na dveřích svého WC. K těm obrázkům. Byly překrásné, lakované a oficiálně sloužily naším exportérům světoznámého textilu jako reklamy vkládané do jednotlivých kusů balených v průhledném celofánu. Fine export via Panama…
Byla to zajímavá doba. Svět se změnil jednou pro vždy, když strýček přestavěl babiččin suchý záchod i kozí pisoár, na budoár, moderní toaletu. První z těch dvou umřela, koza byla snědena, kozí kosti zdobí ráj. Králíci už taky v rytmu tanga nedupou. Slepice skončily, nenesly. Holubi kamsi odlétli a někomu tolik vadili, že zařídil, aby se nevrátili, včely se nakazily…. Pes a kočka to vše ve zdraví přečkali a přečkala i vesnice. I když tam, kde bylo něco ze dřeva, stojí dnes betonové garáže. Krávu a koně nepotkáš, svině nikdo už nekrmí. Co je to pluh, radlice, už děti na vesnici nevědí. Chytré hlídací husy nevidíš, zrovna tak, jako tetu kachnu. Všichni tu mají vydlážděný dvorek.
Už je to dávno, co umřela stará paní Boušková, co uměla zapřáhnout krávu do vozu a frčela s ní po Machníně. Dnes, před i za jejím domem, stojí penzion. Kostelní hodiny stojí od doby, co je naposledy natáhl můj otec. Už tam snad namontovali elektřinu, ale proud je moc drahý… Ulice jsou přísně vyasfaltované do černa. Žádný plot kolem domů na vesnici už není z latěk. Jsou z drátu, často je bužírovaný. Místní rozhlas už nehraje Plují lodě do Triany a nebudí domorodce v sobotu v sedm hodin ráno, aby vstali, vzali lopatu a krumpáče a šli na brigádudo školky, kina, na koupaliště, na hřiště, machnínskou autobusovou zastávku nebo do průvodu s lampióny či na První máj do Chrastavy.
Naše vesnice přestaly být těmi klasickými českými vesnicemi. Němci ze Saska dosud, když něčemu nerozumí, říkají: To je pro nás česká vesnice. U nás se říká: To je pro mne španělská vesnice. Bůhví, co říkají v podobné situaci Španělé. V Evropě 21. století jsme si tak říkajíc všichni rovni. Není mnoho velkých rozdílů, v Evropské unii. Máme stejné solární panely, splachovací záchody, čističky vody, špekáčky, koblihy, rovné okurky a červené mrkvičky….
Egon Wiener

Žaluji

Žaluji na to, co zůstalo v Malé Moskevské ulici dříve Hablau, co zbylo je přidáno hostinci U Zeleného stromu. Snad ještě není dokonáno. Oprava není hotova a možná nás čeká překvapení. Jedno už by tady bylo. Na krásné hráškově zbarvené fasádě, směrem do Moskevské ulice vystupuje heslo YOU KNOW WHO WE ARE.
Kdyby to bylo ve švabachu nebo psáno gotizujícím písmem, budiž… Ale je to psáno písmem ošklivým a v angličtině. Nerozumím tomu zohyzdění jednoho z posledních původních romantických domů. Pan majitel jistě dostal na opravu fasády dotace a tak by mne zajímalo, zda bude nucen odstranit ze zdi tu eklhaft angličtinu. Doufejme, že mu směnárna a zastavárna zlata přinese štěstí, i když zlato samo ještě nikdy nikomu štěstí nepřineslo.
Rád bych věděl, jak pracují dozorové orgány. Opravdu si majitel památky čerpající dotace na opravu může dělat co chce, nebo je to povoleno pouze v Liberci?

