O Hrádku nad Nisou (retro)

Drobná plastika stojící a náměstí může znázorňovat cokoli. V případě Hrádku jde o oslavu Trojmezí. Dnes jsou hranice bez celníků, drátů, kontrol, pasů a víz. Za dva roky město oslaví 750 let vzniku. Pamatuji ty oslavy před padesáti lety, viděl jsem hollywodské oslavy v Žitavě a těším se na oslavy v roce 2010.

Doporučil bych hrádeckému komitétu pro přípravu her a zábav k tomuto významnému jubileu spojit své síly s partnery v Žitavě a pojmout oslavy jako sloučenou akci v Hrádku i v Žitavě. Vždyť dnes se už prakticky jedná o dvojměstí a schází jen kyvadlová doprava mezi oběma městy.

Před mnoha lety, na úsvitu osídlení Hrádecka bylo však všechno jinak. Nemáme-li ale dost důkazů, že se něco událo jinak, musíme souhlasit s tím, že někdo už před námi dokázal, že prvními osídlenci této úžasné krajiny byli Slované, Milčané – pravděpodobně Lemůzové s deseti rodnými hrady včetně Žitavy, Frýdlantu a Chrastavy. Jeden z nich stál v blízkosti hrádeckého kina. Právě tam objevili hrádečtí v roce 1929 svou slavnou kostru „skrčence“, starou minimálně 2050 let, potvrzující prastaré osídlení kraje, které bylo zváno „Záhvozd“. A zdá se, že se opravdu jednalo o oblast mohutného pralesa od Šluknova přes Hrádek nad Nisou po Frýdlant v Čechách.

Není dost listinných dokumentů, o které lze opřít hypotézy z Hrádeckých dějin. Jistě si dovedete všichni představit, že o tak krásné stavební parcely, které zde byly v roce 1000, ale i později byl velký boj, ne nepodobný dnešnímu, včetně použitých praktik, jak se k nim dostat. Snad jen, že tehdejší obyvatelé byli o něco drsnější těch dnešních. Ani Germáni ani Slované nešli pro zbraň daleko a obě strany se boje aktivně účastnily. Nakonec Přemysl Otakar II, který vyřešil celou věc jako osvícený panovník, do širokého okolí Záhvozdu oficiálně pozval chlapce a děvčata z Německa, z okolí saské Míšně, včetně „pána z Donína“, který všemu šéfoval z hradu Vlčice (Olšice) – Grábštejna. To vše za slušné peníze pro pana krále.

Před tímto aktem germanizace krajiny, jinak plné Slovanů, fungoval v moderním pojetí správy coby hejtman rod Berků z Dubé z okresu Česká Lípa. Němečtí dosídlenci se do práce vrhli jako pilní mravenci. Vypalují lesy, staví cesty, domy, moderněji obhospodařují pole, hledají kovy a zpracovávají je, obchodují, mají spoustu dětí, poněmčují sousedy. Česká řeč se z Hrádku a okolí pomalu ztrácí.

Hrádek, už dobře opevněný, se v roce 1260 stává městem. Kostelíček býval plný už od svého postavení v roce 1286. Hrádek zažil boom porodnosti v roce 1352 za vlády císaře, krále a velkého cestovatele Karla IV. V té době dochází ke stavebnímu rozmachu okolí. Roste Žitava, hrad i klášter v Oybíně, rovněž i okolní hrady. Ve vzpomínaném roce 1352 hrádečtí platí církevní daň z počtu duší nejvyšší z okolních obcí. Celých 24 kop stříbrných grošíků v době, kdy Liberec platil 2 kopy. Ne proto, že získal slevu, ale protože v něm téměř nikdo nežil. Staveniště kolem Hrádku byla vskutku grandiózní! On taky nikdo od nikoho nechtěl v té době stavební povolení, i když úplně to bez úřadu Zemských desek také nešlo, ale rozhodně nemusel nikdo zjišťovat vliv stavby na životní prostředí. Tak jako tak, když jsme o Žitavu a o obě Lužice v roce 1635 přišli, finančním vyrovnáním se Saskem, bylo čeho litovat. Asi tak, jako když dnes Rusové brečí, proč jejich předci prodali kdysi Američanům Čukotku.

