Kino

Co přiveze? My, kluci, to víme, bezpečně. Válečný film. Máma s námi nepůjde, táta si zase přeje něco jiného a blbý holky by chtěly o lásce… Co to jen bude? Každou sobotu se takhle trápíme. Nemůžeme se dočkat po škole 16 hodin. Speciálně pro nás, rodiče mohou taky. Kde? V restauraci „U zeleného stromu“, Machnín…
Tady je ještě všechno v pořádku, promítá se za 2 kačky a sál hospody se naplní vždycky. Nás, žáků, hned naproti stojící školy je téměř 150 a skoro všichni jsme pionýři. Dnes máme zase, jako skoro vždycky štěstí my, kluci. Promítač přivezl film bezpečně pro nás „Deset kroků od pevnosti“. Točili jej v daleké Kirgizii a táta říkal, že to bude o koních, protože v té zemi se rodí víc hříbat než dětí. To je jedno, jen aby to bylo válečný…
Dnes, po téměř 60 letech, vám ten příběh povím už bez emocí. Ten film sice válečný byl, ale odehrával se v husté, pískové vánici od počátku do posledních záběrů. Scénář byl jednoduchý. Všichni ve stejných uniformách, banditi i ti naši. V té bouři, kterou filmaři nemohli utišit, nebyli herci k rozeznání na metr. Stará rozvalená pevnost, to byl jeden velký kopec písku a ujít oněch 10 kroků trvalo našim Kirgizům (bez koní) hodinu a půl, tedy celý film, než pevnost dobili. Aspoň v to doufám, neboť pak jsem fandil těm druhým a to bych si, jako pionýr, nikde neobhájil.
Faktem zůstává, jsem se celý film neptal já, ale otec, kteří že to jsou ti naši? Bylo to jako na houpačce. Bílí dolů, rudí nahoru. Oni snad věděli, kdy a kam, nám v kině se to ale pletlo. Ovšem konec byl nádherný! Žerď vlajky nevydržela a spadla, vlajka se rozvinula a zahalila kulometné hnízdo s roztrhanými těly. Tady bych usoudil, že šlo o neznámé bojovníky, kteří se do děje připletli z jiného filmu, protože v té pískové bouři zabloudili. Měli totiž podezřele jiné, nažehlené námořnické uniformy a k nejbližšímu moři to měli 1000 km. Rudí námořníci to rozhodně nebyli, protože v závěrečné scéně padli všichni. Leda, že to byli námořníci z křižníku Potěmkin a tenhle náš film „Deset kroků od pevnosti“ měl být volným pokračováním onoho známého filmu. Nevím.
Tenkrát jsme šli s tátou domů pěkně naštvaní. Čtyři koruny dvacet pryč. Těch dvacet halířů bylo za limonádu. A jaký, povídám, jaký efekt? Leda, že se podařilo objevit další Einzenstejnovo dílo. Ale to si budu muset počkat 60 let, až si na film vzpomenu. Pak zapátrám…
Ještě slovo slovíčko k minulé sobotě. Máme tu ve městě atrakci. Úplně nové kino. A ty sedadla! V Machníně byly dřevěné thonetky, co tlačily do zadku a dnes je vše polstrované jako ve vlaku se spacími vagóny a bez štěnic. Takže jsme si poručili 2 lístky na „Nevinnost“. Na dvě stovky vstupného mi po pravdě něco vrátili, ale na pití už to nebylo. Největší překvapení na mě čekalo v sále. Už běžel předfilm a sál byl prázdný. Čekal na mě a na přítelkyni.
Z filmu jsem moc neměl. Sundal jsem si boty, zalehl a spal. Ke konci jsem se sice probral, ale uvědomil jsem si, jak to mají těžké tihle filmoví umělci. Lidem se těžko zavděčí. Prázdný sál a oni promítají. Takhle se perou špinavé peníze. Tohle natočit! Kam se hrabou poklesky mého mládí. My, pionýři sušící léčivé bylinky a věřící na pohádky o lidské spravedlnosti… Když dospějeme, všechno je jinak. A kino? Hraje se i pro prázdný sál…