Krátký pohled na všední den

Obyčejný den začínal tenkrát před šedesáti lety, kolem roku 1955 tím, co dnes. Ne, vlastně všechno bylo jinak. Bylo deset let po válce a lidé byli hubenější, zvyklí méně jíst a netloustnout od samého rána.

Vstávali většinou po zazvonění mechanického budíku, který drnčel tak nějak opravdověji, než ty dnešní na baterku. Vstali jsme a u nás se zapínalo rádio. V rádiu byla „rozcvička“, pár minut tělocviku, následovala informace o stavu vody na českých tocích, atmosférickém tlaku a počasí. To už jsme snídali, většinou chleba s máslem a s marmeládou. S sebou do školy jsme si nosili svačiny - chleba, jablko, hrušku. K pití byla melta, čaj, mléko, minerálky, šťávu ze sirupů ve vodě z vodovodu, dospělí měli pivo.

Nebyly plastové lahve, vše bylo ve skle, včetně jogurtu, mléko se nalévalo zákazníkům do „bandasek“. Hodně se jedly – jednou týdně koláče, buchty, co se doma pekly. Pravá zrnková káva bylo stále pití slavnostní, jako víno a destiláty. Sobota byl den pracovní a chodilo se do zaměstnání i do školy.

Mnohem víc se psalo příbuzným i známým. U nás na vesnici byl telefon jen v továrně, v krámu, na úřadech a na poště. Tak asi jako aut a motorek. O teplo z kamen se staral každý sám, odpadky se odvážely jednou týdně do zavážky, která byla nejblíž.

Četlo se mnohem víc, noviny stály pár desetníků. Maminky byly většinou doma, do školky chodily děti jen některé. Muži si v mém okolí vydělávali od 800 -1.500 Kč měsíčně. Boty a oblečení byly kvalitnější a vydržely o mnoho víc, než dneska. Co jsou Vietnamci a zboží z Číny jsme netušili. Když jsme doma onemocněli, přišel doktor za námi domů. Zubaři byli většinou dentisté a učitelé na osmiletkách měli povětšinou pedagogické čtyřleté vzdělání s maturitou.

Pračky, takové, co známe dnes také nebyly a praní bez současných pracích prášků bylo o technologii 16. století. Stále častěji se ozývalo hlášení místního rozhlasu z tlampačů na sloupech veřejného osvětlení. Na pultech bylo velmi málo zboží, například elektrospotřebičů. Rádia byla nahrazována, krabičkami „radio po drátě“. Koberce, ač se vyráběly v našem regionu, byly krásné, ale pro domácí trh byl sortiment značně omezený. Všude se pokládalo linoleum, lino.

Umyvadla taky nic moc, většinu šlo o litinové výlivky. Vedla zubní pasta Perlička a pro dospělé Thymolin. U holiče jsme platili za stříhání do 2 korun. Kouřily se Partyzánky, Lípy, rovněž v cenové relaci do 2 korun. Poštovné na pohlednici stálo 30 haléřů, 60 haléřů na dopis po republice, doporučený dopis stál max 1.60 Kč.

 Ovoce bylo málo, zeleniny rovněž. Chodilo se mnohem víc za zábavou, mezi lidi, do kina, do divadla, na veřejná prostranství. Začalo se jezdit a stavět chalupy, na brigády, lidé doma poslouchali starší zpěváky jako Cortéze, Kučerovce... Zpívalo se všude, pilo se ovocné víno, chodilo se na fotbal, do kina i do hospod, plavat na přírodní koupaliště, četly se i tlusté romány...

Zábradlí a hůl

Pokud jsem začal něco v nejútlejších věku vnímat, tak to byla dlouhá chodba hospody „Kafe radio“ a snaha rodičů naučit mě v ní chodit. Hospoda byla babiččina a psal se leden roku 1948.