Liberec a Žitava, pokaždé něco nového

Obě partnerská města se vrací po delší době ke společné presentaci svých výstav. Bylo na čase. Chodíme si navzájem do spižírny na dobrůtky, ale to nejlepší jako bychom chtěli ukrýt za devatero zámky… Pokaždé, když jsem, třeba i jenom na skok v Žitavě, neodpustím si zastavit se v radničních informacích a nebývám zklamán. Materiálu habaděj, v češtině i polštině. A teď vydali společně s Oblastní libereckou galerií roční plán výstav a informací „Městského musea v Žitavě a Oblastní galerie v Liberci pro rok 2011. Netradiční formát v obou jazycích, přehledné členění, bez gramatických chyb…
Je čím se pochlubit, kam koho pozvat. Počínaje pracemi architektů libereckého SIALu nebo na to, co umí můj kamarád Peter Israel zase v Žitavě. Kalendář je nejen kalendářem akcí, ale i souhrnným povídáním o výstavních plochách dvou partnerů Městského musea v Žitavě a Oblastní galerie v Liberci. Proč to není Severočeské muzeum? Asi právě proto, že partnerské vztahy Liberec – Žitava tak daleko v minulém období nedohlédli.
Obě kulturní instituce mají co nabídnout. Žitavská postní plátna sloužící k zahalení oltáře, textilní díla z 15. a 16. století. Ta, o kterých se říká, že na sever Alp (na sever od kulturní Itálie) nemají obdoby. Dnes tvoří nedílnou součást nejstaršího musea Euroregionu Nisa, žitavského, které je o dobrých 300 let starší toho libereckého. Žitavská postní plátna. Ta budou dnes symbolem města jako dříve bývaly lehké nákladní vozy Robur, lignit a jeho těžba, vojenská tanková škola, universita.
Žitavská postní plátna, která překonala stovky krušných let, jsou nyní restaurována a obdivována turisty z celého světa. Žitava je dnes spojována právě s těmito uměleckými skvosty, které máme sice 20 kilometrů za humny a přesto o nich málo víme. Napravit to chce i ona brožura, kterou vám s úsměvem podá pracovnice informací žitavského střediska. Neprodělá na tom žádný z vás, kdo vezme děti, manželku a vyrazí na návštěvu k sousedům. Pokaždé mě Žitava překvapí. Jako nyní s tím kulturním sešitkem zvoucím na obě strany do galerie v Liberci i do komplexu museí a kostelů v centru kolem náměstí v Žitavě pro rok 2011.

Lhostejní, to vskutku nejste…

Se mnou je komunikace možná. O to víc, že mne potkáváte na dnes už dobře známé putovní výstavě starých pohlednic libereckého kraje. Výstava začala bohatýrsky, za účasti a pod patronací druhého muže ve státě, předsedy horní komory poslanecké sněmovny v Senátu, ve Valdštejnském paláci v Praze v roce 2008.
Od té doby si neodpočala. Krajský úřad (hejtmanství), musea, hrady, zámky, knihovny, divadla, kulturní střediska, kostely, obchodní střediska. Doprovázel jsem ji a měl čas si o ní (a nejen o ní) s vámi popovídat. Nejvíc jste mluvili o rozdílech. O tom, co bylo a už dnes není ve městech, v Liberci, Jablonci, České Lípě, Turnově, o rozhlednách, poutních místech, o krásných hospodách v ještě krásnějších našich horách. O řekách, potocích a rybnících, o cestách, zajímavých stavbách, o lidech, kteří tu zhruba před 100 lety žili.
Někdy, a řekl bych dost často, jsem slýchal vaše stesky na to, co čas odvál a co se nikdy už nevrátí. A potom, převážně hodně silná slova na vedení liberecké radnice, které v letech 1995 – 2010 během patnácti let udělalo z bohaté severočeské metropole zadluženého žebráka, který svá nejlukrativnější místa ve středu města nevýhodně prodal a nechal zastavět, často nevkusnou architekturou obchodních center, vyzdobit předraženými a velmi často nevhodnými sochami.
Liberečáci ani návštěvníci nemohou pochopit, jak to, že město má takové problémy a k tomu 2 miliardy dluhů. Město, kdysi nejbohatší… Po roce 1989 nemuselo vracet v restitucích skoro žádný majetek po Židech, Němcích a emigrantech, tak, jako to musela dělat jiná města v Čechách. Na to poukazovali návštěvníci mé výstavy starých pohlednic Liberce a okolí.
Na výstavě mě nejvíc, na rozdíl od předcházejícího, pobavil jeden místní občan, který se domníval, že jednám za realitku a staré pohlednice považoval za fotky objektů k prodeji.
Egon Wiener