Pozvánka

            V záhlaví stojí,   že se zvou spolužáci z 9. C třídy základní školy Husova v Liberci na setkání po padesáti letech. Zároveň je pozvaným připomenuto, že před padesáti lety byli sázet stromky na Smědavě v Jizerských horách. Ano, byli jsme tam bez výjimky. V podmínkách, kdy jsme sázeli stromky do děr, kdy na jejich dně ještě ležel sníh. Bydleli jsme v krásném loveckém zámečku, který v následujících letech vyhořel do základů. Duben 1962 byl studený měsíc a onen týden se spolužáky v „extrémních“ podmínkách nás přivedl snad poprvé za život k odpovědnosti za vykonanou práci. Možná větší, než si sami byli schopní připustit. Brzké ranní vstávání, společné snídaně s polskými brigádnicemi, které lesní správa vozila z příhraničních oblastí. To bylo něco nového, co jsme dosud neznali.

            A víte, že na to dodnes rád vzpomínám? Pokud si dobře pamatuji, pak chuť, vůně ranní polévky a silný čaj mě budou provázet při vzpomínce na ranní vstávání, pokud si vybavím rána v Jizerkách, když jsme viděli na protější straně z okna ranní slunce prorážet hradbu smrků zahalených v opar všudypřítomné mlhy.

            Silný vzduch, který jsme vdechovali, byl plný vůní dosud chladného lesa s četnými ostrůvky sněhu a ledu. Ještě dřív, než jsme vyrazili se svazky stromečků do okolních kopců, byli jsme pohlceni pracovními příkazy. Těch, kterých se nám nedostávalo ve školních lavicích, ale tady doznaly konkrétního pojmenování, zcela konkrétní podoby. Vše, z dosavadní vágní polohy školního učiva doznalo reálného pojmenování. To, co jinde trvá týdny, měsíce a měsíce, mohli jsme na brigádě v lese pojmenovat po hodinách, po dnech.

            Neměli jsme hlad, i když po práci v lese chutnalo všem. Stalo se, že na pozdní večeři přišel k chuti i suchý chleba, který jeden z nás přitloukl na dřevěný trám stropu ubytovny. Přišlo nám to vtipné.

            Mnohem později jsem se už jen jezdil dívat na místa, kde jsme nocovali. Stál jsem na betonovém platu, které zbylo po požáru zámečku na Smědavě z roku 1962.

            Dnes, nám bývalým deváťákům došla po padesáti letech pozvánka na třídní sraz. Musím poděkovat organizátorům, že v záhlaví uvedli, že právě v těchto dnech před půl stoletím jsme jeli sázet stromky do Jizerek.

            Dnes by to asi nešlo. Co vím, tak současní studenti nejezdí ani na brambory, na chmel ani sázet stromky. Zde získaná kolektivní odpovědnost se vytratila a pomoc kamarádovi v nouzi se stala pojmem, který není preferován.  Mám pocit, že jsme s vaničkou vylili i dítě.

            Nám starším zůstaly jen vzpomínky a výčitka, pokud se díváme na vlastní děti. Jsou zdravé, ale  často chybí jim odpovědnost ke kolektivu, ve kterém žijí.

            Těším se na setkání s lidmi, kteří dnes nejsou podobní těm, na které si vzpomínám ze školních fotografií, ale se kterými si doufám i tak budu rozumět, jako tehdy v Jizerkách.

Kuře Ezop trochu po našem

            Cizí kuře si v „době hospodářské krize“ klidně šlape u nás po dvoře. Nevím, co ho to napadlo, ale nemusí to skončit dobře. Rozhlížím se, co ostatní partaje v domě. Záclony v oknech se významně vlní a dmou, což svědčí o závažnosti případu. Za okny u sousedů se dějí věci, že soud v Haagu je proti tomu bezvýznamnou konferencí. Všichni, i ti, co mají jen malé okno garsoniéry, už porcují medvěda – promiňte, chtěl jsem říci cizí kuře na našem dvorku v době oběda.