Hospoda byla plně obsazena tetami a strýčky, kteří s mými rodiči, dědou a babičkou s jejími sestrami tvořili velmi pestrou směsici lidiček, co přežili válku a sešli se v naprosto obskurním velkém domu, aby se záhy ještě v témže roce rozběhli do celého světa. Mluvili spolu nejméně 6 jazyky, kde češtinu používala pouze moje matka v rozhovoru se mnou. I věkově jsme byli velmi různorodí. Dá se říct od mých dvou let až po mou pratetu, které bylo víc jak devadesát.

Všichni mě měli rádi, rozmazlovali mě, učili mě mluvit a chodit, jak po chodbě, tak do schodů. Zpívali mi popěvky v jazyce jidiš, německy, italsky, anglicky, rusky a česky. Všichni jsme ve staré hospodě bydleli a ač to dosud je rozlehlá budova, myslím, že od té doby, v ní nikdy nežilo víc osob než tenkrát.

Přežít válku byl pro rodinu zázrak, ale i léta příští měla být víc, než krušná pro všechny účastníky. Zasedali den, co den, přemýšleli, kam z Evropy odejít. Hledali odpověď ve fantastických návrzích. Nejdál se chtěl stěhovat tatínek s mámou – do Jižní Ameriky. Strýčkové a jejich mezinárodní manželky do Palestiny (budoucí stát Izrael) do Itálie, do libovolné zóny v Německu obsazené spojenci, do Anglie, Rakouska, do USA... V Čechách, v Sudetech, kde stála hospoda, chtěla zůstat jen babička, která neuměla česky...

Konečně mě naučili chodit do schodů, ač jsem nedosáhl výšky zábradlí. Vzhlížel jsem k němu a často na něm visel jako netopýr, hlavou dolů, když mi na něm uklouzly ruce. Ti nejstarší spolubydlící, babiččiny sestry, mi v tom případě nezištně nabízely svoje hole, které dobře sloužily i jim.

Rostla má sebedůvěra, zásoba i cizích slov a připadalo mi, že ty dobré duše mě poslouchají. Byli mi stále za zadečkem připravené pomoci, pokud jsem se jen zakymácel.

Svět kolem téhle hospody vykazoval značné turbulence a všichni zúčastnění sháněli víza, doložky, nové pasy, lifty a povolení k vycestování. Zvládl jsem dlouhou chodbu, schody do patra i dřevěné k půdě. Byl jsem na sebe pyšný.

Hole jsem odmítal, ale zábradlí mě fascinovalo svou jednoduchostí a funkčností. Zábradlí, které používám dnes po sedmdesáti letech v Jablonném v Podještědí, rovněž obdivuji. Je mi víc, než připouštím.

Tatínek s maminkou oželeli kufry, co poslali do Valaparaísa v Chille a vychovali mě v českém prostředí, pročež španělsky neumím. V životě jsem se opíral o zábradlí v českých domech, kde byla zábradlí těžká, lehká, z kovu, dřeva, kamene i provazů.

 A hůl? Ač jsem ji, co malý zavrhl, dnes plní své poslání a opírám se o ni den, co den. Přestala být módním doplňkem a slouží i na tratě kratší, než byla tenkrát chodba v naší hospodě, kde mne učili chodit. Bože, to je let! Jak ten čas letí... Nikdo nevymyslel za tu dobu, co jsem na světě nic, co by nahradilo zábradlí a hůl. Jen svět je bohatší o nové zkušenosti, jak vést války a teď se učí, co s uprchlíky.

Emigranti – běženci – migrující lidé

Jak uchopit téma, které mi opravdu není cizí? Koho kolem mám z mé nevelké rodiny jsou emigranti, děti utečenců, běženců.

Velká část rodiny byli Židé. Němci, Češi. Asi v tomhle pořadí. Všichni nějak aktivní. Jeden z nich podle „Paměti národa“, můj děda, byl ten, co obstarával pro uprchlíky z nacistického Německa československá občanství z pověření tehdejší československé vlády. Však mu to taky fašisti po obsazení Liberce v říjnu 1938 spočítali.