Dost se o Hrádku mluví v souvislosti s husity procházejícími krajem. Hned zpočátku je třeba připomenout, že moc rádi je tu neměli. Bohatí vlivní Češi i Němci, šlechta, kněží, ti všichni se báli o své prebendy. A tak to spělo, jako ostatně vše a v Čechách vždy k tomu, že se braly ohledy, byla tu jistá forma protekce, svou roli hráli lobisté a snaha pacifikovat radikály formou korupce. Tak šel často hrad z ruky do ruky a města rovněž tak. Čas běžel, ostří husitství se otupilo a jako vítaná změna v ritu náboženství doba spěla k náboženským válkám, končící Válkou třicetiletou. Rovněž napoleonské války se dotkly města. Samé války a všechny prošly branami a brankami Hrádku nad Nisou.

Za zmínku stojí i jeden z majitelů Grábštejna, Hrádku nad Nisou a širšího okolí Jiří Mehl ze Střelic, vysoký pražský úředník, který investoval volné finanční prostředky do modernizace dolů, efektivnosti správy a výroby. Hrádek povstává z popela, ale přichází opět čas, kdy každé z válčících stran procházející městem musí dát kus sama sebe, ať jsou to císařští, Švédové, Sasové, marodeři, Rusové, Francouzi. Jedno v jakém pořadí, všichni chtějí jíst, jejich doprovod též včetně koní.

Po Třicetileté válce klesl počet „duší“ v Hrádku na 150. To vše mělo na svědomí desítky let vojančení, ale i nemocí zavlečených do města vojáky i těmi, kteří před nimi prchali. Konec všech těch útrap přinesl hrádeckým až Vídeňský kongres vítězů nad Napoleonem. Potvrzené hranice, konec hospodářského ochranářství, masivní rozvoj nastupujícího textilního a strojírenského průmyslu. V Hrádku se staví továrna za továrnou, těží se lignit. Stále výkonnější stroje zrychlují výrobu, bohatnou průmyslníci a kapitalisté, rozevírají se nůžky blahobytu. Roste počet dělníků, kteří právě na Hrádecku mají své odborové a politické zastání v nových spolcích a stranách.

Po vzniku Československa zesiluje tlak na německé obyvatelstvo, aby hlasovalo pro odtržení oblastí s německým obyvatelstvem od ČSR. To se daří nevybíravými útoky Henleinovy sudetoněmecké politické strany, která na svou stranu strhává 99% německých obyvatel. Vše končí v říjnu 1938 obsazením Sudet německou armádou, nadšeným přivítáním německých zákonů, připojením českého pohraničí ke Třetí říši a odchodem Židů a většiny Čechů do vnitrozemí ČSR.

Konec Druhé světové války je koncem iluze sudetských Němců o světové nadvládě jiným „méněcenným“ rasám a jejich vystěhováním do Německa z rozhodnutí vítězných mocností. Prezidentských dekretů Dr. E. Beneše schválených Národním shromážděním ČSR v roce 1945. Po 9. květnu 1945 přichází znovu po téměř sedmi stech letech nová osídlenecká vlna dosídlenců do Hrádku a okolí. Jsou to čeští navrátilci, kteří museli utéct z Hrádku před svými německými sousedy, Češi, reemigranti ze Žitavy, Slováci, Volyňští Češi, Cikáni, Rumuni, Maďaři. Je až s podivem, jak rychle bylo německé obyvatelstvo nahrazeno novými osídlenci.

Začal se rozvíjet tradiční hrádecký průmysl. K mírové produkci se vrátil veškerý průmysl, který během války pracoval pro válečné účely. Město začalo stavět a opravovat. Dnešní a starý Hrádek nad Nisou se dá jen těžko srovnávat. Město a okolí vyrostlo do krásy. Jen s nostalgií je již možno vzpomínat na továrny, které v současné době pustnou. Na Vulkan, Šmakárnu, SVA, Benar, Kovoru, Sklad oděvů, Silku, Stap, Plastimat, Státní statek.