            Kuře si, nevědomo věcí příštích, dál vesele šlape po dvorku, jako by se nic nedělo. Záclony za okny sousedů přestaly vlát, což znamená jen jedno. Svatá aliance se rozhodla, jak postupovat dál. Od této chvíle je konec rozhovorům, dost bylo tolerance. Nyní budou znít už jen zbraně a příbory.

            Kuře si šlape vesele dál, neví komu stíní, komu vadí. Ortel je už ale vyřčený: Kuře je vetřelec, který chce jen bořit a ne stavět. Proto ho musíme zastavit a navždy zneškodnit. Naše kuřata v „době hospodářské krize“ se učí kam chodit, co dělat, kde nocovat a teď si představte, jak mezi nimi agituje a štve proti nám cizí kuře. Zapomeňte, že jednou, dej Bože, z něj bude slepice, které nic, ale vůbec nic nezabrání snášet vejce.

            Vejce, vejce, kterých je kolem tisíce? Co s nimi? Nikdo je nechce? Už jenom ten tvar! Jedno jako druhé, všechna v podstatě stejná, jak to nakonec v Evropské unii má být. Okurky, mrkev, rajčata jako vysoustruhované, jedno jako druhé, podobné si, inu,jak jinak, jako vejce vejci.

            Nic z toho to hloupé cizorodé kuře neví. Vybočuje. Je cizí. Bůhví, s kým ho ta česká hloupá slepice měla. Otcem by mohl být i Ital, ti nosí kohoutí peří k policejní gala uniformě v den oslav vzniku republiky. U nás to nejde. Nám svátky splývají v jedno krásné odpoledne na trávě, na sluníčku u řeky.

            Kuře si pochoduje dál. Provokuje a pokouší osud, testuje, co český panelákový zákazník potřebuje. Co jí uprostřed televizního přenosu, když dávají dobrodružný film, operu, Ferdu Mravence či zprávy o sedmé. Kdy jí mastné, sladké, sladko-kyselé, kdy přisoluje, kdy k masu přidává hořčici, křen a kdy to splachuje pivem, kdy zapíjí slivovicí.

Kuře to netuší. Je jako malé dítě, jako vláda páně Nečasova. Už je taky pozdě. Sousedé si brousí nože. Končí doba tolerance a vegetariánství. Od nynějška musí každé kuře, i to vaše, mít u sebe průkaz totožnosti neboť jinak je závažně podezřelé z destabilizace naší civilizace. To se neslučuje ani se životem v zadním traktu našeho dvorku.

Najdi si svého žití lepší cíl, vytápěný kurník, teplý pražský pašalík, chovatelku zatoulané drůbeže, poslankyni pík, pík, pík…

Potkal jsem se s čertem.

         Nedávno, uprostřed horkého léta, po dlouhých, dlouhých letech mi vytanulo na mysli povídání na dobrou noc mé mníšecké babičky.

            Tehdy, když ještě lidé žili převážně na vesnicích, v domcích o dvou světnicích. V jedné žili oni, ve druhé zvířata. V jednom takovém domku šli zrovna spát hospodář, jeho žena a děti, od těch nejmenších až po ty, které už pomáhali s hospodářstvím.

            V domečku byla nejstarší osobou babička. Ta se starala o oheň v peci uprostřed chalupy a o jídlo pro všechny. Práce na poli je namáhavá, a tak všichni uléhali ke spánku, hned, jak se na obloze ukázala první hvězdička. Jen babička bděla. Občas jí sice hlava klesla, ale vždy celou noc sledovala oheň v peci, aby hřál, mléko ohříval a nakonec, aby od něj bylo světlo, když babička otevřela dvířka a přiložila dřevo.