Z babiččiny strany byli její nejbližší příbuzní odsunuti z ČSR. Češi z matčiny strany museli emigrovat před Němci. Po roce 1948 zase všichni z otcovy strany emigrovali. Nebyly to útěky před nedostatkem, před povolávacím rozkazem, před vězením. Byla to emigrace, při které šlo o život.

Otec emigroval a neměl s sebou nic, jen své doklady. V Praze dostal poukaz na polívku, starý kabát a postel v ubytovně Armády spásy. Práci si našel jako uvaděč v kině Sevastopol. Nemohu si pomoc, ti dnešní běženci, kromě žen matek a dětí nejsou emigranti, jak jsem emigranty znal já, syn těch, co byli běženci po celé generace, kteří emigrovali ne tam, kde nejlíp platí, ale kde si zachovají holé životy. Nemohu akceptovat útěky za příbuznými tam, kde dostanou nejvyšší finanční podporu. To je absurdní. To přeci není exil, to je hon za penězi, útěk od rodin, domácích povinností s cílem, který je na hony vzdálen významu pomoci lidem v nouzi, v ohrožení života.

Nestydím se říci, že těmto lidem se pomoci zdráhám. Chtějí vše už dnes, zítra, pozítří. Mí příbuzní by se asi divili. Tam, kde oni roztrhaný kabát tam oni vše, co budou chtít. Tam, kde on měl postel a deku, oni chtějí vybavené sociální byty. Většinou ti zdraví, mladí chlapci. Jsou dezertéři vládních vojsk. Utíkají do Evropy, místo, aby když mají tu možnost, bojovali s islámským státem.

Ti skuteční emigranti při první příležitosti oblékli uniformy a bojovali proti Hitlerovi. Proto já nemohu, než nesouhlasit s přístupem EU a naší vlády k tzv. emigraci mladých hochů ze Sýrie, Afriky, kteří nebojují, ale zabírají místo ženám, dětem a nemocným, kteří utíkají z míst válečných konfliktů, kde jim jde opravdu o holé životy.

 Nesouhlasím s tím, že pokud schvalujeme někomu azyl, nepožadujeme od něho slib věrnosti, loajálnosti s novým domovem, občanským začleněním do struktur společnosti s tím, že pokud se tak nestane v daném termínu, musí dotyční naši zemi opustit. Dotyční musí respektovat všeobecný zákaz nošení náboženských symbolů, včetně zahalování hlavy na veřejnosti. Pokud se naše společnost bude cítit ohrožena touto vlnou migrujících lidí, musí odpovídajícím způsobem reagovat státní moc. Ne odvolávat se na EU, odkud přichází nesmyslné požadavky vedoucí ke ztrátě národnostní identity. Pokud to bude nezbytné je nutné vystoupit z jednotlivých struktur EU, v naléhavém případě z EU. Česká společnost není xenofobní, ale má právo rozhodnout o své budoucnosti a o pomoci těm, kteří ji požádali o ochranu.

Vysněné setkání

Právě se chystá II. celostátní spartakiáda. Republika má novou ústavu a s ní i jedno „s“ navíc. Píše se rok 1960 a žijeme v ČSSR.

Mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou existuje tramvajová doprava, z vězení se vrací amnestovaní političtí vězni i ti kolaborující s fašismem. Začínají růst panelová sídliště, obchody se pomalu začínají plnit zbožím. Lidé už vědí, co je to televize, baví se na estrádách, kde komici hýří bonmoty a zpěváci získávají celostátní oblibu svými romantickými písněmi...

Na stanici tramvaje v Liberci na Gottwaldově náměstí stojí nenápadný starší muž a v ruce má noviny. Nedá mi to, musím jej oslovit: „Nejste náhodou herec Vlasta Burian?“ Starý pán se otočil. Byl to on. „Ano, máme tu večer estrádní vystoupení a já, já se vrátil domů, podívat se, kde jsem se to vlastně v Liberci narodil.“ A já dodávám: „Kde jste i poprvé vystoupil na veřejnosti – v dětské odpolední v soutěži skákání v pytli.

