Skončila rekonstrukce Rumjancevovy ulice v Liberci a s ní někam, kdoví kam, zmizela i originální dřevěná dlažba, jedna z posledních ve městě. Pamatuji si ji ještě z padesátých let minulého století. Projíždějící koňské povozy na tomto relativně krátkém úseku zněly úplně jinak, než v ostatních částech města.
V této ulici si pamatuji ještě na jednu poválečnou raritu. Naprostá většina domů v Liberci byly takzvané konfiskáty. Jen ten jediný, co si pamatuji, měl nad dveřní klikou cedulku, plechový štítek s textem: Tento dům je rakouský majetek. Tatínek mi vysvětlil rozdíl mezi konfiskátem, po odsunutých Němcích, Maďarech a odsouzených kolaborantech a majetkem jiných, cizích státních příslušníků, se kterým nesmí být manipulováno. Rozdíl, který musel být respektován. Takový dům asi nebyl v Liberci jediný, ale pamatuji si pouze tento, přesto, že v Lidových sadech bylo před válkou množství cizích státních zastupitelství, vil, z jejichž oken vlály vlajky i řady jihoamerických států.
Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech jsem potkával ve městě starou paní, o které mi otec vyprávěl, že to je Rakušanka, majitelka hotelu „Zlatý lev“, který jí kupodivu vrácen nebyl. Jaképak kupodivu! Byl jí po únoru 1948 znárodněn bez náhrady. Jedné staré paní zase říkala maminka „paní Radová“ a ti měli – co vlastně konkrétně měli není tak důležité, spíš to, že se vrácení ničeho „paní Radová“ nedočkala.
Tohle německo-rakouské rozlišování mě bavilo. Rakušané, tak jako liberečtí Němci, obsazení svého území přivítali, jak nejlépe uměli. Div si plíce neztrhali, jak jásali, ruce neupsali, jak udávali své sousedy, bývalé komunisty, sociální demokraty a židy. Rakouští občané sloužili ve wehrmachtu, hlídali vězně v koncentrácích. Vídeňáci byli antisemité až z nich šel strach a znáte to rčení – papežtější než papež a poturčenec horší Turka. Ruská vojska seděla v Rakousku stejně jako v dobyté zemi deset let. Tak nevím, proč se na ně nevztahovalo to, co na odsunuté Němce – konfiskace, v plném rozsahu. Ti, co nerozbíjeli Československo to nemusili složitě dokazovat. Někteří se vraceli z koncentračních táborů, kam je udávající sousedé poslali…
Pokud si sousedé a nájemníci konfiskát od státu koupili, nehrnuli se do jeho oprav. Okna, fasády, střechy celá desetiletí nikdo neopravoval, co kdyby se Němci vrátili… Ano, tohle vysvětlení bylo to pravé, nefalšované a nezkreslené, jako třeba i to, kam Pepíčku pojedeš na prázdniny?… No přeci domů, s našima do Berouna a v srpnu zase sem, zpátky. Mockrát jsem to slyšel: pojedeme domů, do kraje. Přinejmenším do poloviny šedesátých let. Patnáct let po skončení války takto uvažovala značná část Čechů, která dosídlila Sudety a pohraničí po Druhé světové válce.
Obdobně bylo pohlíženo i na zakoupené konfiskáty po Němcích. Ať si říkala oficiální propaganda a později i televize cokoli, lidé byli opatrní a Němců se báli. Báli se, že se původní majitelé vrátí. Římsy domů v Liberci a Jablonci přestaly padat až počátkem sedmdesátých let, kdy se začalo opravami. Rozšiřovala se okna, kupovaly se nové vchodové dveře, sem tam přišla nová omítka, branka, plot, nové tašky na střechu. Začala doba chat a chatiček, českého specifika – chalupaření. Cestování po světě bylo v plenkách, ale do států jako Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko bylo na vzestupu.
Je možné, že pod asfaltem Rumjancevovy ulice pojmenované po veliteli armády, která osvobodila město od fašistů, je ztracená dřevěná dlažba. Kdo ví? Někteří by strašně rádi zapomněli. Jako by se nic nestalo.