            Všichni většinou usínali hned, jak ulehli, jen nejmladší děti se ještě chvíli mezi sebou všelijak pošťuchovaly a škádlily. To je pak babička napomenula: „Že na vás, vy nezvedenci, pošlu samotného čerta! Kuš! Buďte už zticha a spěte!“  Ale to víte! Anička šťouchla do Josífka, Josífek do Frantíka a malá Bětuška? Ta se rozplakala a chtěla pít. Až jednou babička, kterou snad něco zabolelo zhurta řekla: A dost! Já toho čerta na vás pošlu teď hned, sofort!“

            Děti ztichly, babička se k nim otočila zády a do ohně přiložila pár polínek. K ohni blíž přisunula hrnec s vodou a položila na něj pokličku. Nikdo z dětí ani nedutal. Přemýšlely, co to tam babička čaruje, ale nahlas se nikdo nezeptal. 

            Voda v hrnci se začala vařit. Zprvu jen tak pobublávala, ale pak se v hrnci začaly dít věci! Nejdřív potichu, pak víc a za chvíli, jako by voda střílela. Buch, buch a prásk, prásk. Děti ztichly jako pěny, ale dospělí se začali probouzet a a dotazovat se, co za čertoviny se na kamnech děje?

            Tehdy babička stáhla hrnec z nejprudšího ohně ke kraji a řekla: „však to děti vědí. Zlobily, takže jim přišel pohrozit sám Belzebub, nejvyšší čert. Děcka mlčela, bála se, to se ví. Dospělí pokyvovali hlavami, a koutky úst se usmívaly, ale ne tak, aby to děti viděly.

            Dospělí věděli dobře, jak babička čerta přivolala, děti se to dozvěděly až ráno, kdy babičku moc prosily, aby jim ukázala, jak se volá čert do hrnce. Protože slíbily, že už budou hodné a nebudou se večer před spaním už pošťuchovat, tak jim babička to tajemství prozradila.

            Léta měla doma takový zvláštní malý porcelánový podšálek, který se nehodil kupodivu k ničemu jinému, než k hození do vody. Ležel na dně hrnce a voda, která se dostávala do varu ho zvedala a tloukla jím o dno a kraje nádoby.  Hlukem přivolaná hospodyně stáhla hrnec s vařící vodou nebo polévkou, aby nepřetekl a nenadělal zbytečnou neplechu.

            To byl takový porcelánový čertík, který o sobě dával pěkně slyšet. Nebylo divu, že se mu říkalo čert. Však také uměl vystrašit, jen si nemyslete! Však se děcka, než šla spát, pokaždé ptala, zda babička bude volat čerta.

            Kam se zatoulal ten náš čert nevím. Když jsem ho po létech uviděl, má první vzpomínka patřila babičce, která to s čertem i dětmi tak uměla. A čert je tam, kam patří. Leží mezi starými fotkami, prstýnky a dopisy, které si schovávám, až jednou budu vyprávět pohádky svým vnukům, kterým se nebude chtít spát. Pak přijde ten správný čas vyprávět o čertovi.

Za humny je Rádlo

Tak, jako se čeká, kdo vyhraje hlavní cenu, má Rádlo nejvíc volitelů, losů, co vyhrávají v tombole. Jen jednou se otočí osudí a tahle blízká část Liberce, Jablonce a Rychnova bude mít svého favorita, osobnost, velkého muže – ženu, někoho slavného, kdo se tu narodí, a bude zde žít. I když dnes vyhrál každý, kdo tu bydlí. To je úděl všech šťastných satelitů velkých měst a jejich okolí. Sem se jezdí odpočívat, relaxovat, tady se lidé cítí v bezpečí.

Rádlo je místo s nádhernou tradicí umístěné na terasách, jako zahrady Semiramidiny, či Malá Strana pod Pražským hradem. Z bohaté historie kraje jsem vyčetl, že o Rádlu se hovoří jako o ostrovu uprostřed moře na cestě za štěstím, o místě s čistým vzduchem a zdravým povětřím. A všude je blízko. Co to dnes je, dvacet minut do středu blízké metropole a ještě míň do Jablonce, ležícího za nejbližším rohem?

Když jsem si to šel ověřit, přes cestu mi přeběhla veverka – uprostřed obce. A zpívali tu ptáci a tancovali nad plotem každé zahrady. Dvacet kilometrů čtverečních kol dokola měřila obec a kronika vyzdvihla tradici pěstování mrkve, ale půda tu plodila i všelicos jiného dobrého. Nic nedejte na to, že ve znaku obce je rozbité kolo u špatné silnice. Tomu už dávno odzvonilo, řekl bych, že řeč je o opaku. Aut je tu tolik, že snad každý má dvě.

Žít v Rádle bude i zdraví prospěšné. Kronika říká, že tu v 18. století stačili na práci dva ranhojiči. Mihl se tu i pláštěm zahalený doktor Kittel, ale jak bylo dříve řečeno, neměl proč se tu zdržovat, nebylo, koho léčit.

Spíš se tak vydat za pokladem ze 17. století, který tu jisto jistě dosud leží zakopán ve zdejší jeskyni nikým nehledán. Pokladů tu jistě bude víc. Brousily se tu drahé kameny, malovalo, foukalo a řezalo drahé české sklo.

Rádlo bylo ještě nedávno místo, kde se uživilo až šestnáct hospod. Když už o ničem jiném, tak to mluví o dobrém jídle a pití a službách, které tu hostům poskytovali. O tom, že se tu dobře žilo lidem v souladu s okolní přírodou. Je tu až neskutečně krásně, a moc rád bych, aby při tom zůstalo napořád. Aby se rádelským dařilo zachovat to okouzlení krajinou i dalším generacím. Zachovat ráz a rázovitost zdejšího kraje bych přál všem, kteří tu žijí. Rádelští, je u vás krásně. Nashledanou, přijdu zas.

Rádlo v Čechách, pořád ještě v Sudetech

            Když jsem si chtěl přečíst knížky o Kájovi Maříkovi, které četla celá První republika, jeli jsme do Mníšku pod Brdy. Když jsem povyrostl, a chtěl prožít, co prožil v terénu Karel May, zjistil jsem, že autor indiánek nikdy v cizině nebyl.

Když jsem se rozhodl, že si něco koupím v Rádle u Jablonce v Čechách, chtěl jsem tuhle prazvláštní obec nejdříve navštívit, naučit se dýchat její atmosféru. Tehdy jsem stál na nástupišti Českých drah v Rádle, připomínající mi jednu z opuštěných stanic„na znamení“  Machnín hrad. Pln obav jsem obezřetně stoupal od tratě směrem k oblakům. Vím jistě, že ve zdraví a pln silné vůle jsem se touže cestou vrátil zpět do šedesátých let. Láska na první pohled k obci neznámého jména Rádlo v té chvíli nevznikla.

            Je o čtyřicet let později, píše se polovina dubna 2012. Zima je jako v Rusku, v zemi bývalých bolševiků, ale to je možná tím, že jsem byl po dobrém obědě v Železném Brodu.  Silniční ukazatel navigoval kudy kam, a ač jsem to neměl v úmyslu, skončil jsem v téhle překvapivě sličné obci na kopci. V dobrém rozmaru jsem poručil autu „Stůj!“ a prošel se pěšky touhle krajinou plnou strží, výhledů a pastvin.

            Terén, jaký si jen těžko umí představit člověk z dolního Polabí. Kopce do nebe a úžasné Mariánské příkopy. Nádherné čisté a hluboké příkopy.  Nelze nevzpomenout infant terible naší literatury, který před sto padesáti lety uviděl Liberec, a že tone v moři kouře, v dolinách a kopcích. Ten by měl z Rádla pro jeho stráně a krásná údolí ošklivou smrt.