A proč jste smutný?“, ptám se komika, kterého znám ze starých filmů a nakonec i z filmu, který mám „obzvlášť“ rád z Pekařova císaře a císařova pekaře. „Smutný jsem, že jsem nic nenašel. Nestojí dům mého zrodu a ani v Moskevské ulici jsem neuspěl. Poznal jsem jen „Plzeňskou" restauraci, kam jsem chodil otci pro pivo a cestou domů upíjel.“

Sedli jsme si na lavičku. Starý pán, to už nebyl onen velký fotbalista, majitel drahých aut, tenista, komik a herec, který sršel vtipem. Dnes jezdí autobusem z místa na místo s programem estrádního baviče, na kterého už evidentně nemá. Únava z něj přímo čiší. Vím, že za necelé 2 roky zemře. Ožije vždy jen a jen na jevišti.

Kde jsou jeho milovaní koně, sportovní boxerské mače, divoké kousky na Jílovém, v Praze, kde první herec naší veselohry na stříbrném plátně i na prknech kabaretů a šantánů v celé republice? Už jen občas vzpomíná. Ptá se mě on, jaký je fotbal v Liberci, v Jablonci. Nezapře sportovce, kterému učaroval box, fotbal, koně, rychlá auta...

Tramvaje nás minuly. Z okénka řidiče nám zamával pan Jindřich Weitzen, který poznal Vlastu Buriana. Sám unikl vraždění za II. světové války a dnes a ještě spoustu dalších let bude jezdit jako řidič tramvaje převážně po Jablonci. Mistr Burian mu rovněž zamával. Lidé na stanici se začali obracet, ale nikdo Vlastu nepoznal. To až večer v PKO na jevišti z něho všechno spadne a bude to na pár minut opět někdo. Pan komik, příští nej filmový mág 20.století v Česku.

 Co říci člověku, který už ví, že skončil? Je to ztráta. Tohle nemělo přijít. Ublížila mu poválečná vazba, nové tváře, nový svět. Až o mnoho let později, bez předsudků a s obdivem se k němu vrátíme. V Liberci i nedávno otevřeným domem plným Vlasty Buriana, který si plně zaslouží. Sbohem, Vlasto Buriane, náš komiku největší.

Pletení

Maminka pletla. Jestli ráda, to opravdu nemohu sloužit. Pro mne byla padesátá léta minulého století u nás v Machníně dobou, kdy se na sloupy u cesty montovaly tlampače obecního úřadu. Starý pan Frič, obecní bubeník, nenašel za sebe náhradu a nebylo široko daleko, kdo by bubnoval a četl na veřejnosti vyhlášky a nařízení obce.

Na pultech znárodněných obchodů, nyní například v Tepu, nebylo skoro nic, až na pletací jehlice. Vlna na svetry, ponožky? Kde by se vzala? Republika potřebovala válcovací stolice, ocel, uhlí. Kde ji maminka sháněla nevím, snad později i ve státním obchodě, ale co vím určitě, že sehnat „pletivo“ byla fuška.

Jo, jehlice jsem dovedl ocenit, neboť jsem si stále něco v dětském věku lámal a pletací jehlice mi posloužila k proniknutí pod sádru a podrbání se tam, kde to nejvíc svědilo.

Jak maminka pletla, byla čím dál tím víc zručnější a nápaditější. Od obyčejných svetrů ke krku, které mi nedovolovaly polykat, přešla na norské vzory s losem, nebo i se dvěma. Suverénně pletla ponožky, šály, prstové rukavice, čepice. A to už se bouřilo příbuzenstvo. Nebylo dárku, aby to nebyl úplet mojí mámy.

Příbuzní si místo dárků navzájem posílali maminčiny výtvory. Hloupé bylo, když některá z neteří poslala mamince k narozkám její šálu, nebo svetr s tím, že to je originál ze Švédska, koupeno v Tuzexu. I to se stalo. Matka se chvíli rděla pýchou, chvílemi vzteky brečela s tím, jak jsou obdarovaní příbuzní nevděční a darují darovanou věc někomu jinému. A to věděla, že i doktoři, kteří dostávali lahve drahého alkoholu, je vraceli do týchž obchodů, kde je pacient pro doktora koupil...

