V záhlaví
stojí, že se zvou spolužáci z 9.
C třídy základní školy Husova v Liberci na setkání po padesáti letech.
Zároveň je pozvaným připomenuto, že před padesáti lety byli sázet stromky na Smědavě
v Jizerských horách. Ano, byli jsme tam bez výjimky. V podmínkách,
kdy jsme sázeli stromky do děr, kdy na jejich dně ještě ležel sníh. Bydleli
jsme v krásném loveckém zámečku, který v následujících letech vyhořel
do základů. Duben 1962 byl studený měsíc a onen týden se spolužáky v „extrémních“
podmínkách nás přivedl snad poprvé za život k odpovědnosti za vykonanou
práci. Možná větší, než si sami byli schopní připustit. Brzké ranní vstávání,
společné snídaně s polskými brigádnicemi, které lesní správa vozila z příhraničních
oblastí. To bylo něco nového, co jsme dosud neznali.
A
víte, že na to dodnes rád vzpomínám? Pokud si dobře pamatuji, pak chuť, vůně
ranní polévky a silný čaj mě budou provázet při vzpomínce na ranní vstávání,
pokud si vybavím rána v Jizerkách, když jsme viděli na protější straně
z okna ranní slunce prorážet hradbu smrků zahalených v opar všudypřítomné
mlhy.
Silný
vzduch, který jsme vdechovali, byl plný vůní dosud chladného lesa s četnými
ostrůvky sněhu a ledu. Ještě dřív, než jsme vyrazili se svazky stromečků do
okolních kopců, byli jsme pohlceni pracovními příkazy. Těch, kterých se nám
nedostávalo ve školních lavicích, ale tady doznaly konkrétního pojmenování,
zcela konkrétní podoby. Vše, z dosavadní vágní polohy školního učiva
doznalo reálného pojmenování. To, co jinde trvá týdny, měsíce a měsíce, mohli
jsme na brigádě v lese pojmenovat po hodinách, po dnech.
Neměli
jsme hlad, i když po práci v lese chutnalo všem. Stalo se, že na pozdní
večeři přišel k chuti i suchý chleba, který jeden z nás přitloukl na
dřevěný trám stropu ubytovny. Přišlo nám to vtipné.
Mnohem
později jsem se už jen jezdil dívat na místa, kde jsme nocovali. Stál jsem na
betonovém platu, které zbylo po požáru zámečku na Smědavě z roku 1962.
Dnes,
nám bývalým deváťákům došla po padesáti letech pozvánka na třídní sraz. Musím
poděkovat organizátorům, že v záhlaví uvedli, že právě v těchto dnech
před půl stoletím jsme jeli sázet stromky do Jizerek.
Dnes
by to asi nešlo. Co vím, tak současní studenti nejezdí ani na brambory, na
chmel ani sázet stromky. Zde získaná kolektivní odpovědnost se vytratila a
pomoc kamarádovi v nouzi se stala pojmem, který není preferován. Mám pocit, že jsme s vaničkou vylili i
dítě.
Nám
starším zůstaly jen vzpomínky a výčitka, pokud se díváme na vlastní děti. Jsou
zdravé, ale často chybí jim odpovědnost
ke kolektivu, ve kterém žijí.
Těším
se na setkání s lidmi, kteří dnes nejsou podobní těm, na které si
vzpomínám ze školních fotografií, ale se kterými si doufám i tak budu rozumět,
jako tehdy v Jizerkách.
Žádné komentáře:
Okomentovat