To je fenomén zítřka – kam s těmi starými? Město má nové průmyslové centrum, hranice bez hranic. Podle mne mu schází ve vzdělávacím centru nabídka pomoci lidem učit se řeč svých sousedů, střední školství s výukou ve třech jazycích a doprava odpovídající 21. století. Koordinační centra třeba pro práci a bydlení v Hrádku, Žitavě a Bogatyni tak, aby si tato tři města vzájemně pomáhala. Co popřát Hrádku nad Nisou? Babyboom dětí, které nebudou mít problémy s jazykem svých sousedů a které městu vrátí zašlou slávu a bohatství.

Jak chudý k bohatství přišel (retro)

I dnes máme korupční a úplatkářské aféry, které zasahují do horních pater politiky neboť i odtamtud se šíří snaha obohatit se na úkor druhého. Přecházet od jednoho chlebodárce ke druhému. Jít za výhodami. To vše už tu ale kdysi bylo...

Nebyl první, ale stal se příkladem pro ostatní. Mistr převleku, diplomacie, pretendent českého trůnu. Generalisimus i admirál, vojevůdce, bez kterého by Třicetiletá válka byla kratší. Suverén dominia našeho Libereckého kraje, Albrecht Eusebius Valdštejn, český šlechtic, vévoda.

Pozdě odpoledne 26. října 1626 otevírá dopis. Kdo že mu to píše? Hejtman Frýdlantského vévodství, Gerhard Taxis. Tehdy ještě neznámý příslušník rodiny Taxisů, rodu později známého nevkusným bohatstvím, které mimo jiné získal tím, že rakouský císař patentoval Taxisovi služby dědičným pronajmutím pošty v Rakousku. Čínské jsou prádelny, Italů pizzerie, Taxisova pošta a jeden příkop – těžká překážka Velké Pardubické, rok co rok 15. října. Ale vraťme se zpět.

Tehdy tedy málo známý, ale přičinlivý správce valdštejnského dominia, našel zlatý důl: „Na Semilsku se ráčila najít barva cinobr“, (temně rudá pryskyřice zvaná kraplak či rumělka)“ a že tudíž prosí o výsadu, aby směl sám cinobr kopati a práti.“ Odmysleme si „hloupost“ jednoho a „vyčůranost“ druhého. Co asi čekal mladý Taxis za odpověď?

Odpověď došlá obratem, zcela jistě zchladila Taxisovy naděje. Valdštejn odpověděl: „Nemějte mne za takového blázna, vím dobře, co je cinobr, dejte tam pracovati, ale pro mne!“ Valdštejna záhy pohltily jiné starosti a Taxis se odpovědí cítil ponížen a zahanben. Další korespondenci ve věci cinobru je k dispozici až po dlouhých sedmi letech.

Paní Gertruda de Lamotte, paní na Navarově odpovídá na dopis Taxisova správce 15. června 1633:„V příčině dobývání cinobru ve vsi Jesenném na statku Navarovském. Pokudž k zalíbení a k rukám Jeho Milosti knížecí má to býti, toho se nezabraňujeme, však havířové, kteří budou vysláni k dobývání cinobru budou jistotu toho ukázati povinni.“

Jak sami vidíte, něco v této kauze nehraje. Taxis peníze za cinobr jistě potřeboval a sedm let na odpověď je i na Semilsko ve středověku trochu dlouho. Valdštejnova kariéra končila a jeho pozemská pouť měla do roka končit. Počátek kariéry neznámých Taxisů byl na začátku.

Co není známo, je otázka, zda se těžilo či nikoli. Našlo by se v Jesenném byť jen torzo důlního díla? Peníze mohly vynést rod Taxisů na jejich hvězdnou kariéru dědičného pošťáka trůnu Habsburského a směřovat ke knížecímu titulu. Byl tím startovným skutečně navarovský cinobr?