Zpět k tomu maminčinu pletení. Vy, co jste jako malí u podobných akcí taky asistovaly jako já, víte, co bylo za utrpení přetvořit přadénka na klubko, ze kterého se pak odvíjelo veškeré další pletení. Přadénko se dalo malému klukovi (mně!) na obě předpažené ruce tak, aby se klubíčko navíjelo z levé, podruhé z pravé ruky. Ruce bolely a trvalo to velmi dlouho, než se přadeno změnilo v klubíčko.

Existovala ještě jedna metoda s vyloučením mladého otroka a jeho napřažených rukou. To se daly dvě kuchyňské židle k sobě a navlečené přadeno na opěradle se snadno namotávala do klubíček.

Byli i tací pěstitelé, co pěstovali angorské králíky jen, aby ostříhanou králičí vlnu kamsi poslali a jim zas táž společnost vracela přadénka vlny na pletení. Tím kreativním chovatelem byl můj strýc a jeho angorská vlna záhy doputovala do Machnína na mé napřažené ruce, do domu č. 126, kde jsme spořádaně žili v podnájmu u Fořtů.

 Maminčiny svetry dávno dosloužily. Přesto na ně vzpomínám s nostalgií.

Mince - čím zaplatíte?

První „malej“ groš jsem uviděl o přestávce mezi devátou a desátou. Mince nebyla velká, ale mně stačila k tomu, abych se na ni díval celou velkou přestávku. Malý postříbřený penízek z doby Rudolfa II., nebo, chcete-li, filmového císařova pekaře a pekařova císaře v hlavní roli s Janem Werichem. To jsem jako dvanáctiletý kluk nemohl ustát. Konečně mám něco z 16.století, 400 let starou věc a ještě k tomu minci, co přivedla tolik lidí do záhuby. Penízek na kterém zbohatlo a nakonec i zchudlo tolik velkých mužů té doby. Penízek, který se jen stavěl, že je stříbrný, ale ve skutečnosti byl jen postříbřený. V tom byla ta finta velkých finančníků císařova dvora

Víc jsem nevěděl, ale i tak má bujná fantazie pracovala na plné obrátky. Hořkost zklamání po hodině dějepisu byla obrovská. Učitel o téhle „dlouhé“ minci nic nevěděl, že prý se doma podívá a abych mu minci půjčil. Půjčil a už nikdy neviděl. Pan učitel mince sbíral a kluk ze sedmičky mu nestál za slušné jednání. Později jsem podobnou minci objevil a zaplatil za ni mnohem víc, než tehdy o velké přestávce ve škole na Husově ulici....

Mince... Jak podivně chrastí dlaň plná mincí a pokud jde o stříbrný kov, ten zní ještě lépe. Jako kluci hned po válce jsme hledali, co Němci před námi schovali. Hodně to bylo o dvou- a pětimarkách, stříbrných mincích s hákovým křížem. Hodně, hodně jich prošlo našima rukama. Plné hrníčky, krabice od tabáku, krabiček od doutníků. Viděl jsem jich dost, společně s jubilejními mincemi desítek států, které se rovněž mohly pochlubit  mincemi ze stříbra s různorodým námětem na rubu i líci.

Mince je a bude ztrátová. Tomu, kdo jí platí trhá kapsy, rozlamuje zipy v peněženkách, cpe jimi nenasytné parkovací automaty. Kde jsou ty doby, kdy se mince dávaly dětem jako kapesné. To já se jimi ještě chlubil.

Mince a mincovní automaty, toť kapitola sama pro sebe. Mince a hledači pokladů, mince ve troskách škunerů. Mince a žebrající bezdomovci na rozích ulic našich velkých měst. Mince, mince, kam se člověk podívá. Nové, staré, často nic hezčího nenajdete. Vláda se jimi zabývá jen, když je vyřazuje z oběhu, kdy se každý pětník, halíř, padesátník mění v ušlechtilý kov. V nové drobné peníze, kterými platíme a jak to tak vypadá, ještě dlouho platit budeme.