            Těší mne, že má Rádlo tak pěknou historii, kterou psali slušní lidé, co zde žili. Na to, že je stále v Sudetech, to byli překvapivě Češi. Jestliže v Liberci 13. století bydleli jako první Němci, do Rádla přišli, jak sami přiznávali, až po Češích.

            Nakonec je to ale jedno, pokud spolu uměli žít. Co jim vyčítat? Asi jen to, že je ta osada, ves, městečko v tak rozdílných nadmořských výškách. Čert vem antisemitského publicistu Nerudu! Mně tahle vesnice dostala. Je krásná, skoro jako můj „legendární Machnín“ či jako Ořechovka v Praze, nebo Suzdal v Rusku či rakouský Retz.

Půjdu ještě dál: Vidím Rádlo krásné jako San Remo, jako samostatný suverénní stát San Marino, jako akademické městečko. Vnímám je jako satelit s úžasnými parcelami, kde nejsem dalek vidět zde zónu aktivity, kde se naplňuje sen o čistém ovzduší, slunci a větru, o líbezném posezení v teple uprostřed pokoje. Je to tu o kráse lesa, který prostupuje zahradou jako ve Shakespearově tragédii, kdy les kopí sestupuje, aby zničil nepřítele.

„Rádlo, tak blízko“, stojí v záhlaví mé krásné dopisnice, knihy, ve které máte své čestné místo. Rádlo u Jablonce, řekl bych spíše u Liberce, žije a vítá ty, kteří zde staví. A nové stavby, to je dnešní Rádlo, kterým jsem se prošel v neděli 16. dubna 2012. Ač mi byla zima, moc se mi u vás líbilo.

Rádelské inkognito

           

V patnácti letech mě vždy spolehlivě dostaly světové tiskové agentury ohlášením pětistého osmdesátého devátého a dalšího vážného varování vlády čínské lidové republiky vládě USA kvůli bezprecedentnímu porušení hranic ČLR přeletem amerických letadel.  

Na stejné úrovni jsem se ocital, pokud jsem se dočetl v kronikách obcí blízkých mého rodiště, že je navštívil v době svého spoluvladaření budoucí císař a reformátor Josef II.

Okouzlující, vedle četnosti návštěv, bylo utajení toho, kdo přijel na inspekci. To mě, jako kluka, bažícího po záhadách, pokaždé dostalo. Veřejně pokaždé odhalené tajemno, které bylo přísně respektováno.

Do obce česky řečené Milíře přijíždí koňmo skupina osob. Nemalá, nevelká, ale i tak je v ní pár vysokých hodnostářů – krajský hejtman, biskup, možná i novináři. V čele, na prostém koni bez ozdob (dnes ve škodovce), prostě oblečený hubený pán asketické tváře. Nechává se oslovovat pane hrabě, třeba Novotný, aby nikoho ani ve snu nenapadlo, že by to mohl být sám spoluvladař – císař Josef II. na inspekci. Přijel, aby dal přednost vlastním očím před očima jiných.

Všichni kolem s ním hráli tu roli na zapřenou. Maximálně se, obvykle ten nejnižší duchovní pastýř spletl a na kolenou prosil Jeho Milost o příspěvek na faru… (Což dneska u příležitosti takových návštěv dělají úplně všichni).

Co našich prababiček tehdy dostalo zlaťák od samotného císaře při jeho inspekční cestě Čechami, psal každý písmák z pohraniční obce. Císař rozdával Čechům, Němcům, dětem před školami, babkám s nůšemi na zádech, mužům, kteří orali na polích. Někteří museli vladaři půjčit i pluh, aby si zkusil orat s kravkami.

Stalo se i v našem kraji, že jej Josef II. navštívil opakovaně. V Rádle se mu zalíbil kopec v osadě Milíře, odkud byl krásný výhled po kraji a odkud by případný nepřítel byl viděn jako na dlani. Strategické území, strategický vršek… Podruhé naň vystoupil o rok později v roce 1778.