Kolikpak otázek by dnes v této kauze položil poslanecký výbor Parlamentu ČR vysoce urozené paní de Lamotte z Navarova? Proč odpověděla až po sedmi letech? Co se dělo v letech předcházejících? Kdo chce, může pokračovat v hledání – archiv Ministerstva vnitra FC7/29;67/1-II1.

K nedožitým 128. narozeninám libereckého akademického malíře Joži Nastoupila (retro)

Carlo Naston i to je umělecké jméno Josefa Nastoupila, který se narodil dne 7.ledna 1888. Otec pocházel z Liberce, matka ze Svijan-Podolí. Jak rodiče, tak jejich syn aktivně pracovali v libereckých spolcích, především v České besedě.

Josef Nastoupil, později jeden z největších libereckých malířů, začal kreslit a malovat již jako dítě. Přesto nebo právě proto jej dal otec učit natěračem. Mladý tovaryš natěračského cechu se ale již tehdy snažil proniknout do světa kumštu, návštěvou různých kurzů. Jako dvacetiletý se roku 1908 vypravil do Bruselu, kde se chtěl přiučit impresionismu – módnímu trendu současného malířství. Po dvou letech studia teorie malířských technik přechází do Paříže, kde v té době žila značná část významných českých malířů. Spřátelil se a významný vliv na jeho práci měl především František Kupka.

Jeho pobyt a studia ve Francii přerušila první světová válka. Vrátil se do Liberce, kde si později v domku svých rodičů pořizuje ateliér a uměleckou dílnu. Zde spatřilo světlo světa spoustu nádherných grafických listů s náměty Francie, Liberce a jeho okolí. Vytvořil i krásné obrazy krajin. Ve dvacátých letech se prosadil tvorbou novoročenek a ex libris. Byl úspěšný na řadě výstav v Československu a v USA. Žil aktivně život společenského umělce. Stál u zrodu uměleckých svazů a společně s dalšími libereckým malířem Jaro Beranem pravidelně vystavoval po celé období 1. Republiky. Po dobu okupace žil v Praze, po osvobození se vrací do Liberce a zúčastňuje se na obnově pohraničí. Ve svých obrazech období po roce 1945 věrně zobrazuje hektičnost doby, ale i krásu české krajiny.

Zemřel dne 3.října 1959. Obsáhlou studii o něm napsal B. Kubát. Vyšla v roce 1973, vydala ji Česká beseda, jako 11. svazek svých zpráv. Nenechme upadnout v zapomnění slavné liberecké osobnosti, které jsou úzce spjaty s historií našeho města, a kteří se zasloužili i o to, v jakém městě žijeme dnes i my.

Mojemoje

            Mojemoje si získala srdce moje. Srst má barvu antracitu, pod hlavou, na náprsence a bocích má barvu oříškové čokolády. Oči má po mně. Na ně jsem lákal holky, jimi jsem obelhával svět. Na rozdíl od ní mám jen dvě nohy a jsem člověk. Člověk, co má rád Mojemoje, křížence čehosi s čímsi.

            Mojemoje je mou radostí (stejně jako moje paní). Mojemoje nemá všechny zuby, schází jí ocásek, nemluví, trochu se bojí. Než zaštěká zachrčí jí v hrdle, oči potemní, nastaví své široké plece a je v poloze, kdy stačí říct málo a jeden je v base natošup, neboť Mojemoje hlídá a dohadovat se se s narušitelem ji nezajímá. Jako by říkala: Ještě krok a budou šít! Za nic neručím.

            Mojemoje měla těžké dětství, o dospívání raději ve slušné společnosti nemluvím. V jejích pěti-šesti letech jsme s paničkou vstoupili do jejího života my a ona sestoupila z hor slovenských do hor Lužických. Pro mne to byl šok. Žádná neřízená migrace. Po sáhodlouhé korespondenci spolu s ní přišly perfektní doklady, že veterinář  takové dlouho neviděl.

