Kdybych 28. října
neviděl na budově policie ve Stráži pod Ralskem českou vlajku,
netušil bych, že je státní svátek. Jako důchodce mám oproti
mladým posunuty zájmy trochu jinam, ale jinak sdílíme stejné
hodnoty.
Večer, večer to už
bylo jiné. Prezident republiky, díky televizi oslovil všechny.
Ocenění nejlepších z nás v jeho podání má příchuť revoluce
a byl to absolutně nejlepší televizní program, jaký si může
kdokoli z nás zvolit. Ovšem to, co děláme od rána do večera v
den státního svátku, je naprosto individuální. Pokud si jako
liberečák nevyberu jít před nebo z boku radnice manifestovat
„pro“ či „proti“. Toť hamletovská otázka, která v těchto
dnech rozděluje nejen české rodiny.
Celá Evropa se ptá
sama sebe, zda se dá zvládnout integrace toho obrovského množství
lidí, kteří opouštějí své domovy v Asii a Africe a hledají
své místo v našem sousedství. Nebude problémem, který nás
rozdělí, jejich náboženství, jiné způsoby a rytmus života?
Zvykneme si na zahalené ženy, na lidi, kteří nemluví naším
jazykem? Takové a podobné otázky si klademe všichni, a přitom
ti, kteří potřebují pomoc jsou i jejich děti, nemocní, týrané
ženy...
Ano, to byl můj, nebo
váš program po obědě 28. října, nejvýznamnějšího státního
svátku. Ale jinak pohoda, klídek, tabáček, procházka městem,
návštěva supermarketu, cesta do Polska, což je od nás 30 minut
jízdy autem do „Bedrunky“, hned za pomyslnou hranicí pár metrů
za Hrádkem nad Nisou. Svátky všech svatých – dušičky se blíží
a všude jsou na ně obchodníci připraveni i v sousedním Německu.
V upraveném městě, které bude záhy dosídleno emigranty
zaplňujícími sousední státy.
Státní svátek se
slavil i položením květin k sochám, pamětním místům, majícím
vztah k založení republiky – s menší účastí lidí, dá se
říci. I ty vlajky jsme v poválečném období – na Den
znárodnění – věšeli hojněji. Nejvíc lidí bylo na chalupách
– zavřít vodu a zazimovat. A v lese, který se po deštích z
minulých dnů zdál houboplodný. Nebyl. Alespoň tam, kam jsem si
vyšlápl já. Pracoval jsem na zahrádce kolem domu. I ty tolik
důležité manifestace u radnice, jsem si nechal alibisticky utéct.
Bavil jsem se večer u
televize, když se pan prezident potil při předávání medailí
lidem, kteří si to podle něho zasloužili. Tím opět rozvířil
následnou diskuzi, zda celé předlistopadové období v
Československu nestálo za nic a pokud vzpomínáme, zda bychom měli
vzpomínat jen na to špatné a zapomínat, že jsme byli rovněž
úspěšní. Nebýt pana prezidenta, nenašel by dnes nikdo odvahu
říci to nahlas. Tím se bohatě naplnil den státního svátku 28.
října 2015. Máme o čem přemýšlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat