Píši Vám, slečny nohaté, dívky zadané i slečny dosud nezadané

               Všem slečnám, co se malují, co se tetují. Píši všem holčinám, co ještě chodí do školy, co melou páté přes deváté o přestávkách, na stanicích tramvají. Všem, co si cpou bříška sladkostmi, zrovna jako všem, co nejedí, či jedí jen tolik, aby byla štíhlá jejich mladistvá těla.

                Píši Vám, co si barvíte vlasy, děvčatům blonďatým, černovláskám, rezavým. Vám, co máte kluka a chodíte s ním, co čtete víc než jeden časopis, chodíte do kina, do divadla, na koncerty. Mám pořád před očima tu slečnu s copánky, co seděla přede mnou ve školní lavici. Tenkrát se ve školách psalo ještě inkoustem a pero se namáčelo v kalamářích. Tenkrát mě nenapadlo nic chytřejšího než té slečně copaté ty copy, vlastně jen jejich konečky, namočit do inkoustu. Byla z toho pořádná mela. Indula, jak jsme té slečně říkali, se hrubě ohradila, respektive její maminka a požadovala exemplární potrestání pachatele, což byla má zhoršená známka z mravů a zaplacení holiče. Milá Jindro Vydrová z Machnína! Dnes už Ti musí být víc než sedmdesát let. Zda-li se pamatuješ…

                Píši Vám, děvčata, co se občas zamilujete tak, jako Vaše maminky. Buďte shovívavé k náklonnosti mužů, nebuďte vybíravé. Píši všem, co rádi vzpomínají, co nezapomenou, plní, co jednou slíbí, milují sporty, umění. Co umí pusu otevřít, co pusu nezavřou.

Měl jsem doma taky jednu takovou slečnu. Včera udělala na Karlově univerzitě státnice. Vyrostla z ní sebejistá žena. Píši i jí, a mám z ní radost, neměla to se mnou lehké. Maminku nepoznala a moje výchova… Nechci se známkovat. Co máme mobily, už jí tolik nepíšu. Voláme si. Píši jiným.  Tetám. Vlastně jen jedné, maminčině sestře Lence.

Píši Vám, slečnám, co se jednou vdáte, co sedáváte na lavičkách v parku, co máte doma rodiče, k nimž občas zavítáte. Nejsem sám, kdo to obrečel. Píši Vám i proto, abych Vám řekl: Stýská se nám a těžce neseme, když odcházíte a začínáte žít bez nás. Píši Vám, abyste věděli, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. Jít k oknu, zamávat dcerce, a ještě se přitom smát. Tak či onak, jednou i ony budou stát u okna a mávat někomu, kdo bude spěchat pryč.

Píši Vám, všem mladým kráskám, užívejte si mládí a prosím, občas se otočte a usmějte se na nás. To jenom, abychom nezapomněli. Patříme přeci jen tam, kam se dává staré železo.

Píši a uzavírám poštu. Život je krásný a stojí za to jej žít. Píši Vám, slečnám i mladým paním, ženám. Byly jste mou věčnou inspirací, nám všem, co milujeme život.

                                                                                                                                                     Váš

                                                                                                                                                             Egon Wiener

Dobrá věc se podařila – k nové brožuře žitavské radnice

Motto: „Autobusové linky odjíždějí od žitavského nádraží do všech světových stran, ale i do krásných Žitavských hor do Lückendorfu. Tam však na hranicích s Českou republikou v současné době končí. Český autobus odjíždí asi 800 metrů za hranicí podle vlastního jízdního řádu do Jablonného v Podještědí.“

                Jsme v Čechách, brzděme. Zatím je vše jen na papíru. Nové spojení po starých cestách. Autobusem z nádraží ze Žitavy do Jablonného v Podještědí. Tak se totiž jmenuje nová reprezentativní brožura v česko-německé verzi, která nás provází po budoucí trase linkového autobusu na trase Žitava – Jablonné v Podještědí a zpět. Předzvěst budoucího jízdního řádu v barvách, na krásném papíru.

                Je až s podivem, co práce věnovali funkcionáři obou měst tomuto tématu. V září letošního roku vychází doprovodný text. Doufejme, že samotná trasa autobusu se dočká otevření nejpozději do konce tohoto roku.

                Něco málo k dějinám této cesty, jedné z nejstarších v Evropě. Celé to vzalo správný směr v hlavě císaře Karla IV. On sám provedl několik kontrolních jízd, zda postup prací není šizen. Byl nadmíru spokojen. Cesta byla i z dnešního pohledu velmi kvalitní, strategická, nejkratší spojnice mezi Prahou a Lužicí. Cílem je obnovení cesty. Tak to aspoň vidí obě radnice. Žitava i Jablonné již delší dobu usilují o obnovu spojení mezi oběma městy veřejnou dopravou. Záměrem je obnovit a rozvíjet historické, kulturní a ekonomické propojení těchto oblastí po obou stranách hranice.

                Brožurka, která se právě narodila, vás opravdu kvalitním provedením zve na cestu novou autobusovou linkou. K návštěvě nádherné malebné oblasti podél hranice, a to s doprovodem kvalitních celostránkových fotografií příhraničních pohraničních hor.

                Brožura vyšla péčí žitavské radnice za významné podpory českých a německých fotografů, majitelů map, Euroregionu Nisa, Fondu pro regionální rozvoj v nakladatelství VEGA-L v Nymburku.

Píši Vám, skleničkám i sklu od šampusu, snad všemu sklu na světě

                Vám všem, co dáváte sklu podobu sklenice, ze které se dá pít i voda, Vám, co máte rádi dobré pití, kávu ve skle, vejce do skla, na noc zubní protézu do sklenice od hořčice. Skleničkám pak přeji: nepadejte se stolu na kamennou podlahu.

                Píši Vám, mé milé dámy, na tenké nožce z Harrachova, z Krkonoš. Na tváři škraboška vrytá do skla září na slunci jak peří z rajky z dalekých ostrovů a moří. Píši Vám, zapomenuté sklenice od hořčice, oblíbené v době mého mládí, sklenice plné malinovky, žluté limonády. Vám, šampusky u lékaře, diskrétně podané sestřičkou a vracené naplněné k laboratornímu vyšetření.

                Píši a vzpomínám, z čeho všeho a co jsme pili. Šílím, když vidím Amerikány, jak pijí pivo z lahve, nebo Němce ze Žitavy, jak pijí pivo z úzkých sklenic. Je mi na nic. Pivo se pije z těžkého skla, z půlitrů, tupláků postavených na keramickém podtácku.

Sklo, to je tradice. Má svůj zvuk a rituály. Píši Vám, co je ctíte. Vám, štamgasti hospod, židlí a stolů někde v rohu pod hodinami s vázou plnou kytek. Vám všem posílám psaní plné pohody a něhy.

Má první lahev byla ze skla a plná umělého mateřského mléka – sunaru. Mé drahé skleničky, vozil jsem si Vás i z Polska, z druhé strany Krkonoš. Ty při náklonu byly plné erotiky, kdy vyobrazené dívky odhazovaly svůj skromný šat. Stejně, mé milé na tenké nožce, mám rád i sklenice, v podobě lahve od okurek, plné zeleného pokušení, co na jazyku, chutná sladkokysele. To je znojemské okurčení, co chutná jako báseň, úplný Wolkerův Prostějov.

Neměl bych zapomenout na Vás, co foukáte tyhle skleněné rapsodie, na skláře a jejich sklenice, obří číše, vysoké, tenké, bachraté. Byla – nebyla v Liberci v zámečku Clam-Gallasů stálá výstava skla Podniku zahraničního obchodu Skloexportu. Vedle číší a sklenic všeho druhu tam bylo ze skla vidět snad úplně všechno. V HD rozlišení a mohu vám říci, že je na co vzpomínat. Však taky obchodníci z celého světa si měli z čeho vybírat. Zlaté české ručičky od Harrachova, Teplic, Děčína po Sázavu. Tam všude, kde skláři foukali do píšťaly, na jejímž konci se objevila bublina skla, v konečné fázi skleněný zázrak.

Píši Vám, skleničkám a veškerému sklu doma v poličkách, kredencích, na barových pultech, v hospodách. Svět skla je o Vás, o stolním skle, o Vaší účelovosti a nezbytnosti. Přejme si, ať se prach usazuje jinde, než na Vašem těle v příborníku plném skla!

Sousedské zamávání

                Počátkem září letošního roku se z Jablonného v Podještědí – České Vsi odstěhovala paní Marta Kuncová. Když jsem se přistěhoval k vám, do vašeho malebného městečka, Honza Hájek ji pojmenoval „Pytel Dobroty“. Možná se vám bude takové pojmenování ženy, byť má zlaté srdce, vulgární, ale tak tomu není.

                Paní Marta není jen oním vyslancem dobra, ale celý život je majáčkem, kladnou hrdinkou, správnou ženskou, která vám poradí a pomůže. Vím, o čem mluvím. Byla naší sousedkou, kamarádkou, tou, která pohladí, zaleje rajčata...

                Odstěhovala se do Litoměřic k příbuzným. Je jen málo lidí kolem nás, které je možné nazvat vyslancem dobra, tím, kdo vás nezarmoutí, kdo podá pomocnou ruku, půjčí žebřík, naleje v tom příšerném horku psovi vodu do hrnku na pití.

                Snad, doufejme v to, paní Marta Kuncová, ta dobrá sousedka všech, najde v novém bydlišti nové přátele a na nás, v Jablonném nezapomene.

                Hodně zdraví v Litoměřicích, paní Marto, Vám za všechny přejí sousedé

Egon Wiener a Jana Franclíková 

Ne každý den

Ne každý den ztrácíme peněženku a doklady.

Ne každý den je někdo najde a vyhledá zoufalého člověka v mimořádné tísni,

který neví, co si počít a peníze s doklady mu odevzdá.

Ne každý ví, že ta hodná paní, která peněženku našla a odevzdala,

paní Mrštná, bydlí v Jablonném v Podještědí.

Ne každá ví, co je to potkat člověka, který ví, co se má udělat.

Děkuji paní Mrštné za její nezištné chování.

Slušní lidé existují. Její příklad mluví za všechny.

Píši Vám, hodinkám

Píši Vám, hodinkám, ve vlídném slohu starých pokojů se závěsy a záclonami, těžkých perských koberců, dřevěného nábytku, mramorových váz, olejem malovaných obrazů, bronzových koní a prvních elektrických svítidel.

Píši Vám, hodinám na podstavci s velkými soškami a vzadu s klíčem velkým jako trám. Vám všem, co měříte čas. Vám kapesním hodinkám všech značek; švýcarským, vietnamským, primkám, doxám, těm bez ručiček, hrajícím i zpívajícím. Vám, jeptiškám na klíček, nádražním i kostelním, všem řízeným rádiem. Stopkám, co mají jen jednu ručičku a závidí těm, co Vás mohou obejmout, když jedna ruka netleská.

            Píši Vám, těm, co potápěči zkouší v hlubinách, Vám, ruhlám z NDR, které mi taky, jako dítěti patřily. Píši hodinám, co máme doma na skříni, kukačkám, minutkám v kuchyni. Hodinkám, co nosil děda v kapsičce na vestě na řetízku, jako pán. Vám všem, vašnosto, pane z radnice, pane Weitzene, řidiči liberecké tramvaje.

            Píši Vám, co ráno spěcháte, kdy je každá minuta dobrá a budí Vás budík. I to jsou hodiny, byť málo vítané. Vám, hodiny sluneční, přesýpací, hodinám, co umí odpálit komín staré továrny, hodinám tikajícím v čekárně u zubaře, v letištní hale, kde čekáte na odlet za moře.

            Píši všem, co vědí, že čas nezastaví, že prostě a jednoduše stárneme a s námi běží čas, neúprosný, měřený hodinami, kdy vteřinová ručička měřila klukům čas, kdo vydrží déle pod vodou. Píši všem holubářům na světě, Vám, pane Němečku z Machnína, co už tu nejste a byl jste mým tchánem. Jen tolik ještě, že Vaši holubi létali na čas skutečně dobře. Mějte se hezky, tam nahoře.