            Mám rád našeho psa. Je přesně to, co má každý mít, přítel mezi němými tvářemi. Rozporujeme mezi sebou pouze žrádlo – porce – jak často a kolik. Jsem otevřený diskusi. Přibrala. Já si všiml, všimla si paní, všimli si sousedi. Srst se jí krásně zbarvila, vlní se, je jí víc. Mojemoje zmohutněla do krásy. Tuhle si zahrabala kost, kterou dostala. Když ji přivezli z útulku, nedala ji z tlapek. Dnes ji zahrabe, jako všechny tenisáky, plyšáky a všechno, co nemůžeme najít, co už nemůže sníst.

            Mojemoje nemá ráda rány, dunění, blesky a střílení. O to víc má ráda drbání kožíšku, venku fotbal s merunou, kterou okusuje s cílem zakousnout ji, až vypustí duši. Chodíme mimo zahradu už i tam, kde číhá nebezpečí. Jsme si toho vědomi. Našimi přáteli nejsou ti, co kradou psy, ti, co je pojídají, rámusící a nerudní lidé, zloději, které musíme kousnout, lidé spěchající, jezdící na kolech, v autech a na motorkách, poštovní úřednici, paní nosící čerstvá vajíčka, kominík, příbuzní, kteří se tak nechovají, ty, co jí podlízají, nemluví o psech dobře, mouchy a jiné psy, kteří se Mojimoji koukají do očí.

            Mojemoje má vlastnosti manželky. Nemá ráda vše co dávají v televizi. Chodí spát první z rodiny a vstává zhruba v ten čas, co já. Co nesnáší jsou cizí auta na parkovišti. Má za to, že by se mohla ztratit, že by ji mohli odvézt k jiným páníčkům do jiného domova, kde by se měla o poznání hůř, než s námi.

            Mojemoje je hodná holka. Má svůj zaběhnutý režim a nehodlá ho měnit. Přeji vám všem takovou podobnou  hodnou Mojemoje. Tahle je moje….

1.září, první den nového školního roku

                První školní den 1953. Osm let po válce je mi šest let. Mám bílé podkolenky až ke kolenům, krátké kalhoty a na hlavě pěšinku. Sedím ve druhé řadě od stupínku, na kterém stojí náš učitel a hraje na housle, které tiskne pod bradou. Nikdo jsme houslování ještě neviděli a tak na učitele koukáme jako mrtvolu, co ji funebrák Seidl sundává z proskleného pohřebního kočáru a v rakvi pokládá na lavičku před hřbitovem. Tam ji já, Ruda, Petr a Jarda, co bydlíme nejblíž prohlížíme taky. Tak nějak nám připadal učitel, hrající velmi dlouho na housle. Dnes, 1. září, sedíme v 1. třídě jeden vedle druhého.  

                Měli jsme tím pádem čas třídu si dobře prohlédnout. Lavice byly původní z doby, kdy se škola stavěla, asi v 80. létech 19.století. Byly tak masivní, že ještě můj vnuk by v nich mohl sedět. Ruda mi to nevěřil. Portréty umřelého Gottwalda a Stalina, které byly přineseny z půdy a nosily se na 1.máje do Chrastavy,  zakrývaly obě tabule. Ručník a umyvadlo, bedna nevím na co, kamna na uhlí stály u dveří, portréty dvou vousáčů, asi Němců taky.

                Mezi okny, úplně vzadu za rodiči, byla opřena veliká tabule a na ní obrázky nových bankovek. Těsně před prázdninami byla měnová reforma. Rodičovstvo tam stálo jako ty bankovky, přišpendleni k parketám a poslouchali houslový koncert linoucí se od tabule. Starej Reichl, myslivec, se šel ze školy rovnou do lesa uklidnit. Jeho lovecký pes začal při houslovém koncertu výt. Učitel jen ukázal smyčcem na dveře a starý Reichl se psem vypochodovali ven do lesa. Já a Ruda jsme se potichu smáli tak, že jsme skoro spadli pod lavice.