Už jen ty miniaturní obrázky, věrné portréty osobností, dějů a událostí. Mince bývaly dříve zlaté, stříbrné, v Rusku i z platiny. Byly a jsou ozdobou všech velkých sbírek slavných sběratelů. Úhradou služeb, zaplacených s onou grácií, kdy mince cinkla o pult a mušketýr jen čekal, až šenkýřka přinese kuře a pití... Kdy truhla plná zlatých mincí leží v písku ostrova, Alibaba a jeho loupežníci noří ruce do truhel plných zlatých mincí.

 Nechť ještě dlouho plní naše peněženky a přihrádky, kam si ukládáme ty nejkrásnější, jubilejní...

Státní svátek roku 2015 v Liberci a okolí

Kdybych 28. října neviděl na budově policie ve Stráži pod Ralskem českou vlajku, netušil bych, že je státní svátek. Jako důchodce mám oproti mladým posunuty zájmy trochu jinam, ale jinak sdílíme stejné hodnoty.

Večer, večer to už bylo jiné. Prezident republiky, díky televizi oslovil všechny. Ocenění nejlepších z nás v jeho podání má příchuť revoluce a byl to absolutně nejlepší televizní program, jaký si může kdokoli z nás zvolit. Ovšem to, co děláme od rána do večera v den státního svátku, je naprosto individuální. Pokud si jako liberečák nevyberu jít před nebo z boku radnice manifestovat „pro“ či „proti“. Toť hamletovská otázka, která v těchto dnech rozděluje nejen české rodiny.

Celá Evropa se ptá sama sebe, zda se dá zvládnout integrace toho obrovského množství lidí, kteří opouštějí své domovy v Asii a Africe a hledají své místo v našem sousedství. Nebude problémem, který nás rozdělí, jejich náboženství, jiné způsoby a rytmus života? Zvykneme si na zahalené ženy, na lidi, kteří nemluví naším jazykem? Takové a podobné otázky si klademe všichni, a přitom ti, kteří potřebují pomoc jsou i jejich děti, nemocní, týrané ženy...

Ano, to byl můj, nebo váš program po obědě 28. října, nejvýznamnějšího státního svátku. Ale jinak pohoda, klídek, tabáček, procházka městem, návštěva supermarketu, cesta do Polska, což je od nás 30 minut jízdy autem do „Bedrunky“, hned za pomyslnou hranicí pár metrů za Hrádkem nad Nisou. Svátky všech svatých – dušičky se blíží a všude jsou na ně obchodníci připraveni i v sousedním Německu. V upraveném městě, které bude záhy dosídleno emigranty zaplňujícími sousední státy.

Státní svátek se slavil i položením květin k sochám, pamětním místům, majícím vztah k založení republiky – s menší účastí lidí, dá se říci. I ty vlajky jsme v poválečném období – na Den znárodnění – věšeli hojněji. Nejvíc lidí bylo na chalupách – zavřít vodu a zazimovat. A v lese, který se po deštích z minulých dnů zdál houboplodný. Nebyl. Alespoň tam, kam jsem si vyšlápl já. Pracoval jsem na zahrádce kolem domu. I ty tolik důležité manifestace u radnice, jsem si nechal alibisticky utéct.

 Bavil jsem se večer u televize, když se pan prezident potil při předávání medailí lidem, kteří si to podle něho zasloužili. Tím opět rozvířil následnou diskuzi, zda celé předlistopadové období v Československu nestálo za nic a pokud vzpomínáme, zda bychom měli vzpomínat jen na to špatné a zapomínat, že jsme byli rovněž úspěšní. Nebýt pana prezidenta, nenašel by dnes nikdo odvahu říci to nahlas. Tím se bohatě naplnil den státního svátku 28. října 2015. Máme o čem přemýšlet.