Houby

S houbami je to jako s ženskými. Mají krajové názvy a nejsou tam, kde je hledáš. Jsou vrtkavé a ty z lesa donesené domů často červaví. Houby jsou úžasnou změnou v jídelníčku. Mají tisíc podob v lese i na talíři. Jsou zaměnitelné, zrádné. Mohou být příčinou smrti. Jsou jedovaté i poživatelné. Jsou rodu ženského a když je potřebuješ, máš na ně chuť, tak nerostou…

Jít na houby. Hledat houby. Být na houbách. To jsem byl ještě – na houbách, tak nějak odpovídáme, když nevíme jak dál. Houby do polévky, na sušení, do smaženice, do kolínek, do zavařovacích sklenic. Houby jako řízečky, koření, na sladkokyselo… No řekněte, nesbíhají se vám sliny? Mně tedy ano. Ještě tak vědět, kde rostou, mít svá zaručená místa, kam jít najisto.

Mé první houby, co si pamatuji, byly klouzci v Machníně na Bedřichovce nad kapličkou. Žlutí, velcí másláci a byla jich plná rokle. Bylo jich tolik, že je maminka neměla kam dát. Dodnes je vidím a pro předškoláka to byl šok srovnatelný i barevně s tím, když jsem letos na Moravě viděl poprvé v životě pole plná žlutých dýní…

Houby mě provází celým životem. Není lepší polévky, než ve které plavou houby. Vedle karfiolu, jsou obalené hlavičky a nožičky hříbků na talíři s brambory v horkém másle to nejlepší , co jsem kdy v mládí jedl. Bílá houbová omáčka s bramborovým knedlíkem, houby ve sladkokyselém nálevu a vůbec. Les. Les po dešti, kde hlavičky hub svítí jako rozsvícené baterky. Les vonící houbami.

Točím se na místě jako dětská káča a vůně lesa rostoucích hub mnou prostupuje. Euforie a omámení je jako anestézie, jako rajský plyn, rána perlíkem do hlavy, jako když potkáš krásné mladé děvče. Na tenké nožce, půvabná hlavička, módní klobouček. A když jich je kolem víc, třeba celá třída, vedou se za ruce a švitoří. To potom nevíš, kam dřív. Položit košík, houbu vydloubnout, nožíkem seříznout a uložit do košíku. Mám na ně košík speciální, bramborový. Ještě nikdy nebyl plný, vrchovatý, protože nesbírám růžovky ani holubinky, ale jen praváky.

Nejraději na ně chodím sám. Tam, kde je sucho, kde rostou podhříbky, do smrkového lesa, kde na zemi rostou opravdové poklady. To si to vychutnám. Třikrát do roka, málokdy víc. Obléknu se jako trhan, a na hlavu si dám kšiltovku a vyrazím. Když najdu – dobrý, když nenajdu, svět se nezboří.

Do lesa jdu, protože se mi už stýská po všem, co nabízí. Je to jako cesta do pravěku, za vyhynulými zvířaty. Většinou už žádná nespatřím. Sem tam kosti, plechovku, odhozený papír. Sluníčko, co se dere skrze stromy, vodu co teče kudy se jí chce. Mravence a bodavý hmyz. Les je svět a země nezemě, dávné království, kde vládne šerosvit a platí jiné fyzikální zákony. Žijí v něm žáby, hadi a lesní skřítkové, ty hlavně, a milují je malé děti. Znavení dospělí si sedají na pařezy a přemítají, zda je to lesním vzduchem nebo stářím, že se cítí unaveni.

Mně v lese obvykle narostou křídla a lítám. Horší to je, když les opouštím. Bolí mě paty, kolena, klouby, pánev a záda v kříži, ale co je to proti tomu, co jsem viděl, co jsem dýchal. Jsem nad míru spokojený. Za rok buď s Bohem, lese, lesíku, milý. Těším se, to si buď jistý!