                1.září začalo parádně. Pozvracel jsem mámě sukni ještě ve dveřích našeho domu a potom jsem zvracel ještě na mostě přes Nisu. Máma mi učesala pěšinku, podkolenky jsem měl bílé, kalhoty krátké, polobotky na tkaničku, bílou košili, předepsaný dřevěný penál.

                První den v první třídě jsem byl se synem i s dcerou, ale z jejich školních premiér už si nepamatuji téměř nic. To zas oni si budou muset pamatovat, jak co šlo za sebou první den v tom dlouhém štrůdlu školních vzpomínek. Syn o to víc, že je velmi mladým univerzitním profesorem, dcera bakalářkou (čeština-dějepis), která dokončuje magisterská studia. Zdá se, že onen první den jejich tatínka ve škole byl jistým předpokladem něčemu se naučit. Pro mnoho rodin s dětmi, je to den, co přináší úlevu při naplnění času, který přetváří radovánky na povinnost chodit do školy.

                Nevím, ale první den školy by měl být i trochu dnem svátečním, kdy si uvědomíme, že ne vše půjde snadně, že občas i žaludek zabolí. Co chtějí rodiče od dětí není vždy v jejich silách. Na tenhle den si vzpomeneme často, mnohokrát, tím víc, čím jsme starší.

Končí prázdniny – dozrál chmel

                Bude tomu 60 let. A není to tak dávno, kdy kolem dvacátého srpna dostávali studenti středních škol „povolávací rozkaz“ na tak zvanou chmelovou brigádu, zhruba 14denní pomoc pěstitelům chmele při jeho sběru, česání...

                Potkalo to mne, tak jako řadu jiných. Nastudoval jsem v literatuře na co se mám připravit. Reportáž Egona Ervína Kische z počátku století – jak pražská chudina jela česati chmel na Žatecko. A to jsem skutečně nemusel. Vyděšen na nejvyšší míru záhy jsem zjistil, že jsem na Litoměřicku v obci Soběnice a že to nemůže být lepší. Opravdové zakončení prázdnin. Už jenom to ubytování, tělocvična, vůně sena, hygiena, práce sice monotónní, ale já si při otrhání lián stavěl vzdušné zámky a bylo mi neskonale fajn. K tomu si připočtěte bezproblémový zdravotní stav a věk 15 let, kdy nic není nemožné a už je na  úžasnou pracovní dovolenou zaděláno.

                Po pracovní směně jsme v partě prolézali okolní prosluněné stráně, trhali ovoce, které zde dozrávalo, okurky rostly volně na polích, jako u nás pod Ještědem brambory. A sluníčko, věřte nevěřte, neslezlo z oblohy. Soběnice, ves, o které jsem nikdy před tím, nikdy potom neslyšel. Náves, rybníček se zeleným planktonem, překrásný kostelík. K němu mě váže velmi hezká vzpomínka. Snažil jsem se dostat do zavřených dveří a velmi starý pán, později mi řekl, že je zdejší farář, mi kostel odemkl. Všude byla krása. Dřevěné, barokní sochy, prastaré lavice, úžasné obrazy, nádherná kazatelna plná zlacených andělíčků. Kostel byl v opravě a tak byl uvnitř rozebrán jako dětská stavebnice. Pan farář mi dal na památku malou dřevěnou růžici z lipového dřeva, a malé žluté sklo zalité v olověném rámu, drobnosti, které byly restaurátory nahrazeny novými skvosty. Dodnes drobnosti ze Soběnického kostelíka mám ve skříni se suvenýry z cest z celého světa. Bumerang z Austrálie, mořské mušle z Filipín, keramické kachle ze Samarkandu, obrovské  šišky z borovic, co rostla při pobřeží Černého moře v Gruzii.