Nebylo více takových autorit a vládců, aby se na zapřenou rozjeli do svých vesnic a měst, vidět a poslouchat. Před více než dvěma sty lety jsme měli to štěstí opakovaně a krásné Rádlo v tom nebylo samo. Škoda, že takových návštěv nebylo víc. Bylo by o čem psát do kronik: Bylo, nebylo…

Pokladní

                Svět podle Karla Poláčka, svět První republiky, iluze, která měla tvář Hugo Haase, Ference futuristy, Vlasty Buriana. Svět podle Pláničky a Bicana. Svět, kde obchodní dům byl, tak maximálně Bílá labuť, Brouk a Babka, Baťa a Dům potravin. Blažená doma prastarého kvelbu se zvonkem nade dveřmi. Vše kolem obloženo dřevem, prodavačka s majitelem. Ústřední postava – paní pokladní za pokladnou.

                Většinou to byla ta, která všemu v obchodě šéfuje a velí. Manželka majitele obchodu. Jedno, zda na korze, nebo v zapomenuté vesničce kdekoli v Čechách Vojtěcha Rakouse. Obchod musí mít svou centrální pokladnu. V tom byl podoben svému velkému vzoru – bance. Mám před očima obchody se střižní produkcí sudetských textilek, skla, zlata a švýcarských hodinek. Obchodu, krámku z knihy toho nejpovolanějšího, Poláčkova příběhu Bylo nás pět.

                Pokladní měla svou „váhu“, monstrózní pokladnu a šuple ve stole. Byť sama třeba nalévala mléko do bandasek, vázala kytku, posílala kluka na perón k vlaku, aby křičel: „Horké párky, pivo!“, pokladní držela kasu. Přístroj, co zazvonil a vyjelo z něj šuple. Všude kolem spousta chromu a oka jako na ponorce.  

Prvorepubliková pokladna a monstrózní americká kamna, to je to, co vás v obchodě zaujme. Dáma v letech sedící za pokladnou, je duchem obchodu. Pro obchod je admirálem na lodi uprostřed rozbouřeného oceánu, v úžasné divadelní roli v hlavním partu celého divadelního projektu.

                Obchod tu sice byl k uživení početné rodiny, dětí na studiích, ale byl i hrou a pobavením na prknech, která znamenají svět. Mám před očima mého tátu, když jsem ho viděl stát za pultem. Pokaždé hrál v té Shakespearovské roli, ať prodával mrkev, cibuli nebo konzervy. Byl v jiném světě, na jiné planetě, byl při tom převelice šťastný. Nalezl lék a prodal ho a nebylo to o penězích. To jenom svět byl o barvách a o klukovském snění pokračovat na cestě za pokladem kapitána Flinta, Alibaby, sněžnými pláněmi. Kde jinde a jak si měl už starší pán jinak plnit svůj sen.

Pokladní ve své kukani u dveří či za pultem proti dveřím, ta měla jiná poslání. Aby táta, děda, pradědeček neumřel hlady, aby si měl co obléci, až půjde na veliké svátky do synagogy. Pokladní, ta musela stát oběma nohama na zemi, točit klikou, mačkat čísla a oka u pokladny, vytáhnout šuple a uložit tam bezpečně peníze. Něco jako obsluha telefonní ústředny. Samý kolíček a slova, co to stojí, rukulíbám, služebník…

Pan majitel není přítomný. Odvál ho čas. Vzali si ho, tak jako První republiku, démoni. Svět praskl ve švech a kalhoty mu spadly ke kotníkům. Obchod, dnes obchodní monstra, mraveniště, jsou na hony vzdáleny snům a sněním těch starých obchodníků, viďte, pane Poláčku? A dnešní pokladní? Ta má vše na fotobuňku a jen těžko vám sama řekne, kolik dělá cena, zůstane-li obrazovka slepá. Svět už nikdy nebude takový, jaký byl. Svět podle Karla Poláčka už není. Zůstala jen novodobá elektronická pokladní.