            Píši Vám, ve věznicích bez ostrahy, co Vás hodiny dělí od svobody. I Vám, probouzejícím se z narkózy. Píši všem, co se řídíte přesným časem, Vám, kterým za chvíli letí letadlo, jede vlak. Všem, co nechodíte pozdě – je to hrozný nešvar.

            Píši Vám, co máte mobil a v něm hodiny - to jsme všichni. Je to úžasná výhoda, o foťáku nemluvě. Píši všem lidem dobré vůle, co po sobě nestřílíte, kterým hodiny připomínají, že je čas nakrmit dítě, sdělí, že brambory jsou dovařeny a je čas se najíst. Hodiny k nám prostě patří. Jsou naší součástí, tak jako kočka, pes, kanárek, rybičky, závěsy na oknech…

            Ať tedy tikají, posouvají čas. Ať se přou s těmi, co si říkají quartz. AŤ se nás drží, ručičky na to většinou mají. Ať Vám slunce zlatí krovky. To píši Vám, všem hodinám.

Po staré ušlapané cestě

            Cesta to byla plná kamení. Vlastně jen trochu lépe udupaná hlína. Všude kolem příkopy. Vedla z vesnice k té na druhé straně kopce. Lidé z mé strany na druhou chodili tancovat. Měli tam příbuzné. Nadávali, co mohli z plných plic, na cestu plnou kamení. Když šli tam, zpátky, na hluboké, mokré příkopy, kam padali zpití z kouzelné moci velkého, jako rybí oko měsíce. Když svítil, byli omámení a strach jim svazoval u kotníků nohy. Když byla zima a venku mráz a měsíc nesvítil, pak padali do příkopů jako mouchy do medu. Houby zábava, když jim k tomu lesní vítr hrál na basu a komáři je štípali.

            Cesta byla léty uježděná vozy, které táhli koně, výjimkou nebyla i kráva. Pěšky tu chodila jen mládež. Příkopy přeskakovala a jako kůzlata růžkama se otloukala. A tak to chodilo celá dlouhá léta. Jen občas tomu bylo jinak. To, když Napoleon táhl krajem, před ním pruští vojáci, Švédi, Kumáni.  Když umřeli v první i v druhé vesnici, byli pohřbeni v lese. Hub bylo víc než kdy i tam, kde na hrobech padlých vojáků rostla tráva i kříž tam někdo postavil.

Mám tu cestu rád, když chodím lesem. Dnes už jen s mělkými příkopy. Hlínu už dávno i s kamením pokryl asfalt. Po obou stranách vjezdu do lesa je zákaz ježdění. Už dávno lidé z obou vsí zapomněli, kdo odkud přišel napříč horou, spíš kopcem, kudy se dnes už nikam nechodí. Ani když svítí měsíc nechodí tudy opilí, zamilovaní, zloději. Nejsou tu děti, co by chodily s babičkami na houby.

Koukám a nestačím se divit, svět si našel jinou zábavu, jiné koníčky. Sem tam po cestě z asfaltu projede auto, motorka, osamělé kolo. Pěšky nikdo. Plácky plné vonné trávy, co zvaly k milování osiřely. Les jako by přestal plnit množitelskou funkci. Stojí a přešlapuje. Mám jej rád. Snad bylo i lépe, když cesta byla polní a lidé škobrtali ze strany jedné na druhou, kdy příkop plný vody zchladil hlavu a žáby poděšeně kuňkaly. Les z každé strany končil i začínal domky, kde vám dali napít, ochutnat z borůvek koláč. Sednout si, pohladit kočku i psa a nebyla potíž.

Byla to cesta plná kamení, samá udupaná hlína. Stýská se mi po ní, věřte mi. Po žábách, pulcích, mravencích, co bydlívali v kalužích, po měsíci i po hvězdách, zvlášť po těch, co umí pohladit a nevyzradí žádné naše lidské tajemství.