                Celá malebná obec byla vlastně shlukem krásných statků za úhlednými kamennými zídkami, plná barokních ozdobných prvků, kde datování počátku bylo zachyceno na jednom statku v úhledném kamenném rámečku – druhá polovina 16.století. Doba sklizně byla i časem, kdy vše je v obci podřízeno sklizni chmele. Všichni spěchali, aby dostali suchou úrodu pod střechu. Tím chci i říct, že  vyvařování nic moc. Do ešusu a lžící do zažívacího traktu. A věřte, nestěžoval jsem si. Chutnalo i na dlouhých lavicích, venku brzo ráno, nebo pozdě večer, kdy už padla rosa. To  už svítily hvězdy a plál měsíc. Krajina a čas, na které patnáctiletý kluk nezapomněl. Ahoj, mé chmelnice, Soběnice, lidé, s nimiž jsem se tam stýkal.

Nejsem sám něco se změnilo

                Svět se změnil. Mám 4.500 známých na facebooku. Kdo z těch, co tu už nejsou, by mi rozuměl? Kontroverzní novinář Peroutka, zelinář – můj táta, prezident Masaryk, Gottwald, Hácha, paní Jungová, vdova po německém vojákovi, co padl aniž se dočkal v Rusku zajetí? Bydlela naproti nám v Machníně. My bydleli v konfiskátu už druzí v pořadí. První byli Balíkovi po Němci Wagnerovi, který dům postavil. Ti všichni a miliony dalších žili bez závislosti na počítačích, bez facebooku.

                Stále žiji, a nestačím se divit. Jeden kandiduje na senátora, druhý na hejtmana a dělí se se mnou virtuálně o zážitky... Právě si dal pivo, aby se mu dobře spalo, vyfotil ho, dal to na síť a já ho viděl na vlastní oči. Bravo Půto... To je, co mění svět a já nemohu věřit, že když mi bylo padesát, tak se můj táta hádal s režimem o sloup, na kterém byly telefonní dráty vedoucí k nám do zahrady, pak na dům a na stůl plastovou krabičku. Ta měla dole pacičku na mluvení a druhá horní se tiskla na ucho.  Po dvaceti letech se dočkal. Měl kdesi na ústředí u svého jména černý puntík a aby neohrozil republiku byl mu telefonní sloup, dráty, krabička i pacička rok, co upírány. Dočkal se až skoro v sedmdesáti.

                Mně bude sedmdesát let za pár týdnů. Svět se opravdu změnil. Město ve svých tradičních centrech vylidnilo a žije v satelitech, na svých okrajích. My se jako kluci  dívali, jak parašutisti, větroně, malá motorová letadla létala z libereckého letiště. Dnes odtamtud létají holubi.

                Žili jsme ve městě, které žilo tradičně textilem, továrnami a průmyslem od Bytexu po Teslu. Mělo to význam a opíralo svůj rozvoj i o soustavu odborných škol. Co se kdo učil či studoval mohl záhy uplatnit v praxi... Dnes v průmyslové zóně existuje řada továren, žel bez toho, že následuje finální výrobek, který by proslavil mé město daleko ve světě. Svět je jiný, než jaký jsme jej znali. Všechno je nějak snadnější. Lidé se nesmějí, bojí se vyhazovu  z práce, po rozvodu ztráty bytu, exekutora při neplacení dluhů.

                Můj svět už to není. Brzo budu mít 5000 tisíc virtuálních přátel. Svět je víc, než dveře do hospody, kde se dříve politizovalo a vyprávěli vtipy. Dnes vedou Turci a šátky kolem hlavy. Dá se říct, že dříve pracovali i Romové. Dnes je to téměř utopie.

                Svět už dávno není co býval. Snad  bych už v něm neuměl žít. Pomalu zapomínám na zvrácenosti a  zvykám si na to, jak pohodlně se v něm těm jednodušším žije. Až moc. A nám narostla křídla, žábry, blány mezi prsty na nohou, jsme schopni žít na jedné noze, mít vše, co si budu přát.

                Svět se změnil. Nějak se nedostává hrdinů,  kteří budou stát ve svém slovu. Světu už nerozumím a bojím se, že nejsem sám. Něco podstatného se změnilo...