Hudba, taková ta víc než „Pec nám spadla“ ke mně přišla až s nácvikem skladby mladšího žactva s krychlemi pro 1. spartakiádu v roce 1955. Vše se odehrávalo v naší tělocvičně, v budově machnínské základní školy. Stařičký školní gramofon, velká šelaková deska a stále dokola znějící zvuky, ryčné tóny, které nás měly rozběhat a v duchu melodie cvičit s krychlemi. Asi tam někde bude něco, co se moc nepovedlo. Skončili jsme na okrskové spartakiádě v Chrastavě.
Do Prahy jsem se v době spartakiády podíval, žel zapamatoval jsem si pouze, že bylo krásně a že se tu prodávalo něco, co doma nebylo. Limonáda v igelitovém pytlíčku s brčkem. V té době mi dorazila z Vídně první propisovačka – kuličkové pero, což byla úplná novinka a po zprávách rozhlasu Víděň, které poslouchal můj otec, jsem si poprvé všiml hudby - vídeňských valčíků. A to jako rovnováhu písním, které zněly od rána do večera z českého rozhlasu, z tlampačů v obci. Většina byla na jedno brdo „Z okna kouká předseda, dole roste rezeda“. Holky od sousedů mě učily na ty vídeňské valčíky tancovat. Dosáhly stejného úspěchu jako armáda o pár let později, když mne učila pochodovat za břeskné pochodové hudby k vojenskému defilé před přísahou. Nešlo to. Nešlo to ani předtím a proto jsem se ani nepřihlásil do tanečních.
Skloubit krok s hudbou a hudbu se mnou bylo pracné, ale jistě zábavné. Nepohnula mnou ani účast na tehdejším megakoncertu v libereckém amfiteátru PKO 30. června 1966 Johnyho Hollydaye a Sylvie Vartanové. Ani ten ve mně nezanechal, co by za psí štěk stálo. Fandou populární hudby jsem se nestal.
Sháněl jsem gramofonové desky s Glenem Mülerem, Edith Piaf, Brouky, Toma Jonese, Paulla Anky… Jejich desky ze 60. let minulého století si z piety uchovávám, leč nepouštím si je a nepřehrávám. Podobně trapně skončil i dobrý záměr spřátelit mě s operou. Jsou jenom dvě místa, kde dobře spím. V autě, vedle zkušeného řidiče a v divadle na opeře. Omlouvám se všem, kteří mě při tom i slyšeli. Žel, zákony evoluce mi nedovolují žít jinak, než v souladu s přírodou. Veškeré snahy chodit pozpátku, jakož i oddat se hudbě, se mi nedaří. O to víc ctím a miluji ty, kteří ji provozují. Ať žije hudba, ať zní v katedrálách a kostelích. Ať zní ve všech uších, schopných ji vnímat a milovat ji. Mně to umožněno nebylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat